Rozhodnutí NS

7 Tdo 146/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/15/2019
Spisová značka:7 Tdo 146/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.146.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/26/2019
II.ÚS 2425/19
II.ÚS 2425/19
JUDr. Kateřina Šimáčková
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 146/2019-33


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 15. 5. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného A. A., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 8 To 69/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 4/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:
I

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 6 T 4/2018, byl obviněný A. A. uznán vinným zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let se zařazením do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou a bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 8 To 69/2018, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Obviněný se trestného činu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 30. 7. 2017 v době od 17:30 hodin do 18:05 hodin v XY, okres Jičín, místní část XY, v objektu bývalého zemědělského družstva, z nezjištěného motivu, avšak zjevně v přímém úmyslu způsobit škodu na cizím majetku, založil zřejmě plynovým zapalovačem, který u něj byl nalezen, požár lučního sena uskladněného v hale, dále založil požár balíků slámy uskladněných na volném prostranství poblíž haly, další požár založil u polní cesty vedoucí od tohoto objektu a dále založil požár řepkové slámy a lučního sena uskladněných v hale, odkud se přemístil k přilehlému poli s porostem ozimé pšenice na ploše s výměrou 19,85 ha v plné zralosti před sklizní a na začátku této plochy založil další požár a poté založil další požár v této ploše, který byl vzápětí uhašen policisty, kteří jej pak v 18:05 hodin na tomto místě zadrželi a tímto jednáním způsobil ve výroku o vině uvedeným subjektům škodu v celkové výši 6 984 374 Kč.
II

Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním obviněný A. A. s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve svém dovolání nejprve shrnul předcházející fáze řízení a následně uvedl, že závěry soudů jsou založeny pouze na nepřímých důkazech, domněnkách a subjektivních pocitech.

Sám svou vinu od počátku popírá a je přesvědčen, že mu nebyl prokázán úmysl a soudy nedostatečně zhodnotily provedené důkazy. V celém řízení nebyl získán jediný přímý důkaz a nepřímé důkazy netvoří jednotný celek. Nikdo ho neviděl požár založit, pouze se pohyboval v blízkosti zapálených nemovitostí a byl u něj nalezen zapalovač, což však nic nedokazuje, jelikož nebylo prokázáno, že právě tímto zapalovačem byl požár založen.

Aby mohl být uznán vinným zločinem obecného ohrožení, musí mu být prokázán úmysl. Úmyslné zavinění musí obsahovat všechny znaky objektivní stránky, specificky pak znaky charakterizující způsobení obecného nebezpečí, respektive jeho zvýšení, ztížení jeho odvracení nebo ztížení zmírnění jeho následků. Pachatel musí přesně vědět, že může takové nebezpečí způsobit a mít vůli ho způsobit, což odlišuje tuto skutkovou podstatu od trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 tr. zákoníku.

K tomu, aby založil požár, neměl důvod ani motiv. Spáchání trestného činu mu nemohlo přinést žádný prospěch. Byl na cestě do XY na ukrajinskou ambasádu. Dále dodal, že jej nikdo ze svědků řádně neidentifikoval, pouze popsali, co měl mít na sobě. V obci se ale nachází ubytovna, kde žijí cizinci, a tak to mohl být kdokoli jiný ať už z ubytovny nebo někdo, kdo obcí procházel.

Rovněž vyslovil nesouhlas se závěry znaleckých posudků z oborů psychologie a psychiatrie. Je přesvědčen, že pokud by se v době vyšetřování nenacházel na uzavřeném infekčním oddělení, byly by závěry znalců jiné.

Soud prvního stupně se podle obviněného také nedostatečně zabýval otázkou, jak se stopy obsažené v naftě a stopy hoření organických materiálů, mohly dostat na jeho oblečení. Při zadržení, že ale ulehl na zem a poté na kapotu policejního vozu a zároveň procházel podél hořícího pole k policistům. Právě tímto způsobem se na jeho oblečení mohly stopy dostat a také odvolací soud připustil, že se tyto látky mohly dostat ne jeho oděv i jiným způsobem.

Dále poukázal na skutečnost, že pole se mohlo vznítit od hořících budov, ze kterých podle svědků létaly kusy hořícího eternitu.

Obhájkyně obviněného následně v poslední části dovolání doplnila dovolací argumentaci o sdělení obviněného, že svědci uvedli, že viděli osobu, která vypadala opile nebo pod vlivem drog, avšak on byl zcela střízlivý.

Navrhoval rekonstrukci činu nebo prověrku na místě, jelikož má za to, že by to prokázalo jeho nevinu. Vzhledem k místu, kde byl zadržen a kolik času uplynulo od založení požáru, nestihl by požáry vůbec založit. Dále poukázal na fakt, že znalci nevyloučili možnost samovznícení ani žhářství.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 8 To 69/2018, jakož i předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2018, č. j. 6 T 4/2018-984, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v úvodu vyjádření k dovolání uvedl, obviněný založil své dovolání na nesouhlasu se skutkovým zjištěním soudů a namítl, že soudy neprovedly jím navržené důkazy. S těmito námitkami se však vypořádaly již oba soudy ve svých rozhodnutích, státní zástupce se s argumentací soudů ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje.

Státní zástupce následně dodal, že obviněný omezil své námitky výlučně na otázky procesní a nenamítl nic k právnímu posouzení svého skutku nebo k jinému hmotně právnímu posouzení. Jeho námitky tak nenaplňují uplatněný ani žádný jiný důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř.

Správností skutkových zjištění se může dovolací soud zabývat jen zcela výjimečně a to v případě, pokud měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu. Nic takového ale obviněný nenamítl. Ve věci provedené důkazy byly souladné i v takových drobnostech, jako když svědci popisovali shodně plastovou láhev, kterou osoba, která procházela obcí, držela. Soudy se vypořádaly i s navrženými důkazy a řádně odůvodnily, proč je neprovedly.

Podle státního zástupce je pak námitka, že neexistují jednoznačné důkazy o jeho vině námitkou porušení zásady in dubio pro reo. Tato zásada je zásadou procesní a Nejvyšší soud nepřipouští, aby její dodržení bylo zkoumáno v dovolacím řízení, přičemž státní zástupce odkázal na rozsáhlou judikaturu, která se této zásady týká.

Podle státního zástupce námitky obviněného neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 256i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
III

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§ 265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Je vhodné připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.

Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.

V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, proč by uvedený skutek (blíže popsaný v rozsudku soudu prvního stupně) nevykazoval zákonné znaky uvedeného zvlášť závažného zločinu a pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů s odkazem na tvrzení, že ve věci neexistuje žádný přímý důkaz a nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec. Svou vinu po celou dobu popírá a rozporuje výpovědi svědků, kteří uvedli, že viděli na více místech v obci cizího člověka s plastovou lahví, který se choval agresivně a náhodně ničil cokoli, co mu stálo v cestě.

Nejvyšší soud k námitkám obviněného uvádí, že je pravdou, že ve věci neexistuje žádný přímý důkaz, avšak ucelený řetězec nepřímých důkazů dostatečně odůvodňuje rozhodnutí o vině a nelze tak hovořit o jakýchkoli pochybnostech. Pokud obviněný namítá, že nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec a existují tak pochyby o jeho vině, pak v zásadě namítá porušení zásady in dubio pro reo. K této zásadě Nejvyšší soud uvádí, že tato námitka obsahově nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této věci však pochybnosti o vině obviněného nevznikly, poněvadž bylo svědeckými výpověďmi jednoznačně prokázáno, že se choval velmi nestandardně, působil opile a dezorientovaně. Svědci popsali jeho pohyb obcí od 15:00 hodin až do zadržení, přičemž jednotlivé výpovědi na sebe navazovaly. Rovněž bylo prokázáno, že žádal o vodu, přičemž se mu všichni zdráhali pomoci (až svědek J. V. mu dal láhev vody a právě o této lahvi pak hovořili další svědci). Sám obviněný vypověděl, že několik dní prakticky nespal a nejedl. Vzhledem k teplotám, které v tu dobu přesahovaly 30 stupňů Celsia, nedostatku tekutin a nedostatku spánku, lze tak pochopit, proč na svědky působil jako osoba pod vlivem alkoholu či drog přesto, že orientační testy na drogy a alkohol byly negativní. Podle svědků se choval agresivně, ničil věci kolem sebe, křičel, zvonil na zvonky a dožadoval se pomoci. Ze znaleckého posudku z psychiatrie a psychologie (č. l. 298 a násl. trestního spisu) vyplynulo, že je osobou, která je zvýšeně agresivní, labilní, impulzivní, egocentrická se zájmem pouze o věci, nikoli lidi, bez schopnosti odložit své potřeby.

Obecně hmotněprávní námitku obviněného o neprokázání úmyslu rovněž nelze podřadit pod uplatněný důvod dovolání, protože ji obviněný zakládá na popření skutkových zjištění soudů s tím, že mu jednání nebylo prokázáno a nedopustil se jej. Jestliže ale soudy dospěly k závěru, že jednal v úmyslu přímém, Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožňuje. Trestného činu obecného ohrožení ve smyslu § 272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo úmyslně způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání, nebo kdo takové obecné nebezpečí zvýší anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění a takovým činem způsobí škodu velkého rozsahu.

Bylo prokázáno, že zcela úmyslně, v době velkého sucha a horkého počasí zapálil seno, slámu a obilí. Musel si být bez dalšího vědom, že jde o vysoce hořlavé materiály a požár se bude velmi rychle šířit.

Námitku obviněného, že svědci vypověděli, že viděli osobu, která vypadala opile nebo pod vlivem drog a u něj byl test na drogy i alkohol negativní, rovněž nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod a Nejvyšší soud k ní podotýká, že z výpovědi svědka V. Š. vyplynulo, že obviněný po něm žádal injekční stříkačky a řešil primárně téma alkoholu, peněz a drog. Obviněný však popírá zneužívání drog. Má však tendenci bagatelizovat své činy a jako obranu používat účelovou lež, a navíc je nakažen virovými nemocemi, které jsou rozšířené primárně mezi uživateli drog (HIV a hepatitida C). Lze tak uzavřít, že ač byl v inkriminovanou dobu střízlivý a jeho chování tak lze připsat jiným faktorům, tak tvrzení, že drogy nikdy neužíval, lze považovat za lživé, avšak pro danou věc nepodstatné.

K námitce, že nemohl stihnout založit požáry ve velmi krátkém časovém úseku cca. 800 m od sebe lze uvést, že vzdálenost mezi ohniskem prvního požáru (první hala) k ohnisku posledního požáru (pole) je cca. 450 m a podle policistů, kteří jej zadrželi, pole teprve začínalo hořet. Je tedy s ohledem na pohyb obviněného a celou řadu založených požárů vyloučeno, že by strůjcem požáru mohl být někdo jiný. Časová osa je tak poměrně jasná, kdy od chvíle, kdy v 17:32 hodin svědek Svoboda volal tísňovou linku Policie ČR, že vidí muže, který ničí věci kolem sebe, do zadržení v 18:05, musel urazit vzdálenost lehce přesahující jeden kilometr, což je vzdálenost, kterou lze za více než 30 minut překonat i velmi pomalou schůzí, případně se zastávkami.

Obviněný tedy sice formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají. Předmětem právního posouzení, jehož nesprávnost lze namítat, je skutek tak, jak ho zjistily soudy.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.

Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Hradci Králové, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Vrchní soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Obviněný namítl, že soudy neprovedly jím navržené důkazy. Nejvyšší soud podotýká, že soudy nemají povinnost provést veškeré navržené důkazy, avšak svůj postup musí řádně odůvodnit. V dané věci soudy neprovedly návrh spočívající v doplnění znaleckého posudku a rekonstrukci činu (případně prověrce na místě) a na str. 13 v bodě 21 rozsudku nalézacího soudu, respektive na str. 4 v bodě 19 rozhodnutí odvolacího soudu, toto své rozhodnutí jasně a srozumitelně zdůvodnily. Nejvyšší soud tak v postupu soudů nespatřuje žádné vady.

Lze tak uzavřít, že zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného. Jestliže v dovolání obviněný tuto obhajobu opakuje, lze proto odkázat na odůvodnění soudů obou stupňů, které se přehledně a výstižně vypořádaly s jednotlivými aspekty obhajoby obviněného.

Právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že obviněný je pachatelem předmětného činu. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného A. A. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 5. 2019


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu