Název judikátu:

Dopravní nehoda; míra účasti spoluobviněného; povinnosti řidiče s právem přednostní jízdy (např. sanitka)
Právní věta:Jestliže je u přečinů podle § 143 odst. 1 nebo § 147 odst. 1 tr. zákoníku nedbalost spatřována v porušení povinnosti podle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, je nutné zjistit ty konkrétní okolnosti, kterým byl řidič povinen přizpůsobit rychlost jízdy a které s ohledem na konkrétní situaci v době nehody mohl objektivně předvídat. Za okolnost, již pachatel nemohl podle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. předvídat, lze u řidiče s právem přednostní jízdy, jenž dodržel všechny povinnosti podle § 41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. a vjel do křižovatky na červený světelný signál, považovat situaci, kdy jiný účastník provozu na pozemních komunikacích, kterého v daných souvislostech tento řidič nemohl vidět, nesplní povinnosti stanovené v § 41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb. Na takovém řidiči nelze požadovat jistotu, že projede konkrétní úsek bez nebezpečí, ale jen to, aby jeho jízda nepřekročila míru nebezpečí přiměřenou konkrétní situaci. Řidič jedoucí s vozidlem s právem přednostní jízdy může proto důvodně předpokládat, že i ti účastníci silničního provozu, kteří ho nevidí, po zaslechnutí zvukového signálu (zvláštního zvukového výstražného znamení, které užívá vozidlo s právem přednostní jízdy) přizpůsobí své chování zákonem stanovené povinnosti. Na to může takový řidič usuzovat jen podle situace, kterou je schopen sledovat. Rychlost své jízdy je povinen přizpůsobit i ostatním okolnostem, ovšem rovněž jen tehdy, jestliže o nich může vědět (nelze na něm např. opodstatněně požadovat, aby rychlost jízdy přizpůsobil předpokladu, že z ulice, do které nevidí, vyjede jiný účastník provozu na pozemních komunikacích, který jeho právo přednostní jízdy nerespektuje).
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/14/2018
Spisová značka:8 Tdo 63/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.63.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nedbalost
Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti
Usmrcení z nedbalosti
Dotčené předpisy:§ 147 odst. 1 tr. zákoníku
§ 143 odst. 1 tr. zákoníku
§ 16 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:A
Publikováno ve sbírce pod číslem:28 / 2019

8 Tdo 63/2018-37


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2018 o dovolání obviněného J. J., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 9 To 74/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 120/2013, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 9 To 74/2017, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 2 T 120/2013, ohledně obviněného J. J..

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Chebu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 2 T 120/2013, byl obviněný J. J. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za které byl odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody a zproštění obviněného P. P., který byl v této věci obžalován. 2. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 9 To 74/2017, z podnětu odvolání Okresního státního zástupce v Chebu a obviněného J. J. podaných proti shora uvedenému rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. tento rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. J. uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, jež spáchal skutkem popsaným tak, že
dne 25. 7. 2012 v době kolem 10.13 hodin řídil osobní vozidlo zn. Volkswagen Transporter, majitele Zdravotnické záchranné služby Karlovarského kraje se sídlem Karlovy Vary, Závodní 390/98C (dále také „vozidlo VW“), tedy vozidlo s právem přednostní jízdy, a to v Ch. po ulici E., ve směru jízdy od křižovatky s ulicí M. směrem ke křižovatce s ulicí V., kterou chtěl projet v přímém směru, a při projíždění touto křižovatkou na signál s červeným světlem „Stůj!“ rychlostí 42 km/hod., kdy objížděl vlevo vozidla stojící v jeho jízdním pruhu a najel tak částečně do protisměrného pruhu, sice užil zvláštního výstražného světla modré barvy a zvláštního zvukového výstražného znamení, avšak nedbal potřebné opatrnosti, aby neohrozil bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, a vjel do uvedené křižovatky, aniž by měl jistotu, že tak může bez nebezpečí učinit, a to v době, kdy z ulice V. za domovní zástavbou, ve směru jízdy do křižovatky s ulicí M. směrem k zimnímu stadionu, vjelo nákladní vozidlo zn. Ford Transit, majitele Stavební společnosti VARO, s. r. o., se sídlem Cheb, Hviezdoslavovo náměstí 534/5, které řídil P. P. (dále také „vozidlo Ford“), a následně došlo v prostoru křižovatky ulic E. a V. ke střetu obou vozidel, kdy vozidlo VW narazilo přední částí do pravého boku vozidla Ford v prostoru korby a došlo k odražení a rotaci, nákladního vozidla Ford a následnému sražení cyklistky E. P., která jela po ulici V., ve směru jízdy od zimního stadionu směrem ke křižovatce s ulicí E., a která utrpěla mnohá zranění v oblasti hlavy a další popsaná poranění, a přestože byla po dopravní nehodě letecky transportována do Fakultní nemocnice Plzeň, zejména z důsledku pohmoždění mozku při zlomenině spodiny lební zemřela dne 26. 7. 2012 v 3.10 hodin, a dále při dopravní nehodě došlo na pravém chodníku ulice E. u přechodu s ulicí V. ke sražení chodkyně M. K., která utrpěla zlomeninu přední stěny horní čelisti a další zranění, dne 1. 8. 2012 se podrobila operaci pravé horní končetiny, a ohledem na vážnost stavu byla hospitalizována až do 9. 11. 2012, obviněný porušil ustanovení § 41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v aktuálním znění (dále „zákon č. 361/2000 Sb.“).

3. Za tyto přečiny obviněného J. J. odvolací soud odsoudil podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rozhodl též o náhradě škody. Trestní věc obviněného P. P. podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. 4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože rozhodnutí o vině považoval za vadné pro nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které spatřoval v tom, že soudy řádně neposoudily z hlediska spoluzavinění způsob jízdy druhého řidiče P. P., a v důsledku toho jeho nesprávně posoudily. 5. Podle obviněného odvolací soud při posuzování jeho viny nezvažoval okolnosti, které svědčily pro zavinění řidiče vozidla Ford P. P., který porušil ustanovení § 41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb. tím, že nezvýšil svou pozornost, nezachoval potřebnou opatrnost a přiměřeně nesnížil rychlost, protože kdyby tyto povinnosti splnil, k nehodě by nedošlo. Podle protokolu o vyšetřovacím pokusu bylo již 55 metrů od místa střetu slyšet výstražné zvukové znamení, které měl na svém vozidle zapnuté. Ve vzdálenosti 45 metrů již bylo zvukový signál slyšet silně, a proto měl obviněný P. P. reagovat, začít brzdit a zabránit tak nehodě. Uvedené zjištění měl odvolací soud brát do úvahy, obzvláště když sám na straně 5 svého rozhodnutí připustil, že povinnost vyplývající z § 41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb. je třeba vykládat tak, že řidič musí v každém případě výrazně zvýšit pozornost a zachovat potřebnou opatrnost a přiměřeně snížit rychlost jízdy, což zdůraznil k situaci, kdy obviněný P. P. neměl ve svém směru jízdy do E. ulice žádný výhled. Právě s ohledem na to bylo pro posuzování jeho viny zásadní, v jakém momentě obviněný P. P. zvukový signál slyšel. Pokud soud provedený vyšetřovací pokus nepokládal za využitelný pro potřeby tohoto řízení z důvodu, že „nebyly vytvořeny shodné podmínky jako v době nehody“, měl zajistit ověření této okolnosti jiným důkazním prostředkem, a nestalo-li se tak, není dokazování o jeho vině úplné. Obviněný však zdůraznil závěr odvolacího soudu, který uzavřel, že tento druhý řidič mohl zvukový signál, jenž měl obviněný na svém vozidle zapnutý, slyšet. Uvedenou úvahu však již do viny obviněného nepromítl.

6. Obviněný poukázal na celkovou dopravní situaci na křižovatce, kde podle výpovědi svědků P. Č. a I. L. na křižovatce stálo v jízdním pruhu určeném pro jízdu rovným směrem jiné vozidlo, které pouštělo do křižovatky sanitku obviněného, což mělo být pro P. P. signálem předtím, než ve svém pruhu vjel do křižovatky a velmi riskantním způsobem na hranici povolené rychlosti i do jízdního pruhu, který nebyl určen pro jízdu rovným směrem, porušil zákaz předjíždění v křižovatce podle § 17 odst. 5 písm. b), c) a f) zákona č. 361/2000 Sb. Nemohlo se jednat o objíždění (rozsudek Nejvyšší správní soud ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 1 As 196/2016). Takový způsob jízdy těsně před střetem byl zcela nevhodný, obzvláště, když P. P. rychlostí 50 km/h projížděl do nepřehledné křižovatky kolem v té době již stojícího vozidla, a když měl slyšet zvukové znamení ve vzdálenosti nejméně 45 až 55 metrů od místa střetu a střetu zabránit.

7. K významu a podstatě zavinění ze strany P. P. dovolatel též poukázal na skutečnosti plynoucí rovněž ze znaleckého posudku, že při rychlosti 49 km/h, jíž jel, by k ujetí 100 m tento řidič potřeboval 7,3 sekundy při zjištěné době světelného signálu na semaforu v trvání 6 sekund. Proto, když P. P. viděl rozsvítit zelené světlo na semaforu ve vzdálenosti 100 metrů při rychlosti 49 km/h od křižovatky, musel značně zvýšit rychlost, aby stihl tuto křižovatku projet ještě na zelený světelný signál. Vyjádřil však též pochybnost, zda v době, když křižovatkou tento řidič projížděl, ještě zelená vůbec svítila. 8. Ze všech těchto důvodů obviněný považoval svou vinu za nedostatečně objasněnou, protože soudy měly zvážit uvedené významné zavinění ze strany druhého řidiče P. P., který se na následcích dopravní nehody podílel měrou rozhodnou, což však soudy do výroku o vině dovolatele nepromítly. 9. V závěru svého dovolání obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve výroku o vině a trestu J. J. zrušil. 10. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř.), který považoval za důvodnou námitku obviněného o nedostatku zavinění, a to s poukazem na zjištění, že dovolatel před průjezdem křižovatkou zpomalil a rychlost jeho vozidla činila 42 km/hod., přijíždějící vozidlo P. P. vidět nemohl, a neměl možnost zabránit střetu ve chvíli, kdy toto vozidlo zahlédl. Měl zapnutý světelný i zvukový signál, a vozidla v jeho dohledu stála. Druhý řidič však zabránit střetu mohl, navíc objížděl v tu chvíli již stojící vozidlo manévrem do levého jízdního pruhu, který byl určen jen k odbočení vlevo.

11. Státní zástupce se neztotožnil s právními úvahami odvolacího soudu, protože je považoval za povrchní a nedostatečně odůvodněné. Pokud odvolací soud vycházel z toho, že dovolatel jel rychlostí nepřiměřenou, takový závěr pro nedbalost nepostačuje, neboť jí je třeba vždy posuzovat komplexně, a se zřetelem na potřebnou míru opatrnosti (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 7 Tdo 286/2017, sp. zn. 5 Tdo 540/2012 či sp. zn. 8 Tdo 1028/2014), která se odvíjí od povinnosti konkrétní osoby, možnosti a schopnosti předvídat způsobení daného trestněprávně relevantního následku. Povinnost této předvídavosti představuje objektivní hledisko pro určení požadované míry opatrnosti, zatímco možnost a schopnost předvídat je subjektivní hledisko. Je potřeba vzít do úvahy takovou míru opatrnosti, kterou je pachatel schopen vynaložit v konkrétním případě. O nedbalost pachatele jde tehdy, jestliže měl možnost předvídat vznik trestněprávně relevantního následku. Podle státního zástupce J. J. co do objektivního hlediska potřebnou míru opatrnosti zachoval, neboť zapnul jak světelnou, tak i zvukovou výstražnou signalizaci (§ 41 odst. 1 zákona č. 361/2000) a při jízdě inkriminovanou křižovatkou zpomalil. 12. K subjektivní míře opatrnosti státní zástupce s přihlédnutím k existující dopravní situaci uvedl, že všechna ostatní vozidla v křižovatce stála, a to včetně vozu ve směru jízdy řidiče P. P., proto obviněný nemohl vědět, že P. P. začne objíždět v křižovatce stojící vozidla a překříží obviněnému trasu. Pokud všechna ostatní vozidla stála, když respektovala vůz dovolatele jako mající přednost v jízdě, mohl obviněný J. J. mít důvodně za to, že i další účastníci silničního provozu dodrží svou povinnost, a umožní mu bezpečný a plynulý průjezd. Obviněný přizpůsobil rychlost jízdy tomu, jak se pro něj tato situace odvíjela. Neviděl vozidlo P. P. blížící se ke křižovatce, nemohl na něj tedy reagovat a přizpůsobit mu rychlost jízdy, nemohl ani předpokládat, že tento řidič poruší své povinnosti a bude přes odbočovací pruh objíždět stojící vozidlo dávající přednost obviněnému. S ohledem na princip omezené důvěry v dopravě mohl obviněný důvodně spoléhat na to, že mu dají přednost případně i další vozidla a že i další řidiči jeho výstražné signály vnímají (a bylo prokázáno, že zvukový signál vnímal i řidič P. P.). 13. Ve vztahu ke konkrétním závěrům učiněným soudy v této trestní věci státní zástupce vytkl odvolacímu soudu nesprávnost závěru, že s ohledem na princip omezené důvěry v dopravě nesprávně shledal porušení povinnosti obviněným v § 41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., což v konkrétním případě znamená, že při povinnosti dbát potřebné opatrnosti řidič musí zohlednit i možné úmyslné porušení pravidel jinými účastníky silničního provozu, což nekoresponduje se stanoviskem Ústavního soudu vysloveným v rozhodnutí ve věci sp zn. IV. ÚS 3159/15. Sám zdůraznil, že dovolatel zachoval potřebnou míru opatrnosti a nebylo možné dojít k závěru o jeho zavinění ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, což postačuje k tomu, aby bylo přezkoumávané rozhodnutí zrušeno. 14. Jestliže odvolací soud učinil závěr, že obviněný potřebné opatrnosti nedbal, protože neměl jistotu, že může křižovatku bez nebezpečí projet, když kvůli budově u křižovatky neviděl do V. ulice, a jeho rychlost považoval za nepřiměřenou, státní zástupce poukázal na to, že po řidiči s právem přednosti v jízdě, nelze požadovat jistotu, že projede konkrétní úsek bez nebezpečí, ale jen to, aby jeho jízda nepřekročila míru nebezpečí přiměřenou konkrétní situaci. K tomu, že obviněný neviděl do boční ulice, měla význam jím zapnutá světelná a zvuková signalizace, kterou měla ostatní vozidla respektovat, i když z nějakého důvodu vozidlo s právem přednosti k jízdě včas neviděli. Řidič jedoucí s vozidlem s předností v jízdě může proto důvodně předpokládat, že i ti účastníci silničního provozu, kteří ho nevidí, po zaslechnutí zvukového signálu přizpůsobí své chování. Státní zástupce způsob či rychlost jízdy obviněného nepřiměřenými neshledal, neboť nemohl předvídat, že obviněný P. P. mu překříží trasu, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek, včetně rozhodnutí obsahově navazujících zrušil a podle § 256l tr. ř. věc Krajskému soudu v Plzni přikázal k novému projednání a rozhodnutí. 15. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného, který Nejvyššímu soudu do konání neveřejného zasedání své stanovisko nesdělil.

III. Přípustnost a další podmínky dovolání

16. Nejvyšší soud, když jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), zjistil, že netrpí vadami, pro které by je mohl podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, a proto podle § 265i dost. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. 17. Podle obsahu dovolání zejména zjistil, že bylo podáno proti výroku o vině z důvodu nesprávného právního posouzení spoluzavinění druhého řidiče, a tedy v souladu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž lze dovolání opřít, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vzhledem k tomu, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího sudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912), obviněný uvedené podmínky respektoval. Podstatou dovolání byly námitky proti závěru o jeho vině, kterou soudy dostatečně neobjasnily, když nezkoumaly příčinnou souvislost mezi vzniklými následky a porušením povinností ze strany obviněného P. P.. Takto vyjádřené výhrady s uvedeným důvodem korespondují, a to i se zřetelem na pravidlo, že podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. 18. Jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že pokud se obviněný v rámci podaného dovolání domáhal důkazních prostředků, které považoval za nutné provést, či poukazoval na obsah provedených důkazů, činil tak s ohledem na vytýkané nedostatky v uvážení spoluzavinění, resp. zavinění této druhé osoby z hlediska hmotněprávních principů rozhodných pro závěr o příčinné souvislosti ve vztahu ke vzniklému následku. Jestliže se odchýlil od těchto zásad a okrajově uváděl skutečnosti, které nebyly podle výsledků provedeného dokazování prokázány, týkaly se této právní otázky korespondující s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud při naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posuzoval, zda jsou námitky obviněného J. J. důvodné. 19. S ohledem na obsah podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na dosavadní průběh trestního řízení s tím, že obžaloba byla podána proti obviněnému J. J. i obviněnému P. P. pro spáchání přečinů těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku a usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Řízení před soudem prvního stupně bylo vedeno proti oběma obviněným s výsledkem, jak je shora uveden, tedy že obviněný J. J. byl uznán vinným a obviněný P. P. byl podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn. Na základě nyní přezkoumávaného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 9 To 74/2017, bylo o vině obviněného J. J. rozhodnuto výše popsaným způsobem, zprošťující výrok ohledně obviněného P. P. byl podle § 259 odst. 1 tr. ř. zrušen a věc v této části byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Jak se z obsahu spisu podává, obviněný P. P. byl poté v samostatném řízení uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 2 T 120/2013 (č. l. 915), ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 9 To 413/2017 (č. l. 949), přečinem těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Z uvedených údajů plyne, že pokud rozhodoval odvolací soud nyní přezkoumávaným rozsudkem o vině obviněného J. J. dne 2. 5. 2017, kdežto o odvolání obviněného P. P. až dne 21. 11. 2017, nemohly být do závěru o vině obviněného J. J. promítnuty závěry o vině P. P., jíž se dovolatel v dovolání domáhal, protože o vině P. P. soud rozhodl až o půl roku později. 20. Z obsahu nyní přezkoumávaného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 9 To 74/2017, je třeba zdůraznit, že na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že obviněný J. J. neporušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona ve smyslu odstavců 2 § 147 i § 143 tr. zákoníku. Přisvědčil však soudu prvního stupně, že obviněný nedbal potřebné opatrnosti tak, aby neohrozil bezpečnost provozu na pozemních komunikacích a vjel do křižovatky, aniž by měl jistotu, že tak může bez nebezpečí učinit, neboť vůbec neviděl v důsledku domovní zástavby do V. ulice, odkud přijelo vozidlo P. P.. Ve shodě se soudem prvního stupně shledal u dovolatele porušení ustanovení § 41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., které nevylučuje povinnost podle § 4 písm. a) ani § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. Oba soudy shodně dospěly k závěrům, že obviněný J. J. jako řidič sanitního vozidla použil výstražné světelné i zvukové znamení, a při projíždění křižovatkou viděl, že všechna vozidla v křižovatce stojí, a to včetně nezjištěného vozidla, o kterém vypovídal svědek P. Č., takže za této situace předpokládal, že křižovatku může projet. Podle názoru odvolacího soudu byla rychlost, kterou křižovatkou projížděl, nepřiměřená ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., byť vzhledem k tomu, při jaké rychlosti by ještě mohl nehodě zabránit, nešlo o výrazně nepřiměřenou rychlost. Odvolací soud rovněž vysvětlil, že s ohledem na to, že část rozsudku týkající se spoluobviněného P. P. k odvolání státního zástupce zrušil, a věc v této části vrátil soudu prvního stupně k rozhodnutí, ze skutku vypustil k tomu se vztahující část skutkových zjištění (viz rozsudek odvolacího soudu strany 12 až 13).

21. Nejvyšší soud se s těmito závěry Krajského soudu v Plzni neztotožnil, neboť jsou předčasné, jednostranné a neobjektivní. Nečerpají ze všech rozhodných okolností, k nimiž bylo s ohledem na průběh dopravní nehody třeba přihlížet, a to především se zřetelem na účast a vinu obviněného P. P. Odvolací soud nesprávně o každém tomto účastníku dopravní nehody rozhodoval samostatně, což za daných souvislostí vedlo k vadnému posouzení viny obviněného J. J., který již byl uznán vinným v době, kdy bylo odděleně rozhodováno o vině P. P., a to rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 2 T 120/2013, a rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 9 To 413/2017, jenž u P. P. shledal porušení ustanovení § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., protože nedbal náležité ohleduplnosti a opatrnosti při řízení svého motorového vozidla. Spatřoval u něj též porušení ustanovení § 16 zákona č. 361/200 Sb., protože viděl na hranici křižovatky, že v jeho jízdním pruhu stojí na hranici křižovatky vozidlo a „nepokračuje v jízdě, což ho mohlo vést k tomu, že dává přednost houkající sanitce, protože minimálně 45 metrů před hranicí křižovatky tento obviněný již musel houkání sanitky slyšet“. Obviněnému P. P. rovněž kladl za vinu, že nebyl oprávněn objíždět vozidlo stojící na hranici křižovatky v levém odbočovacím pruhu a nerespektování povinnosti o dodržení přiměřené rychlosti (viz strana 11, 12 citovaného rozsudku ze dne 21. 11. 2017; č. l. 959, 960 spisu). 22. Jestliže byla na straně obviněného P. P. zjištěna uvedená porušení pravidel silničního provozu, nebylo možné bez ohledu na ně posuzovat míru účasti a zavinění na vzniklém následku u obviněného J. J., která spočívala podle odvolacího soudu v tom, že obviněný J. J. nedbal ve smyslu § 41 odst. 1, poslední věta zákona č. 361/2000 Sb. potřebné opatrnosti, jíž však nikterak nekonkretizoval, zejména ji nedal do souvislosti s porušením povinnosti ze strany P. P.

23. Soudy totiž nebraly do úvahy, že mezi porušením potřebné míry opatrnosti a následkem musí být příčinná souvislost. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněného na trestním zákoníkem chráněné společenské vztahy a toho, zda toto jednání nese všechny znaky zavinění ve smyslu § 16 tr. zákoníku [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 1963, sp. zn. Tzv 8/63 (uveřejněné pod č. 46/1963 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/1980 (uveřejněné pod číslem 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80 (uveřejněné pod číslem 20/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 1968, sp. zn. 4 Tz 26/68 (uveřejněné pod číslem 50/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí i další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo [srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 11. 1974, sp. zn. 125/74 (uveřejněný pod č. 37/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. 24. Současně je však třeba zdůraznit, že soudy obou stupňů se v potřebné míře ani nevěnovaly tomu, o jakou nedbalost se jednalo. Z přezkoumávaných rozsudků je sice zřejmé, že u obviněného J. J. shledaly porušení pravidel silničního provozu, avšak bez potřebného vztahu ke všem dalším ve věci zjištěným skutečnostem a stanovení, zda šlo o vědomou či nevědomou nedbalost.

25. Je tak vhodné zmínit, že při vědomé nedbalosti pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal na to, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, za něž je možno považovat jen takové důvody, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl. Závěr o vědomé nedbalosti musí vyplývat z osoby pachatele a konkrétních okolností případu jím vnímaných nebo které měl alespoň možnost vnímat (subjektivní hledisko). Při zkoumání zavinění pachatele ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je nutno zjišťovat všechny okolnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1965, sp. zn. Tz 38/65 (uveřejněný pod č. 45/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. K tomu je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.) a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané [povětrnostní podmínky, stav a povrch vozovky, výhledové poměry, mimořádný průběh události atd.; přiměřeně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 1981, sp. zn. 3 Tz 20/81 (uveřejněné pod č. 43/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. To vše ale jen za předpokladu, že povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně, neboť jen tehdy může jít o zavinění z nedbalosti [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 11 pod č. T 279)]. 26. Nevědomou nedbalost trestní zákoník vymezuje tak, že pachatel nevěděl, že svým jednáním může takový následek způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Při nevědomé nedbalosti se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť trestní zákoník zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 236).
27. Nejvyšší soud vedle toho, že soudy nevzaly při posuzování viny obviněného J. J. do úvahy význam zavinění ze strany obviněného P. P., a nestanovily, o jakou nedbalost ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku se u obviněného J. J. jednalo, pochybily i při určení povinnosti, jíž měl dovolatel porušit. Z obsahu přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu ze dne 2. 5. 2017 tak plynou i další nedostatky. Na jeho straně 13 je patrné, že odvolací soud spatřoval ve způsobu jízdy obviněného J. J. porušení i v ustanovení § 18 zákona č. 361/2000 Sb., o němž se jen zmiňuje s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně s tím, že ustanovení § 41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. nevylučuje porušení i v nepřizpůsobení rychlosti jízdy. Pokud však shledával uvedenou povinnost ze strany obviněného J. J. rovněž za porušenou, bylo by to v rozporu se skutkovými závěry uvedenými ve výroku o vině, kde je uvedeno jen porušení ustanovení § 41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., a to nejen jeho zákonným označením, ale i slovním vyjádřením podle něhož „… sice užil zvláštního výstražného světla modré barvy a zvláštního zvukového výstražného znamení, avšak nedbal potřebné opatrnosti, aby neohrozil bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, a vjel do uvedené křižovatky, aniž by měl jistotu, že tak může bez nebezpečí učinit, a to v době, kdy z ulice V. za domovní zástavbou, ve směru jízdy do křižovatky s ulicí M. směrem k zimnímu stadionu, vjelo nákladní vozidlo zn. Ford Transit …“. Pro závěr o nepřizpůsobení rychlosti ve smyslu § 18 zákona č. 361/2000 Sb. ve skutkových zjištěních, jak z jejich obsahu plyne, není potřebný podklad, protože pro něj nepostačuje jen údaj uvedený v popisu skutku o tom, že obviněný projížděl „uvedenou křižovatkou na signál s červeným světlem ,Stůj‘ rychlostí 42 km/h …“. 28. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Především se uvádějí okolnosti, kterým musí řidič přizpůsobit rychlost jízdy. Výslovně se stanoví, že rychlost jízdy smí být jen taková, aby bylo možno vozidlo zastavit na tzv. dohlednou vzdálenost. Na řidiči se požaduje přizpůsobit rychlost jízdy takovým okolnostem, které může předvídat. To však neznamená, že řidič je povinen vozidlo zvládnout za absolutně všech okolností, tedy i nepředvídatelných. Řidič by neměl být právně odpovědný za nepřizpůsobení rychlostí jízdy takové okolnosti, kterou s ohledem na danou situaci předvídat nemohl. Naopak tomu bude v případě, kdy např. v blízkosti základní školy, ze které vycházejí děti, nepřihlédne při volbě rychlosti k tomu, že do vozovky může dítě z nerozvážnosti vběhnout. Při určování rychlosti s ohledem na tzv. dohlednou vzdálenost je nutné vycházet z požadavku, aby vzdálenost, na kterou lze vozidlo zastavit, nebyla větší, než na jakou je rozhled (viditelnost) (viz Bušta, P., Kněžínek J. § 18 Rychlost jízdy. In: Bušta, P., Kněžínek J., Seidl A. Zákon o silničním provozu: Komentář. Wolters Kluwer. Dostupné v Systému ASPI). 29. Jestliže soudy obou stupňů u obviněného J. J. shledaly v rozporu s popsanými skutkovými zjištěními, že nerespektoval pravidla pro přiměřenou rychlost jízdy ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., bylo třeba, aby přesně vymezily, jakým konkrétním okolnostem obviněný rychlost svého vozidla v daném momentě nepřizpůsobil, protože bylo jeho povinností takové okolnosti zjistit a posoudit. Přitom se musí jednat o takové okolnosti, které může řidič předvídat, protože na řidiči nelze požadovat vozidlo zvládnout absolutně za všech okolností. 30. Pro uvedený závěr proto nestačí, když soud prvního stupně, z něhož vycházel i odvolací soud, shledal porušení povinnosti podle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. v tom, že „obviněný nepřizpůsobil jízdu rozhledovým poměrům“, neboť nepřihlížel k tomu, co obviněný v dohledu svého zorného pole skutečně viděl, ale tvrdil, že „musel počítat s tím, že mu ze směru, kde je na semaforu zelený signál, může do cesty vjet vozidlo“. Je tedy zřejmé, že podle soudu měl obviněný jízdu přizpůsobit tomu, co skutečně v dané chvíli vnímat nemohl, ale měl to jen předpokládat, avšak nikoliv s ohledem na reálné podmínky, které na křižovatce v dané chvíli existovaly, a jež objektivně měl ve svém zorném úhlu pohledu, protože v dohledové vzdálenosti obviněného, když na červený signál vjížděl do křižovatky, všechna vozidla stála, tedy i to, které P. P. začal objíždět. Podle soudu obviněný J. J. „musel počítat s tím, že pokud vjíždí rychlostí 43 km/h na červený signál do křižovatky, byť s právem přednostní jízdy, může mu do křižovatky vjet vozidlo z ulice V. zprava či zleva …“. Toto vyjádření porušené povinnosti nepřizpůsobení jízdy nevychází ze žádné konkrétní okolnosti, kterou v době projíždění obviněný mohl předvídat. 31. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud konstatuje, že za okolnost, jíž obviněný mohl podle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. předvídat, nelze u řidiče s právem přednostní jízdy, který dodržel povinnosti podle § 41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., považovat událost, která se udála v místě, do něhož nemá výhled (zakrývá bytová zástavba). V takovém případě řidič s právem přednostní jízdy nemohl předvídat, že jiný účastník silničního provozu, jehož v době, kdy do křižovatky vjížděl, vidět nemohl, nedodrží povinnost podle § 41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., a neumožní mu bezpečný a plynulý průjezd, protože pokud má zapnutou stanovenou výstražnou signalizaci, je veden předpokladem, že bude ostatními účastníky dopravní situace respektován. 32. Nepřiměřenou rychlost podle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. nelze dovozovat bez konkrétního zjištění jen v obecné rovině z ustanovení § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. (jak učinil soud prvního stupně na straně 13 svého rozsudku), protože toto ustanovení se svým obsahem netýká výhledových možností řidiče ani rychlosti jízdy při průjezdu křižovatkou. Stanoví, že každý je při účasti na provozu na pozemních komunikacích povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu. Soud, pokud na něj odkázal, nevysvětlil, z jakých důvodů toto obecné pravidlo kladl obviněnému k tíži, resp. neurčil, jaké povinnosti obviněný porušil, protože neuvedl, v čem konkrétním měla spočívat neohleduplnost či neukázněnost obviněného J. J., případně v čem měl poškodit životní prostředí, event. jakému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace nepřizpůsobil svou jízdu, event. jaký vliv na výsledek dopravní nehody měly povětrnostní podmínky, které nerespektoval. Uvedené obecné ustanovení nedopadá na výhledové možnosti do bočních ulic v době průjezdu křižovatkou, jejíž hranice tvoří domy, které zabraňují sledování provozu v boční ulici za hranicí křižovatky. Jde o obecné pravidlo chování účastníků silničního provozu, které lze použít, jestliže je porušena některá z jím stanovených zásad. Posoudí-li se však podle zjištěných okolností, jak se obviněný J. J. jako účastník silničního provozu choval, pak je třeba zdůraznit, že jel s vozidlem s předností v jízdě (respektoval podmínky § 41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.), a to z důvodů, které jsou zákonem dané, neboť jako řidič sanitky zajišťoval převoz pacienta z nemocnice v Ch. do S., a již od nemocnice měl signalizační zařízení zapnuté, a to jak modré výstražné světelné znamení, tak i zvukový signál. Rychlost 42 km/h byla zjištěna na základě revizního znaleckého posudku z oboru dopravy Českého vysokého učení technického v Praze, Fakulty dopravní, Ústavu soudního znalectví v dopravě (č. l. 604 až 619) a jedná se o rychlost naměřenou v místě střetu vozidel. Podle znaleckého posudku obviněný nebrzdil intenzivně, ale mírně v rámci standardní jízdy. Znalec v oboru doprava, doprava silniční (silniční nehody motorových vozidel) Ing. Bohumila Málka (č. l. 227 až 260) ve svém znaleckém posudku uvedl, že obviněný měl možnost zabránit vzniku dopravní nehodě, pokud by se v čase cca 1,5 sekund před střetem pohyboval rychlostí do 39 km/h (č. l. 232 verte). Význam má v daných souvislostech i to, že podle svědkyně I. L., zdravotní sestry v tomto sanitním voze, jeli s pacientem z nemocnice v Ch. s podezřením na cévní mozkovou příhodu. Jednalo se o akutní stav pacienta, jehož obviněný převážel, což je důležité zejména pro vnitřní okolnosti, za nichž obviněný dopravní situaci řešil. Tato svědkyně též uvedla, že když vjeli na E. ulici, zapnuli rychlejší signál, jakož i to, že obviněný před křižovatku, která se stala osudnou, přibrzdil. Zpomalil i před vjetím na poslední křižovatku, protože v jejich směru stála 2 až 3 auta, která objel. I s ohledem na tuto výpověď je zřejmé, že obviněný J. J. reagoval přiměřeně na všechny okolnosti, které mu v době před nehodou dopravní situace přinesla. 33. Je nutné zdůraznit, že na řidiče sanitky s právem v přednosti jízdy lze klást ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. nároky stejné jako na ostatní řidiče, nikoliv však přemrštěně vyšší, protože je nutné brát do úvahy, obzvláště u řidičů sanitek převážejících osobu v ohrožení života, že má jistou odpovědnost i za včasný dojezd do cílové stanice. Proto je otázku přiměřenosti konkrétní rychlosti, jíž by mohl střetu odvrátit, potřeba vykládat vzhledem k tomu, že tento řidič přizpůsobuje rychlost svého vozidla i stavu převáženého pacienta, a rovněž i tomu, že má právo přednosti jízdy, což podle § 41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb. Předpokládá tak, že ostatní řidiči svou povinnost dát mu přednost v jízdě dodrží. Na to, zda ostatní účastníci provozu na pozemních komunikacích jím spuštěné signalizační zařízení respektují, může usuzovat jen podle jejich chování, které je schopen sledovat, tedy pokud jsou v jeho zorném poli. Rychlost své jízdy je povinen přizpůsobit i ostatním okolnostem, ovšem rovněž jen tehdy, jestliže o nich může vědět. Nelze na něm opodstatněně požadovat, aby rychlost jízdy přizpůsobil předpokladu, že z ulice, do které nevidí, vyjede řidič jiného vozidla, který jeho právo v přednosti jízdy nerespektuje. 34. Ke konkrétní situaci v posuzované věci je však nezbytné uvést i to, že obviněný J. J. ve směru, odkud vyjelo vozidlo obviněného P. P., mohl sledovat, že tam stojí vozidlo (blíže nezjištěné), které jeho právo v přednosti jízdě respektovalo, protože v době, kdy obviněný J. J. do křižovatky vjel, mělo zelený signál pro odbočení vpravo, a podle něho by tedy mohlo křižovatkou projet. Ono však stálo. Tudíž mohl dovodit, že i ostatní vozidla jedoucí po této ulici, (vozidlo P. P.) tzn. i vozidlo v přímém směru jízdy, svou jízdu jeho přednosti přizpůsobí. Obviněný J. J. tak neměl ze svého pohledu žádné aktuální ani potenciální překážky v cestě, z nichž by mohl usuzovat na abnormálně problematickou či dokonce nebezpečnou dopravní situaci. Svou jízdu řidiče vozidla s přednostním právem jízdy přizpůsobil okolnostem, které mu byly známy a také těm, které se daly s přihlédnutím k existující dopravní situaci důvodně předpokládat. V daných souvislostech proto nelze považovat za nepřiměřenou rychlost jízdy, která byla pouze o 3 km/h vyšší, než by byla ta, kterou měl podle závěrů znalce jet, aby ke střetu nedošlo (místo 42 km/h jen 39 km/h). 35. Je třeba zdůraznit i to, že právě v jednání obviněného P. P., který objížděl při vjezdu do křižovatky uvedené nezjištěné na odbočení vpravo připravené vozidlo, bylo shledáno rozsudky Okresního soudu v Chebu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 2 T 120/2013, a Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 9 To 413/2017, porušení ustanovení § 16 zákona č. 361/2000 Sb., a byla v jeho způsobu jízdy zjištěná vina za shora uvedené trestné činy. 36. Nejvyšší soud shledal, že nelze na základě přezkoumávaných rozhodnutí dospět k jednoznačnému závěru, že obviněný J. J. jel nepřiměřenou rychlostí podle § 18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., a že nezachoval potřebnou míru opatrnosti z důvodu rychlosti 42 km/h, kterou jel v době střetu vozidel, protože před předmětnou křižovatkou zpomalil, jeho jízda nebyla bezohledná ani riskantní a dodržel všechny povinnosti, které mu ve smyslu § 41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. zákon ukládá.

37. Existují tak pochybnosti o nedbalostním zavinění dovolatele, protože soudy prozatím dostatečně nezkoumaly subjektivní okolnosti na straně obviněného J. J. ze všech výše rozvedených hledisek. V potřebné míře nebraly do úvahy hranice okolností, které mohl či nemohl jako řidič předvídat, a bylo vadou, pokud je jen dovozovaly. Nevycházely totiž důsledně z objektivních okolností konkrétní dopravní situace. Z hlediska jeho zavinění z nedbalosti nezvážily míru povinné opatrnosti řidiče s předností v jízdě vyplývající z pravidel silničního provozu, a to do jaké míry za daných okolností byl schopen opatrnost v konkrétním případě vynaložit [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 540/2012 (uveřejněný pod č. 5/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Závěry soudů v přezkoumávaných rozhodnutích kritérium potřebné míry opatrnosti neřešily důsledně i proto, že neurčily, zda šlo o vědomou či nevědomou nedbalost, a proto nemohly dostatečně objektivně uvážit s ohledem spojení objektivního a subjektivního hlediska u dovolatele možnost předvídání způsobení poruchy (přim. srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 238, 239). Současně je třeba předeslat, že se nezabývaly ani hranicí mezi nevědomou nedbalostí a trestní neodpovědností, která se v této věci nabízí zejména s ohledem na výraznou spoluúčast na nehodě u P. P., který byl jako druhý řidič podílející se na kolizi obou vozidel uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 2 T 120/2013 (č. l. 915), ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 9 To 413/2017 (č. l. 949). Nerespektovaly tím zásady příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a druhého z řidičů a neposuzovaly dostatečně, neboť nezvážily všechny skutkové okolnosti, za nichž k činu došlo, nebraly do úvahy zákonná ustanovení, která povinnosti obviněného J. J. jako řidiče vozidla s právem přednostní jízdy ve smyslu § 41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. a dalších upravují, a to s ohledem na zásady o zavinění podle § 16 tr. zákoníku. 38. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud považoval dovolání za důvodné a i v souladu se stanoviskem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dospěl k závěru, že soudy obou stupňů uvedená kritéria a hlediska pro posouzení nedbalosti u obviněného J. J. se zřetelem na okolnosti, za nichž k nehodě došlo, a požadavky plynoucí z § 143 odst. 1, a § 147 odst. 1 tr. zákoníku, nerespektovaly, a proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 9 To 74/2017, tak i rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 2 T 120/2013, v části týkající se obviněného J. J., jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Okresnímu soudu v Chebu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V. K dalšímu postupu soudu

39. Na soudu prvního stupně, jemuž se věc vrací k novému rozhodnutí, bude, aby poté, co na základě výsledků dosud provedeného dokazování, a též i po provedení dalších důkazů, zejména rozsudky Okresního soudu v Chebu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 2 T 120/2013, a Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 9 To 413/2017, vztahujících se k vině obviněného P. P., případně dalších důkazů, pokud taková potřeba pro správné a spravedlivé rozhodnutí při provádění dokazování vyplyne, znovu objektivně se zřetelem na výše vyslovené názory rozhodl. Přitom bude nutné, aby bral do úvahy v rámci právního posouzení viny obviněného všechny zásady pro nedbalostní jednání a také to, že závěr o subjektivních znacích se musí vždy zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 1972, sp. zn. 2 Tzf 1/72 (uveřejněné pod č. 60/1972/IV Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], která budou následně blíže rozvedena a vysvětlena v odůvodnění soudního rozhodnutí. 40. Jen pro úplnost Nejvyšší soud upozorňuje, že bude třeba zvažovat i splnění materiálního korektivu ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku v případě, kdyby soud dospěl k závěru, že obviněný znaky uvedených trestných činů po formální stránce naplnil. Nejvyšší soud zároveň připomíná, že v daném případě by se jednalo o případ, na který by dopadala zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. března 2018

JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu