Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/12/2019
Spisová značka:28 Cdo 3147/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3147.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Neplatnost právního úkonu
Narovnání
Stát
Dotčené předpisy:§ 17 předpisu č. 219/2000Sb.
§ 585 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/06/2019
I.ÚS 1841/19
JUDr. David Uhlíř
-
-

28 Cdo 3147/2018-632
USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) CS TRADING s.r.o., IČ 001 49 314, se sídlem v Žebráku, Větrná 429, a b) LIGNA a.s., IČ 000 00 914, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Vodičkova 791/41, obou zastoupených JUDr. Janem Krouským, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, proti žalované České republice
– Ministerstvu financí
, IČ 000 06 947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 19.884.793,43 Kč s příslušenstvím a 4.880.907,29 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 395/2006, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2017, č. j. 29 Co 347/2017-596, takto:


I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 11. 2012, č. j. 30 C 395/2006-355, uložil žalované zaplatit žalobkyni a) částku 19.884.793,43 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni b) částku 4.880.907,29 Kč s příslušenstvím (výrok II.), zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se domáhaly označených částek na základě dohody o narovnání, kterou měly být vypořádány jejich nároky vůči žalované vyplývající ze skutečnosti, že mezi Českou republiku a žalobkyně (respektive další podnikatelské subjekty) byly v letech 1996 až 1999 rozdělovány splátky konsolidovaného dluhu Indonéské republiky podle nesprávně stanoveného klíče, čímž se žalovaná na jejich úkor bezdůvodně obohatila. Soud žalobkyním přitakal s tím, že ústní dohodou o narovnání uzavřenou v roce 2005 účastníci řízení vskutku upravili své sporné právní vztahy z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Žalovaná sice namítala, že tvrzená dohoda o narovnání dle § 585 obč. zák. by v souladu s § 17 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“), musela mít pod sankcí absolutní neplatnosti písemnou formu s podpisy stran umístěnými na jedné listině, soud však dovodil, že finanční částky získané státem bez právního důvodu nejsou hodnotami, jež by mu náležely, a dispozice s nimi tudíž nepodléhají zvláštnímu režimu nakládání se státním majetkem zakotvenému v zákoně č. 219/2000 Sb., nemluvě navíc o tom, že žalovaná v souladu s dohodou, kterou nyní zpochybňuje, již částečně plnila. Soud rovněž vyloučil, že by v době uzavření dohody o narovnání byla práva žalobkyň promlčena (což by rovněž vedlo k nutnosti učinit daný právní úkon písemně), přičemž aplikoval desetiletou objektivní promlčecí dobu podle § 107 odst. 2 obč. zák., neboť konstatoval, že žalovaná měla ještě před rozdělením poslední splátky indonéského dluhu informace, na jejichž základě jí muselo být zřejmé, že se na úkor žalobkyň bezdůvodně obohacuje. Z předeslaných důvodů bylo třeba žalobě vyhovět.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 9. 2013, č. j. 29 Co 166/2013-388, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalované ve výrocích I. i II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. je změnil, pokud jde o výši přiznané náhrady nákladů řízení, jinak je i v tomto výroku potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud aproboval skutkový závěr soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o narovnání, kterou žalovaná splnila pouze částečně, žalobkyně se proto po právu domáhají rozdílu mezi tím, co jim bylo vyplaceno a co jim podle dohody vyplaceno být mělo. V podrobnostech pak odkázal na právní úvahy obvodního soudu, s nimiž se plně ztotožnil.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1. 9. 2015, č. j. 28 Cdo 657/2015-440, rozhodnutí obou soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Dovolací soud odmítl konstrukci, podle níž požadavek zpřísněné písemné formy právních úkonů, jimiž se nakládá s majetkem státu, na spornou dohodu o narovnání nedopadal, neboť finanční částky nabyté žalovanou bez právního důvodu nepředstavují majetek, který by státu náležel jako vlastníku, a nepodléhají tudíž režimu hospodaření dle zákona č. 219/2000 Sb. Tato argumentace totiž pomíjí, že pokud Česká republika bez právního důvodu obdržela určité množství peněžních prostředků vymezených druhově (tj. počtem reprezentovaných peněžních jednotek), není přijatý obnos v majetku státu (zahrnujícím věci, pohledávky a jiná majetková práva) odlišitelný od financí, jež mu po právu náležejí. Pakliže v příčinné souvislosti s naznačeným přesunem majetkových hodnot neopírajícím se o řádný právní titul došlo k majetkové újmě ve sféře jiného subjektu, může tím vzniknout závazek z bezdůvodného obohacení, jehož podstata ovšem rovněž netkví v tom, že by mezi prostředky v držení obohaceného byla vydělena konkrétní suma, jež by nebyla pokládána za jeho majetek a k níž by snad měl vlastnické právo ochuzený, nýbrž v tom, že má subjekt, na jehož úkor byly dané prostředky získány, pohledávku na vyplacení peněžní částky, která svou výší koresponduje přírůstku v majetku obohaceného. Není-li možno účinně rozpoznat peněžní prostředky, jež Česká republika nabyla bez právního důvodu, v mase ostatních státních financí, je neudržitelný úsudek, který pro dispozice s touto kategorií aktiv konstruuje mírnější formální kritéria, než obecně platí pro nakládání s majetkem státu. Uzavření dohody o narovnání, směřující ke zrušení dosavadní sporné obligace a jejímu nahrazení novým závazkem státu k vyplacení určité peněžní částky žalobkyním, tj. uskutečnění právního úkonu, jímž stát přebírá povinnost poskytnout plnění majetkové hodnoty, přitom podle názoru dovolacího soudu jednoznačně lze podřadit konceptu „nakládání s majetkem státu“, a jde tedy o případ podléhající § 17 zákona č. 219/2000 Sb. Dovolací soud podotkl, že myšlenkám soudů nižších stupňů bylo možné rozumět též tak, že pojem „nakládání s majetkem státu“ obsažený v § 17 zákona č. 219/2000 Sb. vykládaly natolik úzce, aby nepokrýval situace, v nichž je s prostředky státu disponováno ve vazbě na existenci závazku k vydání majetkového prospěchu nabytého způsobem, jejž právní řád neuznává. Pro takovou interpretaci dotčeného předpisu však rozhodnutí obvodního ani městského soudu nenabízela pražádných důvodů. Má-li naopak požadavek písemné formy s umístěním podpisů smluvních stran na jednu listinu zakotvený v ustanovení § 17 zákona č. 219/2000 Sb. za účel posilovat právní jistotu a transparentnost při disponování s veřejnými prostředky, je zásadně žádoucí, aby se tyto veřejné zájmy realizovaly též tam, kde stát reaguje uzavřením smlouvy na skutečnost, že se mu mohlo dostat finančních prostředků bez právního důvodu. Závěr o platnosti předmětné dohody o narovnání tudíž nemohl obstát jako správný.

Obvodní soud pro Prahu 1 následně rozsudkem ze dne 27. 4. 2017, č. j. 30 C 395/2006-504, žaloby obou žalobkyň zcela zamítl (výroky I. i II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud zrekapituloval, že žalobkyně se domáhaly plnění na základě ústně uzavřené dohody o narovnání, jíž měly být vypořádány nároky žalobkyň na doplacení odpovídajících podílů splátek indonéského státního dluhu hrazených ve prospěch žalované, jež tak získala bezdůvodné obohacení. V duchu závazného právního názoru dovolacího soudu obvodní soud konstatoval, že stát s přijatými prostředky vskutku nakládal jako se státním majetkem (a to v dobré víře, že mu patří), neb je použil na úhradu jiného svého dluhu. Dohoda o narovnání, již si spolu účastníci ústně sjednali, a toliko dodatečně potvrdili dopisy, je tudíž neplatná, poněvadž podle § 17 zákona č. 219/2000 Sb. musí mít smlouva, kterou se nakládá s majetkem státu, písemnou formu a podpisy musí být umístěny na jedné listině, což v řešené kauze splněno nebylo.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2017, č. j. 29 Co 347/2017-596, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalobkyň potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že si obvodní soud opatřil dostatečná skutková zjištění, o jejichž správnosti není důvod pochybovat. S přihlédnutím k výkladu podanému Nejvyšším soudem odvolací soud konstatoval, že přijala-li Česká republika množství druhově vymezených prostředků, stíhá ji povinnost vyplatit peněžní částku, která odpovídá přírůstku jejího majetku, což logicky plyne již ze samotné povahy předmětu bezdůvodného obohacení. Bylo by proto nadbytečné provádět dokazování k otázce, zda a jak stát předmětné finanční prostředky evidoval. Nadto se sluší podotknout, že obsahem závazku z předmětné dohody o narovnání nebyla povinnost vrátit finanční sumu, která svojí výší odpovídá právě a pouze tomu, co bylo Českou republikou neprávem přijato, nýbrž povinnost poskytnout další plnění, jímž by byly jednou provždy vypořádány veškeré nároky vyplývající z opožděného přerozdělení přijatých splátek indonéského dluhu. Tento závazek státu by pak jen stěží mohl být splněn z jiných prostředků než státních, a to i při přijetí argumentace žalobkyň, že se neprávem přijaté peněžní částky součástí státního majetku nikdy nestaly. Právní posouzení věci soudem prvního stupně je tak zcela správné, neboť nutnost uzavření smlouvy o narovnání v písemné formě vyplývá z jednoznačně formulovaného § 17 zákona č. 219/2000 Sb. Žalobou uplatněný nárok současně nelze přiznat z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení, neboť již ze samotných žalobních tvrzení je zřejmé, že majetková hodnota, jež byla získána Českou republikou na úkor žalobkyň, byla vrácena a že o toto plnění v řešené při vůbec nejde. Připuštění změny žaloby, jímž by namísto plnění ze smlouvy o narovnání bylo požadováno bezdůvodné obohacení, nebylo navrženo, a navíc by ani nebylo procesně hospodárné. Argumentace, že ministr financí svým dopisem ze dne 6. 9. 2005 uznal sporný dluh vůči žalobkyním, je rovněž nepřesvědčivá, jelikož uvedená písemnost nemá náležitosti uznání, a navíc by samotná žalobní tvrzení, jež byla v řízení prokázána, vyvracela případnou domněnku existence dluhu státu údajně uznaného v řečeném přípise.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, v němž Nejvyššímu soudu předkládají k řešení dvě otázky. V první řadě se domnívají, že odvolací soud pochybil, pokud jim neposkytl poučení ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a neupozornil je na změnu svého právního názoru oproti dřívějšímu rozhodnutí v posuzované věci. Dovolatelky měly v průběhu řízení za to, že soudy vyhoví žalobnímu návrhu na základě jejich alternativní argumentace o vzniku bezdůvodného obohacení státu, přičemž vycházely z právního názoru vyjádřeného odvolacím soudem v kasačním usnesení ze dne 15. 3. 2011. Žalobkyně jsou si vědomy judikatury Nejvyššího soudu, dle níž odvolací soud může změnit právní názor, který dříve v řízení vyslovil, dospěje-li k závěru o jeho nesprávnosti, ale o této změně náhledu by měl účastníky informovat, kteréžto povinnosti městský soud v posuzované kauze nedostál, čímž porušil nejen § 118a o. s. ř., ale také čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jelikož vydal překvapivé rozhodnutí.

Za nesprávný pokládají dovolatelky též závěr o neplatnosti dohody o narovnání, jelikož usuzují, že úsudek dovolacího soudu o nemožnosti rozpoznat sporné peněžní prostředky v majetku státu vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Skutečnost je totiž taková, že finanční prostředky vyplacené indonéskou stranou v letech 1996 až 1999 se nikdy nestaly příjmem státního rozpočtu, vždy patřily žalobkyním, a stát tak ve skutečnosti nakládal s majetkem, který nebyl jeho (přičemž jej užil na úhradu svého závazku z úvěru přijatého od bývalého Sovětského svazu). Dovolatelky rekapitulují důkazy, z nichž podle jejich mínění vyplývá, že se žalovaná úmyslně zmocnila předmětných financí s cílem obohatit se na úkor jiných „indonéských“ věřitelů. V tomto směru odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2097/2001, z nějž se podává, že nikdo nemůže nabýt vlastnictví věci, které se zmocnil mala fide. Přisvojil-li si tedy stát cizí peněžní prostředky, nelze mu poskytovat ochranu s poukazem na to, že šlo o jeho majetek. Proto není ani možné na nakládání s danými aktivy vztahovat pravidla zákona č. 219/2000 Sb.

Dle dovolatelek konečně nelze přehlížet judikaturu Ústavního soudu, v souladu s níž v právním státě požívá ochrany důvěra ve vážnost a závaznost aktů státu, který ani jako účastník soukromoprávního vztahu nemůže být stavěn naroveň jednotlivci. Z uvedených principů vyplývá, že pokud ministr financí ve svém dopise ze dne 6. 9. 2005 přislíbil žalobkyním plnění, je nepřípustné, aby se nyní stát dovolával neplatnosti řečeného aktu s ohledem na formální výklad § 17 zákona č. 219/2000 Sb. Z těchto důvodů navrhují zrušení rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a vrácení věci obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyň ovšem přípustné není.

První dovolatelkami nastolená právní otázka přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku nezakládá, jelikož k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. je soud, jenž věc po právní stránce posuzuje odlišně od účastníka řízení, povinen přikročit pouze pokud z jím zaujatého právního názoru vyplývá potřeba doplnit další tvrzení či označit důkazy. Pakliže naproti tomu v řízení přednesená tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy postačují k objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 553/2016, ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4924/2016, a ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2015/2017). Jelikož měl odvolací soud v posuzované kauze učiněné přednesy a provedené důkazy za plně dostačující pro rozhodnutí ve věci na základě zjištěného skutkového stavu, nepochybil, neadresoval-li účastníkům výzvu ve smyslu právě citovaného ustanovení.

Co se týče námitky překvapivosti naříkaného rozsudku, je třeba upozornit, že o překvapivém rozhodnutí se hovoří tam, kde nebylo možné výsledný právní názor soudu se zřetelem k dosavadnímu průběhu řízení očekávat. Tak je tomu tehdy, posuzoval-li odvolací soud skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral a jež ani nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4590/2009, popřípadě jeho usnesení ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2384/2015, ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 33 Cdo 321/2016, a ze dne 27. 3. 2018, sen. zn. 22 ICdo 114/2017). Problém eventuálního vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované byl přitom v přezkoumávané věci již dříve řešen (žalobkyně jej nastolily i v odvolání, na jehož základě městský soud napadené rozhodnutí vydal), pročež nemohlo být pro žádného z účastníků objektivně překvapivé, že se jím odvolací soud zabýval. Fakt, že se v posledku neztotožnil s právním názorem odvolatelek, pak překvapivost rozhodnutí (coby vadu řízení a zásah do práva na spravedlivý proces) nezakládá. Navíc se sluší upozornit, že v dovolatelkami zmíněném usnesení ze dne 15. 3. 2011, č. j. 29 Co 556/2010-237, odvolací soud nevyslovil žádný definitivní právní názor o právní kvalifikaci žalobou uplatněného nároku, nýbrž soudu prvního stupně vytkl (ať už správně, či nikoli) nedostatek poučení o tom, že zamýšlí případ posoudit odlišně než žalobkyně. Sám odvolací soud tedy v uvedeném kasačním usnesení konstatoval toliko údajné procesní pochybení soudu obvodního a k meritornímu posouzení sporu se nijak nevyjadřoval.

Ohledně druhé ze žalobkyněmi nastolených otázek je třeba uvést, že jimi zpochybňovaná úvaha Nejvyššího soudu vyřčená v rozsudku ze dne 1. 9. 2015, č. j. 28 Cdo 657/2015-440, není skutkovým zjištěním, nýbrž výkladem právního pojmu „majetek státu“ a důsledků, jež s sebou nese poukázání druhově určených finančních prostředků na účet vedený ve prospěch státu, a to i v případě, že se dotčený majetkový transfer neopírá o řádný právní důvod. S peněžními prostředky je přitom v platebním styku (nota bene jde-li o styk bezhotovostní) zásadně nakládáno jako s majetkovými hodnotami určenými podle druhu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2155/2008). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se pak podává, že nejinak tomu bylo i v řešené kauze: na bankovní účet vedený u Československé obchodní banky, a. s., s nímž byl oprávněn disponovat stát, dorazily od indonéské strany finanční prostředky na úhradu dluhu. Předmětné peněžité plnění následně nebylo rozvrženo v souladu se stanoveným rozdělovacím klíčem mezi další oprávněné subjekty, nýbrž bylo použito na úhradu jiného dluhu České republiky. Za takto nastíněné situace vskutku dovolací soud nemůže než aprobovat závěr, že stát coby osoba oprávněná nakládat s účtem získal připsáním finančních prostředků pohledávku za bankovním ústavem (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2771/2009, popřípadě usnesení téhož soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2825/2016, a ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2022/2017), kterou posléze vlastním jménem dále využil. Jeví se rovněž zcela logickým uzavřít, že pohledávka z účtu u Československé obchodní banky, a. s., odpovídající svou výší splátkám indonéského dluhu byla majetkem státu, ač třeba i neoprávněně nabytým. Pro nastíněné úvahy přitom nemá žádný význam, jakým způsobem byly hodnoty na vzpomínaném účtu evidovány z hlediska rozpočtového hospodaření státu.

Navíc, i kdyby snad indonéskou stranou poskytnuté finanční prostředky bylo zprvu možné považovat za zvláštní hodnotu vyčleněnou z majetkové sféry státu, byla by tato oddělenost narušena v okamžiku, kdy stát s dotčenými financemi počal nakládat jako s vlastními a použil je na úhradu jiného svého dluhu, jak uvádějí samy dovolatelky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 975/2013, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3123/15). Zda tak činil v dobré nebo zlé víře, není rozhodné, neboť nejde o to, že by snad stát měl být zproštěn povinnosti vyplatit částku získanou údajně bez právního důvodu těm, na jejichž úkor daný prospěch nabyl (proto je též zcela nepřípadný odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2097/2001), ale pouze o to, zdali dispozice s povinností k vydání takto nabytého prospěchu (respektive jinými souvisejícími obligacemi České republiky) představuje nakládání s prostředky státu. Kladnou odpověď na posledně uvedenou otázku pak Nejvyšší soud shledává přiléhavou.

Jak již přitom dovolací soud uvedl ve svém předchozím rozhodnutí v této věci, nepovažoval by za racionální, pokud by byl pojem „nakládání s majetkem státu“ výkladově zužován tak, aby dopadal pouze na řádně nabytý majetek státu. Ani pro soudy není často jednoduché odlišit, zda k získání určité hodnoty Českou republikou existoval právní důvod či nikoli, pročež hranice mezi statky nabytými po právu a hodnotami přisvojenými si protiprávně často není bez bližšího zkoumání zřetelná. Již z tohoto důvodu nelze omezit dopad § 17 zákona č. 219/2000 Sb. na statky, jichž se Česká republika chopila na základě právem uznávaného titulu, neboť takovéto znejasnění aplikačního dosahu posledně citovaného ustanovení by neúnosně zvyšovalo právní nejistotu. Nejvyšší soud se navíc kloní k závěru, že transparentnost v nakládání s prostředky státu (jíž napomáhají také zvýšené nároky na formu právních úkonů dotýkajících se majetku České republiky) musí být garantována i tam, kde jsou řešeny důsledky neřádného nabytí majetkových hodnot fiskem.

Argumentace ochranou důvěry založené aktem státu pak není způsobilá vyslovené závěry zvrátit, poněvadž proti tomuto principu zde působí právě zmíněná hodnota zajištění transparentního a kontrolovatelného hospodaření s veřejnými prostředky, kterou zákonodárce zřetelně upřednostnil, zakotvil-li pravidlo vyžadující pro smlouvu, jíž se nakládá s majetkem státu, písemnou formu s tím, že projevy vůle obou kontrahentů musí být na téže listině (§ 17 zákona č. 219/2000 Sb.). Nejvyšší soud nemá v obecné rovině pochybnosti o ústavní konformitě řečené normy, a tudíž se ani nedomnívá, že by se do rozporu s ústavním pořádkem dostávala její adekvátní aplikace, jež z podstaty věci může v konkrétních případech vést k určitému upozadění ochrany důvěry v jednání státu, neboť je s to zapříčinit formální neplatnost právního úkonu týkajícího se majetku státu (včetně majetku protiprávně nabytého). Tento zásah do důvěry opírající se o akty státu se však děje z legitimních důvodů a není nikterak nepřiměřený.

Jelikož tedy žalobkyně nenastolily žádnou otázku naplňující kritéria § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 3. 2019


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu