Rozhodnutí NS

28 Cdo 316/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/27/2019
Spisová značka:28 Cdo 316/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.316.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Vady podání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
09/05/2019
I.ÚS 1546/19
JUDr. Milada Tomková
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 316/2019-241


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce
E. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Duchoněm, advokátem se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 293, proti žalované Šroubárně Turnov, a.s., se sídlem v Turnově, Bezručova 788, identifikační číslo osoby: 46504613, zastoupené Mgr. Pavlem Vernerem, advokátem se sídlem v Turnově, Palackého 211, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 112/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. září 2018, č. j. 20 Co 216/2018-215, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení
ve výši 4.114,- Kč k rukám Mgr. Pavla Vernera, advokáta se sídlem v Turnově, Palackého 211, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

        Odůvodnění:

Okresní soud v Semilech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 4. 2018, č. j. 3 C 112/2017-130, zamítl žalobu na určení, že žalovaná není vlastníkem ve výroku blíže specifikovaných pozemků – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 16.991,20 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá na navrhovaném negativním určením, že žalovaná není vlastníkem předmětných pozemků, naléhavý právní zájem. Dovodil, že požadované určení by nemohlo vést k odstranění právní nejistoty žalobce a ani by nepřispělo k ochraně jeho zájmů, neboť dané určení by se nemohlo promítnout do zápisu v katastru nemovitostí. Připomněl také, že se žalobce v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 133/2014 neúspěšně domáhal proti téže žalované k předmětným pozemkům určení svého vlastnického práva.

Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 18. 9. 2018, č. j. 20 Co 216/2018-215, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 14.202,- Kč (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, pročež na odůvodnění jeho rozsudku pro stručnost odkázal. Nadto s odkazem na dřívější řízení ve věci týchž účastníků vedeném pod sp. zn. 5 C 133/2014 (řízení probíhalo nejen před obecnými soudy, ale i před Ústavním soudem, který usnesením ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1724/17, ústavní stížnost podanou žalobcem jako zjevně neopodstatněnou odmítl). Odvolací soud zdůraznil, že žalobce není osobou oprávněnou podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), čímž nesplňuje podmínky pro přiznání práva podle zákona o půdě, a tak přezkoumávané rozhodnutí prvostupňového soudu potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 1999, sp. zn. 23 Cdo 185/98 – tento rozsudek, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), případně v existenci právní otázky, jež je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatel má především za to, že je osobou oprávněnou ve smyslu restitučních zákonů. Podotýká, že svůj restituční nárok uplatnil včas, tento nárok nebyl ke dni schválení privatizačního projektu ohledně předmětných nemovitostí zamítnut (ani o uplatněném nároku nebylo rozhodnuto), tudíž se jednalo o majetek vyloučený z privatizace podle § 1 odst. 3, § 3 a § 47 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, a proto žalovaná nikdy nemohla legálně nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení dovolatel vyvozuje z premisy, že navrhovaným určením bude odstraněn stav právní nejistoty žalobce a ohrožení práva žalobce na zákonné dořešení jeho restitučních nároků, pročež se dané určení dotýká právní sféry dovolatele. Dále dovolatel namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu jeho stručnosti, neboť odvolací soud odkázal na závěry a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný. Připomněla, že již dříve obecné soudy, jakož i Ústavní soud, shledaly, že restituční nárok žalobce je neopodstatněný a že žalobce není osobou oprávněnou ve smyslu zákona o půdě, podle kterého jím byl nárok původně uplatněn (odkázala v této souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4835/2016, a usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1724/17, jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Přisvědčila závěru soudů nižších stupňů, že na straně žalobce není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože posouzení otázky vlastnictví žalované není pro práva a závazky žalobce rozhodné. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 18. 9. 2018 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda dovolání má obsahové náležitosti vyplývající z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je v rozsahu, v něm netrpí vadami, ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí). Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu
§ 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Argument, podle kterého „při řešení otázky hmotného, resp. procesního, práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).


Ač dovolatel ohlašuje důvod přípustnosti dovolání – rovněž – pro právní otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, takovou otázku v dovolání v rozporu se shora označenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu ani obsahově nijak nevymezuje a v této souvislosti (což vyplývá z logiky věci) ani neidentifikuje rozhodnutí dovolacího soudu, která rozdílnost v rozhodování určité (konkrétní) právní otázky reprezentují. Dovolání je z hlediska žalobcem odkazovaného důvodu přípustnosti dovolání („že dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“) vadné, a tudíž neprojednatelné.

Dovolání není dále přípustné z důvodu „odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího,“ kterou žalobce spojuje se závěrem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 1999, sp. zn. 23 Cdo 185/98, jenž byl uveřejněn pod číslem 42/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek („Lze-li určitou věc považovat za majetek, který je ustanovením § 1 odst. 3, § 3 a § 47 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyloučen z privatizace podle cit. zákona, nemohla být taková věc podle části druhé a třetí zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, privatizována; přitom je nerozhodné, že byla uvedena ve schváleném privatizačním projektu.“).

Na otázce řešené v odkazovaném rozsudku dovolacího soudu, kterou žalobce projektuje do svých poměrů, označuje-li se jako osoba oprávněná podle restitučních předpisů, rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, a proto nemohla být z jejího podnětu přípustnost dovolání založena (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle
§ 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Účelem dovolacího řízení totiž není řešení problémů ryze hypotetických, které dovolatel nastoluje, bez vlivu na konečné rozhodnutí ve věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 188/2015); totéž přitom platí i pro dovolatelem předkládaná rozhodnutí Ústavního soudu (tj. pro nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 17/01, ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/2001, ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 571/99, ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. I. ÚS 243/98, a usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 531/03).


Pokud odvolací soud zcela odkázal na (správné) důvody rozsudku soudu prvního stupně, ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce z důvodů předestřených prvostupňovým soudem nemá na navrhovaném určení naléhavý právní zájem. Protože tento závěr žalobce napadá toliko prostým nesouhlasem s tím, jak odvolací soud o absenci naléhavého právního zájmu na negativním určení vlastnického práva žalované rozhodl (aniž by v souvislosti s touto otázkou vymezil některý z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.), nemohou ani námitky, jimiž brojí proti prezentovanému závěru, přípustnost dovolání založit. Pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem totiž přípustnost dovolání založit nemůže (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5211/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 587/2017).

Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání považuje dovolací soud za potřebné uvést, že závěr odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, že žalobce nemá na negativním určení vlastnického práva žalované k předmětným pozemkům naléhavý právní zájem, by v konfrontaci se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plně obstál.

V judikatuře dovolacího soudu je jednotně judikováno, že určovací žaloba podle § 80 [dříve písm. c)] o. s. ř. je preventivního charakteru a místo má jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry jsou podmíněny též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, oba uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod pořadovými čísly 20 a 21, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002).

Uvedenému pojetí určovací žaloby neodpovídá odůvodnění naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném negativním určení (že žalovaná není vlastníkem předmětných pozemků). Takovéto určení by v daném případě nemohlo vytvořit podklad pro uváděné vyjasnění právních vztahů mezi účastníky, neboť negativní určení, že žalovaná není vlastníkem předmětných pozemků, by nic nevypovídalo o tom, zda a jaký právní vztah mezi žalobcem a žalovanou existuje a jaká práva a povinnosti z tohoto vztahu pro ně plynou. Dovolací soud připomíná, že z negativního určení vlastnického práva nerezultuje závěr, kdo je skutečným vlastníkem nemovitosti, jelikož skutečným vlastníkem může být i osoba třetí. Dovolací soud se proto dlouhodobě přihlašuje k názoru (formulovanému již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2589/98, uveřejněném časopisu Soudní rozhledy č. 8/2000, a následně zopakovaného např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002), že podkladem pro provedení zápisu změn v katastru nemovitostí nemůže být rozhodnutí, jímž by právo nebo právní vztah byl určen negativně, protože takové rozhodnutí by nemohlo vytvořit podklad pro vyjasnění právních vztahů mezi účastníky.


V souvislosti s žalobou na určení vlastnického práva je vhodné rovněž připomenout právně žádoucí stav, aby žaloba o určení vlastnictví k nemovitostem směřovala vůči všem osobám, jež jí mohou být dotčeny. Právě tyto osoby jsou výrokem soudu vázány (srovnej ustanovení § 159a odst. 1 a 3 o. s. ř.) a v případě, že jiné subjekty práva byly opomenuty, současně absentuje naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 406/2007).

Je tudíž nepochybné, že základní předpoklad vyhovění žalobě na určení vlastnického práva (existence naléhavého právního zájmu žalobce na navrhovaném určení) není v poměrech projednávané věci z důvodu výše naznačených tezí dán.

Namítá-li žalobce rovněž nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu pro nedostatek důvodů, pak uvedenou námitkou žalobce vystihuje případ vady řízení, která s účinností od 1. 1. 2013 není samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), a tak tomu v projednávané věci není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Nicméně se jeví vhodným dodat, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je, na rozdíl od mínění žalobce, zřetelně patrné, k jakým závěrům dospěl, byť tak učinil formou odkazu na předchozí rozhodnutí v obdobné věci týchž účastníků a zprostředkovaně též na své vlastní skutkové závěry, tudíž se nijak nezpronevěřil požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 3066/2005).

Sluší se doplnit, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. XY, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. XY, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. XY, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. XY, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int). Podle rozsudku ve věci H. proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. XY, body 59 – 60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu.

Pokud dovolatel podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bez výslovného uvedení, že by jím napadal pouze některý z jeho výroků, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení II. a ve vztahu k části výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech prvostupňového řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].

Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 27. 3. 2019


JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu