Rozhodnutí NS

29 NSCR 79/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/30/2019
Senátní značka:29 NSCR 79/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.79.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Insolvenční řízení
Insolvenční správce
Reorganizace
Záloha
Vykonatelnost rozhodnutí
Dotčené předpisy:§ 4 odst. 1 písm. b) IZ.
§ 4 odst. 2 písm. b) IZ.
§ 5 písm. a) IZ.
§ 38 IZ. ve znění do 30.06.2017
§ 168 odst. 1 písm. a) IZ.
§ 168 odst. 2 písm. a) IZ.
§ 168 odst. 3 IZ.
§ 203 odst. 3 IZ. ve znění od 01.01.2014
§ 229 odst. 3 IZ. ve znění od 01.01.2014
§ 354 odst. 4 IZ. ve znění do 30.06.2017
§ 364 odst. 3 IZ. ve znění do 30.06.2017
§ 6 předpisu č. 313/2007Sb. ve znění do 31.12.2012
§ 159a odst. 1 o. s. ř.
§ 159a odst. 4 o. s. ř.
§ 167 odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/08/2019
IV.ÚS 2567/19
IV.ÚS 2567/19
JUDr. Jan Filip
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
KSBR 24 (32) INS 2062/2009
29 NSČR 79/2017-B-298


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka FEREX-ŽSO spol. s r. o., se sídlem ve Znojmě, Tovární 881/7, PSČ 669 02, identifikační číslo osoby 46962883, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 24 (32) INS 2062/2009, o určení odměny insolvenčního správce, o dovolání insolvenčního správce dlužníka Ing. Petra Sedláčka, se sídlem v Brně, Šumavská 31, PSČ 602 00, zastoupeného JUDr. Ilonou Pokornou, advokátkou, se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, PSČ 602 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. prosince 2016, č. j. KSBR 24 (32) INS 2062/2009, 3 VSOL 628/2016-B-275, takto:


Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. prosince 2016, č. j. KSBR 24 (32) INS 2062/2009, 3 VSOL 628/2016-B-275, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti prvnímu a čtvrtému výroku; ve zbytku se dovolání zamítá.


Odůvodnění:


Usnesením ze dne 8. března 2016, č. j. KSBR 24 (32) INS 2062/2009-B-265, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“)

1/ určil odměnu „bývalého“ insolvenčního správce dlužníka Ing. Petra Sedláčka (dále jen „P. S.“) ve výši 9 843 390 Kč (odměna ve výši 8 135 033 Kč navýšená o 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1 708 357 Kč) [bod I. výroku],

2/ zavázal P. S. k úhradě částky ve výši 17 010 Kč do majetkové podstaty dlužníka FEREX-ŽSO spol. s r. o. k rukám (aktuálního) insolvenčního správce dlužníka Mgr. Miroslava Sládka (dále jen „M. S.“) [bod II. výroku],

3/ určil odměnu bývalé insolvenční správkyně dlužníka JUDr. Jany Barvínkové (dále také jen „J. B.“) ve výši 820 967 Kč (bod III. výroku),

4/ zavázal J. B. k úhradě částky 87 433 Kč do majetkové podstaty dlužníka k rukám M. S. (bod IV. výroku),

5/ určil odměnu odděleného správce Mgr. Václava Rožce (dále také jen „V. R.“) ve výši 9 680 Kč (odměna ve výši 8 000 Kč navýšená o 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1 680 Kč) [bod V. výroku],

6/ a zavázal M. S. jako insolvenčního správce dlužníka uhradit část odměny ve výši 80 Kč ve prospěch V. R. (bod VI. výroku).

Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí insolvenčního soudu o odměně insolvenčního správce, přičemž prvním usnesením ze dne 31. srpna 2012, č. j. KSBR 24 (32) INS 2062/2009-B-244, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 4. října 2012, č. j. KSBR 24 (32) INS 2062/2009-B-247:

1/ vzal na vědomí splnění reorganizačního plánu dlužníka ze dne 8. března 2010 (bod I. výroku),

2/ rozhodl o ukončení dlužníkovy reorganizace a o účincích tohoto rozhodnutí (body II. a III. výroku),

3/ určil odměnu insolvenčního správce P. S. ve výši 9 860 400 Kč včetně 20% daně z přidané hodnoty, k jejíž úhradě co do výše 4 482 000 Kč zavázal dlužníka (bod IV. výroku),

4/ nepřiznal P. S. náhradu hotových výdajů (bod V. výroku),

5/ určil odměnu bývalé insolvenční správkyně J. B. ve výši 896 400 Kč včetně 20% daně z přidané hodnoty, k jejíž úhradě co do výše 796 400 Kč zavázal dlužníka a co do výše 100 000 Kč určil, že bude hrazena ze záloh složených dlužníkem na účtu insolvenčního soudu (bod VI. výroku),

6/ schválil vyúčtování hotových výdajů bývalé insolvenční správkyně ve výši 34 087,78 Kč včetně 20% daně z přidané hodnoty a zavázal dlužníka k jejich úhradě
(bod VII. výroku),

7/ určil odměnu odděleného správce V. R. ve výši 9 600 Kč včetně 20% daně z přidané hodnoty a zavázal dlužníka k její úhradě (bod VIII. výroku)

8/ nepřiznal oddělenému správci náhradu hotových výdajů (bod IX. výroku),

9/ určil odměny jednotlivým členům věřitelského výboru ve výši 15 000 Kč pro každého z nich a zavázal dlužníka k jejich úhradě (bod X. výroku),

10/ nepřiznal členům věřitelského výboru náhradu hotových výdajů (bod XI. výroku) a určil odměnu předběžné správkyně J. B. ve výši 12 000 Kč včetně 20% daně z přidané hodnoty a zavázal dlužníka k její úhradě (bod XII. výroku).

Vrchní soud v Olomouci k odvolání J. B. toto usnesení v bodech IV., VI., VIII. a XII. výroku (tedy bodech týkajících se odměny insolvenčního správce) zrušil usnesením ze dne 26. března 2013, č. j. KSBR 24 (32) INS 2062/2009, 2 VSOL 887/2012-B-254.

Dovolání P. S. proti posledně označenému usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud zamítl usnesením ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 NSČR 54/2013, uveřejněným pod číslem 82/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 82/2016“), které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu.

Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:

1/ Usnesením insolvenčního soudu ze dne 27. dubna 2009, č. j. KSBR 32 INS 2062/2009-A-18, byla J. B. ustanovena předběžnou správkyní.

2/ Usnesením ze dne 5. srpna 2009, č. j. KSBR 40 (32) INS 2062/2009-A-44, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a předběžná správkyně (J. B.) se stala insolvenční správkyní s plnou působností.

3/ Po dobu výkonu funkce předběžné správkyně (od 27. dubna 2009 do 4. srpna 2009) podala J. B. zprávu o své činnosti, podle níž se zúčastnila 2 jednání se zástupci dlužníka, provedla prohlídku provozovny a sídla dlužníka, kde zjistila dlužníkův majetek, a vyjádřila se k návrhu dlužníka na vydání předběžného opatření. Podáním ze dne 18. září 2012 navrhla insolvenčnímu soudu, aby určil její odměnu za výkon funkce předběžné správkyně ve výši 996 000 Kč navýšenou o daň z přidané hodnoty.

4/ Usnesením ze dne 10. září 2009, č. j. KSBR 40 (32) INS 2062/2009-B-15, povolil insolvenční soud reorganizaci dlužníka.

5/ Usnesením ze dne 21. prosince 2009, č. j. KSBR 24 (32) INS 2062/2009-B-67, potvrdil insolvenční soud usnesení schůze věřitelů o odvolání J. B. z funkce insolvenční správkyně a o ustanovení P. S. insolvenčním správcem. Dne 4. ledna 2010 vyčíslila J. B. svoji odměnu ve výši 896 400 Kč včetně 20% daně z přidané hodnoty. Vykonávala funkci insolvenční správkyně od 10. září 2009 do 21. prosince 2009, tedy 3 měsíce (celé měsíce říjen a listopad a celkem 31 dnů z měsíců září a prosinec).

6/ Po dobu výkonu funkce insolvenční správkyně před povolením reorganizace provedla soupis majetku dlužníka, přednesla zprávu na schůzi věřitelů a pracovala s přihláškami pohledávek věřitelů, přičemž připravila seznam přihlášených pohledávek, i když pouze v písemné a nikoli elektronické podobě. Po povolení reorganizace se zúčastnila jednoho jednání věřitelského výboru, kde přednesla zprávu o své činnosti, provedla přezkum pohledávek věřitelů na 2 přezkumných jednáních, vyjádřila se k návrhu na své odvolání z funkce a podnětu 2 věřitelů na výkon dohlédací činnosti insolvenčního soudu ohledně jejího postupu a zúčastnila se druhé schůze věřitelů.

7/ Usnesením ze dne 9. března 2010, č. j. KSBR 24 (32) INS 2062/2009-B-90, ustanovil insolvenční soud do funkce odděleného insolvenčního správce V. R. Jeho činnost se vztahovala výhradně k incidenčnímu sporu sp. zn. 24 Cm 27/2009 a spočívala v seznámení se s incidenčním sporem, sepisu 2 podání adresovaných P. S., 4 podání dlužníku, 2 podání insolvenčnímu soudu, v jednom jednání s insolvenčním správcem a v účasti na 2 soudních jednáních. Funkci vykonával do 19. května 2012, tedy 27 měsíců. Odměnu ve výši 9 600 Kč včetně 20% daně z přidané hodnoty vyúčtoval podáním ze dne 28. srpna 2012.

8/ Dne 27. srpna 2012 P. S. vyúčtoval svou odměnu ve výši 9 860 400 Kč včetně 20% daně z přidané hodnoty s tím, že vykonával funkci po dobu 33 měsíců.

9/ Dne 29. srpna 2012 předložil dlužník zprávu o splnění reorganizačního plánu a P. S. podal zprávu o úplném splnění reorganizačního plánu a současně navrhl, aby soud vzal na vědomí splnění reorganizačního plánu.

10/ Dlužníkův obrat za poslední účetní období předcházející podání insolvenčního návrhu (za rok 2008) činil 634 585 000 Kč.

11/ Dlužník uhradil na odměny insolvenčních správců příslušné částky dle usnesení ze dne 31. srpna 2012, č. j. KSBR 24 (32) INS 2062/2009-B-244, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 4. října 2012, č. j. KSBR 24 (32) INS 2062/2009-B-247.

12/ P. S. vykonával funkci insolvenčního správce od 21. prosince 2009 do 31. srpna 2012, tedy 32 měsíců a 11 dnů. Po dobu výkonu funkce kontroloval činnost podniku dlužníka s odkazem na reorganizační plán a podal celkem 10 zpráv o výsledcích hospodaření dlužníka, vedl 9 incidenčních sporů (kde se účastnil soudních jednáních v těchto sporech), převzal od J. B. doklady vztahující se k výkonu funkce insolvenčního správce včetně přihlášek pohledávek a žalob a následně ji urgoval o předání seznamu přihlášených pohledávek v elektronické podobě, kontroloval stav „moratorních“ pohledávek a incidenční žaloby, o čemž pravidelně informoval insolvenční soud, účastnil se schůzí věřitelského výboru, kde přednesl zprávy o své činnosti, opakovaně komunikoval s věřiteli i-money s. r. o. a FLAME Casting s. r. o. ohledně úhrady pohledávek, jednal s jednatelem dlužníka ve věci dohledu nad činností dlužníka, účastnil se druhé schůze věřitelů, kde přednesl zprávu o své činnosti, podával insolvenčnímu soudu vysvětlení k uplatněným zapodstatovým pohledávkám a předkládal mu příslušné listiny, účastnil se jednání u Vrchního soudu v Olomouci, předkládal insolvenčnímu soudu zpětvzetí popření pohledávek věřitelů, předložil insolvenčnímu soudu přezkumný list pohledávky č. 187, zúčastnil se dalšího přezkumného jednání, podal insolvenčnímu soudu 13 zpráv o své činnosti, absolvoval 9 pracovních cest do Liberce, a to na provozovnu dlužníka a jednání s Finančním úřadem v Liberci.

13/ Usnesením ze dne 11. prosince 2015, č. j. KSBR 29 INS 17902/2015-A-55, byl insolvenčním soudem (v novém insolvenčním řízení) zjištěn (znovu) úpadek dlužníka, na jeho majetek byl prohlášen konkurs a insolvenčním správcem byl ustanoven M. S.

Na tomto základě insolvenční soud, vycházeje z § 364 odst. 3 a § 38 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z § 2 a § 6 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále též jen „vyhláška“), nejprve určil celkovou výši odměny insolvenčního správce ve výši 8 964 000 Kč (za 36 započatých měsíců od povolení reorganizace do jejího skončení po 249 000 Kč v návaznosti na obrat dle bodu 10/) a následně určil podíly jednotlivých správců činných v průběhu insolvenčního řízení s tím, že je navyšoval o daň z přidané hodnoty, pokud byl některý správce jejím plátcem.

K podílu V. R. na odměně uvedl, že upřednostnil kritérium rozsahu a náročnosti činnosti, a shledal přiměřenou odměnu (navrženou samotným V. R.) ve výši 8 000 Kč, kterou navýšil o 21% daň z přidané hodnoty – o 1 680 Kč. S ohledem na to, že dlužník již V. R. uhradil na odměně 9 600 Kč, zavázal M. S. jako aktuálního insolvenčního správce dlužníka k doplacení části odměny ve výši 80 Kč.

Při stanovení podílů P. S. a J. B. na zbývající části odměny ve výši 8 956 000 Kč odvolací soud posuzoval kritéria délky doby, náročnosti a rozsahu činnosti, přičemž vycházel dále z toho, že odměna za výkon funkce předběžného správce byla konzumována v odměně za výkon funkce insolvenčního správce.

Za přiměřené aplikace závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4135/2011, uveřejněného ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura /Judikatura konkursní a insolvenční/, ročník 2012, pod číslem 13, zkoumal, jaké množství úkonů potřebných k naplnění účelu a cíle reorganizace vykonal každý správce, jenž měl mít podíl na odměně, v jednotlivých fázích řízení, tedy podmnožinu těch úkonů, k jejichž výkonu v daném řízení byla povolána každá osoba vykonávající v něm funkci insolvenčního, či předběžného správce (především činnost věnovanou sepisování majetku dlužníka, práci s přihláškami, včetně jejich přezkumu, komunikaci s věřiteli, dlužníkem a insolvenčním soudem, zpracování zpráv o průběhu reorganizace a činnost související s ukončením reorganizace).

Přitom měl za to, že činnost J. B. byla oproti činnosti P. S. náročnější o úkony dle bodů 3/ a 6/, a naopak u P. S. dle bodu 12/. Zdůraznil náročnost cest do Liberce a zpět do Brna (618 km, vždy nejméně 6 hodin jízdy), kterých vykonal P. S. celkem 9 (a hradil si náklady sám) oproti jedné cestě J. B. (jejíž náklady uhradil dlužník).

Dále byl insolvenční soud přesvědčen, že P. S. vykonal větší množství úkonů potřebných k naplnění účelu a cíle reorganizace především ve smyslu zpracování zpráv o průběhu reorganizace, kontroly činnost podniku dlužníka s odkazem na reorganizační plán, podávání zpráv o výsledcích hospodaření dlužníka po schválení reorganizačního plánu a činnosti související s ukončením reorganizace, oproti tomu J. B. před schválením reorganizace nezjišťovala, jakým způsobem bude dlužníkova reorganizace probíhat. Přesto k naplnění účelu a cíle reorganizace byla nezbytná i činnost J. B., a to práce s přihláškami a přezkum pohledávek věřitelů a soupis majetku dlužníka.

Na základě těchto úvah insolvenční soud uzavřel, že činnost obou insolvenčních správců byla přibližně stejně náročná. Činnost P. S. byla sice náročnější s ohledem na větší množství úkonů potřebných k naplnění účelu a cíle reorganizace, kontroly činnosti podniku dlužníka s odkazem na reorganizační plán, časově velmi náročné cesty do Liberce, komunikaci s věřiteli a podávání zpráv o výsledcích hospodaření dlužníka, o průběhu reorganizace, vedení incidenčních sporů a činnost související s ukončením reorganizace, naproti tomu J. B. vykonávala funkci předběžné správkyně a insolvenční správkyně před povolením reorganizace a její činnost byla náročnější o práci s přihláškami pohledávek, sepis majetku dlužníka a přezkum pohledávek věřitelů.

Proto s ohledem na přibližně stejnou náročnost a rozsah činnosti P. S. a J. B. vzal insolvenční soud při určování podílu těchto správců na odměně jako hlavní kritérium délku výkonu jejich činnosti po povolení reorganizace. Vzhledem k tomu, že J. B. vykonávala činnost insolvenční správkyně po povolení reorganizace 3 měsíce a P. S. 32 měsíců a 11 dnů, rozdělil insolvenční soud zbývající odměnu (ve výši 8 956 000 Kč) v poměru 3,3 : 32,7 a určil, že J. B. obdrží částku ve výši 820 967 Kč a P. S. částku ve výši 8 135 033 Kč, kterou navíc navýšil o 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1 708 357 Kč, tedy ve výsledku mu určil odměnu ve výši 9 843 390 Kč.

Protože dlužník již P. S. zaplatil na odměně 9 860 400 Kč, uložil P. S., aby rozdíl ve výši 17 010 Kč vrátil insolvenčnímu správci dlužníka (M. S.). Stejně tak uložil J. B. vrátit k rukám M. S. částku ve výši 87 433 Kč, protože již od dlužníka obdržela částku ve výši 908 400 Kč.

K odvolání J. B. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení insolvenčního soudu změnil takto:

1/ stanovil odměnu insolvenčního správce ve výši 8 964 000 Kč (první výrok),

2/ podíl insolvenční správkyně J. B. na odměně určil částkou 2 686 800 Kč (druhý výrok),

3/ podíl insolvenčního správce P. S. na odměně určil částkou 6 269 200 Kč spolu s náhradou daně z přidané hodnoty ve výši 1 316 532 Kč (třetí výrok),

4/ podíl odděleného insolvenčního správce V. R. na odměně určil částkou 8 000 Kč spolu s náhradou daně z přidané hodnoty ve výši 1 680 Kč (čtvrtý výrok), a

5/ uložil insolvenčnímu správci P. S., aby ve lhůtě 30 dnů od právní moci usnesení z částky ve výši 9 860 400 Kč, kterou mu dlužník na jeho nároky již uhradil, vydal insolvenční správkyni J. B. částku 1 890 400 Kč, oddělenému insolvenčnímu správci V. R. částku 80 Kč a do majetkové podstaty dlužníka částku 384 188 Kč k rukám M. S. (pátý výrok).

Odvolací soud vyšel dále z toho, že:

1/ J. B. vykonala po dobu výkonu své funkce 5 cest na trase Brno – Liberec a zpět a jednu cestu z Brna do Prahy a zpět.

2/ Podle předávacího protokolu ze dne 4. ledna 2010 J. B. předala P. S. přihlášky pohledávek č. 1 až 178 včetně k nim příslušejících listin (mimo jiné výzvy k odstranění vad, vyrozumění o popření pohledávek a dokladů o doručení, zpětvzetí popření), 12 žalob o určení pohledávek a listiny související s uplatněním pohledávek za majetkovou podstatou z titulu dodávek uskutečněných v době trvání moratoria (28 věřitelů).

3/ V rámci insolvenčního řízení probíhalo 12 incidenčních sporů, přičemž 4 z nich byly ukončeny meritorně, ve zbylých 8 případech pak procesními rozhodnutími.

4/ J. B. vykonávala činnost insolvenční správkyně od 5. srpna 2009 do 20. prosince 2009, tedy 4 měsíce a 17 dnů.

5/ Insolvenční správce dlužníka M. S. potvrdil, že dlužník splnil svou povinnost uhradit insolvenčním správcům podíly na odměně dle usnesení insolvenčního soudu ze dne 31. srpna 2012, č. j. KSBR 24 (32) INS 2062/2009-B-244, tedy že P. S. obdržel 9 860 400 Kč, V. R. 9 600 Kč a J. B. 796 400 Kč, přičemž částka 100 000 Kč jí ze „záloh složených dlužníkem“ poskytnuta nebyla a ani nemohla být, neboť dlužník žádnou zálohu na náklady insolvenčního řízení nesložil, stejně jako jí dlužník neuhradil částku ve výši 12 000 Kč dle doplňujícího usnesení insolvenčního soudu ze dne 4. října 2012, č. j. KSBR 24 (32) INS 2062/2009-B-247.

Na tomto základě odvolací soud – cituje § 38 insolvenčního zákona (ve znění od 1. ledna 2014) a § 2 a § 6 vyhlášky (ve znění do 31. prosince 2012) – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru o stanovení celkové výše odměny insolvenčního správce (8 964 000 Kč) a zaměřil se na přezkum správnosti určení podílů jednotlivých správců na odměně.

Ohledně podílu V. R. s insolvenčním soudem plně souhlasil a na jeho přiléhavé závěry odkázal. Pouze poznamenal, že jeho podíl na odměně odpovídá 0,089 %.

K námitkám J. B. konstatoval, že insolvenční soud pochybil ohledně délky výkonu její činnosti. Podle odvolacího soudu J. B. vykonávala funkci od zjištění úpadku dlužníka dne 5. srpna 2009 do jejího odvolání schůzí věřitelů dne 20. prosince 2009 včetně, tedy po dobu 4 měsíců a 17 dnů (nikoli 3 měsíců). Stejně tak se ztotožnil s námitkou, že insolvenční soud pominul činnosti J. B. spojené s posuzováním pohledávek vzniklých v době moratoria (z 28 pohledávek J. B. nedořešila pouze 2). Nesprávný pak byl i skutkový závěr insolvenčního soudu o počtu cest vykonaných J. B. v souvislosti s výkonem funkce, neboť těch bylo celkem 6 (pět cest Brno – Liberec, jedna Brno – Praha), nikoli jedna.

Tyto skutečnosti však podle odvolacího soudu nezpůsobovaly nesprávnost závěru insolvenčního soudu o tom, že rozsah činnosti J. B. a P. S. byl zhruba stejný. Přestože insolvenční soud shora uvedené úkony vykonané J. B. k naplnění účelu a cíle insolvenčního řízení pominul, nemohlo to vést k závěru o větším rozsahu její činnosti v insolvenčním řízení, stejně jako to, že v odůvodnění usnesení výslovně nebylo uvedeno, že J. B. přezkoumala 178 přihlášek, neboť její činnost spočívající v přezkoumání přihlášek pohledávek z hlediska jejího rozsahu hodnotil.

Stejně tak odvolací soud souhlasil se závěry insolvenčního soudu o shodné náročnosti činnosti obou správců. Úkony učiněné J. B. byly významné pro naplnění účelu a cílů insolvenčního řízení ve fázi před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku dlužníka (včetně její činnosti jako předběžné insolvenční správkyně), a jejich náročnost v době po povolení reorganizace zvyšovala potřeba provedení velkého množství úkonů v krátkém časovém úseku. Úkony učiněné P. S. byly významné pro naplnění účelu a cílů reorganizace a spočívaly v komunikaci s dlužníkem (jehož dispoziční oprávnění nebyla omezena), věřitelským orgánem, věřiteli a insolvenčním soudem (podávání zpráv) i dalšími orgány a zejména v hodnocení získaných informací. Jejich obtížnost spočívala v určení danému případu odpovídajícího obchodního a ekonomického reportingu (tj. nalezení podstatných informací a určení způsobu jejich podávání dlužníkem) tak, aby insolvenční správce mohl řádně posoudit plnění reorganizačního plánu.

Za tohoto stavu (při shodném rozsahu a náročnosti činností J. B. a P. S.), odvolací soud dospěl k závěru, že insolvenční soud pochybil, když upřednostnil kritérium délky doby výkonu činnosti. Podle jeho názoru takový způsob určení podílů bez rozumného důvodu upřednostňoval kritérium délky doby činnosti a znevýhodňoval J. B. Ta, přestože v krátkém časovém úseku provedla činnosti ve stejném rozsahu a stejné náročnosti jako P. S., by za svou činnost byla podle insolvenčního soudu ohodnocena částkou ve výši přibližně jedné desetiny odměny (podíl 820 967 Kč činil 9,158 % z celkové odměny 8 964 000 Kč, podíl 8 135 033 Kč činil 90,752 % z této odměny).

Z těchto důvodů měl odvolací soud za to, že bylo třeba v této věci určit podíly s přihlédnutím ke všem hlediskům dle § 6 vyhlášky, a to bez upřednostnění jednoho z nich, neboť k tomu v dané věci nebyly důvody. S přihlédnutím k rozsahu činnosti obou insolvenčních správců, k náročnosti jejich činnosti a k délce doby, po kterou každý z nich činnost insolvenčního správce vykonával, bylo třeba určit podíl na zbylé části odměny J. B. ve výši 30 %, což představuje částku 2 686 800 Kč, a podíl P. S. ve výši 70 %, tedy v částce 6 269 200 Kč.

Podíl na odměně J. B. odvolací soud nenavýšil o daň z přidané hodnoty, neboť v době rozhodnutí již nebyla plátkyní této daně (§ 38 odst. 1 věty první insolvenčního zákona a § 21 odst. 1 a 4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty). Za bezvýznamnou považoval skutečnost, že J. B. již odvedla (jakožto tehdejší plátkyně) daň z přidané hodnoty z částky 796 400 Kč, kterou ji dlužník uhradil dle předchozího zrušeného usnesení insolvenčního soudu o odměně. Podíl P. S. navýšil o 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1 316 532 Kč s poukazem na § 38 odst. 1 insolvenčního zákona a § 14 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty.

Následně odvolací soud – vycházeje z toho, kolik který insolvenční správce již na odměně obdržel – konstatoval, že P. S. obdržel na své odměně přeplatek ve výši 2 274 668 Kč, J. B. zbývá k doplacení částka ve výši 1 890 400 Kč (2 686 800 Kč – 796 400 Kč) a V. R. zbývá k doplacení 80 Kč (9 680 Kč – 9 600 Kč).

Závěrem odvolací soud uvedl, že pohledávka insolvenčního správce na nárocích z titulu odměny vzniká až právní mocí rozhodnutí, kterým byla určena. Dlužník v tomto případě však plnil podle nepravomocného (a následně zrušeného) usnesení insolvenčního soudu ze dne 31. srpna 2012, č. j. KSBR 24 (32) INS 2062/2009-B-244, a to na dluh, který neexistoval. Přeplatek ve výši 2 274 668 Kč na nárocích P. S. z titulu odměny insolvenčního správce tak byl nepochybně bezdůvodným obohacením ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), které byl povinen vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Podle přesvědčení odvolacího soudu byli takovými osobami J. B. a V. R., kteří na své nároky obdrželi méně, než jim po právu příslušelo, a také dlužník, respektive jeho majetková podstata, reprezentovaná současným insolvenčním správcem dlužníka M. S. jako osobou s dispozičními oprávněními (§ 229 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona).

Proto odvolací soud uložil P. S., aby vydal plnění celkem ve výši 2 274 668 Kč, které mu bylo dlužníkem uhrazeno na neexistující dluh, a to tak, že J. B. a V. R. měl vydat částky, odpovídající nedoplatku z titulu nároků na odměnu (J. B. částku 1 890 400 Kč a V. R. částku 80 Kč), a zbylou částku ve výši 384 188 Kč měl vydat do majetkové podstaty dlužníka k rukám jeho současného insolvenčního správce. Lhůtu ke splnění této povinnosti určil odvolací soud s ohledem na objem finančních prostředků v délce 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Proti celému usnesení odvolacího soudu podal P. S. dovolání, v němž namítá (posuzováno podle jeho obsahu), že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny a které odvolací soud nesprávně posoudil, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle dovolatele napadené rozhodnutí spočívá na dosud nevyřešené otázce způsobu určení odměny insolvenčních správců v insolvenčním řízení, v němž byl úpadek dlužníka řešen reorganizací.

Konkrétně má dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu za rozporné s § 6 vyhlášky, neboť považuje úsudek o rozdělení zbylé části odměny na podíly v poměru 30:70 nesprávný a nelogický, navíc nebyl blíže zdůvodněn. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že pouze konstatoval, že J. B. „v krátkém časovém úseku provedla činnosti ve stejném rozsahu a stejné náročnosti jako dovolatel“. Naopak má za to, že oproti tomu insolvenční soud rozdělení odměny velmi podrobně zdůvodnil, k čemuž poukazuje na část odůvodnění, ve kterém insolvenční soud porovnával, v čem byla činnost toho kterého insolvenčního správce náročnější.

Dovolatel polemizuje i se závěrem, že mu vzniklo bezdůvodné obohacení a že je povinen jej vydat J. B., V. R. a M. S. (dlužníkovi). Předně poukazuje na to, že mu na odměnu byly opakovaně poskytnuty zálohy v celkové výši 5 378 400 Kč, a to na základě pravomocných usnesení, které nebyly zrušeny. K tomu dodává, že zbývající odměna mu byla uhrazena na základě pravomocného bodu IV. výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 31. srpna 2012, č. j. KSBR 24 (32) INS 2062/2009-B-244.

S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, má dovolatel za to, že „pokud by vůbec byl správný názor odvolacího soudu, že se dovolatel bezdůvodně obohatil, byl by osobou oprávněnou k vydání bezdůvodného obohacení toliko dlužník, který zálohy na odměnu a odměnu dovolateli uhradil, o čemž však nemusí být samostatně rozhodováno výrokem soudu, když právo dlužníka vyzvat dovolatele k vrácení případného bezdůvodného obohacení vyplynulo z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. března 2013, č. j. KSBR 24 (32) INS 2062/2009, 2 VSOL 887/2012-B-254“.

Současně je dovolatel přesvědčen, že se na úkor nikoho neobohatil a odvolací soud pochybil, když mu uložil povinnost vydat J. B., V. R. a k rukám M. S. v pátém výroku stanovené částky. Domnívá se, že odvolací soud nesprávně vyložil nebo nesprávně na zjištěný skutkový stav aplikoval § 456 obč. zák., neboť „nesprávně určil osobu, které se má bezdůvodné obohacení vydat, tedy osobu oprávněnou“. Svým rozhodnutím, konkrétně pátým výrokem napadeného rozhodnutí, založil odvolací soud „nové závazkové vztahy … bez toho, aby se tyto osoby vydání bezdůvodného obohacení či jiného plnění vůbec domáhaly nebo takové plnění po dovolateli požadovaly“.

K tomu dále uvádí, že se odvolací soud dopustil chyb v počtech, neboť mu uložil vydat o 408 835 Kč více, než kolik již obdržel. Nesprávnost spatřuje v tom, že odvolací soud při výpočtu vycházel z odměny, do níž zahrnul i daň z přidané hodnoty, kterou již dovolatel odvedl státu (na základě faktury dlužníka dne 26. září 2012 ve výši 1 643 400 Kč) a nemá ji k dispozici. Dovolatel se domnívá, že „odměna, se kterou by mohl disponovat, činí částku ve výši 8 135 033 Kč bez daně z přidané hodnoty“. Pokud by z této odměny měl vydat celkem 2 274 668 Kč, „zbylo by mu na jeho podíl na odměně částka ve výši 5 860 365 Kč, což je o 408 835 Kč méně (6 269 200 Kč – 5 860 365 Kč = 408 835 Kč), než činí jeho podíl na odměně stanovený odvolacím soudem“.

Dovolatel míní, že daň z přidané hodnoty nemůže být do odměny, z níž se výpočet provádí, zahrnuta, neboť již byla řádně odvedena ve výši 1 643 400 Kč, tedy v částce cca o 300 000 Kč vyšší, než je stanovena nyní (1 316 532 Kč). Kromě toho dovolatel též odvedl daň z příjmu a hradil zálohy na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění. Tyto (vysoké) částky mu nebudou státem vráceny z důvodu promlčení a bude je tak pro snížení odměny napadeným rozhodnutím nucen požadovat po státu jako náhradu škody způsobenou soudními rozhodnutími.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 29. září 2017 (srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014, též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.

1/ K dovolání proti prvnímu a čtvrtému výroku napadeného usnesení.

Přestože dovolatel výslovně napadá usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výroku o stanovení (celkové) odměny insolvenčního správce a podílu V. R. na této odměně neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatel nezpochybňuje závěry, které vedly odvolací soud k rozhodnutí o prvním a čtvrtém výroku.

Nadto dovolatel ve vztahu těmto výrokům nijak nevymezuje přípustnost dovolání.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části).

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.

Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k prvnímu a čtvrtému výroku se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává.

Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení v této části pro tuto vadu nelze pokračovat.

2/ K dovolání proti druhému, třetímu a pátému výroku napadeného usnesení

Ve zbylém rozsahu Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení problematiky dovoláním předestřené, neboť se jí dosud v dotčených souvislostech nezabýval.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí se na danou věc uplatní níže uvedená ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. června 2017.

Podle § 38 insolvenčního zákona má insolvenční správce právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek a z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu (odstavec 1).

Odměna a náhrada hotových výdajů insolvenčního správce se uspokojují z majetkové podstaty, a pokud k tomu nestačí, ze zálohy na náklady insolvenčního řízení; není-li jejich uspokojení z těchto zdrojů možné, hradí je stát, nejvýše však 50 000 Kč na odměně insolvenčního správce a 50 000 Kč na náhradě hotových výdajů insolvenčního správce (odstavec 2).

Vyúčtování odměny a hotových výdajů provede insolvenční správce v konečné zprávě, a není-li jí, ve zprávě o své činnosti. Insolvenční soud může podle okolností případu po projednání s věřitelským výborem odměnu insolvenčního správce přiměřeně zvýšit nebo snížit. Důvodem ke snížení odměny je zejména skutečnost, že insolvenční správce porušil některou ze svých povinností nebo že nenavrhl provedení částečného rozvrhu, ačkoliv to stav zpeněžení majetkové podstaty umožňoval (odstavec 3).

Insolvenční soud může v průběhu insolvenčního řízení rozhodnout o vyplacení zálohy odměny a hotových výdajů insolvenčnímu správci, a to i opětovně (odstavec 4).

Způsob určení odměny, některých hotových výdajů insolvenčního správce a způsob jejich úhrady státem stanoví prováděcí právní předpis (odstavec 6).

Podle § 364 odst. 3 insolvenčního zákona po skončení reorganizace rozhodne insolvenční soud o odměně insolvenčního správce a jeho nákladech.

Prováděcím předpisem, na nějž odkazuje § 38 odst. 6 insolvenčního zákona, je vyhláška, která se v projednávané věci uplatní [se zřetelem k tomu, že rozhodnutí o povolení reorganizace coby rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (§ 4 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona) bylo vydáno 10. září 2009] v původním (nenovelizovaném) znění (účinném do 31. prosince 2012); k tomu srov. článek II přechodných ustanovení vyhlášky č. 488/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (účinné od 1. ledna 2013). Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 NSČR 22/2015, či ze dne 26. dubna 2018, sen. zn. 29 NSČR 97/2016.

Pro další výklad pak je rozhodné toto ustanovení vyhlášky, které v uvedeném znění platilo do 31. prosince 2013:

Podle § 6 vyhlášky bylo-li v insolvenčním řízení činných více insolvenčních správců, zástupce insolvenčního správce, oddělený insolvenční správce, zvláštní insolvenční správce nebo předběžný správce, náleží každému z nich podíl odměny odpovídající zejména délce doby, rozsahu a náročnosti jejich činnosti.

V projednávané věci jsou určující odpovědi na otázky:

1/ zda odvolací soud správně aplikoval § 6 vyhlášky,

2/ zda mohl dovolatele zavázat k vydání částek zbylým insolvenčním správcům a dlužníkovi (resp. do jeho majetkové podstaty k rukám současného insolvenčního správce), když dlužník vyplatil dovolateli na odměně více, než mu bylo odvolacím soudem přiznáno,

3/ a zda byl výpočet těchto částek odvolacím soudem správný, jestliže do částky, kterou dovolatel obdržel, započítal i daň z přidané hodnoty.

Ad 1/ – k určení poměrů podílů dle § 6 vyhlášky.

Nejvyšší soud v R 82/2016 ozřejmil, že je-li v průběhu insolvenčního řízení činných více správců, je nezbytné v souladu s § 6 vyhlášky nejprve stanovit jedinou celkovou odměnu insolvenčních správců pro celé řízení (dle § 1 až § 5 vyhlášky) a následně určit podíly jednotlivých správců na této odměně. Celkovou odměnu nelze navyšovat jen proto, že v řízení bylo činných více insolvenčních správců.

Konstrukce vyhlášky [stejně jako tomu bylo u dnes již zrušené vyhlášky č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání (dále také jen „konkursní vyhláška“)] vychází z toho, že stanovená odměna insolvenčního správce bude vždy stejná, ať již v řízení tuto funkci vykonávala jedna osoba, anebo bylo v řízení činných více správců. Je tomu tak proto, že pro věřitele a dlužníka není podstatné, kolik osob bylo činných ve funkci insolvenčního správce, zda byl ustaven zástupce insolvenčního správce, zvláštní insolvenční správce nebo oddělený insolvenční správce. Rovněž je nerozhodné, zda insolvenční správce (před rozhodnutím o úpadku) vykonával funkci předběžného insolvenčního správce.

Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že vzhledem k obdobné úpravě § 9 konkursní vyhlášky (jen s tím rozdílem, že tehdejší úprava výslovně hovořila o kritériích délky doby a rozsahu činnosti), jsou přiměřeně použitelné závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4135/2011.

V posledně označeném usnesení Nejvyšší soud vysvětlil, že § 9 odst. 1 konkursní vyhlášky neupravuje způsob výpočtu konkursní odměny (ta se určuje podle § 6 až § 8a konkursní vyhlášky), nýbrž stanoví kritéria, podle kterých se určí podíl v konkursu postupně činných správců konkursních podstat na již vypočtené konkursní odměně. Jde o následující kritéria:

1/ Délka doby činnosti správců konkursní podstaty, kteří se mají podílet na konkursní odměně.

2/ Rozsah činnosti vykonané správci konkursní podstaty, kteří se mají podílet na konkursní odměně, v konkursu.

Obě kritéria jsou v zásadě rovnocenná; jednomu z nich nelze přisuzovat větší nebo menší význam na úkor druhého, čemuž nasvědčuje i vlastní dikce § 9 odst. 1 konkursní vyhlášky, včetně použití souřadicí spojky „a“ ve významu (poměru) slučovacím.

„Délkou doby činnosti“ správce konkursní podstaty se rozumí doba, po kterou osoba, jež se má podílet na konkursní odměně, vykonávala funkci správce konkursní podstaty úpadce; přitom se nezohledňuje (do doby činnosti takové osoby se logicky nezahrnuje) doba, po kterou byl příslušný správce konkursní podstaty s plněním svých povinností v prodlení.

„Rozsahem činnosti“ se rozumí množství úkonů potřebných k naplnění účelu a cíle konkursu, které správce konkursní podstaty, jenž má mít podíl na konkursní odměně, vykonal v jednotlivých fázích konkursního řízení. Jde (vzhledem k tomu, že se na chodu konkursu podílel více než jeden správce konkursní podstaty) o podmnožinu těch úkonů, k jejichž výkonu v daném konkursu by byla povolána každá osoba vykonávající v něm funkci správce konkursní podstaty. Takovou činností tedy není jen činnost věnovaná zpeněžování majetku konkursní podstaty, nýbrž např. též činnost věnovaná sepisování majetku konkursní podstaty, vedení účetnictví, práci s přihláškami, včetně jejich přezkumu, plnění daňových povinností dlužníka, komunikaci s věřiteli a s konkursním soudem, zpracování konečné zprávy, přípravě rozvrhu a jeho plnění nebo činnost související se zrušením konkursu.

Při takto neurčitě vymezené hypotéze právní normy se prověrka správnosti právního posouzení věci konkursním soudem při výkladu ustanovení § 9 odst. 1 konkursní vyhlášky v mezích instančního přezkumu projevuje prostřednictvím úsudku, zda soud:

1/ Správně určil „délku doby činnosti“, po kterou osoba, jež se má podílet na konkursní odměně, vykonávala funkci správce konkursní podstaty.

2/ Při konkrétním vymezení „rozsahu činnosti“ vykonané správcem konkursní podstaty, jenž má mít podíl na konkursní odměně, nepominul některé z provedených úkonů potřebných pro naplnění účelu a cíle konkursu, popřípadě zda mezi úkony provedené správcem konkursní podstaty nezahrnul jako podstatné pro určení podílu na konkursní odměně ty, jež nesouvisí s naplňováním účelu a cílů konkursu ani s jinak definovanými povinnostmi správce konkursní podstaty.

3/ Při jinak správně zjištěné „délce doby činnosti“ a správně určeném „rozsahu činnosti“ správců konkursní podstaty v konkrétní konkursní věci upřednostnil některé z těchto kritérií na úkor druhého bez rozumného opodstatnění.

K tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 922/2013, a ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 1407/2015.

Vycházeje z výše uvedeného Nejvyšší soud dospívá k závěru, že odvolací soud nijak nepochybil, když dovodil, že rozhodujícími kritérii pro rozdělení odměny mezi správce jsou zejména rozsah, náročnost a délka doby činnosti (ač mu § 6 vyhlášky svým demonstrativním výčtem dává prostor k aplikaci dalších kritérií, odvolací soud je nevyužil, neboť k tomu v dané věci ani nebyl důvod). Následně odvolací soud na základě detailně zjištěných skutkových okolností přehledně shrnul jak rozsah i náročnost činnosti vykonané dovolatelem a J. B., tak i délku, po kterou vykonávali své funkce. Na tomto základě pak s přiléhavým vysvětlením a logickým odůvodněním korigoval rozhodnutí insolvenčního soudu o rozdělení odměny způsobem, kterému nelze nic vytknout.

Odvolací soud především svou úvahu o poměření jednotlivých kritérií vyčerpávajícím způsobem odůvodnil a přesvědčivě se vyslovil též ke stanovenému poměru rozdělení zbývající odměny (po odečtení podílu V. R.) 30 ku 70. Jeho závěry plně obstojí i ve shora nastaveném judikatorním rámci. Jestliže totiž J. B. a dovolatel vykonali v průběhu insolvenčního řízení činnosti přibližně stejného rozsahu a náročnosti, je třeba zohlednit, že J. B. tak učinila v nepoměrně kratším časovém úseku. S ohledem na to, že do úvahy nevstupují jakákoli porušení povinností ani další skutečnosti, je logické a spravedlivé, že podíly odvolací soud nerozdělil 10 ku 90 (jak k řešené věci přistoupil insolvenční soud), nýbrž navýšil podíl J. B. (30 %) na úkor dovolatele (70 %), což je dle Nejvyššího soudu přiměřené.

Odvolací soud tak rozhodl v souladu s § 6 vyhlášky. K tomu lze dodat, že dovolání těmto závěrům ve své podstatě oponuje pouhým popřením jejich správnosti; již proto nemohlo být důvodné.

Konečně k námitce dovolatele, že insolvenční soud oproti odvolacímu soudu podrobně odůvodnil rozvržení podílů (pro dovolatele výhodnější), což dokládá citací odůvodnění ze strany 8 odstavců 5 a 6 usnesení insolvenčního soudu, Nejvyšší soud doplňuje, že dovolatel zjevně přehlíží, že odvolací soud zčásti vyšel ze stejných východisek jako insolvenční soud (o v zásadě stejné náročnosti a rozsahu činnosti obou správců), jen korigoval závěr o významu třetího kritéria (délky doby činnosti), což logicky a přesvědčivě zdůvodnil.

Ad 2/ a 3/ – k výroku o povinnosti dovolatele uhradit J. B. a V. R. zbývající části odměny a vydat přeplatek do majetkové podstaty dlužníka k rukám M. S. a k výpočtu zpochybněných částek.

Pro zodpovězení předložených otázek jsou podstatné následující judikatorní závěry přijaté při výkladu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“):

1/ V rozsudku ze dne 31. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 4201/2010, uveřejněném pod číslem 22/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že při normálním průběhu konkursu (takovém, jenž vyúsťuje ve zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení ve smyslu § 44 odst. 1 písm. b/ ZKV) schvaluje konkursní soud odměnu správce konkursní podstaty v souladu s § 8 odst. 3 věty třetí ZKV v rámci usnesení o schválení konečné zprávy (srov. § 29 ZKV). V takovém rozhodnutí konkursní soud určí výši odměny správce konkursní podstaty, aniž by současně výslovně uváděl, kdo je k její úhradě povinen, neboť skutečnost, že jde o částku, která bude uspokojena na účet konkursní podstaty (jako pohledávka za podstatou), tedy z majetku úpadce, vyplývá přímo ze zákona (srov. § 31 odst. 1 a odst. 2 písm. a/ ZKV). Závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2003, sp. zn. 29 Odo 565/2001, uveřejněném pod číslem 27/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jsou i pro tuto věc využitelné potud, že právě proto, že pohledávky taxativně vypočtené v § 31 odst. 2 ZKV jsou pohledávkami za konkursní podstatou, kterou tvoří ve smyslu § 6 ZKV dlužníkův (úpadcův) majetek nebo majetek, na který se za trvání konkursu pohlíží jako na dlužníkův (úpadcův), zde ani po zrušení konkursu logicky není (nemůže být) vznášen požadavek na uspokojení těchto pohledávek (nebyly-li plně uhrazeny za trvání konkursu) vůči jinému majetku než majetku dlužníkovu.

Vzhledem k povaze odměny správce konkursní podstaty (tedy k tomu, že jako pohledávku za podstatou ji lze uspokojit kdykoliv v průběhu konkursního řízení) se při pravidelném běhu věcí rozvrhové usnesení (vydané podle rozvrhu připraveného správcem konkursní podstaty) o této pohledávce výslovně nezmiňuje právě proto, že si ji správce konkursní podstaty předtím zúčtoval (na základě pravomocného usnesení vydaného dle § 29 odst. 3 ZKV) na vrub konkursní podstaty [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 65/2007, uveřejněné pod číslem 78/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 78/2011“)]. V R 78/2011 dále Nejvyšší soud ozřejmil, že nebyla-li odměna a hotové výdaje správce konkursní podstaty ve výši určené pravomocným usnesením o schválení konečné zprávy a odměny a výdajů správce konkursní podstaty uspokojena jako pohledávka za podstatou před vydáním rozvrhového usnesení, rozhodne o způsobu jejího uhrazení konkursní soud v rozvrhovém usnesení. Není-li možné tuto pohledávku plně uspokojit z majetku konkursní podstaty ani ze zálohy na náklady konkursu, konkursní soud rozhodne, kdo je povinen zbývající (neuhrazenou) část takové pohledávky zaplatit.

V R 78/2011 (nebo též v usneseních ze dne 23. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 3638/2008 a ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1348/2009) Nejvyšší soud též popsal, kdy přichází typově v úvahu zavázat k úhradě odměny správce konkursní podstaty jiný subjekt (kdy uspokojení pohledávky nejde na vrub konkursní podstaty a tedy na vrub dlužníka).

Pohledávka správce konkursní podstaty z titulu konkursní odměny podle § 8 odst. 3 ZKV vzniká rozhodnutím konkursního soudu (vydávaným typově právě v rámci rozhodnutí, jímž konkursní soud schvaluje konečnou zprávu) [srov. R 78/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 432/2011, uveřejněný pod číslem 126/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 4838/2008].

Výrok pravomocného rozhodnutí, jímž konkursní soud určí odměnu správce konkursní podstaty, je pro účastníky konkursního řízení (jimž proti němu náleželo právo odvolání) závazný, což ve stejném rozsahu platí též pro všechny orgány (srov. § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř., ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř.).

Jinak řečeno, pravomocné rozhodnutí, jímž konkursní soud určí v rámci usnesení o zrušení konkursu podle § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV odměnu správce konkursní podstaty, je pro účastníky konkursního řízení (a ve stejném rozsahu pro všechny orgány) závazné. Takové rozhodnutí vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté ve sporu, jímž se správce konkursní podstaty domáhá po zrušení konkursu zaplacení této odměny vůči dřívějšímu úpadci. Je věcí správce konkursní podstaty požadovat splnění povinnosti podávající se z usnesení konkursního soudu o určení odměny po dlužníku cestou exekuce.

2/ Při uplatňování svých neuspokojených nároků má bývalý správce konkursní podstaty postavení věřitele s pohledávkami za konkursní podstatou (srov. § 31 odst. 2 písm. a/ a b/ ZKV) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 2701/2009, uveřejněném ve zvláštním čísle časopisu Soudní judikatura I., ročník 2012 (Judikatura konkursní a insolvenční), pod číslem 7].

3/ V usnesení ze dne 22. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 738/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2011, pod číslem 105, Nejvyšší soud vysvětlil, že samozřejmým předpokladem poskytnutí jakékoli zálohy na budoucí plnění jejímu příjemci je, že následně dojde k jejímu zúčtování a že tam, kde výše poskytnuté zálohy nebo záloh převýší částku, na kterou příjemci zálohy vznikl nárok podle (jím) poskytnutého plnění, příjemce přeplatek na záloze vrátí. V poměrech tamější věci šlo o zálohu na odměnu správce konkursní podstaty, jež převyšovala výši následně určené odměny dle § 29 ZKV. K tomu srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 2494/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2010, pod číslem 171.

4/ Usnesení (proti němuž je odvolání přípustné a jež může být součástí usnesení o /ne/schválení hotových výdajů), jímž konkursní soud sám uložil bývalému správci zaplatit do konkursní podstaty částku hotových výdajů, které si tento vyplatil z prostředků konkursní podstaty v rozsahu převyšujícím částku pravomocně schválenou konkursním soudem, bylo vydáno konkursním soudem v „rámci jeho pravomoci“ a je exekučním titulem. Současně nejde o usnesení, které konkursní soud vydal v rámci dohlédací činnosti (§ 12 odst. 2 ZKV), nýbrž při analogické aplikaci § 29 ZKV [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011, uveřejněný pod číslem 22/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 2763/2011, jakož i (za použití argumentu a contrario) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2014, sp. zn. 21 Cdo 4172/2013, či taktéž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018, sp. zn. 29 Cdo 3106/2016 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. prosince 2018, sp. zn. II. ÚS 3673/18)].

Jakkoliv pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání (a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy /a to zpravidla záměrně/ odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání) [srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněné pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], není v insolvenčním právu (dle insolvenčního zákona) dán důvod k popření výše uvedených judikatorních zásad.

Na základě takto ustaveného judikatorního rámce tedy lze shrnout, že v případě reorganizace lze insolvenčnímu správci poskytovat průběžně zálohy na jeho odměnu a hotové výdaje (§ 38 odst. 4 insolvenčního zákona), přičemž ty mu typicky poskytne dlužník, jakožto osoba s dispozičním oprávněním (§ 229 odst. 3 insolvenčního zákona), není-li touto osobou sám insolvenční správce (§ 354 odst. 4 věta první insolvenčního zákona), který by si v takovém případě zálohy „vyplatil“ sám.

O odměně (a hotových výdajích) pak s konečnou platností rozhodne insolvenční soud usnesením dle § 364 odst. 3 insolvenčního zákona; právní mocí tohoto usnesení pohledávka insolvenčnímu správci vznikne. Byly-li dříve v řízení poskytnuty zálohy insolvenčnímu správci, dojde k jejich zúčtování. Současně je toto rozhodnutí pro účastníky insolvenčního řízení závazné, což ve stejném rozsahu platí též pro všechny orgány (srov. § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř., ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř.), a vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté v případném sporu, jímž by se insolvenční správce domáhal po skončení reorganizace zaplacení odměny vůči dřívějšímu insolvenčnímu dlužníku; usnesení dle § 364 odst. 3 insolvenčního zákona je exekučním titulem, tedy v případě neuhrazení pravomocně určené odměny dlužníkem se jí může exekučně (výkonem rozhodnutí) insolvenční správce přímo domáhat (bez potřeby podávat žalobu a vést nalézací řízení).

Odměnu (a hotové výdaje) jakožto pohledávku za majetkovou podstatou (§ 168 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona) hradí osoba s dispozičním oprávněním z majetkové podstaty (§ 229 odst. 3 a § 203 odst. 3 insolvenčního zákona) kdykoli po rozhodnutí o úpadku (§ 168 odst. 3 insolvenčního zákona).

Za situace, kdy insolvenční správce obdrží na zálohách na odměnu a hotové výdaje více, než kolik mu je nakonec insolvenčním soudem určeno, může insolvenční soud (bez návrhu) při jejich zúčtování v usnesení o určení odměny a hotových výdajů zavázat insolvenčního správce k vrácení „přeplatku“ na zálohách dlužníku, přičemž takový výrok bude znovu exekučním titulem a je proti němu přípustné odvolání (nejde o rozhodnutí v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 insolvenčního zákona). Jinak řečeno, pro takový výrok platí to stejné, co bylo uvedeno pro určení (schválení) odměny a hotových výdajů insolvenčního správce.

Je-li pak v insolvenčním řízení činných více insolvenčních správců (předběžných správců, oddělených správců, zástupců insolvenčního správce) a některý z nich obdrží na záloze na odměnu více, než kolik mu náleží určený podíl na celkové odměně insolvenčního správce, a zbylým správcům je třeba jejich podíly na odměně vyplatit či v případě existujících záloh doplatit, je insolvenční soud i bez návrhu oprávněn v usnesení o určení odměny (a hotových výdajů) zavázat takového insolvenčního správce k povinnosti zaplatit až do výše přeplatku zčásti nebo zcela podíly na odměně (či jejich dosud neuspokojené části) zbylým správcům. Jde o analogickou aplikaci § 364 odst. 3 insolvenčního zákona ve spojení s § 6 vyhlášky. Pokud by i po plném zaplacení podílu (podílů) nadále existoval přeplatek na zálohách, musel by jej vrátit dlužníku. Nejvyšší soud opět podotýká, že i takový výrok usnesení insolvenčního soudu je exekučním titulem.

Bylo by v rozporu se zásadami insolvenčního řízení (srov. především § 5 písm. a/ insolvenčního zákona), kdyby insolvenční soud uložil insolvenčnímu správci vrátit přeplatek na zálohách dlužníku a zbylí insolvenční správci by museli vůči dlužníku vést výkon rozhodnutí či exekuci na vymožení své odměny, pokud by jim ji neuhradil dobrovolně, jak by se snad naznačovalo s dovolatelem uplatněné argumentace. Stejně tak by nebylo pro zbylého insolvenčního správce možné vůči insolvenčnímu správci držícímu přeplatek vést výkon rozhodnutí či exekuci jen na základě usnesení o určení odměny (a hotových výdajů), které by obsahovalo pouze takové určení, a to proto, že povinným z takového rozhodnutí je dlužník, vůči jehož majetkové podstatě rozhodnutí směřuje.

V poměrech projednávané věci je tak nepodstatné, že odvolací soud pátý výrok svého rozhodnutí odůvodnil pouze poukazem na právní úpravu bezdůvodného obohacení. Zpochybněné rozhodnutí (o uložení povinnosti dovolateli vydat část přeplatku na odměně zbylým insolvenčním správcům), je totiž v konečném důsledku správné.

Je sice pravdou, že dovolatel obdržel většinu částky na odměnu dle pravomocných usnesení o vyplacení záloh a současně že zbylou část obdržel na základě bodu IV. výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 31. srpna 2012, č. j. KSBR 24 (32) INS 2062/2009-B-244, který byl až do jeho zrušení odvolacím soudem usnesením ze dne 26. března 2013, č. j. KSBR 24 (32) INS 2062/2009, 2 VSOL 887/2012-B-254, pravomocný. Jednalo se však pouze o zálohy na odměnu, což fakticky platí i o částce vyplacené na základě posledně zmíněného bodu IV. výroku usnesení insolvenčního soudu, neboť toto rozhodnutí bylo následně zrušeno odvolacím soudem jako rozhodnutí závislé na napadeném bodu XII. výroku, resp. doplňujícího usnesení ze dne 4. října 2012, č. j. KSBR 24 (32) INS 2062/2009-B-247.

Při zúčtování těchto záloh vyšel najevo přeplatek na straně dovolatele a nedoplatky na straně J. B. a V. R., přičemž přeplatek převyšoval plné doplacení podílů na odměně J. B. a V. R. Odvolací soud proto správně v souladu s výše uvedeným zavázal dovolatele vrátit přeplatek na zálohách tak, že měl doplatit podíly na odměnách J. B. a V. R. a zbytek vrátit dlužníku (k rukám jeho současného insolvenčního správce).

Důvodné nejsou ani námitky nesprávného výpočtu přeplatku na odměně.

Dovolatel v průběhu insolvenčního řízení obdržel na zálohách (včetně „faktické zálohy“) celkem 9 860 400 Kč, což sám nijak nezpochybňuje. Napadeným usnesením mu byl určen podíl na odměně včetně daně z přidané hodnoty ve výši 7 585 732 Kč, tedy zjevně obdržel na zálohách o 2 274 668 Kč více, než kolik mu náleželo. Výpočet odvolacího soudu je tak správný a pátý výrok ani odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahují chyby v počtech.

Není podstatné, že částka 9 860 400 Kč byla dovolateli vyplacena s tím, že mu byla poskytnuta i částka odpovídající dani z přidané hodnoty dle tehdejší právní úpravy. Určující je pouze skutečná částka vyplacená na zálohách na odměnu, neboť pouze ta je relevantní pro jejich zúčtování a nikoli to, co se zálohami dovolatel učinil, což platí i pro jeho daňové a další platební povinnosti vůči státu. Jde stále pouze o zálohu, kterou je třeba zúčtovat bez ohledu na odvodové (či jiné platební) povinnosti insolvenčního správce.

Dovolatel ve své podstatě namítá, že již nemá k dispozici částku 2 274 668 Kč, kterou má vyplatit, neboť 1 643 400 Kč odvedl státu na dani z přidané hodnoty a zbylou část měl odvést na daň z příjmu a zálohy na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění. Taková skutečnost je však při rozhodování o určení podílů správců na odměně nepodstatná. Pokud by snad dovolatel (hypoteticky) neměl k dispozici právní nástroje pro vrácení splněných odvodů státu (např. pro uplynutí zákonných lhůt), nejde (a ani nemůže jít) o skutečnost jdoucí k tíži ostatních správců, dlužníka či jiných účastníků insolvenčního řízení.

Jelikož se tak dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud dovolání ve zbylé části podle § 243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.

Pro úplnost zbývá dodat (k návrhu dovolatele na odklad právní moci napadeného usnesení), že § 243 o. s. ř. v insolvenčním řízení nelze aplikovat (viz § 90 insolvenčního zákona). Námitka dovolatele, že odvolací soud není soudem insolvenčním, je pak zcela nedůvodná, jak plyne výslovně z § 2 písm. b/ insolvenčního zákona (ve znění od 1. ledna 2014).

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku, jeho současnému insolvenčnímu správci, insolvenční správkyni JUDr. Janě Barvínkové a oddělenému správci Mgr. Václavu Rožcovi se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 4. 2019


Mgr. Milan Polášek
předseda senátu