Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/07/2018
Spisová značka:22 Cdo 2571/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2571.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Služebnost (o. z.)
Dotčené předpisy:§ 1299 odst. 2 o. z.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
10/12/2018
I. ÚS 4032/18
JUDr. Tomáš Lichovník
-
-

22 Cdo 2571/2018-307


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce S. I., zastoupeného JUDr. Ladislavem Hráčkem, advokátem se sídlem v Brně, Cejl 58/72, proti žalovanému J. N., o zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 8/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2018, č. j. 38 Co 233/2016-258,

takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh žalobce na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2018, č. j. 38 Co 233/2016-258, se zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Zdeňka Bučka, advokáta se sídlem v Kyjově, Jungmannova 1031/34.


Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 2. 2016, č. j. 13 C 8/2014-124, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 1. 6. 2016, č. j. 13 C 8/2014-137, zrušil věcné břemeno zřízené podle darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 16. 8. 2004, s právními účinky vkladu práva ke dni 6. 9. 2004, spočívající v právu doživotního a bezplatného spoluužívání bytu v prvním patře domu ve S., sestávajícího se z pokoje, ložnice, kuchyně, koupelny, a spoluužívání vchodu do domu, chodby, verandy, WC v přízemí, schodiště do 1. patra, sklepu a pozemku parc. č., zahrada, parc. č., zastavěná plocha a nádvoří, a parc. č., ostatní plocha, vše v k. ú. S., včetně spoluužívání součástí a příslušenství – vedlejších staveb (průjezd, výminek o jedné místnosti, prádelka, přípravna, chlévek, přístřešek), venkovních úprav (zejména zemní sklep) a trvalých porostů (výrok I.). Dále žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému částku 491 820 Kč do 2 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV. ve spojení s výrokem doplňujícího usnesení).

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 1. 2018, č. j. 38 Co 233/2016-258, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. ve spojení s doplňujícím usnesením potvrdil (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému částku 200 000 Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III. a IV.).

Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku II. podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Soudy nižších stupňů měly celou věc posuzovat nejen z hlediska občanskoprávních předpisů, ale i z hlediska předpisů stavebněprávních. Byť věcné břemeno vzniklo na základě notářského zápisu dne 16. 8. 2004, mohly strany realizovat svá práva a povinnosti až po výstavbě bytu oprávněným (tj. žalovaným). Práce měl oprávněný vykonat do 30. 6. 2004 a mělo dojít ke kolaudačnímu rozhodnutí, které by stanovilo, že lze byt užívat k bytovým účelům; k tomu však nedošlo pro nastalou změnu poměrů, jakož i pro neschopnost žalovaného financovat výstavu domu (bytu) a ukončit kolaudaci. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 142/2012. Na základě uvedeného žalobce zpochybňuje možnost ocenění věcného břemene k nezkolaudovanému bytu. Má za to, že odpovídající by měla být částka 10 000 Kč, jak stanoví § 16b odst. 5 zákona č. 151/1997 Sb. Kdyby byl dovolací soud jiného názoru, pak nelze hodnotu podle znaleckého posudku použít ve formě nároku na náhradu za zrušení věcného břemene, protože tomu brání odklad výkonu práv a povinnosti. Žalobce nesouhlasí s tím, že není rozhodné, zda věcné břemeno bylo zřízeno bezplatně. Žalovaný po relativně krátkou dobu soužití s jeho dcerou do domu finančně téměř ničeho neinvestoval, nesplnil závazek k vybudování bytu. Žalovaný nikdy nerealizoval věcné břemeno, ani ho realizovat nemohl, protože neexistoval objekt, na který by bylo věcné břemeno vázáno. Žalovaný do nemovitosti téměř ničeho nevnesl, přesto je mu přisouzena náhrada za zrušení věcného břemene 200 000 Kč. Naopak často byl žalovaný ještě dotovaný žalobcem a jeho manželkou. O podrobnějších a komplexnějších skutečnostech mohli svědčit pouze částečně vyslechnutí žalobce a jeho dcera. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil ve výroku II. tak, že žalobce není povinen zaplatit žádnou náhradu za zaniklé věcné břemeno nebo je povinen zaplatit žalovanému částku 10 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, a žalovaný je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, případně aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření považuje dovolání za zcela nedůvodné. Žalobce uvádí skutečnosti, které mají vliv na hodnocení důkazů; to je však výsostné právo nižších soudů. Věcné břemeno bylo reálně zřízeno v souladu se zákonem a do dnešní doby stále existuje. Žalobcem dochází ke směšování občanskoprávních předpisů s předpisy stavebními. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto a žalovanému byla přiznána náhrada nákladů řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatele – dovolací soud odchýlit [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (obě dostupné na www.nsoud.cz)].

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na
www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.

V posuzovaném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že se dovolatel dovolává v zákoně neuvedeného důvodu přípustnosti dovolání, neboť shledává-li přípustnost v tom, že má být rozhodnuto jinak, než rozhodly soudy nižších stupňů, má zjevně na mysli, že má být rozhodnuto odlišně; tento důvod však významově neodpovídá žádnému z důvodů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Dovolatel se v dovolání omezil na výhrady vůči „ocenění věcného břemene“, v jejich souvislosti však nedokázal vymezit řádně otázku přípustnosti dovolání, jak požaduje judikatura dovolacího soudu i soudu ústavního, pročež již z těchto důvodů je dovolání třeba odmítnout.

Nad rámec uvedeného dovolací soud podotýká, že se náhradou za zrušení věcného břemene zabýval, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v intencích dosavadní judikatury.

Podle § 1299 odst. 2 o. z. při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu.

Při aplikaci § 1299 odst. 2 o. z. je v zásadě použitelná i judikatura, publikovaná k § 151p odst. 3 obč. zák. [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4153/2014 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Ustanovení § 1299 odst. 2 o. z. předpokládá, že dojde-li na návrh povinného ze služebnosti k omezení nebo zrušení služebnosti, přizná soud oprávněnému ze služebnosti vůči povinnému ze služebnosti [usnesení ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1292/2014 (uveřejněné pod č. C 14 258 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)] náhradu za omezení či zrušení služebnosti; toliko výjimečně lze oprávněnému náhradu odepřít, bylo-li by její přiznání v rozporu s principy uvedenými v § 2 odst. 3 o. z. [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1330/2011 (uveřejněný pod č. C 10 341 v Souboru), rovněž Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474), 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1032].

Zákon neuvádí přesná hlediska pro stanovení přiměřené náhrady za omezení či zrušení služebnosti, náhrada se tak stanoví na základě úvahy soudu, která má zvážit veškeré relevantní okolnosti případu. Je třeba vycházet z rozsahu majetkového prospěchu, kterého se zrušením služebnosti vlastníkovi zatížené nemovitosti dostává, jakož i z majetkových důsledků zániku služebnosti pro oprávněného [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3864/2014 (uveřejněný pod č. 69/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2284/98 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 7, str. 208)]. Je třeba zvážit nejen ocenění služebnosti, ale i okolnosti, za nichž služebnost vznikla, zda byla zřízena bezúplatně či za úhradu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 82/2008 (uveřejněný pod č. C 8 278–8 280 v Souboru)].

Jelikož zákon ponechává stanovení přiměřené náhrady za zrušení služebnosti na uvážení soudu rozhodujícího konkrétní případ, lze úvahu odvolacího soudu v dovolacím řízení přezkoumat jen v tom ohledu, zda se nejedná o úvahu zjevně nepřiměřenou [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1372/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)].

V posuzovaném případě odvolací soud, vycházeje z judikatury dovolacího soudu, dospěl k závěru, že žalovanému přísluší náhrada za zrušení služebnosti, která pro něj jakožto oprávněného představuje majetkovou hodnotu. Za základ pro rozhodnutí o výši ceny za zrušenou služebnost vzal odvolací soud částku 200 000 Kč, a to na základě revizního znaleckého posudku zpracovaného kvalifikovanými odborníky znaleckého ústavu STATIKUM s. r. o., o jejichž odborných znalostech a zkušenostech neměl důvodu pochybovat. Odvolací soud přihlédl k tomu, že žalovaný po dobu více než 10 let věcné břemeno nevyužívá z důvodů zhoršených vztahů mezi účastníky řízení, případně narušených vztahů mezi žalovaným a jeho bývalou manželkou (dcerou žalobce), kdy se žalovaný z předmětného domu odstěhoval a svou bytovou potřebu uspokojuje jiným způsobem.

Dovolací soud přezkoumal úvahu odvolacího soudu, načež shledal, že stanovená náhrada při porovnání s příslušnou judikaturou dovolacího soudu není zjevně nepřiměřená. Odvolací soud správně za základ své úvahy stanovil obvyklou cenu služebnosti podle revizního znaleckého posudku, z něhož vyplynulo, že obvyklá cena služebnosti činí 200 000 Kč. Odvolací soud zohlednil rovněž i okolnosti případu, zejména zhoršené vztahy mezi účastníky, faktické nevyužívání žalovaným, který si bytovou potřebu zajišťuje jinak, rovněž přiměřeným způsobem přihlédl k tomu, že na náhradě ničeho nemění, že služebnost byla zřízena bezúplatně. Poukazem na to, že bezúplatné zřízení věcného břemene nemá pro stanovení náhrady za jeho zrušení význam, nevyjádřil odvolací soud nic jiného než závěr, že v daném případě tento způsob zřízení věcného břemene nebyl pro stanovení náhrady za jeho zrušení významný. V této souvislosti dovolací soud dodává, že věcné břemeno ve prospěch žalovaného sice bylo k předmětným nemovitostem zřízeno bezúplatně, ale až poté, kdy spoluvlastnický podíl na těchto nemovitostech žalovaný převedl na svou tehdejší manželku, která v jeho prospěch věcné břemeno zřídila. Samotné zřízení věcného břemene tedy sice bezúplatné bylo, ale předcházel mu právní úkon, na jehož základě žalovaný pozbyl majetkovou hodnotu spočívající ve spoluvlastnickém podílu na nemovitostech; od této skutečnosti nelze přitom v rámci komplexního zhodnocení případu odhlížet.

K závěru o zjevné nepřiměřenosti úvah odvolacího soudu nevedou ani jednotlivé žalobcovy výhrady.

Namítá-li žalobce, že odvolací soud nepřihlédl ke stavebněprávním předpisům (tedy normám svou povahou veřejnoprávním), není dovolacímu soudu zcela zřejmé, jak by se tato skutečnost měla projevit ve stanovení soukromoprávní náhrady za zrušení služebnosti, jestliže existence kolaudačního povolení nemá na vznik služebnosti vliv, jak potvrdil ve sporu mezi účastníky i dovolací soud (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, č. j. 22 Cdo 1472/2009-118); ostatně i sám žalobce tvrdí, že není pochyb o tom, že žalovanému platně vzniklo právo věcného břemene.

Jestliže pak žalobce tuto námitku spojuje s tím, že žalovaný neprovedl rekonstrukci prostorů v domě zatíženém služebností, čímž se snaží zpochybnit správnost výpočtu obvyklé ceny služebnosti, je třeba zdůraznit, že otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006 (uveřejněné pod č. C 5 211 v Souboru)], která dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nadto se odvolací soud oceněním služebnosti zabýval, nechal vyhotovit revizní znalecký posudek, jehož prostřednictvím obvyklou cenu služebnosti zjistil; v rámci dokazování přitom nevyplynulo, že by služebnost byla neocenitelná, takže nebylo možné vyjít z hodnoty služebnosti ve výši 10 000 Kč podle § 16b odst. 5 zákona č. 151/1997 Sb. Znalecký posudek ostatně vzal odvolací soud za základ své úvahy o výši náhrady za zrušení věcného břemene jako jednu, nikoliv však jedinou, z okolností, které výši této náhrady spoluurčovaly.

Ani další dovolatelem uváděné okolnosti případu, a sice darování ½ nemovitosti žalobcem žalovanému, převod uvedeného spoluvlastnického podílu žalovaným na svou manželku (dceru žalobce) za současného zřízení věcného břemene ve prospěch žalovaného coby oprávněného a následný převod nemovitosti dcerou žalobce zpět na žalobce, jakož i neprovedení rekonstrukce bytu žalovaným nehovoří pro závěr o rozporu přiznání náhrady s dobrými mravy. Na uvedené okolnosti totiž není možné nahlížet izolovaně, nýbrž je třeba je poměřovat prizmatem autonomie vůle účastníků právního styku (darování spoluvlastnického podílu žalovanému, následné smluvní zřízení věcného břemene) a s dalšími okolnostmi za trvání manželství dcery žalobce a žalovaného (zejména potřeby vyřešit bytovou potřebu), jakož i okolnostmi, které se odehrály po jeho skončení, kdy žalovanému bylo bráněno žalobcem ve výkonu služebnosti bytu, takže se musel domáhat soudní ochrany, a kdy špatné vztahy mezi účastníky byly opakovaně řešeny přestupkovou komisí. Okolnosti případu nenasvědčují tomu, že by jednání žalovaného bylo v rozporu se zásadami soukromého práva (zejména v rozporu s dobrými mravy), naopak žalovaný jednal s nimi v souladu, pročež nebyly dány důvody pro nepřiznání náhrady za zrušení služebnosti či alespoň jejího snížení oproti závěrům odvolacího soudu.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz)], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 7. 8. 2018


Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu