Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/14/2019
Spisová značka:26 Cdo 4677/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.4677.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Vady podání
Dotčené předpisy:§ 241a o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E

26 Cdo 4677/2018-236


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Jitkou Dýškovou v právní věci žalobkyně D.G.REALITY s.r.o., se sídlem v Praze 2, Londýnská 135/29, IČO 63677024, zastoupené JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Moravská 1553/52, proti žalovaným 1) LONDÝNSKÁ 29, s.r.o., se sídlem v Praze 2, Mánesova 1552/94, IČO 27878929, 2) ROLUC a.s., se sídlem v Praze 10, Počernická 272/96, IČO 27498778, zastoupeným Mgr. Klárou Tvrdou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 296/2011, o dovoláních žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2018, č. j. 11 Co 191/2018-186, t a k t o :

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 3. 9. 2013, č. j. 10 C 296/2011-148, přerušil řízení podle § 109 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu „do pravomocného skončení řízení o neplatnost usnesení valné hromady ze dne 11. 12. 2009 vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 76 Cm 201/2010, resp. do doby, kdy bude postaveno najisto, kdo je oprávněn za žalobce jednat“.

Usnesením ze dne 2. 3. 2018, č. j. 10 C 296/2011-174, soud prvního stupně rozhodl, že se v řízení podle § 111 odst. 2 občanského soudního řádu pokračuje, neboť „usneseními Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2010, č. j. C 37193, F 135902/2010-188, a č. j. C 37193, F 139350/2010-192, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2017, č. j. 14 Cmo 170/2016, 14 Cmo 249/2013, byla vyřešena otázka, která má význam pro rozhodnutí soudu v této věci“.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 26. 6. 2018, č. j. 11 Co 191/2018-186, potvrdil usnesení soudu prvního stupně, neboť dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně rozhodl o pokračování v řízení ve smyslu § 111 odst. 2 občanského soudního řádu.

Dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť neobsahují údaj o tom, v čem dovolatelky spatřují splnění předpokladů přípustnosti svých dovolání (§ 237 - § 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí každého dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a není v nich vymezen ani dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). V dovolacím řízení nelze pro tyto vady pokračovat.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelek) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelky sice uvedly, že napadené rozhodnutí je „v rozporu s ustálenou judikaturou vyšších soudů“, ale nijak ji nespecifikovaly.

V dovoláních není uveden ani dovolací důvod, neboť ve vztahu k napadenému rozhodnutí není formulována žádná právní otázka, kterou by měl dovolací soud posoudit. Obsahem dovolání je s odkazem na princip materiální publicity a judikaturu týkající se jednatelského oprávnění vyjádření názoru žalovaných, že žalovaná 2) uzavřela platnou nájemní smlouvu se žalobkyní, za kterou jednala jednatelka tehdy zapsaná v obchodním rejstříku.

Nad rámec výše uvedeného dovolací soud pro úplnost dodává, že z obsahu spisu plyne, že řízení bylo přerušeno podle § 109 odst. 1 písm. a) o. s. ř. do doby vyřešení otázky, kdo je oprávněn za žalobkyni jednat, přičemž tato otázka byla vyjasněna usneseními Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2010, č. j. C 37193, F 135902/2010-188, a č. j. C 37193, F 139350/2010-192, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 14 Cmo 170/2016, 14 Cmo 249/2013, čímž důvod pro přerušení řízení odpadl.

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 2. 2019


JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu