Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/30/2019
Spisová značka:23 Cdo 2601/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.2601.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Pojištění
Promlčení
Náklady na výživu pozůstalých
Dotčené předpisy:§ 448 obč. zák.
§ 822 obč. zák.
§ 3 odst. 3 předpisu č. 492/1991Sb.
§ 104 obč. zák.
§ 110 odst. 3 obč. zák.
§ 101 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C

23 Cdo 2601/2018-190


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobce Česká republika - Ministerstvo obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, identifikační číslo osoby 60162694, proti žalované Česká kancelář pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Milevská 2095/5, identifikační číslo osoby 70099618, zastoupené Českou pojišťovnou a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení částky 51.756 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 44 C 82/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, č. j. 21 Co 435/2015-163, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, č. j. 21 Co 435/2015-163, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24. 9. 2015, č. j. 44 C 82/2015-53, zamítl žalobu o zaplacení částky 51.756 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobce odškodňuje paní M. H. z titulu občanskoprávní odpovědnosti za smrtelný úraz jejího manžela J. H. při dopravní nehodě dne 17. 10. 1997, zaviněné M. U., příslušníkem Vojenského útvaru XY. Žalobce pozůstalé manželce přiznal náhradu nákladů na výživu pozůstalých za období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013 ve výši 103.512 Kč. Následně však žalovaná odmítla tento nárok žalobce v rozsahu 50 %, tedy ve výši 51.756 Kč, refundovat z důvodu - dle názoru žalované - nevznikající ztráty na výživě pozůstalé M. H.

Soud prvního stupně vyšel z toho, že J. H. zemřel dne 17. 10. 1997 při dopravní nehodě v souvislosti s provozem motorového vozidla, jehož provozovatelem byl žalobce. Za dopravní nehodu odpovídá provozovatel vozidla, tedy žalobce. Paní M. H. byla ke dni úmrtí J. H. manželkou zesnulého a žalovaná je s ohledem na ustanovení § 29 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) – dále též jen „zákon č. 168/1999 Sb.“, pojistitelem ve vztahu k žalobci. Žalobce na náhradu výživného paní M. H. v důsledku výše uvedené dopravní nehody pravidelně plnil, přičemž v minulosti mu bylo plnění ze strany žalované refundováno, a to do výše 50 %. Naposledy byla takto žalobci refundována žalovanou náhrada výživného za měsíc květen 2010, a to dne 19. 11. 2010. Náhrada na výživném byla žalobcem paní H. poskytována i nadále po květnu 2010.

Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle ustanovení § 448 odst. 1, § 797 odst. 2, § 101, § 104 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), a podle vyhlášky Ministerstva financí České republiky č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla (dále též jen „vyhláška č. 492/1991 Sb.“).

Jelikož byla žalovanou vznesena námitka promlčení, zabýval se soud prvního stupně přednostně touto otázkou. Uvedl, poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 273/2002, že nárok na náhradu škody dle § 448 obč. zák. spočívající v nákladech na výživu pozůstalým má charakter opětujícího se plnění a promlčuje se jako celek, nikoli jen nároky na jednotlivá plnění z něj vyplývající poskytovaná ve formě důchodu, a to bez ohledu na to, od kdy žalobce jednotlivé měsíční dávky požaduje. Dospěl tedy k závěru, že požadavek refundace náhrady nákladů na výživu M. H. mohl být žalobcem uplatněn proti žalované již za měsíc červen 2010, žaloba však byla podána až dne 17. 4. 2015, přičemž není rozhodné, za jaké období žalobce refundaci jím poskytnuté náhrady výživného žalobou uplatnil, mohl-li uplatnit již náhradu výživného poskytnutou za měsíc červen 2010. V červnu 2014 tedy došlo k promlčení nároku jako celku, tudíž žalobu zamítl.

K odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 18. 12. 2015, č. j. 21 Co 435/2015-81, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud na projednávanou věc aplikoval ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., ve znění v době trvání nároku žalobce, a ustanovení § 8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (dále též jen „zákon č. 37/2004 Sb.“). Konstatoval, že pro posouzení námitky promlčení je třeba vycházet z tříleté promlčecí lhůty. Předmětem sporu však není nárok na náhradu nákladů na výživu pozůstalých podle ustanovení § 448 obč. zák., ale je jím náhrada škody, kterou žalobce požaduje proti pojistiteli (žalované) jako úhradu částky, kterou poskytl pozůstalé manželce paní H., představující náhradu nákladů na její výživu po smrti jejího manžela. Neztotožnil se tak se závěrem soudu prvního stupně o počátku běhu promlčecí lhůty (červen 2010), protože dle jeho názoru je pro počátek jejího běhu v tomto případě rozhodné datum, kdy žalobce poskytl plnění poškozené pozůstalé paní H., tj. okamžik, kdy došlo ke zmenšení jeho majetku. Poukázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1468/2007. Uvedl, že jestliže první část nároku (leden až květen 2012) byla paní H. vyplacena v květnu 2012 a žaloba byla k soudu podána dne 17. 4. 2015, je zřejmé, že k marnému uplynutí tříleté promlčecí lhůty dojít nemohlo, stejně jako v případě proplacení zbylých částí nároku, ke kterým došlo v pozdější době. Uzavřel tedy, že žalovaný nárok promlčen není.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1421/2016, zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2015, č. j. 21 Co 435/2015-81, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolací soud dovodil, že odvolací soud na projednávanou věc aplikoval nesprávné právní předpisy – zákon č. 168/1999 Sb. a zákon č. 37/2004 Sb., když správně měla být aplikována vyhláška Ministerstva financí České republiky č. 492/1991 Sb. Dále pak se zabýval otázkou, jaké povahy je právo pojištěného na refundaci vůči pojišťovně, přičemž dovodil, že regresní právo pojištěného vůči pojišťovně podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 492/1991 Sb. má povahu práva na plnění z pojištění a promlčuje se tak proto podle § 101 a § 104 obč. zák.

Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 13. 3. 2018, č. j. 21 Co 435/2015-163, rozhodl tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (první výrok), rozšíření žaloby ze dne 10. 2. 2016, 7. 2. 2017 a 3. 1. 2018 se nepřipouští (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

Odvolací soud uvedl, že za situace, kdy se na právo na plnění z pojištění z hlediska promlčení hledí obdobně jako na náhradu nákladů na výživu pozůstalých podle § 448 obč. zák., má i právo na plnění z pojištění, obdobně jako uvedená náhrada, charakter opětujícího plnění, které se promlčuje jako celek, nikoliv jen jako nárok na jednotlivá plnění z něj vyplývající poskytovaná ve formě refundace důchodu. Poukázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, č. j. 25 Cdo 273/2002. Uzavřel, že k promlčení práva na plnění z pojištění došlo po uplynutí 4 let od dopravní nehody, při které zemřel J. H. (17. 10. 1997), protože žaloba byla k soudu podána až dne 17. 4. 2015.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvody nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v závěru odvolacího soudu o tom, že k promlčení práva na plnění z pojištění, které se z hlediska promlčení posuzuje obdobně jako právo na náhradu nákladů na výživu pozůstalých dle § 448 obč. zák., došlo po uplynutí čtyř let od dopravní nehody (17. 10. 1997), při níž J. H. zemřel. Žalobce je toho názoru, že promlčecí lhůta u nároku na plnění z pojistné události proti žalované začala plynout od data, kdy žalobce plnil pozůstalé paní H. náhradu na výživu za jednotlivá období, kterou požadoval od žalované refundovat, nikoli od předmětné dopravní nehody. Tvrdí, že závěr odvolacího soudu by v praxi znamenal, že po uplynutí čtyřleté promlčecí doby od vzniku pojistné události (dopravní nehody) by se fakticky nemohl pojištěný po pojistiteli domáhat náhrady škody, jež vznikla následně.

K dovolání žalobce se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas k tomu oprávněnou osobou jednající prostřednictvím osoby s právnickým vzděláním ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř, dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky promlčení práva pojištěného na plnění z pojištění vůči pojišťovně (refundačního nároku pojištěného vůči pojišťovně) ve vztahu k náhradě nákladů na výživu pozůstalým dle § 448 obč. zák., jde-li o situaci, kdy pojišťovna přestane po určité době vyplácet jednotlivá opakující se plnění, neboť tato otázka nebyla na obdobném skutkovém základě v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena.

Nejvyšší soud v předchozím kasačním rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1421/2016 dovodil, že na projednávanou věc měla být aplikována vyhláška Ministerstva financí České republiky č. 492/1991 Sb. Současně se Nejvyšší soud dosud obecně vyslovil k otázce, jaké povahy je právo pojištěného na refundaci vůči pojišťovně, přičemž dovodil, že regresní právo pojištěného vůči pojišťovně podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 492/1991 Sb. má povahu práva na plnění z pojištění a promlčuje se tak proto podle § 101 a § 104 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2004.

Podle ust. § 3 odst. 1 vyhlášky č. 492/1991 Sb. provozovatel i řidič motorového vozidla, na kterého se vztahuje zákonné pojištění (dále jen "pojištěný"), má právo, aby pojišťovna za něho nahradila v rozsahu a ve výši podle příslušných právních předpisů poškozeným uplatněné a prokázané nároky na náhradu škody způsobené provozem motorového vozidla jinému […]. V rozsahu a ve výši, v jaké pojištěný škůdce odpovídá poškozenému za způsobenou škodu, vzniká tedy pojistiteli povinnost poskytnout za něj pojistné plnění poškozenému. Jak vyplývá z vyhlášky č. 492/1991 Sb., právo na pojistné plnění je svým charakterem přímo vázáno na rozsah odpovědnosti pojištěného (škůdce). Nárok na náhradu nákladů na výživu pozůstalým podle § 448 obč. zák. má charakter opětujícího se plnění, které se v občanskoprávních vztazích promlčuje jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 273/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2003). Proto i pojistné plnění, jímž je tato škoda hrazena, má charakter opětujícího se plnění, jež se promlčuje jako celek (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1463/2014, v němž je uvažováno o pojistném plnění, jímž je hrazena škoda v podobě nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě /§ 447 obč.zák./).

Podle ust. § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

Podle ust. § 104 obč. zák. u práv na plnění z pojištění počíná běžet promlčecí doba za rok po pojistné události.

Ustanovení § 101 upravuje obecnou délku promlčecí doby, která platí všude tam, kde zákon nepočítá se zvláštní promlčecí dobou. Ustanovení § 104 obč. zák. stanoví speciálně počátek běhu promlčecí doby u „práv na plnění z pojištění“, a to rok po pojistné události. Okamžik vzniku pojistné události je tedy rozhodující skutečností pro určení počátku běhu obecné promlčecí doby. Počátek promlčecí doby je určen objektivně a její délka je tak stanovena na čtyři roky od pojistné události bez ohledu na to, kdy byla pojistná událost pojišťovně oznámena a kdy se pojistné plnění stalo splatným – tedy kdy došlo ke vzniku nároku (actio nata).

Podle ust. § 822 obč. zák. z pojištění odpovědnosti za škody má pojištěný právo, aby v případě pojistné události pojistitel za něho nahradil podle pojistných podmínek škodu, za kterou pojištěný odpovídá.

Podle ust. § 3 odst. 3 věty první vyhlášky č. 492/1991 Sb. pojistnou událostí je vznik povinnosti pojištěného nahradit škodu […].

Vznik nároku pozůstalých se váže ke dni smrti osoby poskytující výživu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1409/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 273/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2003). Obdobně i v literatuře se uvádí názor, že hmotné právo váže vznik tohoto nároku ke stavu v době smrti poškozeného (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1315 s.).

Pojistnou událostí, s níž je spojena povinnost pojistitele poskytnout pojistné plnění, je vznik povinnosti pojištěného (žalobce) nahradit škodu, která vzniká v okamžiku, kdy nastala majetková újma ve sféře pozůstalého představovaná ztrátou finančních příjmů od osoby poskytující výživu. K pojistné události došlo ke dni smrti zemřelého, tj. 17. 10. 1997. Promlčecí doba práva na celkové pojistné počala běžet za 1 rok po této události.

V projednávané věci jde však o situaci, kdy pojišťovna nezpochybňovala právo na náhradu nákladů na výživu pozůstalých, po určitou dobu plnila, a až poté přestala jednotlivé opětující se plnění poskytovat. Ze skutkových zjištění konkrétně vyplynulo, že žalobce na náhradu výživného pravidelně plnil, přičemž v minulosti mu bylo ze strany žalované refundováno, a to do výše 50 %. Naposledy byla takto žalobci refundována náhrada výživného za měsíc květen 2010, a to dne 19. 11. 2010. Počínaje náhradou výživného za měsíc červen 2010 již žalovaná neplnila ničeho, ač žalobce náhradu na výživném poskytoval s tím, že tato povinnost trvala.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4617/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2017, vyslovil, že promlčení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 447 obč. zák. se s ohledem na dobu jeho vzniku a dobu jeho uplatnění u soudu posuzuje podle § 106 obč. zák., zatímco promlčení postupně vznikajících nároků na jednotlivá měsíčně se opětující plnění v jeho rámci se s ohledem na § 110 odst. 3 obč. zák. a na jejich splatnost řídí ustanovením § 101 obč. zák.

Obdobně také v usneseních ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 308/2016, a ze dne 14. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3518/2017, Nejvyšší soud uvedl, že je třeba rozlišovat mezi promlčením samotného nároku na náhradu s ohledem na dobu jeho uplatnění u soudu a promlčením postupně vznikajících nároků na výplatu jednotlivých měsíčních plnění v jeho rámci. Ty se s ohledem na ustanovení § 110 odst. 3 obč. zák. a svou odlišnou splatnost promlčují v obecné tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák., to však jen za předpokladu, že se již dříve nepromlčel celý nárok na danou náhradu.

Je tak třeba rozlišovat mezi promlčením postupně vznikajících nároků na jednotlivá měsíčně se opakující plnění a promlčením samotného práva na plnění.

Promítnuto do poměrů projednávané věci, je tedy třeba rozlišovat mezi promlčením samotného práva na celkové pojistné plnění a promlčením postupně vznikajících nároků na výplatu jednotlivých opakujících se (např. měsíčních) plnění v jeho rámci. Jiné řešení by mohlo vést k absurdnímu závěru, že k refundaci náhrad by docházelo jen po určitou dobu (např. po dobu čtyř let od pojistné události) a přestal-li by pojistitel vyplácet další jednotlivá opakující se plnění, bylo by právo na jejich výplatu tzv. bez dalšího promlčeno.

Vzhledem k tomu, že ze strany žalované již byla žalobci náhrada výživného v minulosti refundována (naposledy za měsíc květen 2010), nelze již posuzovat samotné promlčení práva na pojistné plnění jako celku. V dané věci se totiž nejedná o základ nároku na pojistné plnění po jeho vzniku, nýbrž o právo na výplatu jednotlivých pravidelně se opětujících plnění.

Podle ust. § 110 odst. 3 věty před středníkem přitom platí, že úroky a opětující se plnění se promlčují ve třech letech; […].

S ohledem na výše uvedené pak nemůže obstát dosavadní právní názor odvolacího soudu, že k promlčení práva na plnění z pojištění došlo po uplynutí čtyř let od dopravní nehody, při které zemřel J. H. (17. 10. 1997).

V posuzované věci je třeba promlčení práva na jednotlivá pravidelně se opětující plnění posoudit s ohledem na ust. § 110 odst. 3 obč. zák. podle obecného § 101 obč. zák., jenž stanoví tříletou promlčecí dobu, která běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud jej proto bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.

V dalším řízení bude odvolací soud na základě ustanovení § 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 4. 2019

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu