Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/10/2019
Spisová značka:4 Tdo 628/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.628.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Úřední osoba
Zneužití pravomoci úřední osoby
Dotčené předpisy:§ 329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
§ 127 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku
§ 127 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:A

4 Tdo 628/2019-226


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2019 o dovolání obviněného V. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2019 sp. zn. 7 To 22/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 152/2018, takto:



Odůvodnění:

Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 3. 12. 2018 sp. zn. 2 T 152/2018 uznal obviněného V. S. vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 26. 8. 2017 kolem 05:30 hodin při výkonu funkce myslivecké stráže Mysliveckého spolku XY, v katastrálním území města XY, v trati zvané XY, na kraji remízku zastřelil v rozporu s jeho oprávněními podle § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, volně pobíhajícího psa plemenné rasy krátkosrstý německý ovčák jménem César, stáří 6 let, barvy černá s pálením, s obojkem na krku, který je zařazen do skupiny ovčáckých plemen, v době, kdy se majitel tohoto psa P. B., narozen XY, trvale bytem XY, nacházel asi ve vzdálenosti 20 m od tohoto psa na druhé straně remízku a při venčení psa jej v těchto místech pustil z vodítka.

Za to obviněnému uložil podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb. Podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku stanovil jednu denní sazbu ve výši 500 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody ve výměře šesti měsíců.

Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce myslivecké stráže na dobu tří let.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného P. B., nar. XY, trvale bytem XY, s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Citovaný rozsudek napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 2. 2019 sp. zn. 7 To 22/2019 podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2019 sp. zn. 7 To 22/2019 podal dovolání, v němž nejprve rekapituloval průběh předchozího trestního řízení a posléze obsahově vymezil uplatněný dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V dovolání pak konkrétně namítá, že se trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nemohl dopustit, jelikož v inkriminovanou dobu nebyl v honitbě za účelem výkonu funkce myslivecké stráže, nýbrž za účelem lovu srnce, na kterého sem chodil pravidelně. Nejednal tak v pozici úřední osoby, ale vykonával toliko své právo jako „obyčejný myslivec“. Byť byl obviněný v souladu se zákonem o myslivosti ustanoven mysliveckou stráží (čímž byl naplněn jeden ze znaků úřední osoby podle § 127 odst. 1 tr. zákoníku), ostatní dva znaky, a tedy plnění úkolů státu nebo společnosti a používání při tom svěřených pravomocí, ze strany obviněného při činu naplněny nebyly. Obviněný totiž v honitbě vykonával toliko své právo myslivosti a nevystupoval v pozici myslivecké stráže. V praxi se totiž běžně stává, že myslivec, který je současně mysliveckou stráží, vůbec nemusí mít u sebe průkaz stráže a služební odznak (ale ostatní dokumenty k lovu ano), přesto se může v honitbě pohybovat a lovit, přičemž v tomto okamžiku funkci myslivecké stráže vykonávat z podstaty věci nemůže a obviněný ji ani nevykonával. Je tak nutno oddělit, kdy osoba jedná jako myslivecká stráž, a kdy osoba vykonává toliko právo myslivosti jako „obyčejný“ myslivec a úkoly státu pomocí zákonem svěřených pravomocí přitom nevykonává.

Zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o myslivosti“) ve svém § 14 výslovně stanovuje oprávnění myslivecké stráže a v § 15 pak zákonné povinnosti myslivecké stráže. Z tohoto jasně vyplývá, že stráž je při své činnosti povinna prokázat se průkazem myslivecké stráže a nosit služební odznak. Služební odznak je stráž povinna nosit na viditelném místě, aby mohla být za mysliveckou stráž dalšími osobami identifikována. V tomto případě však bylo prokázáno, a to i svědeckou výpovědí poškozeného, že obviněný u sebe v době činu neměl ani jeden z výše popsaných dokladů prokazující jeho příslušnost k myslivecké stráži a ani se jako myslivecká stráž neidentifikoval.

Za daleko závažnější ale obviněný považuje to, že soudy nezohlednily, že obviněný v inkriminované době nevykonával zákonem svěřené pravomoci stanovené v § 14 zákona o myslivosti. Důvodem usmrcení psa poškozeného totiž byla skutečnost, že tento pes na obviněného zaútočil a obviněný jej pak v krajní nouzi usmrtil, kdy se nejednalo o situaci uvedenou v § 14 odst. 1 písm. e) zákona o myslivosti. Při určité míře zjednodušení a při užití analogie lze říci, že postavení obviněného při činu odpovídá např. postavení strážníka obecní policie „mimo službu“. Podobně jako strážník obecní policie se osoba myslivecké stráže „stává“ pro účely nadepsaného trestného činu úřední osobou toliko při výkonu úkolů (práv a povinností), které pro něj vyplývají z příslušných ustanovení, která jsou stanovena zvláštními právními předpisy. Soudy ve svých rozhodnutích též uvedly, že člověk je ustanoven mysliveckou stráží napořád a pokud se nachází v honitbě, pro níž byl mysliveckou stráží ustanoven, je mysliveckou stráží bez ohledu na to, jakou činnost zde vykonává. Tento závěr je však v rozporu s § 127 tr. zákoníku, který stanovuje, že pro účely tr. zákoníku se za úřední osobu považuje toliko osoba, která splňuje kumulativně několik uvedených znaků. Jak však vyplývá ze shora uvedeného, obviněný splňoval v době činu pouze první uvedenou podmínku, a to k tomu, aby byl pro účely trestního zákoníku považován za úřední osobu, nepostačuje.

V další části pak obviněný opětovně zdůrazňuje, že psa usmrtil ve stavu krajní nouze, kdy se na něj chystal zaútočit. Ze strany obviněného byl naplněn jak předpoklad subsidiarity, tak předpoklad proporcionality. Útok psa totiž nešlo zastavit jiným způsobem a hrozící následky byly zcela zjevně závažnější než způsobený následek. Tvrzení obviněného přisvědčuje zejména závěr vyhotovené balistické zprávy, z níž vyplývá, že pes byl zastřelen zepředu ve vzdálenosti 20 – 250 cm od ústí hlavně, což napovídá závěru o rychlosti, jakou se pes blížil, a to obviněný chápal jako ohrožení. Obviněný též poukazuje na vyjádření znalce Ing. Františka Bezděka, který připustil, že v určitých případech se pes může zachovat způsobem popsaným obviněným. Je pak irelevantní, zda by pes na obviněného zaútočil. Hodnotícím kritériem zde totiž je posouzení, zda jednání psa bylo způsobilé vyvolat u obviněného důvodnou obavu o jeho zdraví. Soudy nižších stupňů také neměly brát v úvahu výpověď poškozeného, že jeho pes byl klidné povahy. Tato informace je zcela irelevantní a navíc je zřejmé že poškozený chtěl při výpovědi nějaké povahové vlastnosti svého psa zveličit, kdy toto ani není podloženo nějakými dalšími důkazy. Není tak důležité, jak se pes choval obvykle, ale jak se choval v této dané konkrétní situaci.

Soudy také v odůvodnění svých rozhodnutí na jednu stranu tvrdí, že obviněný nejednal ve stavu krajní nouze, avšak na druhou stranu obviněnému vytýkají, že neodvrátil útok psa jiným způsobem. Podle obviněného působí tato argumentace značně rozporuplně. Soudy totiž mají v řízení dosáhnout zjištění materiální pravdy, čehož v tomto případě dosaženo nebylo.

V závislosti na výše uvedeném, obviněný v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2019 sp. zn. 7 To 22/2019, tak rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 12. 2018 sp. zn. 2 T 152/2018, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce se ke dni konání neveřejného zasedání k podanému dovolání nevyjádřil (§ 265h odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2019 sp. zn. 7 To 22/2019 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Obviněným uplatněný důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Námitky vznesené obviněným v dovolání lze rozdělit do dvou základních okruhů. První z nich obsahuje především námitku, že psa poškozeného zastřelil v krajní nouzi. Trestní zákoník v § 28 vymezuje krajní nouzi jako čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákoníkem, přičemž nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.

Byť se tato námitka dovolatele opírá o uvedený hmotněprávní institut, jenž by při svém naplnění vylučoval trestnost jednání obviněného, přesto ji Nejvyšší soud musel jako pseudohmotněprávní námitku vyloučit z uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož zjevně primárně vychází z jiného skutkového zjištění, než jaké dříve učinily soudy nižších stupňů. Obviněný totiž ve svém dovolání sám hodnotí jednotlivé provedené důkazy, jako např. výpověď poškozeného P. B. nebo odborné vyjádření znalce Ing. Františka Bezděka, a tímto způsobem se vlastním a tudíž jiným hodnocením důkazů snaží prosadit svoji verzi skutkového stavu, která by pro něho byla podstatně příznivější a teprve v důsledku toho pak vyvozuje splnění všech podmínek k jednání v krajní nouzi podle § 28 odst. 1 tr. zákoníku.

Touto problematikou se v odůvodnění svého rozsudku podrobně zabýval již nalézací soud na str. 4, přičemž neakceptoval obhajobu obviněného (zde označenou jako nutná obrana) s poukazem na skutkové okolnosti spočívající ve zjištění, že obviněný a pes se nenacházeli vůči sobě v kritické době v takovém postavení, jak o něm vypovídal obviněný. I z dalších zde citovaných zjištěných skutečností soud dospěl k závěru, že pes nebyl obviněným střelen v situaci, kdy na něj útočil. Touto námitkou se pak opakovaně zabýval i soud odvolací na str. 4 až 5 odůvodnění svého usnesení, přičemž se plně ztotožnil s hodnotícími a tím i skutkovými závěry soudu prvního stupně včetně závěru, že se o krajní nouzi jednat nemohlo. Pokud dovolatel v tomto označuje odůvodnění odvolacího soudu za vnitřně rozporné proto, že se zde současně zmiňuje o jeho možnosti bránit se vůči psovi jiným způsobem než střelbou, tak je třeba poznamenat, že odvolací soud to uvedl pouze jako další důvod, jenž by splnění podmínek krajní nouze v daném případě mohl vyloučit, a to s ohledem na možnost jiného způsobu obrany, než samotné střelby proti psu, pokud by ale na obviněného útočil, což ale důkazy prokázáno nebylo.

Jedná se tak o hodnocení důkazů ze strany soudů, které zcela konvenuje zákonným požadavkům stanoveným v § 2 odst. 6 tr. ř., a je plně v souladu se zásadami formální logiky a nelze z něj v žádném případě dovodit případný projev libovůle nalézacího ani odvolacího soudu. Nejvyšší soud tak konstatuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů plně odrážejí úplná skutková zjištění (§ 2 odst. 5 tr. ř.) včetně adekvátního hodnocení důkazů. Nelze zde tudíž zaznamenat extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ani žádné jiné projevy, jež by mohly evokovat porušení práva obviněného na spravedlivý proces. V této části je tak dovolání obviněného nutno označit za uplatněné mimo zvolený důvod dovolání.

Další námitku obviněného spočívající v tvrzení, že v kritické době neplnil úkoly myslivecké stráže a tudíž se nenacházel v postavení úřední osoby podle trestního zákoníku, bylo naopak třeba prohlásit za nejen plně podřaditelnou pod uplatněný důvod dovolání, ale současně i za opodstatněně vznesenou. Nejvyšší soud nemohl akceptovat argumentaci, na jejímž základě se oba soudy nižších stupňů vypořádaly s otázkou postavení obviněného coby úřední osoby, resp. myslivecké stráže.

Podle předchozích soudů se osoba vykonávající funkci myslivecké stráže v tomto postavení nachází prakticky kdykoliv, kdy vstoupí do honitby, ve které tuto funkci vykonává. Tento závěr vyvozují z toho, že v zákoně o myslivosti nikde není stanovena „pracovní doba“, během níž by měla osoba pověřená funkcí myslivecké stráže tuto vykonávat, kdy jediný časový údaj je, že mysliveckou stráž ustanovuje na dobu 10 let orgán státní správy myslivosti (srov. § 12 odst. 2 zák. č. 449/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů - dále jen zákon o myslivosti).

Takovýto výklad je ale natolik extenzivní, že jej nelze přijmout. V důsledku něj by totiž docházelo až k absurdním situacím. Např. kdyby se osoba v oblasti, v níž jinak vykonává funkci myslivecké stráže, nacházela za účelem sběru hub nebo lesních plodů, případně na procházce s rodinou a tudíž zde žádné úkoly svěřené jí zákonem o myslivosti nevykonávala, by přesto, podle výkladu učiněného soudy, byla v postavení myslivecké stráže.

I když není zákonem o myslivosti explicitně určeno, v jakých dnech či v jakých hodinách pověřená osoba funkci myslivecké stráže vykonává, podle Nejvyššího soudu nelze automaticky vycházet z toho, že ji vykonává nepřetržitě po dobu deseti let pokaždé, když vstoupí do honitby, v níž funkci myslivecké stráže jinak vykonává, a to bez splnění jakýchkoli dalších podmínek.

Aby podle trestního zákoníku mohl být kdokoli identifikován jako úřední osoba, musí podle obecné definice uvedené v § 127 tr. zákoníku splňovat tři znaky, a to že jde o některou z osob vyjmenovaných v § 127 odst. 1 písm. a) až i) tr. zákoníku, která plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení k trestní odpovědnosti úřední osoby se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností.

Podle § 127 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku se za úřední osobu považuje též fyzická osoba, která byla ustanovena mysliveckou stráží, a to při výkonu oprávnění a pravomocí, které jsou jí svěřené podle zvláštního právního předpisu, v tomto případě tedy podle zákona o myslivosti. Trestní zákoník tak fyzické osoby, které byly ustanoveny některou ze stráží uvedených v § 127 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku, tedy i mysliveckou stráž, považuje v rozsahu jejich působnosti, svěřené jim na základě příslušného zákona či zákonů, za úřední osoby, za podmínky, že v době činu plnily úkoly státu nebo společnosti a používaly při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1361).

Myslivecká stráž je přitom při své činnosti povinna prokázat se průkazem myslivecké stráže a nosit služební odznak, dohlížet na dodržování povinností spojených s ochranou myslivosti (tím je myšlena ochrana zvěře před nepříznivými vlivy prostředí, před nakažlivými nemocemi, před škodlivými zásahy lidí a před volně pobíhajícími domácími zvířaty; ochrana životních podmínek zvěře, zajištění klidu v honitbě a ochrana mysliveckých zařízení) a oznamovat neodkladně zjištěné závady, nedostatky a škody podle jejich povahy uživateli honitby nebo orgánu, který ji ustanovil, popřípadě v neodkladných případech též orgánům policie nebo příslušným orgánům státní správy (srov. § 15 odst. 1 zákona o myslivosti). K tomu pak slouží soubor oprávnění, kterými je myslivecká stráž vybavena, a který je taxativně vymezen v § 14 zákona o myslivosti.

Bylo nepochybně zjištěno, že obviněný byl orgánem státní správy myslivosti řádně jmenován do funkce myslivecké stráže Mysliveckého spolku XY. To nepopírá ani on sám ve svém mimořádném opravném prostředku. To samo o sobě ovšem nepostačuje, aby v intencích trestního zákoníku byl v konkrétní situaci označen za úřední osobu, pokud nebyly splněny ještě další podmínky uvedené v § 127 tr. zákoníku.

Obviněný ve své výpovědi jasně uvedl, že toho rána šel na čekanou na srnce, což činil již po dobu čtrnácti dnů. Oprávnění, že šel na lov zvěře, nevyplývá ze samotné funkce myslivecké stráže podle § 14 zákona o myslivosti. Podle § 46 odst. 1 zákona o myslivosti ten, kdo loví zvěř, musí mít u sebe lovecký lístek, povolení k lovu a potvrzení o povinném pojištění. Jedná se tedy o právo lovit určité druhy lesní zvěře držitele všech potřebných dokumentů, kdy toto právo žádným způsobem automaticky nevzniká jmenováním do funkce myslivecké stráže a kdy se nejedná ani o její povinnost střílet např. přemnoženou zvěř, ale vzniká na základě získání povolení k lovu. Při výkonu povinností vyplývajících z postavení myslivecké stráže, musí být tato osoba řádně označena odznakem myslivecké stráže a musí se prokázat průkazkou myslivecké stráže. Tím se zajišťuje ochrana osob, vůči nimž myslivecká stráž vykonává své pravomoci, neboť se v případě šikanózního postupu mohou domáhat nápravy.

Z učiněných skutkových zjištění je zřejmé, že se obviněný poškozenému neprokázal odznakem či průkazem myslivecké stráže ani jinak vůči němu jako myslivecká stráž nevystupoval (oproti tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017 sp. zn. 3 Tdo 1297/2017). Obviněný toliko využil svého oprávnění plynoucího z loveckého lístku a z povolení k lovu, kdy šel ráno číhat na srnce, a to bez toho, že by měl v úmyslu vystupovat či dokonce přímo vystupoval při této činnosti jako myslivecká stráž. Nezbývá tedy než konstatovat, že v inkriminovanou dobu obviněný nevykonával žádný z úkolů či žádnou z povinností, které zákon o myslivosti myslivecké stráži ukládá. To pak dosvědčuje i okolnost, která nebyla jinak vyvrácena, že jako myslivecká stráž vystupovat nemohl, jelikož u sebe neměl služební průkaz a zejména nebyl označen odznakem myslivecké stráže, když podle § 15 odst. 1 písm. a) zákona o myslivosti je taková osoba povinna při své činnosti tento odznak nosit a průkazem se prokázat. Obviněný tudíž ani kdyby to měl v úmyslu, tak v kritické době nemohl provádět činnost, kterou mu jinak zákon, jakožto myslivecké stráži, umožňoval a k této jej opravňoval, jelikož nebyl schopen se identifikovat jiným osobám, které by potencionálně mohly ohrožovat myslivost, nebo by jinak docházelo k porušení zákona o myslivosti. Nesplňoval tudíž ani tyto formální předpoklady k tomu, aby v danou dobu mohl jako myslivecká stráž navenek vystupovat.

Pokud se tedy obviněný nacházel v honitbě za jiným účelem, nespojeným s výkonem myslivecké stráže, tedy kdy zároveň nevykonával žádnou z povinností stanovených zákonem o myslivosti a nepoužíval k tomu žádné z možných oprávnění rovněž stanovených tímto zákonem, nebylo možno v jeho jednání spatřovat plnění úkolů státu nebo společnosti za současného použití k tomu svěřených pravomocí, a tudíž nemohl naplnit uvedené zákonné podmínky ve směru, aby na jeho osobu bylo z pohledu trestního práva možno nahlížet jako na úřední osobu ve smyslu § 127 odst. 1 písm. i), odst. 2 tr. zákoníku.

Na základě skutkového stavu, jak jej zjistil nalézací soud a poté stvrdil soud odvolací, tak nelze jednání obviněného V. S. kvalifikovat jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle 329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jelikož jmenovaný svým jednáním nenaplnil veškeré potřebné znaky této skutkové podstaty, neboť konkrétně v té době nevystupoval jako úřední osoba ve smyslu trestního zákoníku. V důsledku tohoto závěru byl pak i trest uložený obviněnému za tento přečin shledán nezákonným.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil podané dovolání obviněného V. S. v této části důvodným a proto zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2019 sp. zn. 7 To 22/2019, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 12. 2018 sp. zn. 2 T 152/2018, stejně jako všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§ 265k odst. 1, 2 tr. ř.). Nejvyšší soud zároveň přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.), přičemž je ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.

Při novém projednání věci v hlavním líčení okresní soud kromě akceptace výše uvedeného posoudí, zda se obviněný případně mohl dopustit jiného trestného činu, např. přečinu poškození cizí věci podle § 228 tr. zákoníku, jelikož podle § 134 tr. zákoníku se ustanovení o věcech vztahují i na živá zvířata, přičemž k tomu event. provede potřebné dokazování. Zde by pak totiž byla rozhodující hodnota zastřeleného psa. Pokud by se ukázalo, že tato hodnota nedosahovala ani škody nikoli nepatrné (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku), pak bude třeba uvažovat o tom, zda se obviněný mohl svým jednáním dopustit přestupku a v takovém případě se nabízí postup podle § 222 odst. 2 tr. ř.

Toto rozhodnutí o podaném dovolání obviněného Nejvyšší soud učinil za splnění podmínek obsažených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 7. 2019


JUDr. František Hrabec
předseda senátu