Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/14/2015
Spisová značka:30 Cdo 3203/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3203.2013.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Směnečný a šekový platební rozkaz
Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.
§ 31a předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:C


30 Cdo 3203/2013


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Ing. I. V., zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 87/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. května 2013, č.j. 58 Co 159/2013-74, takto:

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. listopadu 2012, č.j. 19 C 87/2012-50, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. května 2013, č.j. 58 Co 159/2013-74, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:


Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. listopadu 2012, č.j. 19 C 87/2012-50, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 25.000,- Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 28. dubna 2012 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. května 2013, č.j. 58 Co 159/2013-74, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 16.250,- Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 28. dubna 2012 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku, ve zbývající části výrok II. potvrdil (výrok I.). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Z obsahu spisu plyne, že se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení přiměřeného zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 78/2008. Žalobkyně uvedla, že návrhem ze dne 30. ledna 2008 se její manžel I. V. domáhal vydání směnečného platebního rozkazu na základě směnky vlastní na částku 500.000,- Kč. Krajský soud v Praze vydal dne 28. února 2008 směnečný platební rozkaz, v němž uložil žalovanému zaplatit požadovanou částku a náklady řízení. Proti platebnímu rozkazu podal žalovaný námitky, které svým rozhodnutím ze dne 16. prosince 2008 Krajský soud v Praze prohlásil za nedůvodné, a ponechal proto platební rozkaz v platnosti. Proti tomuto rozhodnutí se žalovaný odvolal a bylo zrušeno rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2010, který shledal, že námitky byly podány opožděně, a měly být proto ihned odmítnuty. V mezidobí zemřel původní žalobce I. V. a žalobkyně se stala procesní nástupkyní. Následně Krajský soud v Praze dne 6. září 2011 usnesením námitky odmítl. Žalobkyně poukazovala na to, že jde svou povahou o řízení zkrácené, a tedy celková délka řízení je zcela zjevně nepřiměřená a také na to, že v důsledku nepřiměřené délky řízení se pohledávka stala nedobytnou.

Soud prvního stupně shledal, že nešlo o řízení složité, žalobkyně ani její předchůdce k průtahům v řízení nepřispěli a zhodnotil postup soudu jako ne zcela plynulý. Uvedl, že v daném případě byl shledán nesprávný úřední postup a je proto namístě žalobkyni finančně odškodnit. Soud dospěl k závěru, že řízení trvalo celkem čtyři roky a devět měsíců. První dva roky se soud rozhodl neodškodnit vůbec, když uvedl, že každé řízení musí nějakou dobu trvat. Pokud jde o odškodnění za další roky řízení, vyšel soud z částky 15.000,- Kč jako částky základní za rok řízení. Tuto částky pak ponížil o polovinu za dobu, kdy byl účastníkem řízení právní předchůdce (manžel) žalobkyně, a to s odůvodněním, že v této době nemohla žalobkyně pociťovat takovou újmu, jako pociťuje samotný účastník řízení. S ohledem na výše uvedené kritéria pak soud prvního stupně dospěl k názoru, že jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu se jeví částka 25.000,- Kč.

Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně, pokud jde o způsob, jakým zohlednil fakt, že řízení musí po určitou dobu trvat, ani pokud jde o snížení přiznaného zadostiučinění za dobu, kdy byl účastníkem řízení zesnulý manžel žalobkyně, její procesní předchůdce. Odvolací soud zejména uvedl, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je třeba zadostiučinění za první dva roky řízení přiznat v poloviční výši, tj. ve výši 7.500,- Kč za jeden rok řízení, nikoliv nepřiznat je vůbec. Pokud jde o dobu, kdy účastníkem řízení nebyla sama žalobkyně, odvolací soud dospěl k názoru, že zde nejsou důvody pro snížení základní částky za tuto dobu o 50 %. Ztotožnil se však s názorem, že žádné další důvody pro zvýšení či snížení základní částky zde dány nebyly. Odvolací soud proto považoval za přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu částku 41.250,- Kč.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) řádné a včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatelka vznáší toliko tři námitky. Zaprvé se domnívá, že soudy nikterak nezdůvodnily, proč pro účely stanovení výše přiznaného odškodnění vycházely ze základní částky ve výši 15.000,- Kč za jeden rok řízení. Je toho názoru, že dovolací soud stanovil základní částku pro odškodnění nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení rozpětím 15.000 - 20.000,- Kč za jeden rok řízení. Dle dovolatelky není zřejmé, proč soudy vycházely z částky na samé spodní hranici tohoto rozpětí. Dovolatelka dále uvádí, že soudy dostatečně nezohlednily kritéria jmenovaná v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Nesprávného právního posouzení věci se soudy dopustily, neboť uvedly, že řízení trvající tři roky a sedm měsíců je nepřiměřeně dlouhé proto, že jde o řízení zkrácené. Dle dovolatelky je však řízení trvající uvedenou dobu nepřiměřené vždy, i pokud jde o řízení nezkrácené. Fakt, že jde o směnečné zkrácené řízení, pak svědčí o jeho jednoduchosti, což přidává na nepřiměřenosti délky řízení, a proto se měl promítnout do výše přiznaného zadostiučinění. V neposlední řadě se dovolatelka domnívá, že odvolací soud nedostatečně posoudil význam věci pro žalobkyni, a to vzhledem k vysoké částce, která byla předmětem směnečného řízení a s ohledem na skutečnost, že směnečný nárok je v současnosti v podstatě nevymahatelný. Ze všech výše uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit dovolatelce částku 150.000,- Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 28. dubna 2012 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku a přiznal dovolatelce právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 9. května 2013, Nejvyšší soud jako soud dovolací (dále jen „dovolací soud“) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř“) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti a důvodnosti dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud shledal dovolání dovolatelky přípustným a důvodným.

Podle ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Podle ustanovení § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k

a) celkové délce řízení,

b) složitosti řízení,

d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a

e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

Z argumentace dovolatelky je zřejmé, že všechny tři námitky brojí proti výši přiznaného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. První námitka se týká tvrzeného nedostatečného zdůvodnění stanovené základní částky zadostiučinění za jeden rok řízení, z níž soudy vycházely, další dvě námitky pak směřují k nesprávné aplikaci kritérií stanovených ustanovením § 31a OdpŠk.

Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).

Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval jak otázkou stanovení základní částky pro výpočet přiměřeného zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu, tak i otázkou aplikace jednotlivých kritérií podle ustanovení § 31aOdpŠk.

Ve svém rozsudku ze dne 21. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, se Nejvyšší soud podrobně zabýval otázkou stanovení základní částky, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází. Dospěl k názoru, že pro poměry České republiky se základní částka pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1.250,- Kč až 1.667,- Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání částky v intervalu 15.000,- Kč až 20.000,- Kč, ve kterém představuje částka 15.000,- Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že byť Nejvyšší soud vymezil orientačně rozmezí 15.000-20.000,- Kč, ve kterém by se měla pohybovat základní částka za rok řízení, z níž bude při výpočtu výše zadostiučinění vycházeno, na částku 15.000,- Kč je pohlíženo jako na částku základní, zatímco částka vyšší, blížící se 20.000,- Kč, by měla být odůvodněna extrémní délkou řízení, či jinými závažnými okolnostmi. Nelze proto přisvědčit námitce dovolatelky, že odvolací soud pochybil, pokud vycházel právě ze základní částky 15.000,- Kč za situace, kdy neshledal, že by zde byly dány takové okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení vyšší základní částky.

Další námitky stěžovatelky pak směřují již k aplikaci kritérií podle ustanovení § 31a OdpŠk, které mohou odůvodnit další modifikaci částky, k níž soud dospěje výpočtem ze základní částky a z doby, po kterou řízení trvalo. Těmito otázkami se Nejvyšší soud podrobně zabýval ve svém stanovisku ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, kde uvedl, že význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Dalším typovým hlediskem je věk a zdravotní stav účastníka řízení.

Při této úvaze hraje tedy roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení.

K těmto typovým aspektům však může přistoupit i tvrzení žalobce (poškozeného) umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení. V takovém případě je ale třeba, aby žalobce toto své tvrzení prokázal, neboť jím poukazuje na skutečnost, která se vymyká obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých „typů“ řízení či typových okolností na straně účastníka; tvrdí totiž něco, co nebývá obvyklým následkem nepřiměřené délky řízení, a je tedy třeba, aby existence tvrzeného následku jakož i příčinná souvislost mezi tímto následkem a porušením práva na přiměřenou délku řízení (kauzální nexus) byly postaveny najisto. Jedná se například o tvrzení, že dlouho trvající řízení vedlo k rodinným neshodám, případně rozpadu manželství. Takto tvrzené a prokázané skutečnosti (subjektivně pociťovaného dopadu nepřiměřeně dlouze vedeného řízení) jsou ovšem předmětem hodnotících úvah až při stanovení výše zadostiučinění.

Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud v rámci posuzování významu předmětu řízení pro dovolatelku nezohlednil výši pohledávky vymáhané v původním řízení a její současnou nedobytnost. Jak plyne ze spisu, dovolatelka zvýšený význam řízení z důvodu vysoké vymáhané částky a stávající nedobytnosti pohledávky v řízení netvrdila a neprokazovala, a tudíž odvolací soud nepochybil, pokud tyto okolnosti nezohlednil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014).

Ke stejnému závěru však nelze dospět, pokud jde o poslední námitku dovolatelky, tedy o námitku, že do výše přiznaného zadostiučinění se nijak nepromítla skutečnost, že řízení směnečné je tzv. zkrácené řízení. Z předloženého spisu je zřejmé, že dovolatelka na tuto skutečnost v řízení opakovaně poukazovala. Skutečnost, že řízení, v němž došlo k průtahům, bylo tzv. řízení zkrácené, je přitom nepochybně způsobilá promítnout se do výše přiznaného zadostiučinění. Je totiž zřejmé, že trvá-li stejně dlouho běžné nezkrácené řízení a tzv. zkrácené řízení směnečné, bude se utrpěná újma lišit. Je proto třeba považovat za zcela legitimní úvahy dovolatelky, že přiznané zadostiučinění by v takovém případě mělo být vyšší, neboť stejná doba řízení u řízení zkrácených a běžných řízení nezkrácených nepředstavuje stejně intenzivní újmu. Pokud tedy Nejvyšší soud vymezil orientačně rozmezí 15.000 -20.000,- Kč jako částku základní za jeden rok řízení, činil tak nepochybně ve vztahu k běžným řízením. V případě řízení zkráceného je proto třeba zkoumat, zda jsou zde dány důvody pro modifikaci této částky. Soudy se proto měly zabývat okolností, na kterou dovolatelka poukazovala, totiž že jde o řízení svou povahou specifické, o tzv. zkrácené řízení, což se může promítnout do výše přiznaného odškodnění.

Vzhledem k výše uvedenému a neboť podmínky pro změnu dovoláním napadeného rozsudku splněny nebyly, Nejvyšší soud toto rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu rozhodne i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 14. května 2015

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu