Rozhodnutí NS

11 Tdo 681/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/18/2018
Spisová značka:11 Tdo 681/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.681.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
Přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu
Výroba a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu
Dotčené předpisy:§ 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku
§ 284 odst. 1, 3 tr. zákoníku
§ 286 odst. 1 tr. zákoníku
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:CD
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tdo 681/2017-68
USNESENÍ


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 18. 12. 2018 dovolání obviněných T. B., nar. XY, trvale bytem XY, J. H., nar. XY, trvale bytem XY, a J. D., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 12 To 113/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 1/2016, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných T. B. a J. D. odmítají.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I. Dosavadní průběh řízení
    1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 9. 2016, sp. zn. 34 T 1/2016, byli obvinění T. B., J. H. a J. D. uznáni vinnými, a to obviněný T. B. ad 1), 2) pokračujícím zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a ad 3) přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, obviněný J. H. ad 1), 2) pokračujícím zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a ad 4) přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku, a obviněný J. D. ad 2) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byli obvinění T. B. a J. H. shodně podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný J. D. byl pak podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Pro úplnost pak nutno uvést, že citovaným rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a o trestu ohledně spoluobviněného B. T.

    2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění dopustili trestné činnosti tím, že

    ,,v rozporu s ustanoveními § 4, § 8 a § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, kdy konopí je omamnou látkou dle seznamu IV Jednotné úmluvy o omamných látkách (vyhláška č. 47/1965 Sb.) a delta-9-tetrahydrokannabinol je psychotropní látkou dle seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.),

    1. T. B., J. H. a B. T. v přesně nezjištěné době v období nejméně od června 2014 do 20. 2. 2015, v K. – B. u S., osadě V., v přístavku u domu s č.e. XY, zřídili indoor pěstírnu rostlin konopí s kapacitou pro přibližně 100 rostlin vybavenou elektricky poháněnými komponenty a rozvody zajišťujícími umělé osvětlení, ventilaci a zavlažování, v níž skrytým způsobem pěstovali pro účely další distribuce konopí s typickou dobou růstu 3 měsíce, přičemž při domovní prohlídce dne 20. 2. 2015 bylo v pěstírně zajištěno 123 kusů rostlin konopí v nesklizeném stavu, z nichž bylo možné po usušení získat 4 539,73 g konopí obsahujícího 803,53 g delta-9-tetrahydrokannabinolu,

    2. T. B., J. H. a J. D. v období nejméně od června 2014 do 29. 4. 2015, v Ch. v přístavku u rodinného domu s č.p. XY, společně zřídili indoor pěstírnu rostlin konopí s kapacitou pro přibližně 100 rostlin vybavenou elektricky poháněnými komponenty a rozvody zajišťujícími umělé osvětlení, ventilaci a zavlažování, v níž skrytým způsobem pěstovali, sklízeli a sušili pro potřeby další distribuce rostliny konopí s typickou dobou růstu 3 měsíce, kdy při domovní prohlídce dne 30. 4. 2015 bylo v chodbě domu, v němž byla pěstírna umístěna, zajištěno 4 890,95 g sušeného a v plastových sáčcích po 200 g rozděleného konopí obsahujícího 914,62 g delta-9-tetrahydrokannabinolu, a v kuchyni a vedlejší místnosti v krabicích a taškách bylo zajištěno celkem 560,71 g konopí obsahujícího 108,37 g delta-9-tetrahydrokannabinolu,

    3. T. B. v období nejméně od prosince 2014 do 30. 4. 2015, ve V., N. ul., v rodinném domu s č.p. XY přechovával pro vlastní potřebu v kuchyni, garáži a přístavku u garáže v nádobách a sáčcích celkem nejméně 235,21 g sušeného konopí obsahujícího 16,61 g delta-9-tetrahydrokannabinolu,

    4. J. H. přesně nezjištěného dne v období od 26. 2. 2015 do 1. 3. 2015 v P., na R. nám., ukryl do jím pronajatého přepravního kontejneru č. XY vybavení indoor pěstírny rostlin konopí s kapacitou pro přibližně 100 rostlin tvořené elektricky poháněnými komponenty a rozvody zajišťujícími umělé osvětlení, ventilaci a zavlažování, několika desítkami bambusových tyček, sítí na sušení rostlin a pěstebním substrátem“.

    3. Rozsudek soudu prvního stupně však právní moci nenabyl, neboť proti němu podali odvolání jednak všichni obvinění, jednak ve prospěch obviněného J. H. jeho družka M. O., a v neprospěch obviněných T. B. a J. H. také státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací tato odvolání projednal a rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 12 To 113/2016, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání všech obviněných a družky obviněného J. H. M. O. napadený rozsudek zrušil u obviněných T. B., J. H. a B. T. ve výrocích o trestech a způsobu jejich výkonů a u obviněného J. D. ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Odvolací soud pak podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněných T. B. a J. H. shodně podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon je podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou a obviněného J. D. pak podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil pro výkon uloženého trestu do věznice s dozorem. Pro úplnost lze poznamenat, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo rovněž nově rozhodnuto o trestu a způsobu jeho výkonu o spoluobviněného B. T. a podle § 256 tr. ř. též o zamítnutí odvolání státního zástupce.

    II. Dovolání a vyjádření k nim

    4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 12 To 113/2016, podali obvinění T. B., J. H. a J. D. dovolání.

    5. Obviněný T. B. v dovolání podaném prostřednictvím svého obhájce uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

    6. V podaném dovolání obviněný namítl nesprávnost postupu, jímž byla zjištěna celková hmotnost konopí a hmotnost v něm obsaženém delta-9-THC, neboť analýzou reprezentativního vzorku rostlin není možné učinit závěr o přesné hmotnosti všech rostlin po vysušení a o přesném množství účinné látky delta-9-THC. Za tohoto stavu tedy nemohl být uznán vinným pro naplnění přisuzovaného znaku ,,ve velkém rozsahu“ ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to tím spíše, že toto množství jen nepatrně překročilo danou hranici.

    7. Obviněný dále poukázal, že soud prvního stupně dospěl k závěru o zapojení obviněného na provozu pěstíren konopí ve V. a Ch., aniž by k tomu měl takové důkazy, ze kterých by tato skutečnost bez důvodných pochybností vyplývala.

    8. Další vadu řízení pak obviněný shledal v nezákonných důkazech v podobě odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. V tomto směru obviněný poukázal na zákonnou úpravu vyplývající z § 88 tr. ř., jakož i na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. V návaznosti na to pak namítl, že příkazy k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu v dané věci neobsahují konkrétní skutkové okolnosti, které vydání příkazu odůvodňují, délku trvání odposlechu, jeho účel a důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak. Dle názoru obviněného tak použitím nezákonných důkazů došlo k podstatné vadě řízení, jež měla za následek nesprávná skutková zjištění a porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

    9. Obviněný dále vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací jeho jednání pod bodem 3.) rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný totiž přechovával pro vlastní potřebu celkem 235,21 g sušeného konopí obsahujícím 16,61 g delta-9-THC, přičemž pro naplnění znaku ,,ve větším rozsahu“ je třeba 100 g sušiny, resp. 10 g účinné látky. V tomto případě byla tedy spodní hranice požadovaného množství zejména u účinné látky překročena jen minimálně, přičemž soud měl zohlednit, že obviněný marihuanu konzumuje ze zdravotních důvodů a posoudit jeho jednání podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku.

    10. Ve vztahu k právní kvalifikaci jeho jednání pod body 1.) a 2.) rozsudku soudu prvního stupně pak obviněný namítl, že celkový objem zjištěné sušiny nedosáhl judikatorně stanovené hranice 10 000 g a zjištěné množství účinné látky jen nepatrně přesahuje hranici velkého rozsahu. Zároveň vytkl, že soudy nezohlednily skutečnost, že marihuanu pěstoval primárně pro svoji potřebu a nezohlednily ani možnost, že veškeré zajištěné konopí nemuselo nutně pocházet ze zjištěné pěstírny. Pokud by tedy soudy obou stupňů zohlednily tyto skutečnosti, nemohly by jeho jednání posoudit podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ale maximálně podle § 283 odst. 1, případně odst. 2 tr. zákoníku. Za této situace pak soudy měly aplikovat ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a mimořádně obviněnému snížit trest odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby.

    11. Z výše uvedených důvodů obviněný T. B. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 12 To 113/2016, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

    12. Obviněný J. H. prostřednictvím svého obhájce opřel své dovolání rovněž o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

    13. Ve svém dovolání obviněný předně namítl, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily skutky popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně jako trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a trestný čin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, a to pokud jde o jejich objektivní i subjektivní stránku. Obviněný rovněž namítl, že skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

    14. Obviněný dále namítl nezákonnost a procesní nepoužitelnost pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. V této souvislosti poukázal na dikci § 88 tr. ř., jakož i na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k otázce odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, přičemž dospěl k závěru, že v daném případě Okresní soud Plzeň-město tato východiska nerespektoval, neboť nevymezil dobu trvání příkazu, jeho účel a ani trestný čin, pro který se odposlech a záznam telekomunikačního provozu navrhuje.

    15. V závěru svého dovolání namítl, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obviněný spolu s dalšími obviněnými zřídil pěstírnu konopí, ačkoli tato skutečnost nebyla nikterak podložena, přičemž obviněný svoji účast na zřízení pěstírny, jakož i na jejím provozu od počátku vylučoval. Obviněný rovněž vytkl, že z několika odposlechů telefonických hovorů nijak nevyplývá jeho zapojení do přisuzované trestné činnosti. V podrobnostech pak odkázal na své odvolání, kde je detailně popsán nesoulad rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým se však odvolací soud nedůvodně ztotožnil.

    16. S ohledem na výše uvedené obviněný J. H. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze podle § 265k tr. ř. zrušil v plném rozsahu, a dále aby zrušil i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni, jakož i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni věc znovu projednat a rozhodnout.

    17. Konečně obviněný J. D. prostřednictvím svého obhájce opřel své dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť má za to, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí.

    18. Ve svém mimořádném opravném prostředku pak poukázal, že odvolací soud z podnětu jeho odvolání nově rozhodl o trestu obviněného, avšak nijak nerozhodl o výroku o vině, přestože odvolání obviněného tento výrok rovněž napadalo. Dle názoru obviněného je tak jeho dovolání důvodné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

    19. K dovolání obviněných T. B., J. H. a J. D. se písemně vyjádřil i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 515/2017 ze dne 18. 7. 2017), který ve svém vyjádření předně konstatoval, že s námitkami obviněných se nelze ztotožnit.

    20. Státní zástupce konkrétně uvedl, že námitce obviněného T. B., jíž rozporoval zjištění obsahu účinné látky THC v zajištěném objemu konopí, nelze přisvědčit. Postup při zjišťování objemu THC je metodologicky standardizován tak, aby takto zjištěný výsledek zkoumání tzv. reprezentativního vzorku odpovídal celkovému objemu zajištěných rostlin, přičemž tento standard určuje počet a systematiku výběru rostlin konopí tak, aby došlo k eliminaci případných přirozených výkyvů v obsahu THC mezi jednotlivými individuálními rostlinami konopí. V tomto směru přitom vrchní soud důvodně poukázal na to, že skupina rostlin, z nichž byl reprezentativní vzorek odebírán, vykazovala shodné znaky. Z námitek obviněného přitom nelze nijak dovodit, že by příslušní policejní technici metodologický znalecký standard nedodrželi, popřípadě, že by z jiných důvodů nebyly takto zjištěné výsledky znaleckého zkoumání validní. Podpůrně pak státní zástupce odkázal i na § 81b odst. 1 tr. ř., který výslovně předpokládá odběr „přiměřeného vzorku“ před rozhodnutím o zničení věci (mj. omamné či psychotropní látky). Nadto je třeba zdůraznit, že obdobný postup zjišťování obsahu konopí je obecně akceptován a v soudní praxi nebyl doposud nijak zpochybněn. Za tohoto stavu má státní zástupce za to, že uvedená námitka představuje pouze prostou polemiku s obsahem provedeného dokazování, což však pochybnost o zachování práva obviněného na spravedlivý proces nikterak nezakládá.

    21. Pokud jde o námitku směřující proti procesní použitelnosti pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, nutno zdůraznit, že jde o námitku, kterou se velmi podrobně zabývaly soudy obou stupňů, které však vytýkané vady příslušných soudních příkazů neshledaly. Z podrobného odůvodnění soudů naopak vyplývá, že se řádně obsahem těchto příkazů zabývaly, přičemž zákonné náležitosti těchto příkazů z jejich obsahu dovodily.

    22. Ačkoli lze za obsahově relevantní považovat námitky obviněného T. B. směřující proti právní kvalifikaci jeho jednání z hlediska uplatnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 284 odst. 3 tr. zákoníku, resp. podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ani v tomto směru se státní zástupce s dovoláním obviněného neztotožnil. Pokud jde totiž o jednání pod bodem 3.) rozsudku soudu prvního stupně, je zjevné, že obviněný svým jednáním překročil hranici většího rozsahu účinné látky THC o více než 66 %. Označuje-li obviněný takto zjištěné množství THC za pouhé „minimální překročení“ judikatorně stanovené kvantitativní hranice, považuje to státní zástupce za zcela nemístnou bagatelizaci. Naopak jde evidentně o velmi významné překročení dané hranice, které zcela jistě nelze považovat za překročení „nevýrazné“ jak má na mysli judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, které se touto problematikou podrobně zabývalo. Za tohoto stavu tak dle názoru státního zástupce nemají místo úvahy obviněného o možném posouzení jeho jednání pouze podle základní skutkové podstaty přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku.

    23. Pokud na podkladě obdobné argumentace obviněný zpochybnil naplnění znaku „ve velkém rozsahu“ v případě jednání pod body 1.) a 2.) rozsudku soudu prvního stupně, tím spíše mu dle názoru státního zástupce nelze dát za pravdu. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění soudů, obviněný svým jednáním překročil judikatorně stanovenou hranici velkého rozsahu účinné látky THC o více než 80 % procent. Dovolává-li se obviněný toho, že nedosáhl této hranice v případě samotné sušiny, lze to považovat z hlediska jeho trestní odpovědnosti za zcela irelevantní, neboť primární je zde právě množství psychotropní látky THC. Celkový objem sušiny má význam při posouzení množství většího, než malého, resp. v případech, že konkrétní obsah účinné látky již zjistit nelze. Navíc je třeba zdůraznit, že obsah účinné látky THC svědčí o tom, že zajištěná marihuana byla relativně velmi kvalitní, což (z hlediska kvalitativního) rovněž podporuje závěr o naplnění hranice velkého rozsahu ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

    24. Státní zástupce dále konstatoval, že pokud se obviněný domáhá mimořádného snížení trestu odnětí svobody, tak taková námitka neodpovídá nejen uplatněnému, ale ani jinému zákonnému dovolacímu důvodu. Obviněnému byl totiž uložen přípustný druh trestu a zároveň byl ukládán zcela v rámci zákonné trestní sazby pro daný trestný čin, a tak v jeho případě nepřipadá v úvahu ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K tomu pak lze dodat, že postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku je pouze fakultativní a již z tohoto důvodu jeho neuplatněním nemohlo být napadené rozhodnutí zatíženo žádnou vadou. Zároveň státní zástupce zdůraznil, že u obviněného zcela zjevně ani nejsou dány žádné mimořádné okolnosti, které by postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku věcně odůvodňovaly, neboť obviněný se dopustil dvou trestných činů, podílel se na provozu dvou pěstíren konopí, trestnou činnost páchal ze ziskuchtivosti a navíc po delší dobu.

    25. Pokud jde o dovolání obviněného J. H., státní zástupce se obdobně jako v případě dovolání obviněného T. B. neztotožnil s výhradami proti procesní použitelnosti pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Upozorňuje-li obviněný, že policejní orgán rozporu se zásadou subsidiarity odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu neprovedl jiné úkony, zejména nevyslechl osoby z lokality dotčených, pěstíren, považuje státní zástupce takovou argumentaci za zjevně účelovou. Je totiž evidentní, že v případě aktivity policie podobného druhu by bezprostředně hrozilo riziko zmaření veškerých důkazů, neboť právě proto, že se v dané lokalitě „všichni znají“, taková aktivita policie by se velmi snadno donesla k samotným obviněným. Naopak je třeba poukázat na zjevnou latenci dané trestné činnosti, konspirativní způsob jejího páchání a zapojení více osob a páchání na více místech současně, což jsou skutečnosti, které naopak podporují závěr o tom, že takovou trestnou činnost jinými prostředky odhalit nelze.

    26. Namítl-li obviněný J. H. údajnou nepřezkoumatelnost skutkových závěrů soudů, dle názoru státního zástupce se jedná o pouhou polemiku s hodnocením provedených důkazů soudy obou stupňů, přičemž takto formulované námitky uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. V tomto směru státní zástupce odkázal na dostatečně podrobné a přiléhavé hodnotící pasáže jak rozsudku soudu prvního stupně, resp. ještě přehlednější odůvodnění rozsudku soudu odvolacího. Z tohoto odůvodnění je zřejmá vazba na provedené důkazy, přičemž učiněné závěry nelze považovat za jakkoli nelogické, třebaže se nepodařilo ještě podrobněji objasnit konkrétní míru zapojení všech zúčastněných aktérů do páchané trestné činnosti. Dle názoru státního zástupce lze uzavřít, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, přičemž řádně provedené důkazy hodnotily zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

    27. Pro úplnost pak státní zástupce poznamenal, že odkazuje-li obviněný paušálně na své odvolací námitky, nelze takovou dovolací argumentaci považovat za korektní. V tomto směru státní zástupce odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, podle něhož musí být výhrady dovolatele formulovány a vyjádřeny konkrétně a přímo v dovolání. K takto neúplně formulované argumentaci obviněného se tak nelze blíže vyjádřit, nehledě na skutečnost, že s odvolacími námitkami obviněného se podrobně vypořádal odvolací soud.

    28. Ohledně námitky uplatněné v dovolání obviněného J. D. je pak zřejmé, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou, neboť v napadeném rozhodnutí zcela zjevně žádný výrok nechybí. Odvolání obviněného je totiž zásadně nedělitelné a v případě, že z jeho podnětu odvolací soud přistoupil ke změně některého oddělitelného výroku z rozsudku soudu prvního stupně, ve zbytku již odvolání obviněného nezamítá. Z hlediska obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. tak napadenému rozsudku odvolacího soudu nelze ničeho vytknout.

    29. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného J. H. obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., a proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby jej podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Pokud pak jde o dovolání obviněných T. B. a J. D., má státní zástupce za to, že jejich dovolání jsou jako celek zjevně neopodstatněná, a proto navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

    III. Přípustnost dovolání

    30. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání byla podána v souladu s § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., zda byla podána ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s § 265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnými osobami v souladu s § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř. Po jejich prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatelé výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, a nic nebrání jejich projednání.

    IV. Důvodnost dovolání

    31. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírají, naplňují obviněnými uplatněné dovolací důvody. Pouze reálná existence dovolacího důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

    32. V podaných dovoláních obvinění T. B. a J. H. subsumovali své argumenty pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný J. D. pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

    33. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

    34. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

    35. Pokud jde dále o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ten může být naplněn ve dvou alternativách. Pod první variantu spadají případy, kdy nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Druhá varianta pak může být naplněna v případě, kdy určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nespadá chybějící či neúplné odůvodnění, třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm nechybí žádný výrok ani není neúplný.

    36. Nejvyšší soud pak s ohledem na výše uvedená teoretická východiska a námitky obviněných T. B. a J. H., jimiž vytkli nezákonnost důkazů v podobě odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, neprokázání přisuzovaného jednání a nesprávnost postupu při určení obsahu účinné látky delta-9-THC, konstatuje, že tyto neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybňují rozsah dokazování, hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Obvinění tak v tomto směru uplatnili námitky výhradně skutkové a procesní povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jejich jednání, že z důkazní situace nevyplývá, že by se dopustili předmětné trestné činnosti, případně vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovoláních, zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu. Je navíc zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněnými nabízené verze skutkových zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci.

    37. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.

    38. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.

    39. Při respektování výše uvedených obecných předpokladů a nastíněné judikatury je však s ohledem na výsledky provedeného dokazování a zjištěný skutkový stav zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z případů extrémního nesouladu nejedná.

    40. Stran údajné nezákonnosti a procesní nepoužitelnosti pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu v dané věci pak Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že podle § 88 odst. 1 tr. ř. je-li vedeno trestní řízení pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, pro trestný čin pletichy v insolvenčním řízení podle § 226 tr. zákoníku, porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 1 písm. e) a odst. 2 až 4 tr. zákoníku, zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku, pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 tr. zákoníku, pletichy při veřejné dražbě podle § 258 tr. zákoníku, zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, může být vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené.

    41. Podle § 88 odst. 2 tr. ř. nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu je oprávněn předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a musí být odůvodněn, včetně konkrétního odkazu na vyhlášenou mezinárodní smlouvu v případě, že se vede trestní řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání tato mezinárodní smlouva zavazuje. V příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být stanovena uživatelská adresa či zařízení a osoba uživatele, pokud je její totožnost známa, a doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nesmí být delší než čtyři měsíce; v odůvodnění musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují.

    42. Nejvyšší soud v návaznosti na tato východiska předně připomíná, že předmětnou námitkou se ve svých rozhodnutích pečlivě zabývaly soudy obou stupňů (č. l. 2420-2421, 2494-2495), přičemž s jejich závěry se plně ztotožnil i Nejvyšší soud. Jak správně poznamenal odvolací soud, předmětné příkazy byly vydávány v raném stadiu trestního řízení a nelze tedy předpokládat, že by mohly obsahovat již přesné a konkrétní skutkové okolnosti případu. Ze všech předmětných příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního hovoru však plyne, v jaké věci byly nařízeny, o jaké telefonní stanice a čísla se jedná, jakož i to kdo je jejich uživatelem. V příkazech pak byly vylíčeny i rozhodné skutkové okolnosti a důvody, proč bylo nutné využít tento prostředek. Jejich obsahem je pak i odkaz na příslušné mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika k boji s drogovou trestnou činností vázána a je zde vyjádřen i předpoklad, že právě tímto prostředkem bude možno získat informace podstatné pro případné trestní stíhání konkrétních osob, přičemž tento závěr se v průběhu trestního řízení osvědčil jako správný. V této souvislosti pak lze poukázat, že na zjevnou latenci dané trestné činnosti, konspirativní způsob jejího páchání a zapojení více osob a na více místech současně, což jsou skutečnosti, které podporují závěr o tom, že takovou trestnou činnost nebylo možné odhalit jinými prostředky. Nejvyšší soud dále uvádí, že byť u doby, na kterou byl odposlech povolen, není uvedeno její podrobnější odůvodnění, i přesto lze příkazy považovat za dostatečné, neboť tato doba nepřekročila maximální dobu trvání odposlechu podle § 88 odst. 2 tr. ř. Pokud pak soudci, kteří předmětné příkazy k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu vydali, použili v odůvodnění svých rozhodnutí odkaz na odůvodnění návrhu státního zástupce, nelze takový postup shledat vadným.

    43. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že pořízené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly v případě obviněných nařízeny v souladu se zákonem, a jde tudíž o důkazy procesně použitelné, které přitom nijak nezasáhly do práva obviněných na spravedlivý proces.

    44. Ohledně skutkových námitek obviněných T. B. a J. H., jimiž popřeli svůj podíl na fungování pěstíren konopí, pak Nejvyšší soud uvádí, že jak soud prvního stupně (č. l. 2419-2425), tak soud odvolací (č. l. 2501-2502) se s těmito argumenty dostatečně a řádně vypořádaly, přičemž dospěly shodně k závěru, že podíl obviněných na provozu pěstíren ve V. a Ch. byl výrazně vyšší, než sami doznali. Pouze ve stručnosti tak lze shrnout, že soudy obou stupňů na základě řádně provedených důkazů, a to zejména odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, protokolu o sledování osob, odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie, dospěly bez důvodných pochybností k závěru, že obvinění T. B. a J. H. se zcela prokazatelně a zásadním způsobem podíleli na provozu obou pěstíren konopí.

    45. Nejvyšší soud se pak v žádném směru neztotožnil ani s námitkou obviněného T. B. stran nesprávnosti postupu, jímž byla zjištěna celková hmotnost konopí a hmotnost v něm obsaženém delta-9-THC. Postup při zjišťování množství účinné látky delta-9-THC je totiž metodou určenou mezinárodní společností pro kriminalistické laboratoře a je standardizován tak, aby takto zjištěný výsledek zkoumání tzv. reprezentativního vzorku odpovídal celkovému množství zajištěných rostlin konopí. Povinností policejního orgánu přitom není nechat zkoumat veškerou zajištěnou marihuanu, neboť takové zkoumání by nebylo v řadě případů s ohledem na množství zajištěných rostlin ani prakticky proveditelné. Nutno pak uvést, že z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, fyzikální chemie, pak konkrétně vyplynulo, že skupina rostlin, z nichž byl reprezentativní vzorek v daném případě odebírán, vykazovala shodné znaky a na základě analýzy byla objektivně zjištěna jak celková hmotnost konopí, tak hmotnost účinné látky delta-9-THC, přičemž je nepochybné, že se nejednalo o technické konopí. Nejvyšší soud proto neshledal jakékoliv důvody pro nepoužitelnost zpochybňovaného odborného vyjádření jako důkazu, když metody v něm použité se nijak nevymykají standardním metodám při zkoumání účinného obsahu zakázané látky.

    46. Pokud obviněný J. H. ve svém dovolání dále namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutků ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako trestných činů označených ve výroku napadeného rozhodnutí, a to pokud jde o jejich objektivní i subjektivní stránku, tak k této obecně formulové námitce již nepřipojil žádnou relevantní a konkrétní argumentaci, a proto se Nejvyšší soud dále k této námitce nevyjadřoval. Úkolem dovolacího soudu totiž není, aby za dovolatele domýšlel, v jakém směru se má obecně uplatněná námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti podaného dovolání. Nezbývá než zopakovat, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby namísto dovolatele takovou právní argumentaci dotvářel či dokonce vytvářel, případně domýšlel právní konstrukci, kterou snad obviněný hodlal uplatnit a na které hodlal stavět svoji obhajobu.

    47. Nejvyšší soud dále konstatuje, že obstát nemohla ani argumentace obviněného J. H., v níž paušálně odkazoval na své odvolací námitky. Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012). Nejvyšší soud se proto námitkami, jež tvořily pouze odkaz na odvolání obviněného, nezabýval.

    48. Pokud obvinění T. B. a J. H. v postupu soudů spatřovali také porušení zásady in dubio pro reo, je třeba připomenout, že taková námitka rovněž obsahově nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je však zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud navíc v této souvislosti ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/2002, konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.

    49. Dle Nejvyššího soudu tak lze uzavřít, že postup soudů obou stupňů nevybočil z mezí ustanovení § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř. Jimi učiněná skutková zjištění totiž korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu a v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Soudy obou stupňů rovněž dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly důvodné pochybnosti, přičemž odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů naplnila i požadavky přezkoumatelnosti rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. Je proto zřejmé, že uplatněné skutkové a procesní námitky obviněných T. B. a J. H. zcela míjejí meze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

    50. Nejvyšší soud dále konstatuje, že pokud obviněný T. B. ve svém dovolání rovněž namítl, že svým jednáním nenaplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu ve smyslu § 284 odst. 3 tr. zákoníku a § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tak tyto námitky lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že se nejedná o námitky opodstatněné.

    51. Předně je třeba uvést, že Nejvyšší soud stanoviskem trestního kolegia ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 30l/2013, dovodil, že za „množství větší než malé“ ve smyslu trestního zákoníku je obecně třeba považovat takové množství omamné nebo psychotropní látky nebo jedu, které vícenásobně – podle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti jednotlivých látek – převyšuje běžnou dávku obvyklého konzumenta. V příloze k danému stanovisku jsou pak obsaženy orientační hodnoty určující „množství větší než malé“ u jednotlivých omamných látek, psychotropních látek a přípravků je obsahujících. Tato příloha je členěna do pěti sloupců: v prvním sloupci je uveden tzv. typ drogy, v druhém sloupci je uveden mezinárodní nechráněný název v českém jazyce, v třetím sloupci je uvedeno množství větší než malé, ve čtvrtém sloupci je uvedena účinná psychotropní či omamná látka a v pátém sloupci je uvedeno nejmenší množství účinné psychotropní či omamné látky, jež musí obsahovat látka, označená jako droga, aby bylo její zkoumané množství považováno za větší než malé. Stanovení hodnoty považované za „množství větší než malé“ současně tvoří výchozí úroveň pro další trestním zákoníkem předpokládané hranice. „Větším rozsahem“ je pak desetinásobek množství většího než malého, „značným rozsahem“ je desetinásobek takto určeného většího rozsahu a „velkým rozsahem“ je desetinásobek takto určeného značného rozsahu.

    52. Z výše uvedeného rozhodnutí pak jednoznačně vyplývá, že primárním kritériem pro určení rozsahu je množství účinné látky v předmětné droze. V případě, že toto není možné zjistit, přistupuje se k určení rozsahu pomocí celkového množství drogy, se kterou pachatel neoprávněně nakládal (tzv. sekundární kritérium). U hodnot, jež jsou hraniční, co se týče určení rozsahu, lze potom pro určení, zda byl či nebyl naplněn určitý kvalifikační znak spočívající v „rozsahu“, přistoupit i k posouzení dalších, tzv. vedlejších (terciálních) kritérií, jako jsou především výše peněžní částky, kterou pachatel za distribuci drogy utržil, okruh osob, kterým byla látka určena, intenzita újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala u konzumentů drog, doba páchání trestného činu a další (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, uveřejněné pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 407/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. l. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1419/2016).

    53. V návaznosti na výše uvedená východiska a zjištěný skutkový stav je pak zřejmé, že obviněný svým jednáním pod bodem 3.) rozsudku soudu prvního stupně zcela jednoznačně naplnil skutkovou podstatu trestného činu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 3 tr. zákoníku, neboť tento čin spáchal ve větším rozsahu. Větším rozsahem je desetinásobek množství většího než malého. Množství větší než malé u konopí představuje více než 10 g sušiny a 1 g účinné látky delta-9-THC, u většího rozsahu se tedy bude jednat o množství více než 100 g sušiny konopí a 10 g účinné látky delta-9-THC. Ze skutkových zjištění přitom vyplývá, že obviněný T. B. přechovával pro vlastní potřebu nejméně 235,21 g sušeného konopí obsahujícího 16,61 g delta-9-THC. Svým jednáním tak přisuzovanou skutkovou podstatu naplnil zcela prokazatelně, přičemž nelze v žádném směru souhlasit s tvrzením obviněného, že spodní hranice požadovaného množství byla překročena jen minimálně.

    54. Obdobný závěr pak Nejvyšší soud učinil i ve vztahu k jednání obviněného T. B. pod body 1.) a 2.) rozsudku soudu prvního stupně, neboť i v tomto případě bezezbytku naplnil přisuzovanou kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, když uvedený čin spáchal ve velkém rozsahu. Nejvyšší soud opětovně připomíná, že větším rozsahem je desetinásobek množství většího než malého, značným rozsahem je desetinásobek takto určeného většího rozsahu a velkým rozsahem je desetinásobek takto určeného značného rozsahu. Minimální hranice velkého rozsahu bude tedy překročena při více než 10 000 g sušiny konopí a 1 000 g účinné látky delta-9-THC. V této souvislosti pak lze poukázat, že obviněný svým jednáním pod body 1.) a 2.) rozsudku soudu prvního stupně neoprávněně vyrobil a pro jiného přechovával 9 991,39 g sušeného konopí obsahujícího 1 826,52 g účinné látky delta-9-THC. Namítl-li pak obviněný, že samotná sušina konopí nedosáhla v daném případě požadovanou hranici velkého rozsahu, nutno tuto skutečnost hodnotit jako právně irelevantní, neboť jak již bylo výše uvedeno, primárním kritériem je zde množství psychotropní látky delta-9-THC, které v daném případě překročilo hranici velkého rozsahu o více než 80 %.

    55. Ohledně argumentace obviněného T. B. stran mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku pak Nejvyšší soud uvádí, že taková námitka neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani speciálnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pouze pro úplnost pak lze uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze obecně uplatnit v případech, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V této souvislosti však třeba zdůraznit, že dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se dovolatel rovněž nemůže domáhat toho, aby mu byl uložen trest odnětí svobody za použití § 58 tr. zákoníku pod dolní hranicí jeho zákonné trestní sazby, protože pokud soud nevyužil tohoto fakultativního oprávnění a nepostupoval podle citovaného ustanovení, ale vyměřil trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, nelze dovodit, že byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným (srov. NS 17/2002-T 416.). Konkrétně pak lze poukázat, že obviněný byl na základě výroku o vině ve smyslu § 283 odst. 3 tr. zákoníku ohrožen zákonnou trestní sazbou v rozmezí osmi až dvanácti let odnětí svobody, přičemž s ohledem na všechny rozhodné okolnosti bylo uložení trestu odnětí svobody v trvání osmi let, tedy na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, zcela v souladu se zákonem. Pokud byl tedy za dané situace obviněnému uložen druh trestu, který zákon připouští, a to v rozmezí trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl uznán vinným, nelze v takovém postupu shledat žádné pochybení.

    56. Pokud jde konečně o důvodnost námitky obviněného J. D., že rozsudek odvolacího soudu je zatíženou vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka je v celém rozsahu zjevně neopodstatněná, neboť jak vyplývá z rozsudku odvolacího soudu, ten z podnětu odvolání obviněného zrušil ohledně něho výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, a v této části poté nově rozhodl. Ačkoli se jednalo o změnu pouze v části týkající se způsobu výkonu trestu, v tomto dílčím rozsahu se odvolací soud s odvoláním obviněného ztotožnil. Nejvyšší soud pak v návaznosti na to uvádí, že pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do nevyhovění neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikovaná v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002 - T 417, resp. svazek 23/2003 – T 531). Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že v napadeném rozhodnutí se o chybějící, případně neúplný výrok nemohlo jednat, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. tedy nemohl být naplněn.

    57. Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. H. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až odst. 5 tr. ř. Nejvyšší soud dále prověřil, že v případě obviněných T. B. a J. D. napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem nedošlo ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. k) tr. ř. k porušení zákona, a proto jejich dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

    P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

    V Brně dne 18. 12. 2018

    JUDr. Stanislav Rizman
    předseda senátu