Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/06/2019
Spisová značka:3 Tdo 1588/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1588.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D

3 Tdo 1588/2018-37


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 2. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. N., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 12 To 79/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 1/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2017, sp. zn. 73 T 1/2016, byl obviněný M. N. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a), odst. 6 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu, spáchaný ve formě pomoci, když příslušný skutkový děj je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání a za sbíhající se zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 8 T 63/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 8 To 339/2016, byl podle § 210 odst. 6 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti výkonu povolání pojišťovacího zprostředkovatele na dobu pěti let. Současně s tím byl pak zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 8 T 63/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 12 To 79/2017, jímž podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d) trestního řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil za tento čin a za sbíhající se zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 8 T 63/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 8 To 339/2016, podle § 210 odst. 6 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku obviněnému také uložil trest zákazu činnosti výkonu povolání pojišťovacího zprostředkovatele na dobu pěti let. Současně s tím zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 8 T 63/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 8 To 339/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný má za to, že odvolací ani nalézací soud se nevypořádaly s otázkou naplnění subjektivní stránky daného činu a v rámci hodnocení důkazů rozhodly v rozporu s provedenými důkazy a logikou věci. Podle jeho tvrzení všechny nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec, dokonce část důkazů svědčí v jeho prospěch. Namítá, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že o pojistné události nevěděl. Podotkl také, že pokud by pojišťovna neumožňovala antidataci smluv, tak by k žádnému protiprávnímu jednání nedošlo, ať už se ho dopustil kdokoliv. Dále obviněný zpochybňoval výpověď dříve odsouzeného K. a polemizoval s odůvodněním soudu týkajícího se jednání V. a B. Jednotlivé důkazy rozporoval a na základě nich vykládal odlišně skutková zjištění. Zejména namítal, že se předmětného jednání dopustila jiná osoba, která byla sama ve spojení s odsouzeným K. Obviněný pouze této osobě předal podklady k pojistné smlouvě. Ve svém mimořádném opravném prostředku také uvedl, že ve věci existují závažné pochybnosti, které soud odstranil fabulací a odvolací soud tyto fabulace převzal bez toho, aniž by k tomu existoval jediný důkaz. V posuzovaném případě byla porušena zásada in dubio pro reo.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 12 To 79/2017, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že obviněný nevychází z rozhodných skutkových zjištění, která v namítaném směru vzaly soudy za prokázaná. Svými skutkovými argumenty nezaložil způsobilý předmět dovolacího přezkumu. Poukázala na to, že námitka porušení zásady in dubio pro reo není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod. Navíc odlišné hodnocení důkazů, oproti tomu, jak je hodnotily soudy, nelze bez dalšího považovat za porušení zásady in dubio pro reo. Státní zástupkyně neshledala, že by se skutkové a právní závěry soudů obou stupňů nacházely v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování. Za podstatné označila motivaci obviněného pomoci jeho dlouholetému klientovi pokrýt pojistným vztahem odpovědnostní následky dopravní nehody. V podrobnostech pak odkázala na konkrétní časti rozsudků obou stupňů, kde jsou skutkové okolnosti výroku o vině obviněného spolehlivě popsány.

Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání odmítl. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v neveřejném zasedání a tento souhlas udělila i pro případ jiných rozhodnutí než jsou uvedena v § 265r odst. 1 písm. a), b) trestního řádu.

Obviněný M. N. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Městského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Dovolací argumentace obviněného byla založena především na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry (nevědomost o pojistné události, že se jednání dopustila jiná osoba, která byla ve spojení s odsouzeným K.). Další jeho námitky, opět nepřípustné, směřovaly do procesu hodnocení důkazu, kdy tyto důkazy záměrně vykládal ve svůj prospěch (např. že část jich svědčí ve prospěch obviněného, zpochybňování výpovědi odsouzeného K.). Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

K námitce porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že tato zásada je ryze procesního charakteru a je spojena se zjišťováním skutkového stavu. Její porušení proto nelze podřadit pod kategorii nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Tuto námitku nelze uplatňovat ani v rámci jiného zákonem stanoveného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud tedy zpravidla nepřipouští, aby bylo dodržení dané zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Podotýká, že v této věci o jejím porušení nelze vůbec hovořit, neboť to vylučuje obsah provedených důkazů a jejich logické zhodnocení oběma rozhodujícími soudy.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Protože ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].



Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. 2. 2019


JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu