Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/27/2019
Spisová značka:23 Cdo 1938/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1938.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění do 09/29/2017
Kategorie rozhodnutí:E

23 Cdo 1938/2017-183


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Brandwijk Bytový Fond s.r.o., se sídlem v Praze – Novém Městě, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, IČO 28134702, zastoupené Mgr. Martinou Korbášovou, advokátkou, se sídlem v Chomutově, Mostecká 1174/9, PSČ 430 01, proti žalovanému J. V., se sídlem XY, PSČ XY, IČO XY, o zaplacení částky 105 696,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 186/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, č. j. 4 Cmo 140/2016-160, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 6. 2016, č. j. 23 Cdo 1784/2017-133, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 30 528 Kč s úrokem z prodlení 7,05 % p.a. od 5. 6. 2013 do zaplacení (výrok pod bodem I), v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 75 178,70 Kč s úrokem z prodlení 7,5 % p.a. od 5. 6. 2013 do zaplacení, a v části, jíž se domáhala zaplacení dalšího úroku z prodlení ve výši 0,45 % p.a. z částky 30 518 Kč od 5. 6. 2013 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. 4 Cmo 140/2016-160, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II týkajícímu se zaplacení částky 75 178,70 Kč s úrokem z prodlení a ve výroku pod bodem III potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jímž napadla tento rozsudek ve výroku pod bodem I. Přípustnost dovolání shledává s odkazem na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálení rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I, jakož i rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích pod body II a III, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).

Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolání žalobkyně nebylo shledáno přípustným.

Žalobkyně v dovolání namítala, že žalovaný v řízení neprokázal, že by existovala smlouva o ponechání si přísudků. Žalobkyně se vymezovala proti způsobu zjišťování skutkového stavu nalézacích soudů, když podle ní závěr o konkludentním souhlasu a nerozporném jednání jednatelů při procesu sjednávání smluvních podmínek zastupování advokátem je pouhá ničím nepodložená představa soudu. Podle dovolatelky udělená plná moc neosvědčila nic jiného, než že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným existoval smluvní právní vztah zastoupení, nevypovídá však již nic o tom, jaký byl obsah ústní dohody o zmocnění z hlediska ujednání o odměně za právní služby, neboť o odměně za právní služby neobsahuje ani zmínku. Dovolatelka zdůraznila, že má za to, že pokud některý z jednatelů, který je jinak oprávněn jednat jménem společnosti pouze spolu s dalším jednatelem, jednal jménem společnosti sám, pak nejenže nebude z tohoto jednání zavázána jednatelova společnost, ale takové jednání nemá ani žádné právní účinky. Dovolatelka v souvislosti s výše uvedenými výtkami odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 29 Cdo 301/2010, a ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 198/2002, a dále na rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 1007/96, a sp. zn. 31 Cdo 2038/2011.

Podstata námitek dovolatelky spočívá ve zpochybňování skutkového stavu, k němuž dospěly nalézací soudy. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že oba jednatelé právního předchůdce žalobkyně s žalovaným ústně sjednali dohodu o poskytování právních služeb, jejímž obsahem bylo rovněž i ujednání o tzv. přísudcích. Podle soudu prvního stupně objednávka právních služeb (podepsaná pouze jedním jednatelem) obsahující ujednání o smluvní odměně včetně oprávnění ponechat si přísudky reflektuje obsah ústně sjednané dohody o témže, která byla provázena udělením plné moci (podepsané oběma jednateli). Soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že druhá jednatelka evidentně musela s takto dohodnutými podmínkami přinejmenším konkludentně souhlasit. Uvedený závěr je podle soudu prvního stupně umocněn tím, že – ve smyslu této dohody - žalovaný průběžně informoval svého mandanta o ponechání si přísudků ve fakturách. S uvedeným skutkovým stavem se odvolací soud ztotožnil a plně na něj odkázal.

Na tomto místě je vhodné zdůraznit, že dovolací soud je ve smyslu § 241 odst. 6 o. s. ř. vázán skutkovým stavem, který zjistil soud prvního stupně, případně soud odvolací.

Pokud žalobkyně v dovolání vyslovuje svůj nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem, uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015).

Na výše uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalobkyně v dovolání odkazovala na výše odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť odvolací soud se od výše citované rozhodovací praxe neodchýlil.

Dovolatelka dále brojila proti závěru soudu o rozsahu bezdůvodného obohacení a počátku běhu promlčecí doby. Podle ní odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně rozhodl, že se žalovaný bezdůvodně obohatil v částce 48 238,90 Kč, žalovanému však uložil povinnost uhradit žalobkyni pouze částku 30 518 Kč, jakožto nepromlčené bezdůvodné obohacení získané žalovaným na úkor žalobkyně. K rozsahu bezdůvodného obohacení žalobkyně dále uvedla, že si žalovaný bez právního důvodu ponechal jak náklady všech řízení exekučních, tak i náklady všech řízení nalézacích (celkem 105 696,70 Kč). Dále podle dovolatelky není bezdůvodné obohacení promlčené, jelikož žalobkyně nemohla své právo ve smyslu § 391 odst. 1zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, uplatnit dříve, než se dozvěděla o neoprávněném ponechání si přísudků obdržených žalovaným od exekutorů, tedy ne dříve než v únoru 2012; s ohledem na čtyřletou promlčecí dobu tak není bezdůvodné obohacení promlčené.

Ani výše uvedené námitky nemohou založit přípustnost dovolání, neboť dovolatelka v dovolání neformulovala žádnou právní otázku (taková otázka nevyplývá ani z obsahu dovolání), na níž by záviselo napadené rozhodnutí a která by současně splňovala některý z požadavků obsažených v § 237 o. s. ř.; její výtky představují pouze polemiku se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu.

Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jež bylo publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, konstatoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dále zdůraznil, že může-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje citace textu tohoto ustanovení (či jeho části). V rozhodnutí ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, Nejvyšší soud mimo jiné vyložil, že „argument, podle kterého napadené rozhodnutí řeší právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).“

Výše uvedeným požadavkům však dovolatelka nedostála.

Ze stejného důvodu nemůže založit přípustnost jejího dovolání ani námitka žalobkyně o tom, že se odvolací soud nevypořádal s jejími námitkami uplatněnými již před soudem prvního stupně v souvislosti s odlišnou kvalifikací žalovaných částek a uváděním dalších skutkových tvrzení a důkazů. Dovolatelka jednak nevymezuje žádnou právní otázku, na níž by napadené rozhodnutí záviselo, a současně tyto námitky směřují „pouze“ do vad řízení, kterými je Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. oprávněn zabývat se pouze v případě, je-li dovolání jinak přípustné; což v tomto případě splněno není.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným a proto jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 3. 2019


JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu