Rozhodnutí NS

20 Cdo 2486/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/19/2018
Spisová značka:20 Cdo 2486/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.2486.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Exekuce
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 2 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 2486/2018-207


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Vladimírem Kůrkou v exekuční věci oprávněné K. D., Š., zastoupené Mgr. Pavlem Nevrklou, advokátem, sídlem náměstí Republiky 899/18, 669 02 Znojmo, proti povinnému 1) J. M., a povinnému 2) J. M., oběma bytem J. u M. B. 33, 671 54 Jiřice u Moravských Budějovic, oběma zastoupeným JUDr. Jaroslavem Barákem, obecným zástupcem, bytem Návrší 591, 664 56 Blučina, pro provedení prací, vedené u soudního exekutora Mgr. Vojtěcha Jaroše, Exekutorský úřad Znojmo, pod sp. zn. 133 EX 453/12, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2018, č. j. 26 Co 496/2016-179, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.
    II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
      O d ů v o d n ě n í (stručné dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) :

      Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 30. 9. 2016, č. j. 15 EXE 4949/2012-153, zastavil exekuci nařízenou na základě usnesení téhož soudu ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 15 EXE 4949/2012-10, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. Vojtěch Jaroš, Exekutorský úřad Znojmo, pod sp. zn. 133 EX 453/12 (výrok I.), jelikož dospěl k závěru, že povinnost „obnovit a uvést do funkčního stavu stávající elektrickou přípojku podzemního vedení z vodárny na p. č. St. k ponornému čerpadlu ve studni na pozemku parc. č.“, uloženou povinnému 1) na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. 2. 2008, č. j. 18 C 244/2003-98 (dále též jako „exekuční titul“), vykonat nelze, neboť ke studni na pozemku parc. č. nikdy přívod elektřiny nevedl a nikdy tam nebylo ani žádné ponorné čerpadlo; elektrický kabel, který byl přerušen, vedl do jiné studny, a to na pozemku parc. č., avšak oprávněná svým omylem v nalézacím řízení hovořila toliko o studně na pozemku parc. č., což se posléze promítlo i do výroku exekvovaného rozhodnutí. Jelikož je exekuční soud vázán exekučním titulem, nařídil exekuci právě v souladu s jeho zněním, a bylo-li posléze zjištěno, že uloženou povinnost fakticky vykonat nelze, nezbylo než exekuci podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. Dále okresní soud rozhodl tak, že oprávněná je povinna nahradit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku 9 135, 50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II.), za další žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III.) a oprávněné uložil povinnost nahradit České republice-na účet Okresního soudu ve Znojmě na nákladech znalečného částku 3 248 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok IV.).

      Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, a to v rozsahu výroků I. III. a IV., neboť exekuční titul shledal materiálně nevykonatelným s odůvodněním, že případné vady nalézacího řízení nelze napravovat až v řízení exekučním, pročež bylo namístě exekuci zastavit podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., (výrok I.), dále ve výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi na úhradě nákladů exekuce částku 9 135, 50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II.), a žádnému z účastníků řízení a ani soudnímu exekutorovi právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal (výrok III.).

      Ve včasném dovolání oprávněná namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, neboť mylné uvedení parcelního čísla pozemku, na němž stojí studna, ještě nečiní celý výrok exekučního titulu v úplnosti nevykonatelným, jelikož se taková materiální nevykonatelnost týkala jen části výroku, v níž byl blíže konkretizován způsob provedení opravy (tj. obnovení a uvedení do funkčního stavu podzemního vedení elektrické přípojky), avšak povinnost opravit zařízení na čerpání a rozvod vody povinný 1) dosud nesplnil.

      Naplnění předpokladu přípustností dovolání dovolatelka vymezuje – vzhledem k obsahu dovolání – tak, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, kterou se ani odvolací soud při svém rozhodování nezabýval, zda výrok nalézacího soudu nemůže obstát i bez nemožné části; výrok oproštěný o nemožnou a nevykonatelnou část totiž zní: „Žalovaný č. 1 je povinen na svůj náklad opravit zařízení na čerpání a rozvod vody v k. ú. J. u M. B. sestávající se ze stavby vodárny, ze stavby studny s ponorným čerpadlem, z rozvodů vody, z elektrické přípojky nadzemního vedení k objektu vodárny na p. č. st. a z elektrické přípojky podzemního vedení z vodárny na p. č. st. k ponornému čerpadlu ve studni, to vše do 1 měsíce po právní moci rozsudku.“ Zařízení na čerpání vody je v uvedeném katastrálním území jediné, je přesně označeno a nemůže být tudíž pochyb o tom, kterou elektrickou přípojku má povinný 1) opravit. Z tohoto důvodu nebyl nikdy dán důvod pro zastavení exekuce.

      Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

      Povinný 1) a 2) se k podanému dovolání nevyjádřil.

      Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (čl. II. bod 1, a contr. bod 7., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 25. 1. 2018 a exekuční řízení bylo zahájeno v roce 2012.

      Pro posouzení dovolání je prvořadě určující, že nesplňuje obligatorní náležitosti uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., jestliže (materiálně) neobsahuje konkretizovaný údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.

      V dané věci rozhodné znění ustanovení § 237 o. s. ř. stanoví podmínky přípustnosti tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

      Z ustálené judikatury dovolacího soudu dlouhodobě vyplývá, že zákonná podmínka přípustnosti dovolání prvotně klade na dovolatele povinnost vymezit, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, druhotně pak doložit, že tato hlediska jsou v dané věci také reálně naplněna.

      Je evidentní, že dovolatelka těmto požadavkům v dovolání nedostála; obsah dovolání nelze totiž interpretovat jinak, než jako prostou polemiku se závěry nižších soudů ohledně otázky nedostatku materiální vykonatelnosti exekučního titulu, a to tvrzením, že alespoň část výroku – oproštěného o to, co, jak i ostatně sama připouští, objektivně vykonat nelze – může přeci jen pro účely již nařízené exekuce obstát. Jde tím o pouhý spor o konkrétní řešení konkrétního případu, založeného na specifických skutkových okolnostech, aniž by byla „ve hře“ skutečná právní otázka, jejíž řešení by bylo zobecnitelné. Sporné vymezení toho, co bylo exekučním titulem vskutku uloženo jako povinnost, jež má být vykonána, a oponentura, kterou proti závěrům nižších soudům předkládá dovolatelka, takovou právní otázku zjevně nezakládá.

      Řečeno jinými slovy – ačkoli dovolatelka v dovolání ohlašuje, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, nepřináší posléze ničeho, co by bylo možno považovat za způsobilé reálně založit splnění podmínek přípustnosti dovolání, jak jsou zakotveny v ustanovení § 237 o. s. ř.

      Nejvyšší soud již dříve ve svých rozhodnutích stanovil, že nelze připustit, aby pouhé (neprověřené) tvrzení, že určitá právní otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena, garantovalo automaticky (bez dalšího), že dovolání je bez vady (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5018/2017 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1450/2018). Při plném vědomí toho, že není snadné tuto podmínku přípustnosti dovolání konkretizovat, nutno trvat na tom, aby se dovolatel o to pokusil, kupříkladu vymezením právních otázek blízkých, od nichž se otázka v dané věci předmětné odlišuje, a tím vyžaduje speciální posouzení. Je potřebné, aby dovolatel dal najevo, že se s judikaturou dovolacího soudu přiměřeně seznámil, resp. že jeho úsudek, že odpovídající judikatura chybí, je adekvátně podložený (srov. nároky, které jsou kladeny na řádné vymezení ostatních důvodů přípustnosti dovolání). Je naopak zjevným obcházením ustanovení § 237 o. s. ř. postup, kdy dovolatel jednoduše ohlásí, že ta či ona otázka dosud dovolacím soudem nebyla řešena, a poté – opět jednoduše, dokonce nezřídka k otázce jiné – předestře vlastní, odvolacímu soudu oponentní, verzi.

      Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 a § 238a o. s. ř.), náležitostí formálně bezvadného dovolání, a jeho nedostatek, není-li v průběhu dovolací lhůty odstraněn – jako je tomu v dané věci – představuje vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

      Důsledkem toho je, že dovolání takto vadné musí být podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto; ve smyslu ustanovení § 243f odst. 2 o. s. ř. takové rozhodnutí učiní předseda senátu, a to jen se stručným odůvodněním podle ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř.

      Již jen nad tento rozhodný rámec a na vysvětlenou dovolatelce stojí za zaznamenání, že právě „způsob provedení obnovy elektrické přípojky“ byl pro vymezení povinnému uložené povinnosti zjevně klíčový.

      Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná (její dovolání bylo odmítnuto), a povinným 1) a 2) žádné náklady dovolacího řízení (posuzováno podle obsahu spisu) nevznikly.

      P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný

      V Brně dne 19. 9. 2018


      JUDr. Vladimír Kůrka
      předseda senátu