Název judikátu:

Odpovědnost plátce daně v rámci reorganizace
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/16/2019
Spisová značka:8 Tdo 1284/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1284.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby
Dotčené předpisy:§ 241 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:A

8 Tdo 1284/2018-24


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 1. 2019 o dovolání obviněné T. M., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 50 To 199/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 7 T 22/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné T. M. odmítá.

Odůvodnění:


I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů


1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 4. 2018, sp. zn. 7 T 22/2017, byla obviněná T. M. uznána vinnou přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustila skutkem spočívajícím v tom, že
vědoma si skutečnosti, že je jedinou odpovědnou jednatelkou společnosti S. o. š. o., p. h. a s. o. u., IČ XY, se sídlem XY, (dále jen „Š.“), v úmyslu získat neoprávněný prospěch, nevykonávala řádným způsobem povinnosti vyplývající z její funkce jednatelky obchodní společnosti a ač společnost měla k dispozici dostatek finančních prostředků:
- v období od 7. 5. 2012 do 30. 4. 2015 neodvedla za období duben 2012 až březen 2015 Okresní správě sociálního zabezpečení, IČ 00006963, Krymská 2a, Karlovy Vary za zaměstnance Š. pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnaností ve výši 45.681 Kč, čímž úmyslně nesplnila svou zákonnou povinnost uloženou jí zákonem č. 589/1992 Sb., o pojištění na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 589/1992 Sb.“), přičemž příslušné částky pojistného a příspěvku byly jednotlivým zaměstnancům průběžně sráženy ze mzdy,
- v období od 7. 5. 2012 do 30. 4. 2015 neodvedla za období duben 2014 až březen 2015 Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, se sídlem Dr. Janatky 2, Karlovy Vary za zaměstnance Š. pojistné na všeobecné zdravotní pojištění ve výši 60.422 Kč, čímž úmyslně nesplnila svou zákonnou povinnost uloženou jí zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 592/1992 Sb.“), přičemž příslušné částky pojistného byly jednotlivým zaměstnancům průběžně sráženy ze mzdy,
- v období od 7. 5. 2012 do 31. 8. 2014 neodvedla za období duben 2014 až červenec 2014 Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 47114975, se sídlem Drahobejlova 1404/4, 190 03 Praha 9 za zaměstnance Š. pojistné na všeobecné zdravotní pojištění ve výši 30.096 Kč, čímž úmyslně nesplnila svou zákonnou povinnost uloženou jí zákonem č. 592/1992 Sb., přičemž příslušné částky pojistného byly jednotlivým zaměstnancům průběžně sráženy ze mzdy,
- v období od 7. 5. 2012 do 30. 4. 2015 neodvedla za období duben 2014 až březen 2015 Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČ 47114304, Hruškova 8, 320 65 Plzeň 9, za zaměstnance Š. pojistné na všeobecné zdravotní pojištění ve výši 8.284 Kč, čímž úmyslně nesplnila svou zákonnou povinnost uloženou jí zákonem č. 592/1992 Sb., přičemž příslušné částky pojistného byly jednotlivým zaměstnancům průběžně sráženy ze mzdy,
- v období od 7. 5. 2012 do 30. 4. 2015 neodvedla za období duben 2014 až březen 2015 České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ 47672234, Anglická 82/26, 120 00 Praha 2 za zaměstnance Š. pojistné na všeobecné zdravotní pojištění ve výši 21.821 Kč, čímž úmyslně nesplnila svou zákonnou povinnost uloženou jí zákonem č. 592/1992 Sb., přičemž příslušné částky pojistného byly jednotlivým zaměstnancům průběžně sráženy ze mzdy,
- v období od 7. 5. 2012 do 30. 4. 2015 neodvedla za období duben 2014 až březen 2015 Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ 47114321, Roškotova 1225/1, Praha 4, za zaměstnance Š. pojistné na všeobecné zdravotní pojištění ve výši 10.464 Kč, čímž úmyslně nesplnila svou zákonnou povinnost uloženou jí zákonem č. 592/1992 Sb., přičemž příslušné částky pojistného byly jednotlivým zaměstnancům průběžně sráženy ze mzdy,
- v období od 7. 5. 2012 do 31. 1. 2015 neodvedla za období duben 2014 až prosinec 2014 Finančnímu úřadu pro Karlovarský kraj, územní pracoviště v Karlových Varech, Západní 19, 360 01 Karlovy Vary za zaměstnance Š. zálohy na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků ve výši 1.150.001 Kč, čímž úmyslně nesplnila svou zákonnou povinnost uloženou jí zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 586/1992 Sb.“), přičemž příslušné částky daně byly jednotlivým zaměstnancům průběžně sráženy ze mzdy,
přičemž tímto jednáním získala neoprávněný prospěch v celkové výši 1.326.769 Kč.

2. Za tento přečin byla odsouzena podle § 241 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních a dozorčích orgánech obchodních korporací na dobu dvou roků.     3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 50 To 199/2018, odvolání obviněné podané proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné zamítl podle § 256 tr. ř.
II. Dovolání obviněné a vyjádření k němu

4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. 5. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 7 Tdo 320/2008 a 5 Tdo 1557/2014 obviněná uvedla, že samotná skutečnost, že je členem statutárního orgánu společnosti, která je plátcem tzv. povinných odvodů, není dostatečným podkladem pro závěr o spáchání trestného činu, pokud nebylo zároveň zjištěno, že konkrétním projevem své vůle naplnila znaky jednání spočívající v neodvedení zákonných plateb. Závěr o zavinění nelze založit jen na skutečnosti, že si osoba v postavení statutárního orgánu neověřila správnost některých údajů a důsledně nekontrolovala práci jiných osob, protože pro naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje úmyslné zavinění, a je tudíž nezbytné, aby pachatel znal či přinejmenším předpokládal povinnost odvést příslušné platby, ale současně byl srozuměn s nesplněním této povinnosti. 6. Obviněná vyjádřila, že koupě obchodního podílu Š. i to, že ona se stane její jednatelkou, byla iniciativou bývalého manžela N. M., nyní S. Zdůraznila, že i slyšení svědci potvrdili její podřadnou roli při řízení společnosti (J. G., V. H., L. N., J. A. a M. S.), neboť vypověděli, že jednali téměř výlučně s N. M. Ona neměla s podnikáním v této oblasti zkušenosti, a proto jí manžel přislíbil, že veškeré ekonomické záležitosti a jejich řešení přebere na sebe. Neměla důvod mu nedůvěřovat, tuto pravomoc mu přenechala a podílela se jen tam, kde bylo výslovně třeba jednatelky. S odkazem na obsah výpovědí slyšených svědků připustila, že o dluzích Š. věděla, neboť existovaly v milionových částkách již při převzetí společnosti z předchozích období, stejně tak věděla o obecné povinnosti k povinným odvodům a J. A. podepisovala přehledy na sociální a zdravotní pojištění. Nevěděla, že Š. měla ke konkrétním datům disponibilní prostředky alespoň na částečnou úhradu povinných plateb, které však byly použity jinak. Důvěřovala osobám, jež měly kompetenci v této oblasti, zejména N. M. a J. A., že společnost hradí alespoň to, co je schopna platit. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že i v inkriminovaném období byly hrazeny některé platby, např. ve prospěch Okresní správě sociálního zabezpečení bylo odvedeno 3.278.951 Kč. 7. Výhrady obviněné směřovaly proti závěru soudů obou stupňů, že spáchala uvedený čin úmyslně, a neztotožnila se ani s tím, že jednala v nepřímém úmyslu, jak shledal na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud. Oba soudy nesprávně shodně tvrdily, že se jedná o tzv. omisivní delikt, a tudíž nečinnost obviněné ji nemůže vyvinit, protože nestačí konstatování, že neměla do vedení společnosti vstupovat, když s podnikáním v této oblasti neměla žádné zkušenosti, jakož ani to, že agendu placení povinných odvodů ponechala na jiných osobách, kterým plně důvěřovala a spoléhala na ně, a proto jejich činnost nijak nekontrolovala. Rovněž tvrdila, že pro závěr o tom, že naplnila po subjektivní stránce přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákoníku, byť v eventuálním úmyslu, ve věci neexistuje jediný relevantní důkaz. 8. S ohledem na uvedené skutečnosti v závěru dovolání navrhla, aby dovolací soud zrušil obě napadená rozhodnutí a uložil nalézacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout, a aby toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. 9. Dovolání obviněné bylo v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. zasláno k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupce u něj činný sice přisvědčil obviněné, že závěr o úmyslném zavinění pachatele přečinu podle § 241 tr. zákoníku nelze založit jen na skutečnosti, že určitá osoba byla v postavení statutárního orgánu obchodní společnosti, avšak v nyní přezkoumávané věci je situace odlišná od skutkových okolností, za nichž byla vydána srovnávaná rozhodnutí Nejvyššího soudu pod  sp. zn. 7 Tdo 320/2008 a sp. zn. 5 Tdo 1557/2014, kde byla odpovědnost obviněných dovozována z členství v představenstvu, tj. kolektivním statutárním orgánu, a ve věci sp. zn. 7 Tdo 320/2008 nebyl úplný popis skutku. Státní zástupce též zdůraznil, že obviněná T. M. nebyla typickým tzv. bílým koněm, ale podle skutkových zjištění v pozici jednatelky podepisovala za společnost různé právní dokumenty, smlouvy o dotacích a účastnila se i některých jednání na úřadech. Z tohoto postavení obviněné dovodil, že o existujících dluzích na povinných platbách alespoň v hrubých rysech věděla. V odůvodnění soudních rozhodnutí byla tato okolnost mimo citací výpovědí svědků L. N. a J. A. vyjádřena pouze tím, že jako „jediná jednatelka společnosti musela mít o dané situaci povědomost“. 10. Závěr o vině přečinem podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákoníku považoval státní zástupce za správný, a to se zřetelem na jednání spočívající v opomenutí (§ 112 tr. zákoníku). Pokud dovolatelka za výše uvedené situace zůstala ve vztahu k odvodům povinných plateb zcela nečinná, pak toto její opomenutí konání, ke kterému byla povinna, bylo zaviněním ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku; dovolatelka si okolnost, že povinné platby nejsou odváděny, musela představovat alespoň jako možnou, a byla tak se vznikem tohoto následku minimálně smířena. Pokud se týká získání značného prospěchu jako znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 241 odst. 2 tr. zákoníku, postačovalo k tomuto těžšímu následku zavinění ve formě nedbalosti, a to i nedbalosti nevědomé podle §17 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupce připustil, že za trestný čin podle § 241 tr. zákoníku, resp. účastenství na něm ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, mohl být stíhán též N. M., ale v tomto směru byly soudy vázány zásadou obžalovací a v dovolacím řízení se nelze touto otázkou zabývat. Uzavřel proto, že dovolací námitky obviněné T. M. jsou nedůvodné, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. 11. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněné k replice, kterou však Nejvyšší soud do neveřejného zasedání neobdržel.
III. Přípustnost a formální podmínky dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř., posuzoval, zda bylo uplatněno v souladu s použitým dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť pouze na základě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů lze dovoláním napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkumu. 13. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení.

14. Z dikce tohoto dovolacího důvodu plyne, že slouží k nápravě právních vad a jeho prostřednictvím lze tedy vytýkat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněná v něm uplatnila výlučně výhrady proti nesprávnosti použité právní kvalifikace námitkami zaměřenými proti závěrům o naplnění subjektivní stránky přečinu podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákoníku (objektivní stránku nijak nezpochybnila), čímž zvolenému dovolacímu důvodu po obsahové stránce dostála. 15. Vzhledem k tomu, že obviněná své výhrady zaměřila v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proti vadám v hmotněprávním posouzení skutku, Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou její výhrady opodstatněné, a to na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který nebyl obviněnou nikterak zpochybněn [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].

IV. K výhradám obviněné

16. Ze skutkových zjištění učiněných soudy vyplývá, že obviněná v posuzovaném období od 7. 5. 2012 do 30. 4. 2015, v němž se dopustila přečinu podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákoníku, byla jedinou jednatelkou Š. V této době jako zaměstnavatel a plátce nesplnila ve větším rozsahu svoji zákonnou povinnost odvést za zaměstnance daň, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a rovněž pojistné na zdravotní pojištění tím, že neodvedla za období duben 2012 až březen 2015, dále za období duben 2014 až březen 2015, duben 2014 až červenec 2014 a duben 2014 až prosinec 2014 povinné platby za zaměstnance Š., k nimž byla podle zákona č. 592/1992 Sb., zákona č. 589/1992 Sb. a zákona č. 586/1992 Sb. 17. Pokud obviněná v dovolání vytýkala, že jí nelze klást za vinu, že neplnila uvedenou povinnost úmyslně, je třeba poukázat na to, že soudy obou stupňů se této její obhajobě věnovaly a své závěry k této skutečnosti v přezkoumávaných rozhodnutích v potřebné míře vysvětlily, včetně toho, proč její obhajobě nepřisvědčily. Soud prvního stupně zdůraznil, že obviněná byla jako jediná jednatelka obchodní společnosti odpovědná za řádné a včasné plnění zákonných odvodů, které nebyly hrazeny, mimo jiné i v důsledku dlouhodobě nepříznivé ekonomické situace Š., která vyústila v zahájení insolvenčního řízení k datu 31. 10. 2013, avšak přesto, že insolvenční řízení probíhalo i v trvání trestné činnosti, soud prvního stupně dovodil trestní odpovědnost obviněné a shledal, že jednala po subjektivní stránce v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obhajobu obviněné založenou na tvrzení, že byla pouze fiktivní jednatelkou a že fakticky Š. včetně daňových odvodů řídil její manžel, který jí přislíbil pomoc a součinnost s jejím řízením, a že ona nikomu nedala pokyn k nehrazení povinných odvodů, soud považoval za vyvrácenou provedeným důkazy. Zdůraznil, že se obviněná dopustila tzv. omisivního deliktu, protože nečinila žádné aktivní kroky směřující k placení zákonných odvodů, k nimž byla povinna. Naopak její postoje svědčí o její naprosté pasivitě k plnění povinností jednatelky, o kterých nesporně věděla, zvláště když bylo prokázáno, že příslušné poměrné částky pojistného a daní byly zaměstnancům z jejich mezd sráženy, avšak nebyly dále odváděny příslušným daňovým a jiným jim na roveň postaveným správcům povinných plateb. Soud prvního stupně vysvětlil i to, že spoléhání se na manžela obviněnou nemohlo zbavit trestní odpovědnosti, kterou zkoumal v potřebných souvislostech, a dostatečně rozvedl, že nevycházel jen z toho, že byla statutárním orgánem Š. Naopak zdůraznil, že své závěry o jejím zavinění opíral o to, že o svých povinnostech jednatelky věděla a znala stav a situaci Š., neboť se osobně účastnila řady jednání a podepisovala zásadní dokumenty, smlouvy apod., z nichž pro Š. vyplývala celá škála závazků a povinností (viz strany 9 a 10 rozsudku soudu prvního stupně). 18. S těmito závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud přezkoumávající uvedený rozsudek na podkladě podobných námitek obviněné, jaké jsou uvedeny v dovolání, jež neshledal důvodnými. Zdůraznil, že přečin podle § 241 tr. zákoníku vymezuje nesplnění zákonné povinnosti odvést za jinou osobu určitou povinnou platbu, přičemž nesplněním této zákonné povinnosti se rozumí v podstatě jakékoli úmyslné jednání pachatele vedoucí k neodvedení některé z povinných plateb sražené z příjmu osoby zavázané ji hradit oprávněnému subjektu. Odpovědnost je stanovena za jednání plátce, který povinné platby neodvede, ačkoli disponuje platbami sraženými ze mzdy poplatníka. Zmínil, že v posuzované věci Š. připravovala pravidelné přehledy související s odvody a srážkami prováděnými ze mzdy zaměstnanců, tudíž obviněná jako jediná jednatelka a jediný statutární orgán společnosti o těchto skutečnostech musela vědět, resp. měla vědět v případě, že by se o chod Š. reálně zajímala a nebyla pouze pasivní. Odvolací soud proto dovodil, že obviněná jednala minimálně v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz strany 3 a 4 napadeného usnesení). 19. Nejvyšší soud se s těmito závěry a úvahami soudů obou stupňů v zásadě ztotožnil, protože mají oporu jak ve výsledcích provedeného dokazování, tak i korespondují s hmotněprávními zásadami týkajícími se povahy přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a rovněž s principy, na nichž je vystavěno zavinění. 20. Přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu nesplní jako zaměstnavatel nebo plátce svoji zákonnou povinnost odvést za zaměstnance nebo jinou osobu daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění a získá takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. 21. Z hlediska subjektivní stránky skutková podstata podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmysl podle § 15 tr. zákoníku, přičemž zásadně postačí úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. K naplnění kvalifikované skutkové podstaty vymezené v odstavci 2 § 241 tr. zákoníku stačí nedbalost podle § 16 tr. zákoníku ve spojení s § 17 písm. a) tr. zákoníku. 22. Předpokladem trestní odpovědnosti konkrétní osoby za tento trestný čin je, aby zaměstnavatel svým zaměstnancům z hrubé mzdy skutečně srazil příslušné částky na povinné odvody a neodvedl je. Z toho vyplývá i to, že musel mít k dispozici dostatek prostředků na výplatu hrubých mezd a částky sražené zaměstnancům použil na jiné účely nebo je ponechal na účtu u banky či v hotovosti v pokladně [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. 4 Tz 63/2000 (uveřejněného pod č.  30/2001 Sb. rozh. tr.)]. V opačném případě, pokud by zaměstnavatel měl k dispozici jen částku peněz postačující na vyplacení čistých mezd zaměstnancům, avšak po jejich vyplacení by mu již nezbylo na odvedení odpovídajících částek daně z příjmů, pojistného na zdravotní pojištění, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, trestného činu podle § 241 tr. zákoníku by se dopustit nemohl. Nemá-li zaměstnavatel dostatek peněžních prostředků k odvedení povinných částek v plné výši (je-li tedy insolventní nebo předlužen), měl by všechny své závazky uspokojit poměrně a rovnoměrně, jinak se za splnění dalších předpokladů vystavuje nebezpečí trestního stíhání pro trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 223 tr. zákoníku [srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. 4 Tz 63/2000 (uveřejněného pod č.  30/2001 Sb. rozh. tr.)]. Pokud pachatel (podnikatel, statutární orgán společnosti) není schopen přizpůsobit hospodaření společnosti (podniku) tomu, aby plnil svou zákonnou povinnost odvádět platby uvedené v § 241 tr. zákoníku, musí podnikání ukončit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 228/2001, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 456/2002 aj.). 23. V přezkoumávané věci soudy dospěly k závěru, že částky určené na povinné odvody byly zaměstnancům z jejich mezd skutečně strhávány, ale povinné odvody z nich nebyly provedeny, neboť byly použity na jiné, blíže nezjištěné účely, a to v případě různých oprávněných subjektů v různých měsících v souhrnu po dobu téměř tří let. Zároveň bylo zjištěno, že Š. měla v uvedeném tříletém období a zejména v konkrétních měsících, v nichž nebyly odvody řádně hrazeny, dostatek finančních prostředků k jejich úhradě ať v plné nebo poměrné výši, když částky odpovídající platbě připadající na poplatníka (zaměstnance) byly těmto z jejich mezd sráženy a zahrnuty do přehledů plateb jejich plátcem.

24. K námitce obviněné, že jí není možné klást za vinu způsobený následek v podobě neodvedených plateb pro nedostatek jejího zavinění, je třeba zdůraznit, že porušení zákonné povinnosti odvést za poplatníka daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti znamená neodvedení těch plateb, resp. jejich částí, které je povinen platit zaměstnanec (poplatník) z příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků prostřednictvím zaměstnavatele (plátce), jenž mu je srazil při výplatě mzdy nebo platu, tedy plateb, které je zaměstnavatel povinen odvést podle příslušných zvláštních zákonů (zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 592/1992 Sb., zákon č. 586/1992 Sb. a zákon č. 589/1992 Sb.). Je pachatelkou tohoto přečinu, neboť přestože byla zaměstnavatelkou Š. jako právnická osoba, byla to ona jako jednatelka, kdo byl fyzickou osobou jednající jménem této právnické osoby, neboť vykonávala funkci jejího statutárního orgánu [viz usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 4 To 424/99 (uveřejněné pod č. 53/2000 Sb. rozh. tr.)]. 25. Z uvedených důvodů obviněná splňovala zákonem předpokládanou zvláštní vlastnost ve smyslu § 114 odst. 1 tr. zákoníku, neboť zaměstnavatelem je v tomto případě obchodní společnost Š. mající formu společnosti s ručením omezeným, a proto podle § 114 odst. 2 tr. zákoníku nese trestní odpovědnost fyzická osoba, která jedná jménem právnické osoby. Stačilo zde, že měla zmíněnou zvláštní vlastnost (tj. postavení zaměstnavatele) tato právnická osoba, za níž obviněná jednala v postavení statutárního orgánu jménem této obchodní společnosti a nesla za toto jednání odpovědnost, včetně odpovědnosti trestněprávní. Z tohoto důvodu měla obviněná zákonnou povinnost srazit z hrubých mezd zaměstnanců zmíněné obchodní společnosti příslušné zálohy na daň z jejich příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků a poté je odvést místně příslušnému správci daně, zde Finančnímu úřadu pro Karlovarský kraj, územnímu pracovišti v Karlových Varech (§ 38h odst. 6, 9 zákona č. 586/1992 Sb.), pojistné na všeobecné zdravotní pojištění a odvést ho zde Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, České průmyslové zdravotní pojišťovně, Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví (§ 5 odst. 1, 3 zákona č. 592/1992 Sb.) a srazit pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a odvést je Okresní správě sociálního zabezpečení se sídlem v Karlových Varech (§ 8 odst. 1, § 9 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb.). Podle výsledků provedeného dokazování nevyšlo najevo, že by za obviněnou tuto povinnost měla jiná osoba, která by byla z titulu své funkce nebo pracovního zařazení oprávněna rozhodovat o povinnosti provádět srážky plateb a jejich odvádění [srov. přiměřeně usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 4 To 424/99 (uveřejněné pod č. 53/2000 Sb. rozh. tr.)]. Toto postavení měla v obchodní společnosti Š. pouze obviněná. Nejasná, byť do jisté míry svědky tvrzená role manžela obviněné jako osoby, která zasahovala do vedení společnosti, je v daných souvislostech nepodstatná, a to i přes to, že obviněná zřejmě určitému vlivu svého manžela podléhala, jak soudy obou stupňů též připustily a tuto skutečnost ve svém vyjádření konstatovala i státní zástupkyně. 26. Výhradám obviněné, že neodpovídala za to, že platby nebyly odvedeny, na podkladě těchto poznatků nebylo možné přisvědčit, a to s odkazem na pozici a postoje jejího manžela N. M., neboť ten nebyl v postavení zaměstnavatele nebo plátce, nebyl oprávněn za něj jednat a ani nebyl vybaven výkonnou pravomocí samostatně rozhodovat, zda budou sráženy a odváděny povinné platby a v jaké míře (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1424/2012). Rozhodně bylo výsledky provedeného dokazování prokázáno, že jednání obviněné a vzniklý následek jsou ve vzájemném příčinném vztahu, neboť tento následek v podobě neodvedených plateb vnikl jen v důsledku obviněnou porušených povinností. 27. Soudy trestné jednání obviněné spatřovaly v opomenutí zákonem stanovených povinností, a to se zřetelem na povahu přečinu podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a proto je třeba dodat, že v daném případě bylo respektováno, že opomenutím neboli formou jednání, na němž je založen tzv. omisivní delikt, se podle § 112 tr. zákoníku rozumí opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat nebo vyplývala-li taková jeho zvláštní povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání anebo k němuž byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen. Předpokladem omisivního jednání je, že pachatel měl vzhledem k okolnostem a svým poměrům možnost konat to, co bylo jeho povinností; v této podobě je postaveno na roveň konání. Mezi „pravé“  omisivní trestné činy patří i přečin podle § 241 tr. zákoníku. Omisivní jednání může být úmyslné i nedbalostní (srov. ŠÁMAL, P a kol. Trestní zákoník I. Obecná část (§ 1-139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1260-1261).   28. Pokud obviněná poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 7 Tdo 320/2008 a sp. zn. 5 Tdo 1557/2014, je třeba uvést, že ani jedno z nich nelze na nyní posuzovanou trestní věc aplikovat. Usnesení ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 7 Tdo 320/2008, řešilo situaci pramenící z nedostatečně zjištěného a popsaného skutkového stavu, z něhož nebylo zřejmé, jaké byly povinnosti obviněného, který byl pouze jedním z členů představenstva obchodní společnosti, jež za své zaměstnance řádně a včas neodváděla daně, pojistné a jiné obdobné povinné platby, a tím nebyla objasněna ani příčinná souvislost mezi jeho konkrétním jednáním (konáním či opomenutím) a vzniklým škodlivým následkem. Druhé obviněnou zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1557/2014, vycházelo opět z odlišné skutkové situace, kdy důvodem zrušení odsuzujícího rozsudku, jímž byla pachatelka uznána vinnou přečinem podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, bylo, že soudy nižších stupňů – na rozdíl od posuzované věci – nezkoumaly, jaký skutečný vliv uplatňoval a k čemu byl v obchodní společnosti zmocněn jiný její zaměstnanec, jakým způsobem plnil své povinnosti provozního a zda mělo jeho jednání nějaký vliv na rozsah nesplněné zákonné povinnosti, především pokud jde o uzavírání pracovních smluv s některými zaměstnanci i bez vědomí obviněné, a zda takto uzavřené pracovní smlouvy a jim odpovídající plnění daňových a poplatkových povinností bylo platné, účinné a právně vymahatelné. O žádnou z těchto situací však v nyní projednávané věci nešlo. 29. V posuzované věci bylo naopak prokázáno, že obviněná byla jediným statutárním zástupcem Š., osobou, jak ona sama výslovně uvedla, vystupující za Š. při všech jednáních, při nichž byla vyžadována součinnost jednatele. Ze všech výše uvedených okolností a skutkových zjištění je zřejmé, že za jednání a plnění povinností Š. vůči třetím subjektům byla odpovědná právě obviněná, která byla navíc dobře obeznámena s ekonomickou situací Š., a bylo tudíž její povinností hospodaření korigovat a starat se o to, zda je v jejích objektivních možnostech a schopnostech dostát svým závazkům. V opačném případě byla povinna zahájit odpovídající kroky právní, správní i jiné. Z obsahu provedených důkazů se zásadně nepodává, že by tuto svoji povinnost přenesla na základě zmocnění či jiným obdobným legálním a legitimním způsobem na jinou osobu, a proto veškerá odpovědnost zůstává na obviněné, jež jako jediná jednatelka a osoba oprávněná navenek jednat za Š. byla i nositelkou povinnosti dohlížet na realizaci odvodů povinných plateb ve prospěch veřejných rozpočtů, což však nečinila, namísto toho plnění těchto povinností sama ani prostřednictvím jí podřízených osob nezajistila a finanční prostředky sražené zaměstnancům z jejich mezd vědomě použila jiným způsobem, v žádném případě je však neodvedla oprávněným subjektům, což ostatně sama ani nepopřela. Jednala tak v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, neboť věděla, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, konkrétně jeho § 241 odst. 1, 2 tr. zákoníku způsobit, a pro případ, že je způsobí, byla s tím srozuměna. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, což zcela odpovídá laxním postojům a celkovému nezájmu obviněné o řešení dlouhodobě neuspokojivé ekonomické situace Š., která posléze vyústila v zahájení insolvenčního řízení. Není tedy pochyb o tom, že obviněná jednala zaviněně ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr zákoníku. 30. Kromě tohoto závěru Nejvyšší soud nad rámec uvedeného podotýká, že na trestní odpovědnosti obviněné nic nemění ani probíhající insolvenční řízení, které bylo podle návrhu Š. jako dlužníka zahájeno na základě vyhlášky Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. KSPL 54 INS 30649/2013-A-2, jež byla téhož dne v 13.18 hod. zveřejněna v insolvenčním rejstříku. Tímto okamžikem nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení ve smyslu § 111 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 182/2006 Sb.“). 31. Podle § 229 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb. nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními dlužník v době do rozhodnutí o úpadku, dlužník v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, insolvenční správce v době od prohlášení konkursu, dlužník v době od povolení reorganizace, dlužník v době od povolení oddlužení. Z uvedeného tedy plyne, že po zahájení insolvenčního řízení je dlužník oprávněn k dispozicím ve vztahu k majetkové podstatě do doby prohlášení konkursu. V případě, že byla povolena reorganizace dlužníka (§ 316 a násl. zákona č. 182/2006 Sb.), je takovou osobou dlužník, a to od povolení reorganizace až do prohlášení konkursu, neboť podle § 363 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb. rozhodnutím insolvenčního soudu o přeměně reorganizace v konkurs nastávají účinky spojené s prohlášením konkursu, pokud insolvenční soud ve svém rozhodnutí nestanoví podmínky této přeměny jinak, což znamená, že od této doby podle § 229 odst. 3 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb. je osobou s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě insolvenční správce. 32. V přezkoumávané věci bylo zahájeno dne 31. 10. 2013 insolvenční řízení a dne 8. 4. 2014 byl usnesením Krajského soudu v Plzni sp. zn. KSPL 54 INS 30649/2013-A-37, zjištěn úpadek Š. jako dlužníka, současně byla povolena její reorganizace a insolvenčním správcem byl ustanoven Ing. Jiří Hanák. Podle tohoto rozhodnutí o povolení reorganizace byla obviněná osobou odpovědnou za plnění povinností plynoucích z povolené reorganizace [jež je ve smyslu § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb. jedním ze způsobů řešení úpadku], neboť byla osobou oprávněnou nakládat s majetkovou podstatou, protože měla jako jednatelka dispoziční oprávnění ve vztahu k majetkové podstatě dlužníka. Její odpovědnost plynula z § 229 odst. 3 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., protože v době od podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení včetně probíhající povolené reorganizace byla osobou odpovědnou za plnění povinností za majetkovou podstatou, a tedy i vztahujících se k odvodům daní, pojistného a jiných podobných povinných plateb nadále statutárním zástupcem Š. Tato její odpovědnost v rámci insolvenčního řízení byla ukončena až okamžikem prohlášení konkursu na majetek Š., k němuž došlo zveřejněním usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. KSPL 54 INS 30649/2013-B-87, v obchodním (insolvenčním) rejstříku dne 1. 6. 2015, jímž se reorganizace dlužníka Š. přeměnila v konkurs. Od tohoto data, které však již stojí zcela mimo období kladené obviněné za vinu v posuzované trestní věci, totiž přešla oprávnění nakládat s majetkovou podstatou (dispoziční oprávnění), jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou, na insolvenčního správce (§ 246 zákona č. 182/2006 Sb.). 33. Ze všech zjištěných skutečností a okolností případu je zjevné, že i po dobu probíhajícího insolvenčního řízení, konkrétně až do okamžiku přeměny reorganizace v konkurs, tj. do 1. 6. 2015, byla obviněná jako jednatelka Š. osobou oprávněnou a rovněž povinnou plnit povinnosti plynoucí z daňových a poplatkových povinností ve smyslu skutkové podstaty přečinu podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Svých povinností, jakož i práv si přitom byla i pro tuto část posuzovaného období vědoma, neboť jejich výčet a náležitá poučení jsou obsažena v rozhodnutích vydávaných v průběhu insolvenčního řízení Krajským soudem v Plzni a spolu s nimi dostupná ve veřejné části obchodního, resp. insolvenčního rejstříku. 34. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nebylo možné námitkám obviněné uvedeným v dovolání vyhovět, protože soudy její zavinění a s ním související skutečnosti dostatečně posoudily, a není proto pochyb o tom, že obviněná věděla, že příslušné poměrné části povinných plateb byly zaměstnancům Š. jakožto poplatníkům strhávány z jejich mezd, ale platby, které z nich plynuly a jejichž odvody byla jako jediná jednatelka Š. povinna zajistit a odvést Finančnímu úřadu pro Karlovarský kraj, územnímu pracovišti v Karlových Varech Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, České průmyslové zdravotní pojišťovně, Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví a Okresní správě sociálního zabezpečení se sídlem v Karlových Varech, nebyly Š., jakožto plátcem odváděny. Rovněž věděla, že je tou osobou, která má za Š. uvedené povinnosti plnit, věděla, že když nezajistí řádný odvod uvedených plateb, vystaví Š. důsledkům spojeným s neplněním této poplatkové povinnosti a státu tím způsobí majetkovou újmu, a pro případ, že takové porušení způsobí, byla s ním srozuměna. 35. S ohledem na výše uvedené závěry bylo dostatečně objasněno, že obviněná popsaným jednáním naplnila jak po objektivní, tak po subjektivní stránce skutkovou podstatu přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud tak shledal, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami. Protože tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
   
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný  prostředek  přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. 1. 2019

 

JUDr. Milada Šámalová
     předsedkyně senátu