Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/02/2019
Spisová značka:20 Cdo 620/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.620.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E

20 Cdo 620/2019-192


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné IFIS investiční fond, a.s., se sídlem v Brně, Čechyňská č. 419/14a, identifikační číslo osoby 24316717, zastoupené Mgr. Markem Indrou, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská č. 361/16, proti povinné D. M., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, pro 206 941 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 14 EXE 3742/2014, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2018, č. j. 11 Co 233/2018-175, t a k t o :


Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. října 2018, č. j. 11 Co 233/2018-175, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 5. 2018, č. j.
14 EXE 3742/2014-154, jímž byl zamítnut návrh povinné na zastavení exekuce. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu podaným dne 20. 2. 2014 se žalobkyně MIDESTA, s.r.o., proti žalované D. M. domáhala zaplacení částky 208 941 Kč s příslušenstvím podle směnky vystavené žalovanou dne 30. 1. 2008 v Praze na směnečný peníz 132 332 Kč splatný dne 1. 6. 2013 a podle směnky vystavené žalovanou dne 22. 4. 2009 v Praze na směnečný peníz 76 609 Kč splatný dne 1. 6. 2013 s tím, že obě směnky byly původně vystaveny na řad České spořitelny, a.s.; žalobkyně směnky nabyla indosací. Směnečným platebním rozkazem ze dne 8. 4. 2014, č. j. 3 Cm 76/2014-20, uložil Krajský soud v Brně žalované zaplatit žalobkyni do 15 dnů směnečný peníz 208 941 Kč společně s úrokem, směnečnou odměnou a náklady řízení. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podala žalovaná námitky, o nichž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 7. 2014, č. j. 3 Cm 76/2014-35, tak, že směnečný platební rozkaz zrušil v rozsahu směnečného peníze 2000 Kč se 6 % úrokem od 2. 6. 2013 do zaplacení a v rozsahu směnečné odměny 6,60 Kč a v tomto rozsahu v důsledku částečného zpětvzetí žaloby řízení zastavil; ve zbývajícím rozsahu ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti. Proti tomuto rozsudku nebylo podáno odvolání a rozsudek (a tím i směnečný platební rozkaz) nabyl právní moci dne 25. 7. 2014 a vykonatelnosti dne 29. 7. 2014. Uvedená soudní rozhodnutí jsou tedy pravomocná a vykonatelná a jsou způsobilým exekučním titulem pro exekuci. Námitky povinné vztahující se k platnosti předmětných směnek mohla povinná uplatňovat pouze v nalézacím řízení, neboť v exekučním řízení se již jejich důvodností zabývat nelze. V důsledku rozhodnutí valných hromad společností MIDESTA, s.r.o., a IFIS investiční fond, a.s., došlo k rozdělení společnosti MIDESTA, s.r.o., odštěpením sloučením odštěpované částí jmění s nástupnickou společností IFIS investiční fond, a.s., podle projektu rozdělení ze dne 26. 5. 2015. Podle projektu rozdělení došlo k přechodu směnek a veškerých práv z nich vyplývajících ze společnosti MIDESTA, s.r.o., na společnost IFIS investiční fond, a.s., a tato společnost je proto ve věci aktivně legitimována. Vadu řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně neprovedl při jednání důkazy originálem notářského zápisu obsahující projekt rozdělení včetně přílohy č. 1 při jednání, zhojil odvolací soud tím, že ve věci nařídil jednání, při němž důkaz přílohou č. 1 projektu rozdělení provedl.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání, ve kterém namítá, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak. Má za to, že společnost MIDESTA, s.r.o., se dle ust. § 10 zákona směnečného a šekového provinila hrubou nedbalostí, neboť s Českou spořitelnou, a.s., neuzavřela smlouvu o převodu cenného papíru a ani neprokázala, že za převáděné směnky uhradila kupní cenu, a že tedy byť ústně uzavřená smlouva o převodu cenného papíru nabyla účinnosti. Uvedené námitky nepodléhají koncentraci řízení, neboť v rozhodné době byla povinná nemocná a nebylo v její moci se proti tomuto postupu obou jmenovaných společností účinně bránit. Dovolatelka ve svém podání dále namítá, že oprávněná projektem rozdělení dostatečně neprokázala přechod práva z exekučního titulu dle ust. § 36 odst. 3 a 4 ex. řádu a dle ust. § 107a o. s. ř.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.


Dovolací soud se ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu o tom, že námitky povinné vztahující se k platnosti předmětných směnek a její námitky ve vztahu k platnosti a k účinnosti smlouvy o převodu cenného papíru mohly být jako procesní obrana účinně vzneseny v nalézacím, ale nikoliv ve vykonávacím řízení. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 20 Cdo 742/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014). Domáhá-li se nyní povinná zastavení exekuce pro údajné procesní vady nalézacího řízení, pomíjí, že o jejich nápravu měla usilovat prostřednictvím třeba i mimořádných opravných prostředků brojících proti rozhodnutí nalézacího soudu, jež je nyní exekučním titulem (srov. zejména s ust. § 229 odst. 3 o. s. ř.).

V další části dovolání povinná polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož exekuované pohledávky v průběhu exekuce přešly na společnost IFIS investiční fond, a.s., následkem odštěpení od původní oprávněné společnosti MIDESTA, s.r.o.; tuto skutečnost odvolací soud zjistil z projektu rozdělení ze dne 26. 5. 2015 a z notářských zápisů o rozhodnutí valných hromad ze dne 2. 7. 2015, sp. NZ 772/2015, N 838/2015 a NZ 773/2015, N 839/2015, když součástí notářských zápisů byl i projekt rozdělení obsahující podle odvolacího soudu dostatečnou identifikaci majetku, jenž přešel na nynější oprávněnou (IFIS investiční fond, a.s.). Povinná se neztotožňuje s tím, že odvolací soud pokládal Projekt rozdělení ze dne 26. 5. 2015 v části týkající se přechodu předmětných pohledávek za dostatečně určitý, jestliže v ní bylo uvedeno, že k přechodu na nástupnickou společnost byly určeny „směnky a veškerá práva, pohledávky a nároky z titulu těchto směnek“. Dovolatelka má za to, že při využití takové formulace nebyly převedeny pohledávky z exekučních titulů, na jejichž základě se nynější exekuce vede, ale maximálně pohledávky z úvěrových smluv, které jsou již promlčeny. Dovolatelka rovněž upozorňuje na to, že ani popis směnek v příloze Projektu rozdělení není řádný, protože chybí uvedení směnečné sumy. Taková identifikace závazku (skrze neúplný popis směnky) podle dovolatelky není dostačující k převodu práva ze směnečného platebního rozkazu, který je exekučním titulem.

Při posouzení námitky dovolatelky je třeba vyjít z toho, že projekt rozdělení musí obsahovat mimo jiné určení, jaký majetek a jaké dluhy přecházejí na nástupnickou nebo jednotlivé nástupnické společnosti nebo družstva nebo zůstávají rozdělované společnosti nebo družstvu při odštěpení (ustanovení § 250 odst. 1 písm. i) zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev). Projekt rozdělení tedy zakládá právní důvod, na jehož základě mohla nynější oprávněná nabýt práva a povinnosti uvedené v projektu rozdělení (srov. s ustanovením § 244 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev). Smyslem projektu rozdělení tedy je, aby práva a povinnosti, která přecházejí (zde na nynějšího oprávněného, který vznik odštěpením od dřívějšího oprávněného (MIDESTA, s. r. o.) byly popsány dostatečně na to, aby bylo zřejmé, co přechází.

Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona, a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016). K sepisu Projektu rozdělení došlo dne 26. 5. 2015, tedy až poté, co nabyly právní moci směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2014, č. j. 3 C, 76/2014-20, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. 3 Cm 76/2014-35, na jejichž základě se exekuce vede. Uzavřel-li odvolací soud za této situace, že projev vůle uvedený v bodu 8.2 Projektu rozdělení (podle něhož k přechodu na oprávněnou se určují směnky specifikované v přílohách č. 1 až 4 a veškerá práva a nároky z titulu těchto směnek, s tím, že v příloze č. 1 jsou směnky vystavené povinnou specifikovány údaji uvedeným ve směnkách pouze s výjimkou, že není uveden směnečný peníz) i vzhledem k předchozím okolnostem případu bez pochyb směřoval k tomu, aby na oprávněnou přešla práva z výše uvedených rozhodnutí a že tedy oprávněná je v exekuci aktivně legitimována, je jeho závěr v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Trvá-li dovolatelka na tom, že v Projektu rozdělení musely být směnky identifikovány veškerými náležitostmi podle § 75 zákona č. 191/1951 Sb., směnečného a šekového, je její právní názor přepjatě formální právě proto, že Projekt rozdělení směřuje k nepochybné identifikaci převáděných práv a povinnosti, k čemuž není nezbytně nutné, aby do něho byly převzaty veškeré údaje, které musí obsahovat směnka, na kterou Projekt rozdělení odkazuje.

Zbývá dodat, že zpochybňuje-li dovolatelka skutkový závěr odvolacího soudu, že povinná nedoložila existenci žádné jiné směnky, kterou by bylo možné ztotožnit s jinými pohledávkami povinné a že existenci takových jiných zaměnitelných pohledávek bylo možné zjistit z „postupní smlouvy“, jedná se o nesouhlas povinné se skutkovým závěrem odvolacího soudu, což nemůže posloužit jako přípustný dovolací důvod (srov. s ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř.).

S ohledem na shora uvedené není dovolání povinné přípustné, Nejvyšší soud je tedy v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 8. 2019


JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu