Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/30/2020
Spisová značka:30 Cdo 1488/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1488.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E

30 Cdo 1488/2019-202



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Svaz klubů mládeže, z. s., IČO: 69368813, se sídlem v Praze 9, Teplická 280/20, zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1047/17, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 89/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2019, č. j. 21 Co 28/2019-185, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.


Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 11. 2018, č. j. 65 C 89/2011-174, jímž bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Otázka, zda právní jednání státu vykazuje znaky vrchnostenského přístupu a představuje nesprávný úřední postup při výkonu státní moci (takže řízení o náhradu škody způsobené tímto jednáním státu je od soudního poplatku osvobozeno), nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení již přijatého dovolacím soudem, jestliže vyšel z toho, že dovolatel svou žalobou uplatňuje nárok na náhradu škody představující ušlý zisk z pronájmu nemovitostí, které stát převzal a užíval po roce 1990 jako bývalý majetek Svazu socialistické mládeže, ačkoli skutečným vlastníkem nemovitých věci byl dovolatel. Pokud odvolací soud uzavřel, že stát vystupoval jako vlastník „v rámci soukromoprávních vztahů“ a takové jednání nelze podřadit pod výkon veřejné moci, nepředstavuje jeho právní posouzení jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3884/2014).

Od uvedeného závěru nemá dovolací soud důvod se odchýlit a věc posoudit jinak, jak požaduje dovolatel, a to ani na základě usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 359/06, na které dovolatel poukazuje. V uvedeném usnesení Ústavní soud ve skutkově obdobné věci dovodil, že vlastnické právo na stát po roce 1990 přejít nemohlo, neboť Svaz socialistické mládeže byl neoprávněným držitelem nemovitého majetku a dovolatel své vlastnické právo k nemovitému majetku nikdy nepozbyl. Ústavní soud však ve svém rozhodnutí neřešil (nemusel řešit) právní otázku, zda stát odpovídá za škodu vzniklou dovolateli tím, že užíval jeho majetek, podle obecných občanskoprávních předpisů, nebo podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

Otázkami, zda bylo řízení zastaveno v rozporu s § 9 odst. 4 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, protože podle dovolatele již soud začal jednat o věci samé, a zda měla být výzva k zaplacení soudního poplatku předcházející napadenému usnesení odvolacího soudu k návrhu žalobce zrušena postupem podle § 12 zákona o soudních poplatcích, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť dovolání je v této části vadné. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14). Nepostačuje přitom pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího, aniž by dovolatel specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4043/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1816/15).

Dovolatel přípustnost dovolání vymezil (právě jen) posledně uvedenou obecnou proklamací, že se odvolací soud odchýlil „od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, aniž by tuto rozhodovací praxi blíže označil. Odmítnutí dovolání je v takovém případě ústavně konformním postupem, jak Ústavní soud potvrdil ve svém usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, v němž vysvětlil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).

Vady řízení namítané dovolatelem a spočívající v nesprávném obsazení soudu prvního stupně nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k tvrzeným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání (jinak) přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. 4. 2020


JUDr. Pavel Simon
předseda senátu