Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/29/2019
Spisová značka:21 Cdo 1293/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1293.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Dědické právo (právo na pozůstalost) (o. z.)
Neplatnost právního úkonu
Dotčené předpisy:§ 39 předpisu č. 40/1964Sb.
§ 51 předpisu č. 40/1964Sb.
§ 482 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:C

21 Cdo 1293/2017-161

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce S. R., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Robertem Bochníčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Americká č. 489/33, proti žalovanému Z. R., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Zuzanou Šloufovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Prešovská č. 201/4, o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 4 C 68/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. prosince 2016 č. j. 14 Co 290/2016-136, takto:


Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou dne 4. 3. 2015 u Okresního soudu Plzeň – sever domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci částku ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím. Žalobce a žalovaný jsou bratři, přičemž jejich matka měla zájem na tom, aby část svého majetku rozdělila za života mezi své děti. Jednalo se především o rodinný dům č. p. XY v XY (dále jen „Rodinný dům“) a související pozemky. Žalobce s žalovaným proto za účasti své matky uzavřeli dne 1. 9. 2010 „dohodu o majetkovém vypořádání sourozenců“ (dále též „Dohoda“), ve které se zavázali, že ten, kdo bude vlastníkem Rodinného domu v den úmrtí matky, zaplatí druhému bratrovi polovinu odhadní ceny Rodinného domu poníženou o prokazatelné náklady, které vlastník Rodinného domu vynaložil za života matky na jeho údržbu, nebo že po vzájemné dohodě Rodinný dům prodají a zisk si rovným dílem rozdělí. Odhadní cena nemovitosti činila podle Dohody v den jejího sepsání 2 000 000 Kč. Téhož dne (resp. 20. 9. 2010, kdy došlo k odstranění nedostatků původní darovací smlouvy) uzavřel žalovaný s matkou darovací smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene, na jejímž základě se žalovaný stal vlastníkem Rodinného domu, dvou pozemků v XY a matce bylo zřízeno věcné břemeno bezplatného doživotního užívání Rodinného domu. Matka účastníků zemřela dne 7. 3. 2012 a mělo tedy dojít k vypořádání mezi bratry způsobem uvedeným v Dohodě. K tomu však nedošlo a žalovaný následně převedl Rodinný dům a související pozemky na svou dceru.

Žalovaný s žalobou nesouhlasil, protože považuje Dohodu za neplatnou, neboť je podle něj v rozporu s právní úpravou dědického práva a dále z ní nelze dovodit, že vůle matky směřovala k rovnoměrnému podělení žalobce a žalovaného. Pro případ posouzení Dohody jako smlouvy o smlouvě budoucí vznesl žalovaný námitku promlčení. Žalovaný rozporoval též výši částky, kterou by měl na základě Dohody případně platit, a poukázal na dlouhodobé finanční problémy žalobce, které vedly matku účastníků řízení k tomu, že chtěla podstatnou část svého majetku „vypořádat“ ještě za života. Jako možné řešení sporu žalovaný navrhl žalobci kompenzaci ve výši 100 000 Kč a vzdání se dědického práva po dosud žijícím otci, což žalobce i otec účastníků odmítli.

Okresní soud Plzeň – sever rozsudkem ze dne 14. 7. 2016 č. j. 4 C 68/2015-110 ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 800 000 Kč s příslušenstvím, ve výroku II. žalobu v rozsahu 200 000 Kč s příslušenstvím zamítl a ve výroku III. uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že Dohoda byla mezi účastníky uzavřena platně, přičemž se jedná o inominátní smlouvu neodporující obsahu ani účelu zákona. Dohodou zároveň není obcházena úprava práva dědického, protože účastníky Dohody jsou žalobce a žalovaný; jejich matka v Dohodě vystupovala toliko jako svědek (případně osoba vyjadřující souhlas s obsahem Dohody), když jí z Dohody neplynuly žádná práva ani povinnosti. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že obsah smlouvy je nutné vykládat tak, že vypořádání mezi bratry má být učiněno nejen z hodnoty Rodinného domu, ale též z hodnoty souvisejících pozemků. Hodnota předmětných nemovitostí pak byla určena na základě znaleckého posudku. V den smrti matky byl Rodinný dům ve vlastnictví žalovaného.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. 12. 2016 č. j. 14 Co 290/2016-136 k odvolání žalovaného proti výrokům I. a III. změnil rozsudek Okresního soudu Plzeň – sever tak, že zamítl žalobu i ohledně 800 000 Kč, a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního i druhého stupně. Odvolací soud uzavřel, že Dohoda je neplatná, neboť odporuje obsahu a účelu ustanovení § 482 občanského zákoníku, a to zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že jejím obsahem bylo vypořádání majetku matky pro případ jejího úmrtí a týkala se majetku, který v té době účastníci nevlastnili. Dle názoru odvolacího soudu měla Dohoda povahu dohody o vypořádání dědictví ve smyslu ustanovení § 482 občanského zákoníku, kterou je možné uzavřít pouze v průběhu řízení o dědictví.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž předně namítá, že závěr odvolacího soudu ohledně neplatnosti Dohody není správný, neboť se nemohlo jednat o vypořádání majetku matky pro případ její smrti, když ta s vědomím existence Dohody za svého života, v den uzavření Dohody, darovala předmětné nemovitosti žalovanému. Dovolatel pak poukazuje na účelové jednání žalovaného, který si byl svého závazku vědom, a proto po smrti matky Rodinný dům převedl na svou dceru. Závěrem dovolatel uvádí, že rozsudek odvolacího soudu považuje za nespravedlivý, formalistický a akcentuje nemravné chování svého bratra, který Dohodu i předmětnou darovací smlouvu připravoval. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítnul.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda dohoda, na jejímž základě se mají sourozenci pro případ smrti své matky vypořádat, je neplatná ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) z důvodu obcházení zákona, konkrétně pak ustanovení § 482 obč. zák. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že žalobce a žalovaný jsou bratři, kteří uzavřeli dne 1. 9. 2010 Dohodu, jejímž obsahem je závazek toho, kdo bude vlastnit Rodinný dům v den smrti jejich matky, zaplatit druhému z bratrů částku odpovídající polovině hodnoty Rodinného domu poníženou o prokazatelné náklady vynaložené za života matky na údržbu Rodinného domu, případně Rodinný dům po vzájemné dohodě prodat a zisk z prodeje si rozdělit způsobem výše uvedeným. Uzavření Dohody předcházelo jednání bratrů s matkou, jejíž přání bylo, aby bratři tuto Dohodu uzavřeli, neboť zamýšlela Rodinný dům na jednoho z nich za života bezplatně převést, bezplatně jej do své smrti užívat a pro případ své smrti měla zájem na tom, aby se bratři mezi sebou způsobem v Dohodě uvedeným vypořádali. Byť z obsahu Dohody matce účastníků neplynula žádná práva ani povinnosti a nebyla ani její smluvní stranou, je pod Dohodou vedle účastníků též podepsána. V návaznosti na uzavření Dohody převedla bezplatně Rodinný dům a související pozemky na žalovaného. Dne 7. 3. 2012 matka účastníků zemřela, přičemž Rodinný dům byl toho dne ve vlastnictví žalovaného. Dne 5. 8. 2013 žalobce vyzval na základě Dohody žalovaného k plnění.

Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že k uzavření Dohody došlo dne 1. 9. 2010 – i v současné době podle obč. zák. (srov. ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Podle ustanovení § 39 obč. zák. je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, neplatný. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že neplatný není pouze právní úkon, který je v přímém rozporu se zákonem, ale i takový právní úkon, který sice v přímém rozporu se zákonem není, ale svými účinky a zejména svým účelem zákon, jeho cíl a smysl, obchází.

Obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Jednání in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího. Jinak řečeno, zákon je obcházen tehdy, směřuje-li právní úkon k důsledkům, které sice výslovně zakázány nejsou, ale jejichž nepřípustnost lze dovodit ze smyslu a účelu zákonné úpravy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2001, pod číslem 134, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2004 sp. zn. 22 Cdo 1772/2004, uveřejněný pod číslem 23/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1002/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2009, pod číslem 54, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2992/2009, uveřejněný pod číslem 39/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, shodně též nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003 sp. zn. II. ÚS 119/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 47, svazku 30, str. 9).

Dohoda o vypořádání dědictví je institutem dědického práva sloužícím k vypořádání dědictví za situace, kdy je prokázáno dědické právo více osob, které se dohodnou na vypořádání dědictví, a takové vypořádání neodporuje zákonu ani dobrým mravům. Za takovýchto okolností je dohodu možné uzavřít, avšak pouze před soudním komisařem nebo před soudem v řízení o dědictví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1762/2008). Smyslem a účelem dohody o vypořádání dědictví je tedy právě vypořádání dědictví po zůstaviteli při existenci více dědiců, a to způsobem právem předvídaným, který respektuje zásady dědického práva.

V projednávaném případě odvolací soud uzavřel, že Dohoda měla povahu dohody o vypořádání dědictví ve smyslu ustanovení § 482 obč. zák., kterou je však možné uzavřít pouze v průběhu řízení o dědictví. Protože smlouvy inominátní jsou platné za předpokladu, že svým obsahem a účelem neodporují zákonu, je podle odvolacího soudu Dohoda neplatná pro obcházení zákona, neboť Dohoda byla uzavřena za života matky sourozenců, a to za účelem vypořádání majetku, který v okamžiku uzavření Dohody náležel jejich matce.

Ačkoli je správná úvaha odvolacího soudu, že i smlouvy inominátní podle ustanovení § 51 obč. zák. musí vyhovět předpokladům obsaženým v ustanovení § 39 obč. zák., nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že Dohoda svým obsahem a účelem odporuje zákonu a obchází ustanovení § 482 obč. zák.

Stěžejní otázkou byl v projednávané věci výklad Dohody bratrů, kterou si ujednali vypořádání majetkových hodnot, které následně krátce po uzavření této Dohody matka na jednoho z bratrů převedla.

Dovolací soud již ve své rozhodovací praxi vyslovil, že nelze mít za to, že by ustanovení § 482 nebo § 484 obč. zák. bránila tomu, aby se osoby, které by později, v případě úmrtí dárce, podléhaly (jako potom již dědicové) režimu ustanovení § 484 obč. zák., mohly ještě za života dárců v souvislosti s takovýmto darováním majetkově vypořádat a uzavřít o tom inominátní smlouvu podle ustanovení § 51 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003 sp. zn. 30 Cdo 2114/2002). Na uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že by darování mohlo být posouzeno ve smyslu ustanovení § 484 obč. zák., pokud by v příslušném dědickém řízení bylo (v rámci dědické dohody ve smyslu ustanovení § 482 obč. zák. nebo v rozhodnutí soudu podle ustanovení § 483 téhož zákona) zápočtem přihlédnuto k tomu, co dědic od zůstavitele za jeho života bezplatně od něho obdržel. Takovéto započtení by však bylo možné za předpokladu, že by současně bylo přihlédnuto k tomu, jak dalece byla již proporcionalita darování modifikována související inominátní smlouvou budoucích dědiců. V projednávaném případě přitom v dědickém řízení k započtení podle ustanovení § 484 obč. zák. nedošlo, jak ve svém vyjádření uvádí i sám žalovaný. Dohoda bratrů se nadto týkala majetku nabytého bezplatně ještě za života dárce, který by tudíž nepodléhal režimu dědění, ale maximálně by jej bylo možné započíst podle ustanovení § 484 obč. zák. při zohlednění tohoto vypořádání, jak již bylo uvedeno výše, nelze tak uzavřít, že by Dohoda obcházela ustanovení § 482 obč. zák.

Dovolateli tak lze přisvědčit, že v dané věci dohoda uzavřená mezi ním a žalovaným nevypořádává majetek po matce pro případ smrti a jejím užitím nedochází k obcházení ustanovení § 482 obč. zák. upravujícího dohodu o vypořádání dědictví, neboť smysl a účel každého z uvedených právních nástrojů je v podstatných rysech rozdílný. Zatímco dohoda o vypořádání dědictví, jak bylo uvedeno výše, směřuje zásadně k přechodu majetku po smrti zůstavitele na jeho dědice, předmětná Dohoda jako smlouva nepojmenovaná (srov. ustanovení § 51 obč. zák.) fakticky doplňuje převod majetku za života matky účastníků na žalovaného uskutečněný rok a půl před její smrtí.

Na základě výše vyložených závěrů proto není důvodu takovouto inominátní smlouvu posuzovat jako dohodu o vypořádání dědictví, ani za neplatnou pro obcházení zákona.

Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Plzni) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 5. 2019

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu