Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/31/2018
Senátní značka:29 NSCR 204/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.204.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Věcná břemena
Nájem
Dotčené předpisy:§ 570 obč. zák.
§ 105 IZ.
Kategorie rozhodnutí:C

KSPA 59 INS 32643/2014
29 NSČR 204/2017-A-100



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka PROVITA s. r. o., se sídlem v Kolíně, Ovčárecká 855, PSČ 280 02, identifikační číslo osoby 60930250, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 59 INS 32643/2014, o insolvenčním návrhu věřitele KOLSPOL a. s., se sídlem v Brně – Žabovřeskách, Šmejkalova 1593/5, PSČ 616 00, identifikační číslo osoby 27685454, o dovolání dlužníka zastoupeného Mgr. Ing. Ondřejem Malým, advokátem, se sídlem v Brně, Palackého třída 3048/124, PSČ 612 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2017, č. j. KSPA 59 INS 32643/2014, 3 VSPH 480/2017-A-85, takto:


Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2017, č. j. KSPA 59 INS 32643/2014, 3 VSPH 480/2017-A-85, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

[1] Usnesením ze dne 20. ledna 2017, č. j. KSPA 59 INS 32643/2014-A-74, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“):

1/ Zamítl insolvenční návrh, jímž se věřitel KOLSPOL a. s. domáhal zjištění úpadku dlužníka PROVITA s. r. o. (bod I. výroku).

2/ Uložil insolvenčnímu navrhovateli zaplatit dlužníku na náhradě nákladů insolvenčního řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 38.290,21 Kč (bod II. výroku).

[2] Šlo o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu o insolvenčním návrhu, když usnesení ze dne 19. června 2015, č. j. KSPA 59 INS 32643/2014-A-32, jímž insolvenční soud rovněž zamítl insolvenční návrh, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. dubna 2016, č. j. KSPA 59 INS 32643/2014, 1 VSPH 2082/2015-A-48, a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

[3] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 3, § 103 a § 105 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) dospěl k následujícím závěrům:

[4] Pohledávky, o něž insolvenční navrhovatel opírá insolvenční návrh, buď neexistují, nebo jsou natolik sporné, že jejich objasnění by vyžadovalo rozsáhlé dokazování listinami a výslechy celé řady svědků, čímž by insolvenční soud nahrazoval nalézací řízení u obecného soudu.

[5] Pohledávka ve výši 480.000 Kč (dále jen „pohledávka č. 1“) představuje dlužné nájemné z nájemní smlouvy uzavřené mezi insolvenčním navrhovatelem (jako pronajímatelem) a dlužníkem (jako nájemcem) dne 2. ledna 2009, kde byl předmětem nájmu pozemek parc. č. 439/9, zapsaný na listu vlastnictví č. 309 v katastrálním území Benátky u Litomyšle (dále jen „pozemek č. 1“). Ohledně pozemku č. 1 však insolvenční navrhovatel (jako vlastník pozemku č. 1) uzavřel s dlužníkem (jako oprávněným z věcného břemene) dne 8. dubna 2010 smlouvu o věcném břemeni, z níž dlužníku rovněž vyplývalo právo užívat pozemek č. 1. Přitom za dobu do 8. dubna 2010 dlužník nájemné zaplatil. Insolvenční navrhovatel tedy takovou pohledávku vůči dlužníku nemá.

[6] Pohledávka ve výši 288.000 Kč (dále jen „pohledávka č. 2“) představuje dlužné nájemné z nájemní smlouvy uzavřené mezi insolvenčním navrhovatelem (jako pronajímatelem) a dlužníkem (jako nájemcem) dne 2. ledna 2012, kde bylo předmětem nájmu celkem 12 pozemků, zapsaných na listu vlastnictví č. 229 v katastrálním území Nová Ves u Moravské Třebové. Pohledávka č. 2 zanikla (s výjimkou částky 29.796 Kč) jednostranným započtením pohledávek dlužníka (za práce provedené na nemovitostech insolvenčního navrhovatele) provedeným interním dokladem č. 133IN00004. Zbylá částka pak zanikla dohodou o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek uzavřenou mezi insolvenčním navrhovatelem, dlužníkem a společností KOL CAR, s. r. o. dne 26. srpna 2013.

[7] Pohledávky uplatněné insolvenčním navrhovatelem 19. října 2016 ve výši 335.294,86 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dlužníka nemá insolvenční soud provedenými důkazy za osvědčeny ani prokázány.

[8] Insolvenční navrhovatel tedy není k podání insolvenčního návrhu aktivně legitimován.

[9] Insolvenční soud nemá za osvědčený ani úpadek dlužníka ve smyslu § 3 insolvenčního zákona.

[10] K odvolání insolvenčního navrhovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. června 2017, č. j. KSPA 59 INS 32643/2014, 3 VSPH 480/2017-A-85, zrušil usnesení insolvenčního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[11] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 105, § 136 odst. 1 a § 143 odst. 1 insolvenčního zákona, z ustanovení § 570 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a ze závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněném pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu] – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:

[12] Ve zrušujícím usnesení ze dne 14. dubna 2016 sdílel odvolací soud závěr insolvenčního soudu, že insolvenční navrhovatel má splatnou pohledávku za dlužníkem (přinejmenším) ve výši 365.690,62 Kč (část pohledávky č. 1), takže je nadán aktivní legitimací k zahájení insolvenčního řízení vůči dlužníku. Insolvenční soud se od tohoto (závazného) názoru v napadeném rozhodnutí odklonil (při nezměněné procesní situaci).

[13] Námitku existence smlouvy o zřízení věcného břemene již dlužník uplatnil v předchozím stadiu řízení. V době uzavření této smlouvy upravovalo institut privativní novace ustanovení § 570 obč. zák. a její podstata spočívá v tom, že strany ruší původní závazek tak, že jej nahrazují závazkem novým. Vůle stran musí směřovat jednak ke zrušení původního závazku, jednak (současně) ke zřízení závazku nového, který nahradí původní závazek. Ze zjištění insolvenčního soudu se nepodává, že by smlouva o zřízení věcného břemene nahradila závazek vyplývající z nájemní smlouvy z 2. ledna 2009, ani že by smluvní strany tuto nájemní smlouvu jakkoli ukončily. Potud insolvenční soud zjistil skutkový stav věci nedostatečně. Argumentace dlužníka rozhodnutím (jde o rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 1265/98, uveřejněným pod číslem 19/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 19/2002“), nemůže na řečeném ničeho změnit.

[14] Insolvenční soud se měl zabývat tím, zda k nahrazení závazku z nájemní smlouvy z 2. ledna 2009 uzavřením smlouvy o zřízení věcného břemene ve prospěch dlužníka v souladu s ustanovením § 570 obč. zák. skutečně došlo. Uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene nelze považovat v žádném případě za ukončení nájemní smlouvy z 2. ledna 2009 konkludentním jednáním smluvních stran.

[15] Taková skutková zjištění a právní závěry z něj vyplývající, jež vedly insolvenční soud k opačnému závěru o věcné legitimaci insolvenčního navrhovatele, napadené usnesení postrádá a v tomto rozsahu je fakticky nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Insolvenční soud nijak nevyvrátil svůj předchozí závěr akceptovaný i odvolacím soudem o věcné legitimaci insolvenčního navrhovatele k podání insolvenčního návrhu, tedy o existenci pohledávky za dlužníkem vyplývající z nájemní smlouvy z 2. ledna 2009, vyslovil-li bez dalšího, že „došlo k privativní novaci.“

[16] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že se insolvenční návrh zamítá, případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

[17] Dovolatel má za správný závěr insolvenčního soudu, že vzhledem k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene (vložené od katastru nemovitostí) nemůže mít insolvenční navrhovatel vůči němu pohledávku z nájemní smlouvy z 2. ledna 2009, takže není k podání insolvenčního návrhu věcně legitimován). Poukazuje na to, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že pohnutka k uzavření smlouvy o věcném břemeni je jasným důkazem pohnutky k ukončení předchozí nájemní smlouvy, neboť neexistuje jediný rozumný důvod, aby takové dvě smlouvy existovaly vedle sebe a že takový stav (souběžná existence obou smluv) by navodil právní nejistotu, zvláště jde-li o stejný předmět užívání. K tomu cituje pasáže z R 19/2002 a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 2222/2011.

[18] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[19] Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

[20] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právní otázky vymezené dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

[21] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

[22] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci přitom byla rozhodná jednak zjištění týkající se nájemní smlouvy z 2. ledna 2009, jednak zjištění týkající se smlouvy o zřízení věcného břemene (jak z nichž vyšly oba soudy). Jde o tato zjištění:

[23] Nájemní smlouvu ze dne 2. ledna 2009 uzavřeli insolvenční navrhovatel jako pronajímatel a dlužník jako nájemce. Předmětem nájemní smlouvy byl nájem pozemku č. 1 sjednaný na dobu určitou (dobu 10 let počítanou od 2. ledna 2009). Nájemce byl podle nájemní smlouvy oprávněn užívat pozemek č. 1 k potřebám provozu firmy a zavázal se platit pronajímateli roční nájemné 120.000 Kč, a to vždy nejpozději k 31. prosinci běžného roku.

[24] Smlouvu o zřízení věcného břemene ze dne 8. dubna 2010 (následně vloženou do katastru nemovitostí) uzavřeli insolvenční navrhovatel jako povinný z věcného břemene a dlužník jako oprávněný z věcného břemene. Předmětem smlouvy o zřízení věcného břemene bylo zřízení věcného břemene užívání pozemku č. 1 dlužníkem za (jednorázovou) úplatu 1.000 Kč (uhrazenou dlužníkem při podpisu smlouvy). Právo odpovídající věcnému břemeni bylo zřízeno na dobu existence dlužníka, s tím, že zanikne nejpozději výmazem dlužníka z obchodního rejstříku. Smlouva o zřízení věcného břemene se v žádné své části nezmiňuje o (dalším) osudu nájemní smlouvy z 2. ledna 2009.

[25] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a insolvenčního zákona:


§ 570 (obč. zák.)

(1) Dohodne-li se věřitel s dlužníkem, že dosavadní závazek se nahrazuje závazkem novým, dosavadní závazek zaniká a dlužník je povinen plnit závazek nový.

(2) Nahrazuje-li se závazek zřízený písemnou formou, musí být dohoda o zřízení nového závazku uzavřena písemně. Totéž platí, je-li nahrazován promlčený závazek.


§ 105 (insolvenčního zákona)

Podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku; jde-li o pohledávku, která se do insolvenčního řízení jinak nepřihlašuje, považuje se po rozhodnutí o úpadku za uplatněnou podle § 203.

Ve výše citované podobě, pro věc rozhodné, platilo ustanovení § 570 obč. zák. již v době uzavření nájemní smlouvy z 2. ledna 2009 a do 1. ledna 2014, kdy byl zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, nedoznalo změn. Ustanovení § 105 insolvenčního zákona v citované podobě platilo již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznalo změn.

[26] Otázkou souběhu (střetu) práva nájmu k nemovitosti s právem odpovídajícím (ve stejném rozsahu, jako právo nájmu) věcnému břemeni k téže nemovitosti, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již zabýval, přičemž dospěl k následujícím závěrům:

[27] Prostory, jež oprávněná osoba užívá z titulu práva odpovídajícího věcnému břemeni, nemohou být za trvání věcného břemene vlastníkem, kterého věcné břemeno omezuje, platně (znovu) přenechány do užívání nájemní smlouvou, byť by šlo o smlouvu uzavřenou s nositelem práva odpovídajícího věcnému břemeni (R 19/2002).

[28] K zániku práva odpovídajícího věcnému břemeni, které zatěžuje nemovitost, privativní novací (§ 570 obč. zák.) je nutný vklad takové dohody do katastru nemovitostí (R 19/2002).

[29] Vzhledem k tomu, že věcné břemeno, jemuž odpovídá právo užívání nemovitostí, a nájem vedle sebe (při shodném předmětu užívání) nemohou obstát (srov. např. R 19/2002), nemůže být pochyb o tom, že nájemní smlouva (…) byla dnem (…), kdy nastaly právní účinky smlouvy o zřízení věcného břemene (…), zrušena a že právo žalovaného užívat předmětné nemovitosti na základě závazkového právního vztahu (nájmu) bylo nahrazeno věcným právem jejich užívání odpovídajícím zřízenému věcnému břemenu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 2878/2013, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročník 2015, pod číslem 30, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2017, sp. zn. 21 Cdo 5747/2016).

[30] Z citované judikatury je zjevné, že pozdější rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 21 Cdo 2878/2013 a 21 Cdo 5747/2016, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožňuje) vykládají závěry obsažené v R 19/2002 jinak než napadené rozhodnutí. Právní posouzení věci odvolacím soudem, jež této judikatuře odporuje, tedy není správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. října 2018


JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu