Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/21/2019
Spisová značka:4 Tdo 473/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.473.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
Podvod
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C

4 Tdo 473/2019-736


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 5. 2019 o dovolání obviněné J. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro účely doručování XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2018 sp. zn. 7 To 376/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 87/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. S. odmítá.


Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 5 T 87/2017 uznal obviněnou J. S. vinnou zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku a zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jichž se dopustila tím, že

1) dne 31. 1. 2014 na přesně nezjištěném místě v úmyslu se obohatit vylákala pod záminkou výhodné investice do směnky vystavené zahraniční bankou Axa Banque Paris, s níž ve skutečnosti nikdy nespolupracovala a nemohla nabízet jí poskytované investiční služby, na poškozené A. g. t. Z., IČ: XY, finanční prostředky ve výši 400 000 Kč, které jí jednatel poškozené společnosti, Z. L., nar. XY, zaslal oproti falsifikátu směnky, který pro vytvoření dojmu, že za neexistující směnečný závazek ručí v postavení avalisty, sama podepsala, avšak uvedené finanční prostředky, které si nechala zaslat na bankovní účet své dcery J. T., nar. XY, č. XY, použila pro vlastní potřebu a následně v blíže nezjištěné době v červnu 2014 poškozenou znovu kontaktovala s možností vyplacení jednotlivých úroků a prodloužení údajné investice o dalších 6 měsíců za současného vystavení nové směnky, s čímž poškozená souhlasila a obviněná jí zaplatila částku 30 000 Kč, která měla představovat údajný úrok z investované částky 400 000 Kč, přičemž ve skutečnosti šlo o finanční prostředky poškozeného K. K., nar. XY, který je poškozené svěřil rovněž za účelem údajné investice, a předala poškozené nový falsifikát směnky s aktualizovanými údaji, a když následně poškozená chtěla vyplatit celou investovanou částku, přestala s ní obžalovaná komunikovat a předanou částku doposud nevrátila, čímž způsobila poškozené A. g. t. Z., IČ: XY, se sídlem XY, škodu ve výši 370 000 Kč,

2) dne 21. 7. 2014 v Praze 8, XY, v úmyslu se obohatit vylákala pod záminkou výhodné investice do směnky vystavené zahraniční bankou Axa Banque Paris, s níž ve skutečnosti nikdy nespolupracovala a nemohla nabízet jí poskytované investiční služby, na poškozeném K. K., nar. XY, finanční prostředky ve výši 700 000 Kč, které jí poškozený zaslal oproti falsifikátu směnky, který pro vytvoření dojmu, že za neexistující směnečný závazek ručí v postavení avalisty, sama podepsala, kdy tuto legendu současně podpořila také tím, že poškozenému zaslala falsifikát výtisku z internetového bankovnictví, kterým mělo být doloženo zaslání příslušných finančních prostředků bance, k čemuž však ve skutečnosti nikdy nedošlo, neboť si takto vylákané finanční prostředky, které si nechala zaslat na bankovní účet své dcery J. T., nar. XY, č. XY, ponechala pro vlastní potřebu a následně v blíže nezjištěné době v lednu 2015 poškozeného znovu kontaktovala s možností vyplacení sjednaných úroků a prodloužení údajné investice o dalších 12 měsíců za současného vystavení nové směnky, k čemuž však již s ohledem na zahájení úkonů trestního řízení nedošlo, přičemž předanou částku doposud ani částečně nevrátila, čímž způsobila poškozenému K. K., nar. XY, trv. bytem XY, škodu ve výši 700 000 Kč.

Za to a za sbíhající přečin úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečin poškozování cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 2. 2015 sp. zn. 9 T 20/2015 a za sbíhající se dvojnásobný přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 6. 2016 sp. zn. 32 T 15/2016 byl obviněné podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let.

Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla obviněná pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s ostrahou.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 2. 2015 sp. zn. 9 T 20/2015, který nabyl právní moci dne 13. 3. 2015 a z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 6. 2016 sp. zn. 32 T 15/2016, který nabyl právní moci dne 28. 6. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst.1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit poškozeným:
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená A. g. t. Z., se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tento rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2018 sp. zn. 7 To 376/2018 podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněná následně proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podala dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

Obviněná se domnívá, že na základě provedeného dokazování nelze učinit jednoznačný závěr o tom, že věděla, že předmětné směnky jsou padělané. Z tohoto důvodu pak nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku, ani k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť k naplnění skutkových podstat obou trestných činů je nutno úmyslného zavinění. Právní závěr odvolacího soudu o naplnění subjektivní stránky trestného činu je tak v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními.

Ze znaleckého posudku je totiž zřejmé, že předmětné směnky splňují veškeré náležitosti českého směnečného zákona, a jako takové je nutno obě směnky považovat za řádně vystavené a platné podle českého práva. Za situace, kdy předmětné směnky jsou směnkami platnými, kdy nevykazují žádné významnější odchylky a kdy obviněná měla sama v minulosti dobré zkušenosti s investicí do směnek společnosti Axa Bank Francie, zprostředkovaných panem G., neměla sebemenších pochyb o tom, že by se mohlo jednat o padělané směnky.

Že jde o padělané směnky, nemohla zhodnotit ani z jazykové chyby ve slově „banue“ místo „banque“, když se jedná o jazykovou nepřesnost, která byla pouze na směnce u označení výstavce, a všude jinde již bylo slovo napsáno správně. Obviněné ani nemohla přijít výše úrokové sazby ve výši 7 % p. a., resp. 15 % p. a. nestandardní, když obviněná měla s investičním poradenstvím zkušenosti teprve 2 měsíce a kdy podle pana M. je běžné, že úrokové sazby u směnečných obchodů u nebankovních subjektů dosahují výše 8 %.

Byť sice Axa Bank Francie potvrdila, že předmětné směnky nevystavila, tento jediný osamocený důkaz sám o sobě nemůže prokazovat a ani nepotvrzuje závěr o tom, že obviněná věděla, že předmětné směnky jsou padělky. Naopak z provedeného dokazování lze učinit i opačný závěr, a to, že obviněná věřila, že předmětné směnky jsou pravé. O tom svědčí i fakt, že obviněná sama předmětné směnky avalovala a nadále je z nich jako aval směnečně zavázána. Obviněná navíc měla v inkriminované době nadstandardní příjem, což potvrzují provedené faktury, výslech svědkyně T., rodinný rozpočet sestavený obviněnou a úřední záznamy vyšetřujícího orgánu ze dne 16. 2. 2015.

Podle obviněné je tak závěr odvolacího soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a neplyne z provedeného dokazování. Zajištěné důkazní prostředky totiž zcela vylučují vědomost obviněné o tom, že předmětné směnky jsou padělky a naopak potvrzují, že obviněná věřila, že předmětné směnky jsou pravé směnky, čímž je tak zcela vyloučen její úmysl spáchat shora uvedené trestné činy.

Obviněná je také přesvědčena, že jde o pochybení soudů, pokud její jednání kvalifikují jako trestný čin, když je zřejmé, že při použití zásady subsidiarity trestní represe by uvedené jednání mělo být spíše projednáno v rovině civilního práva, nakolik obviněná je nadále směnečně zavázaná jako aval z obou předmětných směnek, o nichž věřila, že jde o směnky pravé. Poškození by tak měli primárně své nároky uplatňovat prostřednictvím prostředků civilního práva, a nikoliv prostředky práva trestního.

Současně obviněná též namítá, že nebyly provedeny důkazy navržené obhajobou, které by mohly potvrdit skutkovou verzi obviněné. Tyto důkazy nebylo možné provést, neboť je nebylo možné zajistit z důvodu, že orgán činný v trestním řízení nejenže prováděl prověřování v rozporu s lhůtami uvedenými v § 159 odst. 1 tr. ř., ale i v rozporu s § 164 odst. 1, odst. 3 tr. ř. a zásadou oficiality. Důkazy tak byly neprávem opomenuté, jelikož jejich provedením mohly být prověřeny nebo upřesněny skutečnosti rozhodné pro zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Nezajištění důkazních prostředků během prověřování, tak mělo za následek porušení obviněné ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces dosahující intenzity excesu v podobě jednostranného zajištění důkazů během prověřování, a to pouze v neprospěch obviněné a v důsledku toho i porušení ústavního požadavku odstranění pochybností o vině. Právě tyto zcela zásadní procesní vady postupu vyšetřujícího orgánu zasáhly do práva obviněné na obhajobu, které sice formálně nebylo znemožněno navrhnout důkazy, ale fakticky tomuto návrhu již nešlo vyhovět, čímž bylo materiálně zasaženo do jejího práva na obhajobu. Ostatně i odvolací soud dal za pravdu obviněné, že prověřování bylo poměrně dlouhé, což ale mylně ospravedlnil nutností opatření důkazů cestou právní pomoci ve Francii.

Obviněná je přesvědčena, že pokud by kamerovými záznamy a záznamy z telekomunikačního provozu byla potvrzena existence T. G. a zjištěna jeho skutečná identita, mohl by tak být ztotožněn i skutečný pachatel shora uvedených trestných činů. V důsledku materiální nemožnosti zajištění obhajobou navržených důkazů nebyl vinou obviněné zjištěn stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). V takovém případě je povinností odvolacího soudu aplikovat zásadu in dubio pro reo, což odvolací soud neučinil. Obviněná navíc uvádí, že policejní orgán nevyvinul dostatečné úsilí k zjištění totožnosti skutečného T. G. Obviněná opakovaně uváděla, že zná pouze jméno, příjmení a ví, že pracuje jako finanční poradce. Za situace, kdy obviněná uvedla, že se nejedná „o toho“ pana G. (přičemž jej viděla poprvé až u soudního jednání) a kdy z veřejného rejstříku je patrná existence minimálně 1 další osoby vykonávající činnost zprostředkovatele registrovaného u ČNB a minimálně 3 další osoby se jménem T. G. se živí jako finanční poradci, nelze než uzavřít, že skutková verze obviněné nebyla řádně prověřena.

Obviněná proto v závěru podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2018 sp. zn. 7 To 376/2018, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 5 T 87/2017 a ve smyslu § 265m odst. 1 tr. ř. sám hned rozhodl o zproštění obžaloby obviněné, případně, aby podle § 265l tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněné (§ 265h odst. 2 tr. ř.) nejprve rekapituloval výsledek předchozího řízení včetně obsahu rozsudku odvolacího soudu, jakož i dovolání obviněné včetně použitých argumentů.

Následně zdůraznil, že naprostá většina dovolacích námitek směřuje proti hodnocení důkazů soudy a proti rozsahu provedeného dokazování, což neodpovídá formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná sice formálně zpochybňuje subjektivní stránku trestných činů, kterými byla uznána vinnou, tyto námitky však formuluje jako primárně skutkové, když opakovaně uvádí, že na základě provedeného dokazování nelze prokázat její vědomost o tom, že předmětné směnky jsou padělané. Skutkové zjištění o tom, že obviněná si byla nepravosti směnek vědoma, přitom není v žádném, natož extrémním rozporu s provedenými důkazy. O extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech, kdy skutková zjištění obecných soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, dále pokud tato skutková zjištění z těchto důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení nevyplývají nebo jsou dokonce opakem skutečného obsahu důkazů; konečně může jít i o případy, kdy hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí zcela chybí. Obviněná se fakticky domáhá pouze toho, aby soudy provedené důkazy hodnotily jiným, jejím představám odpovídajícím způsobem, a aby vycházely z jí prosazované skutkové verze. Existenci porušení práva na spravedlivý proces však nelze dovozovat ze skutečnosti, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy jinak nežli obhajoba.

Deklarovaný dovolací důvod nenaplňují ani námitky obviněné, kterými brojila proti údajnému porušení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo. Jedná se totiž o zásady trestního práva procesního, nikoli práva hmotného, jejichž porušení by v rámci uvedeného dovolacího důvodu bylo možno vytýkat.

Důkazní řízení netrpí ani vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech. O opomenuté důkazy jde v případech, kdy bylo stranami řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně odpovídajícího odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut. V tomto případě však nalézací soud na str. 12 svého rozsudku odůvodnil, proč nevyhověl návrhům obviněné, k čemuž se poté na str. 4 vyjádřil i soud odvolací.

Pod deklarovaný dovolací důvod lze s jistou dávkou tolerance podřadit námitku týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe, tuto námitku však nelze považovat za důvodnou. Platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem. V obecné rovině tedy lze považovat takový čin vždy za společensky škodlivý. Aby byla uplatněna zásada subsidiarity trestní represe, musel by konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídat ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace. V tomto případě ovšem nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči obviněné. Zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučuje použití trestního práva v případě protiprávního jednání, které lze sankcionovat i prostředky práva civilního, protože trestní zákoník chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob.

Obviněná uplatnila též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v obou navzájem se vylučujících alternativách. V předmětné trestní věci odvolací soud zamítl odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné po meritorním přezkumu napadeného rozhodnutí, proto nebyl dán dovolací důvod podle jeho první alternativy. Vzhledem k tomu, že obviněná neuplatnila žádné důvodné námitky v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není naplněna ani druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle které je dovolací důvod naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2018 sp. zn. 7 To 376/2018 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech, a to že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněná poukazuje na variantu poslední, tedy že odvolací soud nedůvodně zamítl její odvolání, ačkoli bylo důvodné vzhledem k existujícím pochybením zakládajícím uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat v případě, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li obviněný (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).

Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že obviněný sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí také řádně vyložily, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinily, a podrobně se zabývaly i obhajobou obviněné.

Obviněná sice vznesla námitku, že její jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku a skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kdy uváděla, že nebyl prokázán závěr o tom, že věděla, že předmětné směnky jsou padělané, a proto nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestných činů, a právní závěry odvolacího soudu jsou tak v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, což lze podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod, nicméně námitka obviněnou vznesená je částečně založena na podkladě jejího vlastního hodnocení provedených důkazů, kdy obviněná namítala jejich nesprávné hodnocení, poukazovala na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, k čemuž nabízela vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedla, že se cítí být sama poškozenou, jelikož za celou trestnou činností stojí pan G. a paní B., že pevně věřila, že se jedná o pravé směnky, jelikož splňovaly veškeré náležitosti českého směnečného zákona), která je tedy čistou spekulací.

Takto uplatněná námitka se ve skutečnosti týká procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřuje (v prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých nalézací i odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod nezaložila na hmotněprávních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 3 Tdo 82/2012).

Pro úplnost je možno v krátkosti doplnit, že nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku dostatečně jasně vysvětlil, z jakých důvodů učinil závěr o vině obviněné. Z provedeného dokazování je zřejmé, že paní B. i pan G. jsou osoby, které nemají s trestnou činností nic společného, jelikož ani jeden pro Axa Banque Paris nepracoval, což potvrdila i sama banka, kdy někdo pouze zneužil fotokopii pasu paní B., jelikož jej ztratila, a s jeho pomocí zaslal obviněné nabídku získání úvěru za velmi podezřelých podmínek, kdy lze v tomto odkázat na tzv. nigerijské půjčky, jak správně konstatuje nalézací soud, a kdy obviněná se základní finanční gramotností a s ohledem na kvalitu textu e-mailu nemohla takovouto nabídku brát vážně. Z výpovědi poškozených poté plyne, že obviněná před nimi vystupovala jako zástupce společnosti Axa Banque Paris, což poté banka vyvrátila, kdy se obviněná ani jednou nezmínila, že je pouze prostředník a peníze jí poskytnuté bude posílat dalším třetím osobám. Axa Banque Paris navíc uvedla, že takovéto směnky nikdy nevystavila a ani takovéto investiční nástroje v České republice nikdy nenabízela. Že jde o falsum, potvrdila i znalkyně, kdy uvedla, že úrok byl moc vysoký a je nemyslitelné, aby v názvu výstavce byla jazyková chyba, když jde o takto významnou společnost. Stejně tak poukázala i na nestandardní postup, kdy by významná banka pro úhradu investice užila soukromého účtu nějakého svého obchodního zástupce. Nalézací soud navíc dokazováním vyvrátil nadstandardní majetkové poměry obviněné tím, že poukázal na pohyby na bankovním účtu dcery obviněné, kam si nechala finanční prostředky od poškozených posílat. Z takto provedeného dokazování nalézací soud dovodil, že to byla právě a pouze obviněná, která stála za celou trestnou činností, kdy se vinu poté pokoušela svést na osobu paní B. a pana G., i když bylo prokázáno, že s celou situací neměli vůbec nic společného, a sama se pasovala do role poškozené. Obviněná sama skutečné poškozené oslovila, sama před nimi vystupovala jako obchodní zástupkyně společnosti Axa Banque Paris a nechávala si peníze posílat na účet své dcery, se kterými poté disponovala. To, že peníze nepřevedla či nepředala v hotovosti třetí osobě, dokazuje právě i finanční pohyb zaznamenaný na účtu dcery obviněné, kdy např. během jednoho měsíce bylo vybráno sto tisíc, během dalšího pak několik desítek tisíc, atd. Kdyby celou částku předávala třetí osobě, vybrala by ji bezpochyby najednou nebo v rámci opakujících se stejných výběrech, a nikoli takto nahodilým způsobem. Obviněná se tak trestnou činností snažila vyřešit svoji majetkovou situaci, kdy proti ní v inkriminované době bylo vedeno několik exekučních řízení. Nalézací soud tak správně dovodil neexistenci nadprůměrných majetkových poměrů, o čemž svědčí i další majetková trestná činnost obviněné, které se dopouštěla v minulosti. S tímto se poté zcela ztotožnil i odvolací soud, který dal za pravdu závěrům nalézacího soudu. Nejvyšší soud tak musí pouze konstatovat, že skutkový stav byl nalézacím soudem prokázán bez důvodných pochybností, kdy na odůvodnění jeho rozhodnutí je možno plně odkázat, a takto zjištěný skutkový stav byl soudem prvního i druhého stupně správně právně hodnocen.

Neopodstatněné jsou pak i výtky obviněné, jejichž prostřednictvím soudu vytýká nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. V obecných intencích k této otázce je vhodné odkázat na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.

Nejvyšší soud již opakovaně v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu judikoval, že zásada subsidiarity trestní represe jako jedna ze základních zásad trestního práva vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio, vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto směru je třeba, aby byla soudy respektována relevantní judikatura Ústavního soudu, kde je možno např. poukázat na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož se podává, že „umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany).“ Ústavní soud k tomu např. v nálezu pod sp. zn. IV. ÚS 469/04 konstatoval, že „z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).“ Obdobně již opakovaně judikoval i Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005 nebo 5 Tdo 563/2008).

Byl-li tedy spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů osob s poukazem na primární existenci institutů občanského nebo obchodního práva, či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akceptace principu ultima ratio nemůže ve všech případech zcela znemožnit aplikaci základního účelu trestního řízení, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i plnění povinností ke státu a společnosti. Z výkladu citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému a není závislé na úvaze poškozeného, zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má také rozměr morální, etický a hodnotový. Samotné trestní řízení je významnou zárukou zachovávání zákonnosti, neboť v jeho rámci jsou stíháni ti, kteří porušili zákon spácháním trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2017 sp. zn. 4 Tdo 1361/2017).

V případě obviněné se však jednalo o skutek, který z hlediska hranice trestnosti nejen odpovídá nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, ale navíc svými znaky naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu z hlediska výše majetkové škody. Není tak možné konstatovat, že čin dosahoval nedostatečné společenské škodlivosti, aby nebylo možno uplatňovat vůči obviněné trestní represi.

Je proto možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněná svým předmětným jednáním naplnila všechny zákonné znaky zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku a zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, když příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinily v odůvodnění svých rozhodnutí nalézací i odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Obviněná taktéž namítala existenci tzv. opomenutých důkazů. K tomu je možno připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu „opomenut“) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

Vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnosti provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).

V posuzované věci, kdy byla obviněnou namítána vada v podobě první z uvedených alternativ (neprovedení důkazních prostředků ve formě kamerových záznamů z ulice XY z ledna a července 2013 a kamerových záznamů z ulice XY z ledna 2014, července 2014 a ledna 2015, záznamy údajů o komunikačním provozu z období ledna 2013 až ledna 2015, e-mailovou komunikaci mezi obviněnou a paní B., výslech matky obviněné), je z rozhodnutí soudů nižších stupňů zjevné, proč považovaly provedené dokazování za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Co se týče tvrzení existence tzv. opomenutých důkazů, nutno konstatovat, že naopak z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud se důkazními návrhy obviněné zabýval a její návrhy zamítl. Toto své rozhodnutí poté na str. 12 odůvodnění rozsudku vyložil tak, že návrhy na doplnění dokazování ze strany obviněné považuje za nadbytečné. Nejvyšší soud musí konstatovat, že soud prvního stupně mohl podrobněji odůvodnit neprovedení jednotlivých důkazů, kdy konkrétně pouze odůvodnil neprovedení kamerových záznamů z ledna 2014, července 2014 a ledna 2015, jelikož již byly neproveditelné. Neprovedení dalších důkazů je odůvodněno toliko v obecných intencích, které jsou ale pro závěr, proč jednotlivé důkazní prostředky soud prvního stupně odmítl provést, postačující. Odvolací soud poté námitku neprovedených důkazů dodatečně rozvedl a zhodnotil na str. 4 odůvodnění jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje s odůvodněním nižších soudů v otázce zamítnutí návrhů obviněné na doplnění dokazování. Podle názoru Nejvyššího soudu by provedení těchto důkazních prostředků nemělo pro posouzení případu nejmenší relevanci, i s ohledem na skutečnost, že určité kamerové záznamy z veřejného prostranství a údaje o telekomunikačním provozu již nebylo možné zajistit. I kdyby tomu ovšem tak bylo, získané informace by nemohly žádným způsobem zvrátit skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná na základě provedení ostatních důkazů, jelikož bylo prokázáno, že pan G. neměl na celé věci žádný podíl a obviněná se tak jen opakovaně snažila poukázat na „jiného pana G.“, kterého orgány činné v trestním řízení nebyly schopny ztotožnit. Stejně tak Nejvyšší soud nespatřuje, co by mohlo změnit na existujícím stavu provedení důkazu e-mailovou komunikací mezi obviněnou a paní B., jelikož to byla právě obviněná, které jednala s poškozenými a která před nimi vystupovala jako přímá zástupkyně Axa Banque Paris, kdy se ani jednou nezmínila, že je pouze prostředník a za vším stojí nějaká třetí osoba, či výslechem matky obviněné ohledně jejích majetkových poměrů, kterými se nalézací soud zabýval velice pečlivě a na základě dalších provedených důkazů zcela logicky odůvodnil, proč majetkové poměry obviněné nebyly v inkriminovanou dobu nadprůměrné, jak sama tvrdila. Nejvyšší soud proto konstatuje, že důkazní řízení nebylo postiženo takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.

V závislosti na shora uvedeném konstatování, že napadené rozhodnutí ani řízení jež jeho vydání předcházelo včetně rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou zatíženy vadami, které by mohly naplňovat důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v pojetí existující judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu, pokud jde o porušení práva obviněné na spravedlivý proces, Nejvyšší soud musel současně deklarovat, že nemohl být naplněn ani další obviněnou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jelikož naplnění tohoto důvodu dovolání v tomto případě bylo odvislé na podřaditelnosti vznesených námitek pod dovolací důvod podle písm. g) tr. ř.

Současně je třeba poukázat, že obviněnou byla v rámci dovolání použita obsahově shodná argumentace jako v řízení před soudy nižších stupňů, a tudíž lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Je ovšem třeba dodat, že to platí potud, pokud se zároveň jedná o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod ve smyslu trestního řádu, což ve věci obviněné J. S. splněno bylo jen částečně.

Nejvyšší soud tedy v konečném důsledku shledal, že v dovolání uplatněné námitky naplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze částečně, když se jedná převážně o námitky skutkové, kterými se obviněná snaží prosadit svoji verzi skutkového děje. (Viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy). Pokud pak jde o námitky zbývající, jež mají hmotněprávní povahu (subsidiarita trestní represe), tak tyto nelze než označit za zcela neopodstatněné. Pokud pak jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., k jeho naplnění dojít nemohlo, jelikož soud druhého stupně odvolání obviněné proti rozsudku nalézacího soudu důvodně zamítl.

S ohledem na veškeré výše uvedené závěry Nejvyšší soud dovolání obviněné J. S. v konečném výsledku odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 5. 2019


JUDr. František Hrabec
předseda senátu