Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/16/2019
Spisová značka:28 Cdo 4479/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4479.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Církev (náboženská společnost)
Zmírnění křivd (restituce)
Pozemkový úřad
Stát
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012Sb.
§ 4 předpisu č. 428/2012Sb.
§ 6 předpisu č. 428/2012Sb.
§ 9 předpisu č. 428/2012Sb.
§ 52 předpisu č. 119/2002Sb.
§ 11 odst. 1 písm. c,e) předpisu č. 229/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:C

28 Cdo 4479/2018-136


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Čestice, se sídlem ve Volyni, Lidická 120, IČ 659 56 842, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, za účasti České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, Územní pracoviště České Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích, Prokišova ul. 1202/5, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 67/2015, o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2018, č. j. 4 Co 69/2017-87, t a k t o :


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2018, č. j. 4 Co 69/2017-87, ve výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 8. 2016, č. j. 11 C 67/2015-52, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 1. 2017, č. j. 11 C 67/2015-77, ohledně vydání pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY žalobkyni, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. srpna 2016, č. j. 11 C 67/2015-52, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 1. 2017, č. j. 11 C 67/2015-77, v části výroku I. ohledně totožných pozemků s tím, že v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 7. 10. 2015, č. j. 315810/2013/R1348/RR10633, a dále ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Jihočeský kraj, rozhodnutím ze dne 7. 10. 2015, č. j. 315810/2013/R1348/RR10633, vydaným dle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), rozhodl, že oprávněné osobě Římskokatolické farnosti Čestice se nevydávají pozemky č. parcely XY ostatní plocha - manipulační plocha, XY, KN XY zastavěná plocha a nádvoří, XY a KN XY zastavěná plocha a nádvoří v k. ú. XY, neboť je dána překážka jejich vydání podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Správní orgán přitom vyšel mimo jiné z vyjádření Městyse Čestice ze dne 23. 2. 2015 (včetně příloh k němu připojených), předloženého žalovanou jakožto osobou povinnou, v němž se uvádí, že „na pozemcích dle KN XY a PK XY v k. ú. XY se nachází víceúčelová sportovní malorážková střelnice s právem užívání ve prospěch obce XY, přičemž tento areál tvoří víceúčelová budova na parcele dle KN XY a zařízení potřebná pro činnost střelnice na parcele dle PK XY jako jsou přístupová cesta, střelecké stanoviště pro brokovou střelbu, stanoviště pro kulovou střelbu, lovecké kolo, střelecké stanoviště skeetu s nízkou a vysokou věží, výstražné tabule, červené prapory a záchytný val“.

Krajský soud v Českých Budějovicích v řízení podle části páté občanského soudního řádu rozsudkem ze dne 5. 8. 2016, č. j. 11 C 67/2015-52, rozhodl, že „žalobkyni se vydávají z vlastnictví České republiky, s příslušností hospodařit s majetkem státu pro Státní pozemkový úřad, pozemky - parcely č. KN XY, PK XY, KN XY a PK XY v k. ú. XY“ s tím, že tímto rozsudkem je nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 7. 10. 2015, č. j. 315810/2013/R1348/RR10633, pokud se týká shora uvedených pozemků (výrok I.), a účastnici řízení uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 17.540,25 Kč k rukám jejího právního zástupce (výrok II.). Soud prvního stupně částečně zopakoval listinné důkazy založené ve správním spise, dokazování dále doplnil a zjistil, že parcela PK XY není zastavěna, že víceúčelová přízemní dřevěná stavba na parcele č. XY vzniklá před rokem 1990 je ve správě městyse XY, který ji podle zprávy ze dne 22. 6. 2016 považuje za nedílnou součást areálu střelnice, přičemž je využívána jako společensko-hospodářská budova a střeliště kulové střelnice, resp. pro zájmovou a turistickou činnost, že malorážková střelnice byla kolaudována a na základě prohlášení balistika uznána za provozuschopnou (jak to vyplývá z protokolu o kolaudaci této střelnice ze dne 12. 4. 1976), a že parcela č. XY a stavební parcela č. XY byly zaměřeny geometrickým plánem zpracovaným společností GEODEST spol. s r. o. ze dne 9. 5. 2000 a takto zapsány do katastru nemovitostí. Dovodil, že pozemek parc. č. st. XY je zastavěn stavbou spojenou se zemí pevným základem a i jinak splňující charakter stavby ve smyslu občanskoprávním (o čemž mezi účastníky nebylo sporu), která byla postavena po odnětí pozemku církvi a je dosud užívána, že však nebylo prokázáno, že byla zřízena v souladu se stavebními přepisy platnými v době jejího vzniku, z čehož podle něj plyne, že není splněna jedna z podmínek uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., pročež výlukový důvod na tento pozemek nemůže být vztažen. Výluka podle tohoto ustanovení pak nemůže dopadat ani na pozemek parc. č. XY, neboť jej nelze považovat za bezprostředně související a nezbytně nutný k užívání stavby na pozemku parc. č. st. XY, ani za pozemek, jehož část je zastavěna, jelikož „dřevěná bouda na něm se nacházející nemá charakter stavby ve smyslu občanskoprávních předpisů, když jde pouze o lehkou a snadno odstranitelnou konstrukci“, jak to vyplývá z žalobkyní předložené fotodokumentace; z tohoto důvodu zamítl pro nadbytečnost její důkazní návrh ohledně konkrétního umístění pozemku parc. č. XY, který není zobrazitelný v internetové aplikaci. Jelikož tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu není věcně správné, nahradil je rozsudkem podle § 250j odst. 1 o. s. ř., jímž všechny požadované pozemky žalobkyni vydal.

Usnesením ze dne 3. 1. 2017, č. j. 11 C 67/2015-77, Krajský soud v Českých Budějovicích opravil výrok I. citovaného rozsudku - pokud jde o číslování parcel - tak, že „se uvádí parcely KN XY namísto parcely PK XY a parcela KN XY namísto parcely PK XY“, neboť v období od podání žaloby do vydání rozhodnutí ve věci došlo v katastrálním území XY k obnově katastrálního operátu a pozemky vedené ve zjednodušené evidenci byly nově označeny parcelními čísly.

K odvolání účastnice řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 4. 2018, č. j. 4 Co 69/2017-87, rozsudek soudu prvního stupně, pokud jde o vydání pozemků p. č. XY a p. č. XY v k. ú. XY žalobkyni potvrdil (výrok I.), ohledně pozemku p. č. XY v k. ú. XY jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.) a dále jej změnil tak, že žalobu na vydání pozemků p. č. XY a p. č. XY v k. ú. XY zamítl s tím, že v tomto rozsahu se nenahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 7. 10. 2015, č. j. 315810/2013/R1348/RR10633. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ohledně možnosti vydání pozemků parc. č. XY a č. XY žalobkyni, přičemž poukázal na to, že z provedeného dokazování bylo zjištěno, že na těchto pozemcích se nenachází žádná samostatná stavba z hlediska občanskoprávního, která by splňovala předpoklady pro použití výlukového důvodu dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Ohledně části výroku I. rozsudku týkající se pozemku parc. č. st. XY odvolací soud poukázal na to, že dosud nebylo najisto postaveno, zda stavba na něm se nacházející je samostatnou stavbou z hlediska občanskoprávního, která je spojena se zemí pevným základem či nikoliv, takže bude třeba poskytnout procesním stranám prostor k označení dalších důkazů, přičemž v tomto směru leží břemeno tvrzení i břemeno důkazní na účastnici řízení, která musí nejen tvrdit, ale i prokázat charakter této stavby. Pro úplnost dále dodal, že závěr soudu prvního stupně o tom, že v řízení nebylo prokázáno, že předmětná stavba byla vybudována v souladu se stavebními předpisy, není správný, neboť vlastníkem této stavby není stát ani oprávněná osoba, ale třetí osoba [§ 8 odst. 1 písm. a) část věty za středníkem zákona č. 428/2012 Sb.], u níž zákonodárce splnění podmínky vybudování stavby v souladu se stavebním zákonem nevyžaduje.

Proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu ohledně vydání pozemků parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY podala účastnice řízení dne 10. 7. 2018 dovolání, jež má za přípustné proto, že „odvolací soud se při řešení otázek hmotného a procesního práva v tomto řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, když nesprávně vyložil a aplikoval jednak judikaturu „týkající se výkladu § 135 odst. 2 ve spojení s § 159a) občanského soudního řádu v platném znění“, a dále „judikaturu týkající se výlukových důvodů pro nevydání pozemků dle zákona č. 428/2012 Sb.“, a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž současně porušil právo na spravedlivý proces. Dovolatelka citovala § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. a poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, z něhož vyplývá, že nelze vydat pozemky, které jsou součástí např. veřejného statku, a dále na to, že na pozemcích parc. č. XY a č. XY (správně č. XY) se nachází víceúčelová sportovní malorážková střelnice s právem užívání ve prospěch obce XY. Podle jejího názoru „lze tedy vyjít v daném případě z výkladu § 1 zákona č. 428/2012 Sb., podle kterého je účelem vydat historický majetek církvi, pokud tomu nějaká zjevná překážka nebrání, a současně se podle § 2 písm. b) z. č. jedná o pozemky zemědělského charakteru, což v daném případě není splněno (areál střelnice a přístupová komunikace), proto tyto pozemky nebo jejich části bezprostředně souvisí a jsou nezbytné k využití jako veřejné prostranství nebo veřejná komunikace“. Neměly by proto být vydávány, jak bylo uvedeno např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, neboť existuje překážka jejich vydání, i když tento důvod není přímo v § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. uveden. Dále má dovolatelka za to, že v daném případě by žalobkyni bylo navráceno pouze holé vlastnictví k pozemkům, jak judikoval Ústavní soud v nálezech sp. zn. IV. ÚS 176/03 a sp. zn. I. ÚS 581/14. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu ve výroku I. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Usnesením ze dne 20. 7. 2018, č. j. 11 C 67/2015-114, Krajský soud v Českých Budějovicích řízení ve vztahu k parcele KN č. st. XY v k. ú. XY zastavil z důvodu, že v této části vzala žalobkyně podáním dodaným do datové schránky soudu dne 5. 6. 2018 žalobu zpět (výrok I.); dále rozhodl, že účastnice řízení je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 17.168,90 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II.).

Žalobkyně se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. bod 2. článku II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti výroku I. pravomocného rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za niž jedná zaměstnankyně s odpovídajícím právnickým vzděláním, ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (§ 245 o. s. ř.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku I. o věci samé závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to aplikace § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., při jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že jinak není dovolání přípustné.

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je k otázce, pro niž je přípustné, opodstatněné.

Nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Zákon č. 428/2012 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb., stanoví v § 1, že upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen „registrované církve a náboženské společnosti“), v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.

Podle § 4 tohoto zákona povinnou osobou je a) Pozemkový fond České republiky, b) Lesy České republiky, s. p., c) stát, za který jedná příslušná organizační složka státu, d) státní příspěvková organizace, státní fond, státní podnik a jiná státní organizace, za podmínky, že tato osoba je oprávněna hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat správu majetku státu, který se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.

Podle § 6 citovaného zákona (nazvaného Vydávání věcí Pozemkovým fondem České republiky a Lesy České republiky, s. p.) povinná osoba podle § 4 písm. a) a b) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.

Postup při vydání zemědělské nemovitosti upravuje § 9 zákona tak, že oprávněná osoba písemně vyzve povinnou osobu k vydání zemědělské nemovitosti do 12 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zanikne. Povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou písemnou dohodu o vydání zemědělské nemovitosti do 6 měsíců ode dne doručení výzvy, pokud tento zákon nestanoví jinak (odst. 2). Nedojde-li mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou k uzavření dohody o vydání zemědělské nemovitosti, rozhodne na základě návrhu oprávněné osoby o vydání zemědělské nemovitosti pozemkový úřad; návrh lze podat do 6 měsíců po uplynutí lhůty podle odstavce 2. Účastníky řízení jsou oprávněná osoba a povinná osoba (odst. 6). Rozhodl-li pozemkový úřad podle tohoto zákona, může být tato věc projednána v řízení podle části páté občanského soudního řádu. K řízení je v prvním stupni příslušný krajský soud (odst. 10).

V posuzované věci rozhodl pozemkový úřad shora citovaným rozhodnutím podle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. mimo jiné o nevydání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY žalobkyni, přičemž vyšel ze zjištění, že předmětem jejího návrhu na zahájení správního řízení jsou zemědělské nemovitosti, tak jak jsou definovány v § 2 písm. b) tohoto zákona. Opačný názor dovolatelky, že se o zemědělskou nemovitost nejedná (areál střelnice a přístupová komunikace) přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, a to již proto, že otázku charakteru tohoto pozemku odvolací soud neřešil a na jejím řešení tudíž jeho rozhodnutí v napadeném výroku I. nezávisí.

Z rozhodnutí správního orgánu a z obsahu jeho spisu dále vyplývá, že žalovaná jakožto osoba povinná předložila k jeho výzvě sdělení starosty Městyse XY ze dne 23. 2. 2015 (doručené jí dne 24. 2. 2015), včetně kopií dokumentace ke stavbě na pozemku parc. č. XY, jakož i kopií dokumentace ohledně využití pozemku parc. č. XY jakožto sportovní střelnice, a to opis protokolu o kolaudaci malorážkové střelnice ZO Svazarmu Čestice ze dne 12. 4. 1976, geometrický plán pro vyznačení budovy na parcele st. XY ze dne 9. 5. 2000, oznámení o provedení zápisu těchto pozemků do katastru nemovitostí ze dne 15. 9. 2000, zákres střeleckého areálu XY vyhotovený znalcem z oboru balistiky (s nečitelným datem), potvrzení vydané odborem výstavby a ŽP Městského úřadu Volyně dne 21. 8. 2000 o tom, že na stavebním pozemku p. č. XY odděleném z pozemku p. č. XY geometrickým plánem ověřeným dne 9. 5. 2000 existuje víceúčelová přízemní dřevěná stavba pro zájmovou a turistickou činnost, prohlášení bývalých statutárních zástupců Sportovně střeleckého klubu XY o vzdání se práva užívání prostoru otevřené sportovní malorážkové střelnice na p. p. č. XY v k. ú. XY ve prospěch obce XY a sdělení této obce ze dne 12. 7. 2001 adresované Policii ČR-OŘ Strakonice, že zastupitelstvo obce XY na veřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2001 schválilo převod užívacího práva otevřené sportovní střelnice na p. č. XY v k. ú. XY od bývalého sportovního střeleckého klubu XY - reg. č. 0443 na obec XY. Tyto listinné důkazy soud prvního stupně zopakoval při jednání dne 18. 5. 2016, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí některé z nich ani nezmínil, a odvolací soud je zcela přehlédl. Přitom ze zákresu střeleckého areálu XY vyhotoveného znalcem z oboru balistiky (s nečitelným datem) vyplývá, že na původní parcele č. XY se nachází přístupová cesta, střelecké stanoviště pro brokovou střelbu, střelecké stanoviště pro kulovou střelbu, lovecké kolo, střelecké stanoviště skeetu s nízkou a vysokou věží, výstražné tabule, červené prapory a záchytný val.

Právní úpravu střelnic a jejich provozování obsahuje zákon č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu (zákon o zbraních), účinný od 1. 1. 2003, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 119/2002 Sb.“), v § 52 až 55. Střelnice je v § 52 odst. 1 tohoto zákona definována jako komplex zařízení a prostorů určených pro bezpečnou střelbu ze zbraní kategorie A, B, C nebo D [§ 7 písm. a) a b)]. Přechodné ustanovení § 80 odst. 4 zákona č. 119/2002 Sb. pak stanoví, že každý, kdo je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona oprávněn provozovat střelnici, je povinen ustanovit správce střelnice a vybavit střelnici lékárničkou první pomoci podle tohoto zákona do 4 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona; osobní údaje ustanoveného správce střelnice je povinen oznámit příslušnému útvaru policie do 10 pracovních dnů ode dne jeho ustanovení. Doložení vlastnického či užívacího práva k pozemkům, na nichž má být střelnice povolena, zákon o zbraních nevyžaduje (k tomu srov. Zprávu na úseku zbraní a střeliva, vypracovanou zástupkyní veřejného ochránce práv ze dne 14. 2. 2011, sp. zn.: 2772/2010/VOP/JPL).

V Důvodové zprávě k § 52 až 55 citovaného zákona se uvádí, že „úprava je navržena tak, aby o povolení provozovat střelnici žádal provozovatel střelnice. Povolení provozovat střelnice není de iure rozlišeno na střelnice k podnikání nebo k zájmovým účelům, neboť střelnice k oběma účelům musí v zásadě splňovat stejné bezpečnostní podmínky. Povolení se vydává na základě žádosti, která má vymezený obsah. Vedle této žádosti se předpokládá předložení dalších dokladů k tomu, aby mohlo být objektivně rozhodnuto. Nově jsou dále navržena ustanovení, která umožní pozastavení provozu střelnice, pokud nebudou splněny podmínky jejího bezpečného provozu. Vzhledem k tomu, že provozovatel střelnice nemusí mít zbrojní licenci a tudíž není povinen ustanovit zbrojíře, je nutné, aby ustanovil fyzickou osobu (s jinými povinnostmi než zbrojíř), která bude odpovědná za bezpečný provoz na střelnici (správce). Navrhovaná úprava vymezuje podmínky, za nichž se může fyzická osoba stát správcem a současně stanoví jeho povinnosti“.

V komentáři k § 52 citovaného zákona dostupném v systému ASPI je pak uvedeno, že právě bezpečnost střelby je základním kritériem pro schválení či neschválení střelnice do provozu, že střelnici lze uvést do provozu jen na základě povolení, přičemž žádost o povolení provozování střelnice se podává u příslušného útvaru policie, v jehož územní příslušnosti se střelnice nachází, a že druhy střelnic lze dělit z několika hledisek. Z hlediska stavebního řešení se dělí na venkovní, tunelové a kombinované, z hlediska použitých zbraní a střeliva na střelnice pro dlouhé zbraně, pro malorážky, pro brokovnice, pro paintbalové zbraně, podle rozsahu střelby na střelnice s pevně danými dálkami střeleb nebo proměnlivými dálkami střeleb, podle doby trvání provozu na stálé a jednorázové, podle přístupu veřejnosti na veřejné a neveřejné, podle způsobu provozování na komerční a nekomerční, podle účelu na výcvikové, sportovní, myslivecké, vojenské (bezpečnostních sborů) a speciální, přičemž druh střelnice může být kombinací několika variant.

Již z uvedeného plyne, že i když střelnice je možno dělit podle přístupu veřejnosti na veřejné a neveřejné, nelze mít za to, že veřejná střelnice je veřejným prostranstvím, jak dovolatelka nesprávně namítá. Veřejným prostranstvím, jak stanoví § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Naproti tomu zákon č. 119/2002 Sb. vyžaduje pro povolení provozu střelnice existenci provozního řádu, jehož součástí je i určení prostoru (znalcem z oboru balistiky), jenž musí být v průběhu střelby zajištěn proti vstupu nepovolaných osob, přičemž celkově se bezpečnost osob zajišťuje mj. pomocí výstražných a informačních prvků střelnice (tabulek, signálů, oplocení). Vždy však záleží na konkrétních podmínkách a bezpečnost provozu střelnice posuzuje balistik znaleckým posudkem. Provozní řád ověřený posudkem balistika se předkládá s žádostí o povolení střelnice Policii ČR.

Závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, podle kterého „překážkou vydání pozemku v rámci majetkového vyrovnání s církvemi podle zákona č. 428/2012 Sb. může být podle konkrétních okolností i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat kteroukoliv ze složek vlastnických oprávnění [např. v případě veřejného prostranství či účelové komunikace, představující uvnitř obce zpravidla jeden z typů veřejného prostranství (§ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích)], a to přesto, že taková situace není přímo v § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. mezi vypočtenými výlukami vydání výslovně uvedena“, tudíž na danou věc nedopadá, a stejně tak ani závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 176/03 a sp. zn. I. ÚS 581/14, neboť i v nich byly řešeny situace, kdy pozemky nebylo možno vydat z důvodu veřejného zájmu (veřejnoprávní regulace), který by v praxi realizaci žádné ze složek vlastnického práva neumožňoval.

Podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5, zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání (dále jen „stavba“), byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby.

Při aplikaci překážky vydání věci oprávněné osobě dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přiměřeně zohledňovat některé závěry vyslovené v souvislosti s výkladem obdobně konstruovaného § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015.

Nejvyšší soud rovněž judikoval, že při zkoumání, zdali je dána překážka naturální restituce ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, považuje za relevantní i hledisko funkční souvislosti pozemků se stavbami. Je tedy třeba vždy přihlížet k celkovému účelovému propojení dotčených pozemků s ostatními nemovitostmi, tvořícími vzájemně provázaný areál. V rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, se pak Nejvyšší soud podrobně vyjádřil k otázce funkčního vymezení areálu a současně formuloval některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, přičemž připomněl, že překážkou bránící při svém naplnění restituci podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být právě funkční spojení pozemků se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak svázány s přilehlou stavbou či provozem, a přiměřený poměr či naopak nepoměr výměry pozemků, jež mají být vydány, vůči ostatním pozemkům v areálu. Zmíněná kritéria přitom nemají kumulativní ani taxativní charakter (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, případně jeho usnesení ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014). Jestliže by extenzivní výklad mohl vést k závěru o pouze „volném“ spojení pozemků se stavbou, a tedy k jejich vydání, je třeba zvážit, zda funkce, již pozemky plní v souboru nemovitostí či areálu může být plněna i v redukované míře (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, a jeho usnesení ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2392/2013).

Otázkou funkční souvislosti se Nejvyšší soud zabýval i v usnesení ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 35/2008 (konkrétně stavby vleku a pozemků přilehlé sjezdové lyžařské dráhy), přičemž dovodil, že o funkční souvislosti dané hospodářským využitím určité stavby bude na místě uvažovat především tehdy, pokud by hospodářský provoz stavby byl bez daného pozemku ve své podstatě vyloučen (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1758/2013).

Lze připomenout i rozhodovací praxi dovolacího soudu vážící se k výkladu a aplikaci ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2796/2008), jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že pro účely posouzení existence překážky pro vydání pozemku podle § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě je rozhodující především naplnění podmínky skutečné existence sportovního zařízení na pozemku, jejž oprávněná osoba požaduje vydat; sportovní nebo tělovýchovné zařízení (či jeho část) musí být na požadovaném pozemku zřízeno nebo požadovaný pozemek musí být za účelem jeho provozu užíván, případně musí jít o pozemek, bez něhož by provoz sportovního zařízení nebyl bez neodůvodněných obtíží možný; přitom při řešení otázky, zda je pozemek součástí areálu sportovního zařízení, není významné jeho formální začlenění, nýbrž jeho skutečná využitelnost k provozu sportovního zařízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3362/2010, a usnesení téhož soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5544/2015).

Pokud jde o vztah § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a § 11 odst. 1 písm. e) tohoto zákona Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2796/2008, dovodil, že rozhodující pro posouzení vydání pozemku může být jednak okolnost, že na požadovaném pozemku je zřízen sportovní areál, nebo že pozemek k provozu tohoto areálu slouží; není-li tomu tak, může přicházet v úvahu následně aplikace § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Nejsou-li však tyto podmínky naplněny, není dána ani překážka pro vydání nárokovaného pozemku oprávněné osobě. Současně ovšem zdůraznil, že při zvažování aplikace jednotlivých ustanovení restitučních předpisů je třeba vždy posuzovat velmi individuálně každé konkrétní okolnosti daného případu.

Nadále je rovněž třeba brát v úvahu i nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, dle něhož institut překážek vydání nemovitosti podle § 11 zákona o půdě stanovuje výjimku z účelu restitucí, jímž je částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má mít vždy snaha o restituci in integrum před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, jež v určitém případě převažují nad restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení nemovitostí vylučovaly nebo omezovaly jejich využití v soukromém vlastnictví (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07, bod 37, či usnesení téhož soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3714/12, bod 11).

Ve smyslu závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2796/2008, bylo v dané věci zjištěno, že malorážková střelnice na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY byla zkolaudována a na základě prohlášení balistika uznána za provozuschopnou, jak to vyplývá z protokolu o kolaudaci této střelnice ZO Svazarmu XY ze dne 12. 4. 1976, a že budova na pozemku parc. č. XY je dosud užívána. Nikterak však v řízení před správním orgánem ani před soudy obou stupňů nebylo objasněno, zda městysu XY ke dni rozhodnutí správního orgánu svědčilo povolení k provozování střelnice na původním pozemku parc. č. XY, resp. na nynějších pozemcích parc. č. XY a č. XY, zda tyto pozemky byly ke dni jeho rozhodnutí za účelem provozu střelnice v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 119/2002 Sb. městysem XY užívány, zda jsou splněny i další předpoklady pro její provoz uvedené v tomto zákoně (viz jeho § 80 odst. 4) a zda jde o pozemky, bez nichž by provoz tohoto sportovního zařízení (areálu střelnice) nebyl bez neodůvodněných obtíží možný.

Odvolacímu soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je tudíž třeba vytknout, že při svém rozhodnutí ohledně požadavku žalobkyně na vydání pozemků parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY z citované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nevycházel, že shora naznačená kritéria z hlediska § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. zcela pominul, a ani se nezabýval tím, zda se nejedná o pozemky se zvláštním režimem, jemuž podléhají, a jsou tak svázány s přilehlou stavbou či provozem, nezohlednil míru jejich prostorové i účelové návaznosti na budovu ve vlastnictví třetí osoby postavené na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a ani se nevyjádřil k tomu, zda funkce areálu střelnice, pokud je provozována v souladu se zákonem č. 119/2002 Sb., by mohla být zachována (byť v redukované míře) i po případném vydání částí označených pozemků, či jen některého z nich.

Vyhovující rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) ohledně vydání pozemku parc. č. XY by ovšem nemohlo obstát, ani pokud by v průběhu dalšího řízení bylo zjištěno, že městys XY tento pozemek ke dni vydání rozhodnutí pozemkového úřadu neužíval k provozu střelnice dle příslušných ustanovení zákona č. 119/2002 Sb., nýbrž případně k jiným účelům. Z geometrického plánu pro vyznačení budovy zhotoveného společností GEODEST spol. s r. o. ze dne 9. 5. 2000, odsouhlaseného katastrálním úřadem dne 19. 5. 2000, založeného ve spise správního orgánu, totiž vyplývá, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, na němž se nachází stavba ve vlastnictví třetí osoby (víceúčelová přízemní dřevěná stavba, kterou městys XY dle zprávy ze dne 22. 6. 2016 považuje za nedílnou součást areálu střelnice a která je využívána jako společensko-hospodářská budova a střeliště kulové střelnice, resp. pro zájmovou a turistickou činnost), jak odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, je zcela (ze všech čtyř stran) obklopen původním pozemkem parc. č. XY v k. ú. XY. V takovém případě by totiž bylo třeba aplikovat § 8 odst. 1 písm. a) část věty za středníkem zákona č. 428/2012 Sb., neboť jeho část bezprostředně souvisí se stavbou jiného vlastníka než státu a oprávněné osoby a je nezbytně nutná k užívání stavby na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY.

Dovolatelkou předestřená (blíže nezdůvodněná) otázka „týkající se výkladu § 135 odst. 2, ve spojení s § 159a občanského soudního řádu v platném znění“, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť v souvislosti s ní neuplatnila žádnou dovolací argumentaci, ani nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti; kromě toho na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku I. nezávisí.

Protože rozsudek odvolacího soudu není v napadeném výroku I. správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej v tomto výroku zrušil (§ 245 a § 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl ve výroku I. zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na část výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím bylo rozhodnuto o vydání pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY žalobkyni a v tomto rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 7. 10. 2015, č. j. 315810/2013/R1348/RR10633, zrušil dovolací soud i tento jeho rozsudek v uvedené části výroku I. o věci samé, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 245 a § 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s § 226 o. s. ř. o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 1. 2019


JUDr. Olga Puškinová
předseda senátu