Rozhodnutí NS

6 Tdo 252/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/21/2019
Spisová značka:6 Tdo 252/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.252.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 252/2019-493


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 3. 2019 o dovolání, které podal obviněný R. J., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2018, č. j. 1 To 34/2018-379, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 11/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 3. 2018, č. j. 28 T 11/2017-327, byl obviněný R. J. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 3 tr. zákoníku, přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ohrožení výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem uvedeným ve výroku rozsudku.

2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

3. O odvolání obviněného a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 7. 2018, č. j. 1 To 34/2018-379, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ohrožení výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že

v přesně nezjištěné době od měsíce září 2015 do měsíce března 2016 v obci XY, na ulici XY, okres Vsetín, v dětském pokoji bytu č. 8, ve třech případech vykonal soulož na vnučce své manželky L. J., nezletilé AAAAA (pseudonym), narozené XY, tak, že v době, kdy byla nezletilá sama doma a kdy jej dobrovolně pustila do bytu, ji bez jejího výslovně projeveného souhlasu a zároveň bez jakéhokoliv projevu odporu, kdy využil jejího nízkého věku, nevědomosti v oblasti sexuality a své autority, kdy ho nezletilá poškozená vnímala jako mužský prvek v rodině, zpočátku ji osahával na celém těle, poté jí svlékl všechno oblečení, přičemž se sám obnažil ve spodní části těla a dále ji osahával a líbal na obnaženém těle a poté nezletilé zasunul svůj pohlavní úd do pochvy a vykonal na ní soulož, přičemž k jeho vyvrcholení vždy došlo mimo tělo nezletilé, v jednom případě za účelem povolnosti podal nezletilé alkohol, a takto jednal i přesto, že věděl, neboť jde o jeho nevlastní vnučku, kterou zná od narození a se kterou se často stýká, že poškozená v době jeho konání nedovršila patnáctý rok, přitom za účelem svého sexuálního uspokojení pořizoval prostřednictvím svého mobilního telefonu zn. LG, opatřeného paměťovou kartu Mikro SD HC 16 GB zn. Kingstone, č. XY, nejméně 10 fotografií nezletilé AAAAA, narozené XY, při kterých byla nahá v různých sexuálních polohách a tyto uchovával ve svém mobilním telefonu zn. LG, zn. SMART a z části v notebooku značky HP, černé barvy, v. č. XY, přičemž v důsledku tohoto jednání obžalovaného u nezletilé poškozené došlo k předčasnému probuzení sexuality a přizpůsobení se oběti sexuálnímu zneužívání a následně se rozvinula posttraumatická stresová porucha, která trvala nejméně do 29. 6. 2016.

4. Odvolací soud obviněného za tyto trestné činy odsoudil podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon ho zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.

II.
Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti výroku, jímž byl uznán vinným ze zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, o trestu a výroku, kterým mu byla uložena povinnost podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatit poškozené AAAAA nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč, obsaženým v citovaného rozsudku vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Šimka (v substituci za Mgr. Michaela Žílu) dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

6. Obviněný namítá, že ačkoliv se o pohlavní styk pokusil, nikdy nedošlo k jeho dokonání z důvodu jeho neschopnosti dosáhnout erekce. Stran dokonání činu proti sobě stála dvě rozdílná tvrzení obviněného a poškozené, přičemž absentoval jakýkoliv další důkaz. Není proto možné považovat toto skutkové zjištění za spolehlivě prokázané. Opíralo se totiž pouze o procesně nepoužitelnou výpověď poškozené, která měla být podle odvolacího soudu nahrazena přímými důkazy, nebylo však konkretizováno jakými. Výpovědi matky a kamarádky nezletilé jsou pouze zprostředkovanou reprodukcí toho, co jim měla údajně sdělit nezletilá. Vznikl tak extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními odvolacího soudu, který založil porušení práva na spravedlivý proces a nesprávnou právní kvalifikaci skutku, neboť z provedených důkazů lze dovodit pouze jednání ve stadiu pokusu. Dovolatel dodává, že nelze akceptovat, aby jediným usvědčujícím důkazem byla procesně nepoužitelná výpověď poškozené a na jejím základě postavené znalecké posudky.

7. Dále obviněný namítá absenci znaku bezbrannosti poškozené. Tento závěr soudů se opírá o znalecký posudek, který byl však výslechem znalců v hlavním líčení relativizován, když znalkyně uvedla, že poškozená není „podrobivá bytost“, je schopna se vymezovat vůči svému okolí, nebojí se projevit a je schopna klást odpor. Dodává, že poškozená byla ve věku 13-14 let a byla schopna pochopit jednání obviněného a svůj nesouhlas s ním projevit. Soudy se omezily na konstatování jeho vědomosti o těchto skutečnostech, není však zřejmé, o jaké důkazy tyto závěry opřely. Je tedy otázkou, jestli za situace, kdy poškozená neprojevila jakýkoliv odmítavý postoj k jeho jednání, mohl obviněný vědět, že využívá její bezbrannosti.

8. Obviněný dále zpochybňuje naplnění znaku těžké újmy na zdraví. Soudy v tomto případě vyšly ze závěru znaleckého posudku, ten však vycházel prakticky pouze z tvrzení poškozené. Obviněný navrhoval, aby byl vypracován znalecký posudek, nicméně souhlas s dalším zkoumáním poškozené byl odepřen. Došlo tak k porušení práva na obhajobu, zásady kontradiktornosti trestního řízení a tzv. rovnosti zbraní. Skutkové a právní závěry jsou tak v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, když neexistuje žádný jiný zásadní důkaz svědčící o naplnění znaku těžké újmy na zdraví.

9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení (správně zřejmě rozsudek) podle § 265k tr. ř. zrušil a věc podle § 265l tr. ř. vrátil soudu druhého stupně k novému projednání.

10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně upozornil na teoretická východiska užití zvoleného dovolacího důvodu a zhodnotil, že naprostou většinu námitek obviněného nelze podřadit pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podle jeho názoru podřadit pouze výhradu dovolatele, prostřednictvím níž zpochybnil naplnění subjektivní stránky ve vztahu ke znaku zneužití bezbrannosti.

11. Zmíněné výhrady (krom zmíněné výhrady o chybějící subjektivní stránce) obviněný staví pouze do roviny nesouhlasu s hodnocením jednotlivých důkazů, jejichž vypovídací hodnotu současně zpochybňuje, nedostatečným shledává také rozsah provedeného dokazování a dále rozporuje soudy učiněná skutková zjištění, která dokonce shledává extrémně nesouladnými s provedenými důkazy. Námitky takové povahy, jejichž podstatou je pouze údajné nerespektování § 2 odst. 2, 5 a 6 tr. ř. ze strany obecných soudů, však pod žádný dovolací důvod podřadit nelze.

12. Podle státního zástupce z obsahu spisového materiálu vyplývá, že krajský soud věnoval dokazování náležitou pozornost a provedl je pečlivě a v rozsahu potřebném pro patřičné objasnění celé trestní věci. Veškeré důkazy přitom hodnotil řádně, striktně podle zásad vymezených v § 2 odst. 6 tr. ř., v souladu s jejich obsahem a bez známek jakékoli deformace. Skutkový stav popsaný ve výrokové části rozsudku obou soudů, proti němuž nic nenamítal ani odvolací soud, pak z provedených důkazů logicky vyplývá a navazuje na jejich obsah. Skutečnost, že se obviněný neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, ještě neznamená, že jsou vadná, s provedenými důkazy nesouladná, a že odsouzením dovolatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž jednotlivci automaticky nezaručuje nárok na rozhodnutí, které by plně odpovídalo jeho požadavkům. Zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé řízení, kterého se však obviněnému v projednávané trestní věci dostalo.

13. K první námitce dovolatele uvedl, že soudy hodnocené důkazy (zejména výpovědi L. U. a nezletilé AAAAA, jakož i znalecký posudek MUDr. Marie Foltýnové a PhDr. Ludmily Mrkvicové) svědčí závěru, že mezi dovolatelem a poškozenou ve třech případech k souloži, tedy spojení pohlavních orgánů jeho a nezletilé, skutečně došlo. Na tom nemohou nic změnit ani dovolatelem tvrzené problémy s erekcí, a to tím spíš, pokud u něj posléze došlo k ejakulaci.

14. Výhrady spočívající ve zpochybnění znaku zneužití bezbrannosti a závěru o vzniku posttraumatické stresové poruchy u nezletilé, obviněný v podstatě založil na výhradách vůči znaleckému posudku. Obě znalkyně jsou erudované a na danou problematiku specializované, přičemž podaly jednoznačný posudek k nezletilé poškozené, jehož závěry v rámci výslechů u hlavního léčení také přesvědčivě obhájily. Soudy považovaly závěry posudku za natolik průkazné, že neshledaly potřebným doplňovat dokazování o další znalecké zkoumání nezletilé.

15. Ze zmíněného znaleckého posudku přitom vyplynulo, že poškozená, třebaže šlo o dívku již cca třináctiletou, s ohledem na dlouholetý blízký a v podstatě příbuzenský vztah s obviněným, který ji znal odmalička, byl jejím nevlastním dědečkem, a současně zastupoval mužský element v rodině, vnímala jeho osobu jako autoritu. To byl také důvod, pro který nebyla schopna se jeho jednání bránit a vyjádřit svůj odpor, třebaže jí takové jednání bylo nepříjemné a nesouhlasila s ním (o čemž svědčí i vzniklá posttraumatická stresová porucha). Poškozená jinak není podrobivá bytost, je schopna se vymezit vůči svému okolí a je schopna klást odpor. Tak by tomu bezesporu bylo v případě, že by se podobného jednání dopustila jiná, cizí osoba, neboť pak by poškozená vysoce pravděpodobně odpor kladla. Vůči dovolateli jako někomu, kdo pochází z okruhu její nejbližší rodiny, toho však schopna nebyla. Závěr soudů o naplnění znaku bezbrannosti poškozené ve vztahu k obviněnému, a to bezbrannosti psychické, proto státní zástupce shledal správným.

16. Z uvedeného znaleckého posudku současně vyplynulo, že následkem jednání obviněného byl vznik posttraumatické stresové poruchy u poškozené projevující se tísnivými pocity, flashbacky i vegetativními příznaky a trvající ještě v době provádění znaleckého zkoumání. Soudy proto nepochybily, pokud vzniklý následek posoudily jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.

17. Námitku, jejímž prostřednictvím obviněný zpochybnil naplnění subjektivní stránky ve vztahu ke znaku zneužití bezbrannosti, považuje za zjevně neopodstatněnou. Obviněný totiž poškozenou s přihlédnutím k blízkému a řadu let trvajícímu příbuzenskému vztahu velmi dobře znal. Nezletilá mu přitom nezavdala žádnou záminku k jednání, jehož se vůči ní dopustil, a současně se mu nijak nebránila, nereagovala na ně a pouze je útrpně snášela. Muselo mu proto být jasné, že jediným důvodem, proč mohl své protiprávní jednání uskutečnit, byla faktická neschopnost poškozené projevit svou vůli a vyjádřit vůči němu svůj odpor.

18. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.
Důvodnost dovolání
      a) obecná východiska

20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

24. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

25. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
      b) vlastní posouzení dovolání

26. Obviněný ve svém dovolání uplatnil tři námitky, o nichž má za to, že zakládají naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V prvním případě se jedná o námitku stran nedokonání trestného činu, kdy obviněný má za to, že jeho jednání mělo být posouzeno jako pokus předmětného trestného činu, dále namítá absenci znaku bezbrannosti a znaku těžké újmy na zdraví. Tyto námitky sice formálně směřují proti právnímu posouzení jeho jednání jako zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, ve skutečnosti však tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným nabízené verze skutkových událostí, ze které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci. Obviněný tak své závěry opírá jednak o zpochybnění rozsahu provedeného dokazování a hodnocení těchto důkazů soudy nižších stupňů a jednak o vlastní hodnocení důkazů, z něhož vyvozuje odlišná skutková zjištění od těch, ke kterým dospěl nalézací soud.

27. Na základě svého hodnocení důkazní situace pak dovozuje, že ve věci existuje tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Přestože dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí je zatíženo vadou tzv. extrémního nesouladu, dovolací soud tento jeho závěr nesdílí. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného.

28. Zaprvé dovolatel namítl, že trestný čin byl nesprávně posouzen jako dokonaný, když ve skutečnosti bylo jeho jednání ukončeno ve stadiu pokusu, neboť přestože se o pohlavní styk pokusil, nedošlo k jeho dokonání z důvodu jeho neschopnosti dosáhnout erekce. Při svém výslechu dne 16. 3. 2016 obviněný uvedl, že se pokoušel penis zasunout do pochvy a zasunul do pochvy prsty (viz č. l. 11) a že penis „zasunul na centimetr, maximálně dva do její pochvy“ (viz č. l. 12). Za soulož (coitus) je třeba pokládat spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Při souloži fakticky dochází k tomu, že mužský pohlavní úd vnikne do pohlavního orgánu (vagíny, pochvy) ženy. To znamená, že oba tyto orgány se spolu spojí v jednom okamžiku. Postačí, že došlo i jen k částečnému zasunutí pohlavního údu muže do pochvy ženy. Přitom nemusí ani dojít k porušení panenské blány. Spojením pohlavních orgánů je znásilnění dokonáno bez ohledu na to, zda došlo k pohlavnímu ukojení. Z uvedeného je zřejmé, a to na základě výpovědi samotného obviněného, že znak objektivní stránky spáchání činu souloží byl bezpochyby naplněn.

29. Na pravdě se pak nezakládá tvrzení obviněného, že soud vycházel z procesně nepoužitelné výpovědi poškozené, když z rozsudku nalézacího soudu je jednak zřejmé, že si byl nepoužitelnosti výpovědi nezletilé poškozené jako důkazu vědom (viz bod 5 rozsudku) a jednak, že ve vztahu k tomuto bodu vycházel mj. z výpovědí svědkyň L. U. a D. P., které považoval za věrohodné (viz bod 19. rozsudku). Na překážku v tomto případě nebyla ani skutečnost, že tyto svědkyně v rámci své výpovědi reprodukovaly, co jim o událostech pověděla poškozená, jak nalézací soud odůvodnil s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (viz bod 18. rozsudku).

30. K absenci znaku bezbrannosti obviněný ve svém dovolání uvedl, že poškozená vůči jeho jednání neprojevila jakýkoliv odmítavý postoj. Rozporoval proto svoji vědomost o tom, že v době svého jednání využíval její bezbrannosti. Ze znaleckého posudku MUDr. Marie Foltýnové a PhDr. Ludmily Mrkvicové vyplynulo, že poškozená vnímala obviněného jako autoritu a osobu blízkou a tudíž nebyla schopna vůči němu vyjadřovat odpor (viz č. l. 147-148). Znalkyně PhDr. Ludmila Mrkvicová své odborné závěry při svém výslechu soudem stvrdila, když uvedla, že poškozená obviněnému neodporovala, protože se jednalo o osobu blízkou, kterou respektovala, vnímala jako autoritu a došlo proto u ní k přizpůsobení jednání obviněného. Dodala, že kdyby poškozená pachatele tohoto jednání potkala v parku, její reakce by byla jiná (viz protokol o hlavním líčení ze dne 25. 1. 2018, č. l. 272). Vysvětlila také, že přestože bylo ve vypracovaném znaleckém posudku uvedeno, že poškozená není osobou, kterou by bylo snadné manipulovat, to že není podrobivá bytost, platí v obecném pojetí její osobnosti, nikoli však, pokud se jedná o projednávanou situaci. V běžných situacích, kde je přítomno více osob, je poškozená schopna obviněnému klást odpor, pokud ale šlo o jednání sexuálního charakteru, je bezbranná a přizpůsobuje se (viz protokol o hlavním líčení ze dne 7. 3. 2018, č. l. 321). Není taktéž pravdou, že závěry této znalkyně byly při hlavních líčeních relativizovány, když jak z písemného vyhotovení zpracovaného znaleckého posudku, tak i jejích následujících výpovědí v rámci hlavních líčení je zřejmé, že vypovídala konzistentně a na svých závěrech zcela setrvala. Ze žádné části jejího vyjádření nevyplynulo, že by stran svých závěrů změnila postoj. Naopak k rozsáhlým dotazům obhajoby své závěry podrobně vysvětlila a odůvodnila.

31. Z výpovědí svědků nadto vyplynulo, že poškozená se snažila projevit nesouhlas s jednáním obviněného způsobem přiměřeným jejímu věku a možnostem. Z výpovědi svědkyně L. U., matky poškozené, vyplynulo, že nezletilá se snažila s využitím pomoci kamarádky vyhnout jednání obviněného tak, že když jí poškozený volal, že přijde a ona mu řekla, že nemá čas. Přesto řekl, že přijde a ona proto volala kamarádce, ať k ní přijde. Dodala, že „pokud by jí nepomohla, tak by to bylo častěji“ (viz protokol o hlavním líčení ze dne 14. 12. 2017, č. l. 269). Kamarádka poškozené svědkyně D. P. vypověděla (viz protokol o výslechu svědkyně, č. l. 69), že jí poškozená sdělila, že „ji její nevlastní děda znásilnil“ a že „tři dny nespala, protože se bála, že jí něco udělá“. Z uvedeného je zřejmé, že poškozená jednání obviněného vnímala zcela negativně, bála se ho a snažila se mu vyhnout, jak mohla. Z výpovědí svědkyň L. U., L. J. a D. P. pak vyplynulo, že nezletilá se uchylovala k sebepoškozování v reakci na jednání obviněného.

32. S ohledem na to, že obviněný znal poškozenou celý její život a byl s ní v pravidelném kontaktu několikrát týdně a trávil s ní podstatnou část volného času, dobře ji znal. Obviněný neměl důvod se domnívat, že se k jeho jednání poškozená staví pozitivně, když jak sám vypověděl, mu poškozená nikdy nenaznačila nebo neřekla, že by s ním chtěla mít sexuální kontakt (viz výslech obviněného ze dne 16. 3. 2016, č. l. 12). Jak upozornil odvolací soud (viz bod 20. rozsudku odvolacího soudu), nelze hovořit z jeho strany o nedbalosti, když postupně svůj sexuální tlak na nezletilou zvyšoval. Je zřejmé, že obviněný své jednání postupně stupňoval a zkoušel reakce poškozené, když zjistil, že poškozená se jeho jednání přizpůsobila. Zneužití bezbrannosti pak spočívalo v tom, že tohoto využil za situace, když již nabyl vědomosti, že poškozená není schopna projevit svou vůli a vůči jeho jednání odpor. Právě tuto skutečnost využil k tomu, aby dosáhl svého cíle. Jak upozornila znalkyně PhDr. Ludmila Mrkvicová, poškozená jeho jednání plně nechápala a nerozuměla, proč se osoba jí blízká takto k ní chová (viz protokol o hlavním líčení ze dne 14. 12. 2017, č. l. 271). Dodala, že poškozená obviněného v době svého dětství plně akceptovala a je vysoce pravděpodobné, že by se podrobovala jeho případným návrhům jakéhokoli obsahu, tedy i vytýkaného jednání (viz protokol o hlavním líčení ze dne 7. 3. 2018, č. l. 321).

33. Pokud obviněný uvádí, že není zřejmé, na základě jakých důkazů ke svým závěrům nalézací soud dospěl, odkazuje dovolací soud na bod 19. rozsudku soudu prvního stupně, kde tento podrobně rozvedl, že vycházel ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie pro děti a dorost a klinická psychologie dětí a dospělých (č. l. 140-149) a výpovědí znalkyň, které tento znalecký posudek vypracovaly - MUDr. Marie Foltýnové (č. l. 293-294) a PhDr. Ludmily Mrkvicové (č. l. 271-273 a č. l. 321-322), přičemž v témže bodě rozvedl, jakým způsobem na základě těchto důkazů ke svým závěrům dospěl.

34. Námitku absence znaku těžké újmy na zdraví dovolatel založil na skutečnosti, že oba soudy při jeho posouzení vyšly ze znaleckého posudku, který dovolatel nepovažuje za dostatečný podklad. Dovolatel proto navrhoval vypracování dalšího znaleckého posudku. Předně je třeba uvést, že podle zásady volného hodnocení důkazů je na rozhodnutí nalézacího soudu, které skutečnosti považuje za relevantní k dokazování, které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede a jak tyto důkazy následně zhodnotí. Není procesní povinností obecných soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu účastníka, neprovedení navrhovaného důkazu proto ještě neznamená, že je řízení jako celek nespravedlivé (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 234/04 a sp. zn. I. ÚS 972/09).

35. Uvedené platí tím spíše, je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než osmnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj. V takovém případě musí být brány v potaz pravidla daná ustanovení § 102 tr. ř., a to především omezení podle odst. 2, tedy že v dalším řízení má být taková osoba vyslechnuta znovu jen v nutných případech. Posouzení, zda jde o takový případ, bude záležet na všech okolnostech konkrétní trestní věci, a zejména na důkazní situaci. Jedním z důvodů může být nutnost respektovat právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, podle něhož má obviněný právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Právo obviněného na spravedlivý proces není nadřazeno jinému základnímu lidskému právu, a to právu na zvláštní ochranu dětí zaručenému jak v čl. 32 odst. 1 větě druhé Listiny, tak i ve zvláštní mezinárodní smlouvě, která je součástí právního řádu a má přednost před zákonem ve smyslu čl. 10 Ústavy a kterou je Úmluva o právech dítěte (publikovaná pod č. 104/1991 Sb.). Je zjevné, že v ustanovení § 102 tr. ř. se realizuje právě tato zvýšená ochrana dětí, a proto jeho uplatnění nelze podmiňovat jen hlediskem ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 36/2015 Sb. rozh. tr.).

36. Současně třeba poznamenat, že v případě, že poškozený je tzv. zvlášť zranitelnou obětí ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 45/2014 Sb., o obětech trestných činů a změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), musejí orgány činné v trestním řízení přihlížet i k právní úpravě obsažené v citovaném zákoně. Zejména musí svůj postup přizpůsobit tomu, aby taková oběť byla prováděnými procesními úkony zatížena co nejméně, aby tak nedocházelo k její sekundární viktimizaci (viz ustanovení o tzv. druhotné újmě - § 2 odst. 5 cit. zákona). I z rozhodovací praxe Ústavního soudu lze dovodit, že v případech, kdy je u takové zvlášť zranitelné osoby dáno - v souvislosti se zamýšlenou potřebou jejího dalšího výslechu (ať již orgánem činným v trestním řízení či znalci v souvislosti se zpracováváním znaleckého posudku) - riziko prohloubení prvotní a opakování tzv. druhotné újmy oběti (srov. ustanovení § 2 odst. 5 zákona o obětech), musí být toto, s ohledem na důležitost chráněných zájmů obětí, rovněž relevantním kritériem pro jejich rozhodování (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 2916/15 či ze dne 20. 6. 2017, sp. zn I. ÚS 3709/16).

37. Ve věci posuzované je nepochybné, že poškozená nezletilá AAAAA má postavení zvlášť zranitelné oběti podle § 2 odst. 4 písm. d) cit. zákona, neboť byla obětí trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Při řešení důkazních návrhů obhajoby proto soudy nižších stupňů musely zohlednit i požadavky, které se vztahují k zájmům této poškozené, jejichž ochranu citovaná právní úprava poskytuje.

38. Nalézací soud podrobně vyložil důvody (viz bod 13 rozsudku), proč nebylo vyhověno důkaznímu návrhu dovolatele. Svůj závěr založil především na doporučení znalců, kteří uvedli, že opakovaný výslech poškozené není vhodný, neboť by vedl k její další psychotraumatizaci. Znalecký posudek znalkyň MUDr. Marie Foltýnové a PhDr. Ludmily Mrkvicové považoval soud za věrohodný, v jejich výpovědích u hlavního líčení neshledal žádné logické rozpory. Na pravdě se nezakládá ani tvrzení obviněného, že by znalkyně při vypracování posudku vycházely výhradně z tvrzení poškozené, když jak obě znalkyně v hlavním líčení uvedly, krom samotného pohovoru využily řady metod, na základě kterých ke svým závěrům dospěly. Je taktéž třeba upozornit, že skutečnost, že výpověď poškozené z přípravného řízení nemohla být použita jako důkaz z důvodu nedodržení § 102 odst. 1 tr. ř., tedy že k výslechu nebyl přibrán orgán sociálně-právní ochrany dětí nebo jiná osoba splňující požadavky tímto ustanovením kladené, nemůže způsobit nepoužitelnost znaleckého posudku zkoumajícího duševní stav této poškozené.

39. Skutečnosti neodpovídající je tvrzení dovolatele, že neexistuje jiný důkaz svědčící o naplnění znaku vzniku těžké újmy na zdraví, když z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 19.) je zřejmé, že při posuzování nevycházel výhradně ze znaleckého posudku těchto znalkyň, ale také ze znaleckého posudku MUDr. Petra Ročka a výpovědí svědkyň L. U., L. J. a D. P.

40. Z výše uvedeného je zřejmé, že nelze souhlasit ani s tvrzením obviněného, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, práv obhajoby, kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní. Pokud jde o znalecký posudek oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie pro děti a dorost a klinická psychologie dětí a dospělých, obhajoba byla seznámena s otázkami položenými znalkyním i výsledným znaleckým posudkem a mohla k těmto vznést námitky. Stejně tak byla obhajobě poskytnuta možnost pokládat znalkyním otázky během jejich výslechu v hlavním líčení, čehož jak je zřejmé z protokolů o těchto hlavních líčeních v obou případech využila. Výpověď svědkyně D. P. byla v přípravném řízení uskutečněna v souladu s § 102 tr. ř. a za přítomnosti obhájkyně v substituci za ustanoveného obhájce, která využila práva obhajoby a svědkyni kladla otázky (viz č. l. 68-69), a následně v hlavním líčení dne 25. 1. 2018 čtena v souladu s § 102 odst. 2 tr. ř. (viz č. l. 294 p. v.). Jak uvedl odvolací soud, dokazování bylo provedeno při plném respektování zásad ústnosti, přímosti a bezprostřednosti, kdy svědci byli před soudem osobně slyšeni a ostatní důkazy, jež byly opatřeny, ať již ve stadiu přípravného řízení či v řízení před soudem, byly provedeny v souladu s požadavky zákona, a dodržena byla také všechna další ustanovení trestního řádu, která se týkají práva obviněného na obhajobu (viz bod 14. rozsudku).

41. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

42. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 21. 3. 2019
                                      JUDr. Ivo Kouřil
                                      předseda senátu