Rozhodnutí NS

29 ICdo 153/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/21/2019
Spisová značka:29 ICdo 153/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.153.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Insolvenční řízení
Insolvence
Incidenční spory
Smlouva o půjčce
Dotčené předpisy:§ 657 obč. zák.
§ 200 IZ.
§ 237 o. s. ř.
§ 243c odst. 1,2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
KSOS 33 INS XY
33 ICm XY
29 ICdo 153/2017-157


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce CASPER CONSULTING a. s., se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 63 98 04 01, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 259/55, PSČ 602 00, proti žalované A. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem, se sídlem v Praze, Sekaninova 1204/36, PSČ 128 00, o popření pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 33 ICm 1813/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. S., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. dubna 2017, č. j. 33 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 33 INS XY), takto:


      I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
    Odůvodnění:


    Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 3. srpna 2016, č. j. 33 ICm XY, zamítl žalobu, kterou se žalobce (CASPER CONSULTING a. s.) domáhal určení, že pohledávka žalované (A. S.) ve výši 75.000,- Kč, přihlášené přihláškou č. 2 do insolvenčního řízení dlužníka (J. S.) vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS XY, není po právu.

    Soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a z ustanovení § 200 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na skutková zjištění, jež učinil na základě vyhodnocení provedených důkazů – dospěl k závěru, podle něhož žalovaná prokázala, že půjčila (přenechala) dlužníku částku 75.000,-Kč, a to ze svých „výlučných finančních prostředků“.

    Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25. dubna 2017, č. j. 33 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 33 INS XY), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

    Odvolací soud uzavřel, že žalovaná „prokázala nejen to, že dne 20. listopadu 2012 uzavřela s dlužníkem smlouvu o půjčce peněz, jíž se zavázala poskytnout dlužníkovi peněžní prostředky ve výši 75.000,- Kč, a že částka 75.000,- Kč měla být žalované vrácena do 20. prosince 2012, ale i to, že tyto peníze dlužníkovi také skutečně půjčila, to je, že mu je přenechala“.

    Zpochybnil-li žalobce – pokračoval odvolací soud − pravdivost údaje uvedeného ve smlouvě o půjčce (jako soukromé listině), že peněžní prostředky ve výši 75.000,- Kč byly dlužníkovi skutečně předány (v hotovosti v den podpisu smlouvy o půjčce), bylo na něm, aby „uvedl, proč pravdivost listiny popírá a aby ke svému tvrzení označil důkazy“.

    Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení otázky důkazního břemene, jde-li o pravdivost údaje obsaženého v soukromé listině, ze které dovozuje žalovaná existenci pohledávky za dlužníkem, a kterou odvolací soud (podle jeho názoru) zodpověděl odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 20 Cdo 947/2012.

    Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru o tom, že důkazní břemeno ohledně pravdivosti soukromé listiny tíží účastníka, jenž tvrdí skutečnosti, které mají být soukromou listinou prokázány, tj. v poměrech dané věci žalovanou, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

    Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

    Učinil tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na (skutkovém) závěru, podle něhož žalovaná prokázala, že dlužníku peněžní prostředky přenechala; jinými slovy, odvolací soud nerozhodl ve věci s poukazem na (ne)unesení důkazního břemene žalobcem, nýbrž s odkazem na zjištěný skutkový stav věci, který se žalobci nepodařilo zpochybnit.

    Již proto je nepřípadný poukaz dovolatele na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 947/2012.

    Polemikou se skutkovým závěrem odvolacího soudu dovolatel (posuzováno podle obsahu dovolání) uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu (srov. opět § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

    Závěr odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) ohledně přenechání peněžních prostředků dlužníku Nejvyšší soud neshledává ani zjevně nepřiměřeným.

    Přitom judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěru, podle něhož důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, neumožňuje-li zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny, soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 26. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněném pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

    Současně není pochyb o tom, že je-li (soukromá) listina pravá, dokazuje, že vystavitel (v poměrech dané věci žalovaná a dlužník) projevil vůli o obsahu v listině zachyceném, případně učinil prohlášení v listině obsažené (k tomu viz např. odvolacím soudem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98).

    K tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu není nepřezkoumatelné či překvapivé, srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněného pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 925/2011, a v usnesení ze dne 24. srpna 2016, sp. zn. 29 Cdo 4588/2015).

    Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

    Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

    Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

    Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

    V Brně dne 21. 3. 2019


    JUDr. Petr Gemmel
    předseda senátu