Rozhodnutí NS

30 Cdo 1679/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/21/2018
Spisová značka:30 Cdo 1679/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1679.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Způsobilost procesní
Omezení svéprávnosti (o. z.) [ Svéprávnost (o. z.) ]
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 104 odst. 1 o. s. ř.
§ 104 odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 1679/2018-122


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce Z. K., narozeného XY, omezeného ve svéprávnosti, bytem XY, zastoupeného opatrovníkem Z. K., narozeným XY, bytem shodně s žalobcem, právně zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Jižní 1820/37, proti žalovanému R. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Vlastimilem Staňkem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 21a, o neplatnost darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 125/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 31. října 2017, č. j. 29 Co 271/2017-91, t a k t o:

Dovolání žalovaného se odmítá.


O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17. července 2017, č. j. 5 C 125/2012-75, zastavil řízení (o určení neplatnosti označené darovací smlouvy, jak se podává z odůvodnění jeho rozhodnutí) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce již v době podání žaloby (20. června 2012) nebyl schopen činit takové právní úkony, jako je podání žaloby na určení neplatnosti darovací smlouvy. „Toto vyplývá již ze samotné žaloby, kdy sám žalobce uvádí, že na podpis té smlouvy si vůbec nepamatuje, pokud ji podepsal, vůbec neví, o co šlo, ten samý den, kdy mělo dojít k podpisu smlouvy, byl propuštěn z nemocnice, kde byl umístěn od 31. 3. 2012, neboť nebyl schopen samostatného domácího pobytu, byl dezorientován, byla konstatována lehká demence...Toto (roz. zdravotní stav žalobce) podporuje zpráva z nemocnice ze dne 25. 4. 2012, jakož i zpráva obvodní lékařky z 2. 5. 2012, dle které není schopen žalobce ani samostatně brát léky a manipulovat s penězi a rozhodovat o právních úkonech.“

Dále soud prvního stupně (v odůvodnění písemného vyhotovení svého usnesení) vyložil, že: „I kdyby žalobce byl schopen podat žalobu, tak tato musí být dle § 42 odst. 3 o. s. ř. podepsána, což podaná žaloba není. Žalobce je již omezen ve způsobilosti k právnímu jednání (uvedený soud z rozsudku téhož soudu ze dne 13. února 2013, č. j. 30 Nc 218/2012-23, učinil zjištění, že žalobce byl tímto rozhodnutím omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že je schopen nakládat s finančními prostředky a majetkem do výše 1.000 Kč a není schopen právních úkonů nad tuto částku) a nemůže tedy svůj podpis doplnit a učinit tak žalobu bezvadnou. Jedná se o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Soudu tak nezbylo, než řízení dle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavit.“

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 31. října 2017, č. j. 29 Co 271/2017-91, rozhodl, že: „Usnesení okresního soudu se mění tak, že se řízení nezastavuje.“

Odvolací soud vyložil, že soud prvního stupně nepochybil, ustanovil-li žalobci k ochraně jeho zájmů k jeho návrhu podle § 29 o. s. ř. opatrovníka pro dané řízení (Z. K., gen. shora), avšak třeba mu vytknout, že ačkoliv již při podání žaloby bylo zřejmé, že nesplňuje jednu z obecných náležitostí stanovených v § 42 odst. 4 o. s. ř. (žaloba nebyla žalobce vlastnoručně podepsána), nevyzval žalobce k odstranění této vady žaloby postupem podle § 43 o. s. ř.

Dále odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení svého) usnesení uvedl, že po datu 26. února 2013, kdy bylo pravomocně rozhodnuto uvedeným okresním soudem o omezení žalobce v jeho způsobilosti k právním úkonům (v rozsahu výše již zmíněném), danou vadu žaloby již žalobce odstranit nemůže. Stejně tak nemůže žalobu o neplatnost darovací smlouvy sám nijak doplňovat, požadovat její změnu. Nicméně pravomocným rozsudkem byl žalobci ustanoven hmotněprávní opatrovník Z. K., nar. XY, který je oprávněn zastupovat žalobce ve všech právních úkonech a spravovat v jeho prospěch veškeré záležitosti a majetek. S přihlédnutím k § 3028 odst. 2 a § 461 o. z. tento ustanovený opatrovník již od února 2013 mohl zastoupit žalobce ve všech právních úkonech, a proto mohl jeho jménem podat žalobu na určení neplatnosti smlouvy o darování či na určení vlastnictví žalobce k označenému nemovitému majetku. Pokud již předtím podal žalobu sám opatrovanec a žaloba není opatřena podpisem, může tuto vadu žaloby zhojit opatrovník tím, že žalobu podepíše za něho v zastoupení, čímž dá najevo, že s tímto úkonem opatrovance souhlasí. K dalšímu vedení řízení však bude potřebovat souhlas soudu podle § 461 o. z. (za tím účelem bude zřejmě třeba řízení přerušit). Soud prvního stupně proto nejprve vyzve opatrovníka žalobce k odstranění vady žaloby pro případ, že s jejím podáním opatrovníkem souhlasí, a to buď založením dalšího vyhotovení žaloby do spisu opatřeného podpisem opatrovníka v zastoupení opatrovance, případně by postačovalo i prohlášení opatrovníka v zastoupení opatrovance, že souhlasí s žalobou podanou opatrovancem.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklad přípustnosti svého dovolání (vycházeje z obsahu podaného dovolání) vymezuje s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zda vadu podané žaloby spočívající v tom, že nebyla žalobcem vlastnoručně podepsána a tudíž nesplňuje obecné náležitosti § 42 odst. 4 o. s. ř., v situaci, kdy žalobce v době podání žaloby trpěl duševní poruchou, pro kterou byl posléze omezen ve své způsobilosti k právním úkonům, lze dodatečně zhojit prostřednictvím opatrovníka žalobce, či nikoliv. Dovolatel má za to, že uvedená právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Kromě toho v průběhu řízení nedošlo k osobnímu slyšení žalobce, což dovolatel považuje rovněž za pochybení odvolacího soudu, respektive soudu prvního stupně. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce prostřednictvím svého opatrovníka (učiněného prostřednictvím shora uvedeného advokáta) v písemném vyjádření navrhl odmítnutí dovolání žalovaného pro jeho nepřípustnost. Uvedl, že po vydání nyní dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu opatrovník žalobce sdělil soudu prvního stupně, že souhlasí s žalobou podanou opatrovancem dne 20. června 2012 ve znění uvedeném ve změně ze dne 16. října 2014, a že podává u příslušného soudu návrh na vyslovení souhlasu k dalšímu řízení u opatrovnického soudu. K dovolací argumentaci dovolatele žalobce uvedl, že jde pouze o polemiku s názorem odvolacího soudu, aniž by byla konkrétně vymezena otázka hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací předně předesílá, že o přípustnosti podaného dovolání žalovaného podle § 237 o. s. ř. rozhodoval s přihlédnutím k čl. II. bodu č. 2 části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jakož i s ohledem na § 3028 odst. 2 o. z.

Nejvyšší soud poté dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není - jak bude dále rozvedeno - podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 26. května 2010, sp. zn. 26 Cdo 1555/2010 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz) - s odkazem na § 104 odst. 2 o. s. ř. - vyložil, že: „občanský soudní řád neobsahuje ustanovení, ve kterém by vypočítával všechny podmínky řízení. Teorie procesního práva tradičně řadí mezi podmínky řízení (ve smyslu § 22 až 32 o. s. ř.) i oprávnění k zastupování. Tentýž názor dlouhodobě sdílí i soudní praxe. Závěr, podle kterého nedostatek procesní plné moci je nedostatkem podmínky řízení, který lze odstranit (§ 104 odst. 2 o. s. ř.), formuluje např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 992/97, uveřejněné pod číslem 48 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud též vysvětlil, že učinila-li určitá osoba procesně právní úkon za jiného jako jeho zástupce, neuplatňuje v řízení sama (svým jménem) procesní práva, ale jedná za zastoupeného. Žalobce jako osoba omezená ve způsobilosti k právním úkonům nemůže v tomto řízení samostatně jednat, takže musí být zastoupen svým zákonným zástupcem (§ 22 o. s. ř.). Tím je jeho opatrovník (§ 27 odst. 2 občanského zákoníku), který je oprávněn udělit procesní plnou moc advokátovi k zastupování žalobce v řízení. Protože tak neučinil, nebylo doloženo zastoupení žalobce při procesním úkonu, jímž se zahajuje řízení (dovolací), a nedostatek podmínky řízení se nepodařilo odstranit.“

Tento závěr je v rozhodovací praxi nižších soudů plně reflektován i v poměrech nové civilní úpravy, jak je zřejmé např. z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. ledna 2016, sp. zn. 8 Co 2033/2015 (in ASPI), v němž byl vyjádřen právní názor, že: „V situaci, kdy je dokazováním mj. zjištěno, že žaloba byla v dané věci podána advokátem na základě plné moci udělené mu žalobcem v době, kdy již tento v důsledku postupující duševní choroby neměl k takovému právnímu jednání dostatečné ovládací a rozpoznávací schopnosti, nebyla žaloba podána oprávněnou osobou a jí vyvolané řízení je postiženo odstranitelným nedostatkem podmínek řízení, který je nutné odstranit (dle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř.) dodatečným schválením (novým udělením) plné moci advokátovi opatrovníkem, který byl (bude) žalobci mezi tím ustanoven jako osobě pravomocně omezené ve svéprávnosti podle § 62 o. z. Takový úkon opatrovníka není běžnou záležitostí při správě majetku osoby omezené ve svéprávnosti a vyžaduje v režimu § 461 odst. 1 o. z. schválení soudu.“

Kromě toho Nejvyšší soud připomíná své usnesení ze dne 31. října 2017, sp. zn. 30 Cdo 1980/2017, v němž s odkazem na svou předchozí judikaturu a v poměrech předchozí civilní úpravy, připomenul, že: „rozhodnutím soudu o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům se mění právní postavení občana v tom směru, že není schopen vlastními právními úkony nabývat práv a povinností, třebaže dosud až do právní moci tohoto rozhodnutí způsobilost k právním úkonům měl. Z povahy takového rozhodnutí vyplývá, že se jím nezjišťuje (nedeklaruje) již existující právní stav, nýbrž se jím tento právní stav zakládá, popřípadě mění. Nelze tedy ve výroku rozhodnutí o způsobilosti k právním úkonům vyslovit zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům se zpětnou účinností. Není ovšem vyloučeno, aby určitý právní úkon, který byl učiněn v době, kdy účastník nebyl sice zbaven způsobilosti k právním úkonům, avšak jednal v duševní poruše, jež ho činila k tomuto právnímu úkonu neschopným, byl shledán neplatným ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. Takový výrok neplatnosti právního úkonu však nelze učinit v řízení o způsobilosti k právním úkonům.“

Jak se podává z obsahu spisu, v daném případě soud prvního stupně i odvolací soud spíše presumovaly neschopnost žalobce v době, kdy podal žalobu, samostatně jednat (procesní způsobilost) podle v té době účinného § 20 odst. 1 o. s. ř., když implicitně vycházely z žalobcem předložených listin k jeho žalobě, aniž by za tím účelem byly provedeny a v odůvodnění jejich rozhodnutí vyloženy odpovídající (právně významná) zjištění z předmětných důkazů a z toho pak vyvozen příslušný právně kvalifikační závěr. Nicméně soud prvního stupně v podstatě v období od 20. června 2012 (podání žaloby žalobcem) až do jednání dne 2. října 2014, kdy upozornil žalobce, že: „podaná žaloba není žalobcem podepsána s tím, že od února 2013 je žalobce omezen ve způsobilosti k právním úkonům, (a proto) není tedy možné, aby žalobu podepsal dodatečně“ (tedy více jak dva roky) nevycházel z toho, že žalobce nemůže samostatně právně jednat (procesní způsobilost) z důvodu, pro který byl žalobce posléze soudem omezen ve způsobilosti k právním úkonům (uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 26. února 2013), takže - s přihlédnutím k již shora připomenutým závěrům v dovolací věci sp. zn. 30 Cdo 1980/2017 - zde byl (objektivně pak do 26. února 2013) prostor k tomu, aby žalobce vyzval k doplnění žaloby, na což správně poukazuje odvolací soud v odůvodnění svého usnesení. Jestliže se tak nestalo a v mezidobí došlo k omezení způsobilosti žalobce k právním úkonům, přicházel v úvahu jedině postup, který ve svém rozhodnutí (shora již zreferovaným způsobem) vyložil odvolací soud.

Lze tedy uzavřít, že prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace se dovolateli nepodařilo založit přípustnost jeho dovolání (§ 237 o. s. ř.); dovolací soud proto podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů (tohoto) dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 21. 11. 2018


JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu