Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/06/2019
Spisová značka:3 Tdo 112/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.112.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Společný trest za pokračování v trestném činu
Dotčené předpisy:§ 45 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D

3 Tdo 112/2019-28


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 3. 2019 o dovolání podaném R. S., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha-Pankrác, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. 67 To 356/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 81/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 50 T 81/2018, byl R. S. (dále jen obviněný, případně dovolatel) uznán vinným pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku byl zrušen v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 103 T 34/2018, výrok o vině, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu, při vázanosti skutkovými zjištěními, bylo rozhodnuto, že
(skutek převrat z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 103 T 34/2018)
a to ačkoliv si byl vědom skutečnosti, že příkazem Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 20. 2. 2018, č. j. S-MHMP 245997/2018/Dba, který nabyl právní moci dne 8. 3. 2018, mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 14 měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci příkazu, který dosud nevykonal.

Byl odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvanácti měsíců.

O odvolání obviněného rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. 67 To 356/2018, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. 67 To 356/2018, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., které obecně rekapituloval. V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je uplatnil ve vztahu v návaznosti na druhý dovolací důvod, ke kterému konkrétně namítl, že u dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nepodařilo prokázat, že skutek, který je předmětem tohoto dovolání naplnil veškeré obligatorní znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, tak jak ukládá zákon, a to konkrétně jeho subjektivní stránka. Cituje pasáže dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, který pouze odkazuje na zjištěné skutečnosti prvostupňového soudu a měl proběhnuvší dokazování za dostačující a neuvádí, jak k závěru o zavinění dospěl, jelikož prvostupňový soud se v rámci provedeného dokazování spokojil pouze s listinnými důkazy, ze kterých nelze jeho vinu bezpečně prokázat, zejména s poukazem na nutnost existence zavinění ve formě úmyslu. Jak prvostupňový, tak odvolací soud se s otázkou subjektivní stránky dostatečným způsobem v rámci provedeného dokazování nevypořádaly. Dále nedostatečně zohlednil míru společenské škodlivosti jednání, za nějž byl uložen trest. Nevzal v úvahu žádné polehčující okolnosti, jako např. skutečnost, že obviněný je mladého věku a jeho vyloučení ze společnosti, kdy bude fakticky nadále omezen na svobodě, jeho nápravě a resocializaci rozhodně neprospěje. Dále nevzal do úvahy fakt, že žalované jednání je poměrně nízké závažnosti, za které by bylo (a pravidelně tomu tak je) vhodné využít uložení alternativního trestu, a dát tak obviněnému šanci. Skutek, za který byl obviněný potrestán, nedosahuje takové míry závažnosti, aby bylo nuceno přistoupit k takové trestní represi, jakým je uložení trestu odnětí svobody. S ohledem na to má za to, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, když nebyly zhodnoceny mu svědčící polehčující okolnosti a nebyly vzaty do úvahy alternativní tresty, když mu byl uložen trest s jeho faktickým omezením na svobodě.

Navrhuje tak, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a dále podle ust. § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby zrušil i přecházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 a přikázal věc tomuto soudu.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, když státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil tak, že námitky obviněného jsou výlučně opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy řádně a bezezbytku vypořádaly. Navíc, a to je podstatné, jeho námitky pod naznačený (ani žádný jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný v prvé řadě zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jakkoli by se mohlo na první pohled jevit, že tuto výhradu uplatnil z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně, není tomu tak. Zmíněná velmi nekonkrétní námitka je totiž založena toliko na zpochybnění rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů. Dovolatel v jejím rámci tvrdí, že soudy se při hodnocení jeho jednání, mj. objasnění subjektivní stránky, spokojily toliko s listinnými důkazy, což z hlediska posouzení viny a zejména úmyslného zavinění považuje za nedostačující. Evidentně tedy soudům v tomto směru vytýká nerespektování § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. To se týká i údajného porušení zásady in dubio pro reo. To, že závěr o vině a úmyslném zavinění soudy učinily pouze na podkladě listinných důkazů, rozhodně není postupem ani vadným, ani nikterak výjimečným. Obviněnému bylo nepochybně velmi dobře známo, že mu byla pravomocně uložena sankce zákazu řízení motorových vozidel na dobu 14 měsíců, a tedy že tato činnost je mu zapovězena. Takový závěr je nesporný, neboť rozhodnutí správního orgánu bylo řádně doručeno do jeho vlastních rukou již dne 27. 2. 2018. Navíc dne 15. 4. 2018 automobil řídil rovněž a byl v této souvislosti zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR (tento skutek byl převzat z trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 103 T 34/2018). Pokud přesto dne 28. 4. 2018 opět usedl do motorového vozidla a toto řídil, jiný závěr, než že tak činil úmyslně, soudy učinit nemohly.

Zcela mimo rámec jakéhokoli dovolacího důvodu stojí i další výhrady dovolatele, jejichž prostřednictvím vytýká údajnou přísnost uloženého trestu. Požadavek dovolatele na uložení alternativního trestu není akceptovatelný již s ohledem na § 45 tr. zákoníku. Byl-li totiž ukládán společný trest za pokračující trestný čin, logicky nesměl být mírnější než trest uložený rozsudkem předchozím. Navíc vytýkaná údajná nepřiměřenost uloženého trestu, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, nemůže být (až na zcela výjimečné případy trestů objektivně nespravedlivých, jež jsou projevem svévole soudu) relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Zdůraznil, že výrok o trestu je možno napadat primárně s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., výrok o trestu lze napadnout ještě s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., to však jen tehdy, je-li namítáno jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, v tomto případě by muselo jít o jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Šlo by o situace, kdy by se soud dopustil pochybení v právním závěru stran toho, zda měl či neměl být ukládán souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Žádná z takových vad však nenastala a dovolatel ji ani neuplatnil. Uložený trest přitom za přísný rozhodně označit nelze.

Pokud pak obviněný v dovolání zpochybňuje míru společenské škodlivosti, činí tak výlučně ve vztahu k údajné přísnosti trestu, neboť dovozuje, že jím spáchaný přečin nebyl natolik závažný, aby bylo namístě odsoudit ho k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Nevytýká tedy, že by soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe a § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Obviněný uplatnil ještě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, pokud však jím uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohou být ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Dovolání obviněného tak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a navrhl, aby bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dále vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a to i pro případ jiného, než jím navrhovaného postupu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. 67 To 356/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných dovolacích důvodů. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy. Podle tohoto ustanovení lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. Dovolatel tudíž uplatnil tento důvod dovolání v jeho druhé alternativě, kterou založil na existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v předchozím řízení. Podřaditelnost dovolacích námitek pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tudíž závisí na jejich podřaditelnosti pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména listin k prokázání subjektivní stránky) a vadná skutková zjištění (obecná námitka v tom směru, že pouze z listinných důkazů nelze mít za prokázané naplnění všech znaků skutkové podstaty), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (porušení zásady in dubio pro reo).

Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, byť nikterak nekonkretizuje, v čem by absence jeho zavinění, a případná vlastní verze událostí měla spočívat. K uplatněné námitce obviněného, že na úmyslné zavinění nelze usuzovat pouze z listinných důkazů je možno uzavřít, že takové tvrzení nemá oporu v zákoně, ani v žádném z dostupných doktrinálních výkladů k úmyslné formě zavinění. V tomto konkrétním případě jde o přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. U tohoto typu přečinu není vyslovený závěr o vině úmyslným zaviněním na základě obsahu listinných důkazů nikterak neobvyklým, když je ve skutku dán odkaz na obsah správního rozhodnutí, které mu bylo řádně doručeno do vlastních rukou dne 27. 2. 2018 a obviněný proti němu nepodal odvolání. Nedosti na tom, v bodě 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně je popsána situace ze dne 15. 4. 2018, kdy řídil motorové vozidlo a byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR (skutek je převzat z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 103 T 34/2018), tudíž i zde byl konfrontován s obsahem předchozího správního rozhodnutí a proto řízení uskutečněné dne 28. 4. 2018 pro něj nemůže být překvapivým z hlediska toho, že úmyslně vykonává činnost, která mu byla zakázána. To, že soud prvního stupně, a posléze odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí, učinily závěr o úmyslu obviněného pouze na podkladě listinných důkazů, není postupem nedostatečným, či dokonce vadným. Je skutečností, že obviněný v této věci odmítl vypovídat, proto přímý důkaz v tomto směru chybí, což však neznamená, že by na jeho úmyslné zavinění nebylo možno usuzovat z okolností skutku, v daném případě z doručení rozhodnutí správního orgánu do vlastních rukou, umocněném předchozí kontrolou, která také logicky vyústila do pravomocného odsouzení. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Ten se vyznačuje takovou intenzitou volní složky, kdy obviněný minimálně věděl, že má uložen pravomocný zákaz řízení a přesto (opakovaně) řídil motorové vozidlo. Závěr soudů o jeho zavinění je tak zjištěn zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, který nevykazuje znaky svévole, jež by vygradovaly do tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry.

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (potažmo procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních, byť v dovolání formálně proklamovaných důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Současně nelze pod namítaný, ani pod žádný jiný dovolací důvod, podřadit výhrady ohledně údajné přísnosti uloženého trestu. Předně si dovolatel neuvědomil, že šlo o společný trest, a jestliže zde byl původním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 103 T 34/2018 uložen dvouměsíční nepodmíněný trest, tak uložení jakéhokoli jiného, než přísnějšího nepodmíněného trestu, by bylo nezákonným s ohledem na znění § 45 tr. zákoníku. Jestliže byl ukládán společný trest za pokračující trestný čin, tento nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem předchozím. Nad rámec těchto úvah je nutno zdůraznit, že nejde o nepřiměřený trest, neboť je uložen v rámci zákonné trestní sazby a v souladu se zákonem. Obecně platí, že výrok o trestu je možno napadat primárně podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pod citovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze úspěšně namítat pouze tehdy, je-li namítáno jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, tedy porušení hmotného práva v jiném směru, než v druhu a výměře trestu. V této věci by teoreticky mohlo jít o případ, že by byl uložený nesprávně společný trest, ačkoli by se nejednalo o pokračování v trestném činu. Obiter dictum je nutno uvést, že zde byl společný trest uložen správně.

Jestliže je pak činěna námitka ohledně zpochybnění míry společenské škodlivosti, tak je vztažena výlučně k přísnosti trestu, neboť je obviněným tvrzeno, že spáchaný přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku není natolik závažný, aby bylo nutno jej odsoudit k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Není tak namítáno porušení zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, když dovolací soud zde není od toho, aby za obviněného případně jeho argumentaci domýšlel. Navíc je zjevné, že by s ohledem na procesní situaci popsanou v předchozím odstavci, stejně nebylo možno dospět k jinému, než učiněnému závěru.

Je tak možno uzavřít, že ačkoliv obviněný formálně deklaruje naplnění dovolacího důvodu opírajícího se o nesprávné hmotněprávní posouzení, tak v žádném případě takovouto argumentaci neuplatňuje, když v případě druhého dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. platí, že ten je uplatňován v návaznosti na primární dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jestliže v uvedené věci platí, že odvolání bylo meritorně soudem druhého stupně projednáno a nebylo zamítnuto z formálních důvodů či odmítnuto podle § 253 odst. 3 tr. ř. Pokud bylo shora uvedeno, že jím uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohou být ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí (ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně) není zatíženo vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacího důvodu. S ohledem na shora uvedené odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonem uvedeného důvodu. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, bylo postupováno podle § 265i odst. 2 tr. ř.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. 3. 2019


JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu



Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal