Rozhodnutí NS

23 Cdo 1743/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/27/2019
Spisová značka:23 Cdo 1743/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1743.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění do 09/29/2017
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
06/06/2019
II.ÚS 1852/19
JUDr. Milada Tomková
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 1743/2017-176


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně České dráhy, a.s., se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody 1222, PSČ 110 15, IČO 70994226, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí 193/2, PSČ 110 00, proti žalované ŠKODA TRANSPORTATION, a.s., se sídlem v Plzni – Jižním Předměstí, Emila Škody 2922/1, PSČ 301 00, IČO 62623753, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, o vyloučení rozhodce z důvodu podjatosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 185/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, č. j. 51 Co 305/2016-124, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Radka Pokorného, advokáta, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 7. 4. 2016, č. j. 65 C 185/2015-92, přerušil řízení do pravomocného skončení řízení ve věci sp. zn. 65 C 197/2015 vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1.

K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. října 2016, č. j. 51 Co 305/2016-124, zrušil usnesení soudu prvního stupně a řízení zastavil (výrok pod bodem I), rozhodl o postoupení věci Rozhodčímu soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým jej napadla z důvodu nesprávného právního posouzení věci, když má za to, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávné aplikaci § 12 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“). Podle dovolatelky otázka povahy ustanovení § 12 odst. 2 ZRŘ, tj. zda se jedná o ustanovení kogentní či dispozitivní, ani vztah tohoto ustanovení a vnitřních pravidel rozhodčích soudů, nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu uspokojivě vyřešena. Nejvyšší soud se sice k těmto otázkám vyjádřil v usnesení ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3022/2016, avšak jeho závěry jsou zjevně právně chybné a ve svých důsledcích vedou k neústavním důsledkům. Podle dovolatelky je proto na místě, aby dovolací soud otázku právní povahy ustanovení § 12 odst. 2 ZRŘ posoudil jinak, než ve shora zmíněném rozhodnutí. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, která vyložila, proč má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a proč není na místě odchýlit se od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolání není přípustné.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že sjednali-li si účastníci rozhodčí doložku, podle níž se zavázali řešit spory vzniklé v souvislosti s uzavřenou kupní smlouvou před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „rozhodčí soud“) a podřídili se Řádu rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, který upravuje vlastní postup při vyloučení rozhodce pro podjatost, nahradili postup obsažený v § 12 odst. 2 ZRŘ.

Tento právní závěr se plně shoduje se závěrem obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3022/2016, v němž Nejvyšší soud vyložil, že ustanovení § 12 odst. 2 ZRŘ „je dispozitivní, tj. strany jej mohou v rámci dohody na pravidlech rozhodčího řízení upravit odlišně od zákonem předvídaného postupu (žaloba o vyloučení rozhodce podaná na soud). Vzhledem k tomu, že spor rozhodoval rozhodčí senát Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR, který postupoval podle pravidel řízení, s jejichž použitím strany souhlasily a které regulují i postup v případě podjatosti rozhodce, pak i dohoda o řešení námitky podjatosti rozhodce byla vyřešena v souladu s dohodou stran podle Řádu Rozhodčího soudu rozhodnutím předsednictva Rozhodčího soudu. Obecný soud v takovém případě není oprávněn rozhodovat o podjatosti rozhodce.“ Nejvyšší soud nemá důvod se od vysloveného závěru odchýlit.

V literatuře podobně Alexandr J. Bělohlávek dovozuje, že „s ohledem na širokou autonomii stran, která se uplatní i ve vztahu k ustanovení rozhodců, je nutné připustit odchylku od režimu podle § 12 odst. 2 RozŘ v podobě smluvní modifikace. Strany se proto mohou dohodnout na tom, aby postup podle § 12 odst. 2 RozŘ byl nahrazen jiným postupem, který by zaručoval ochranu stran a současně respektoval principy použitelné pro rozhodčí řízení, zejména princip nestrannosti a rovnosti. Je proto běžné, že řády stálých rozhodčích soudů svěřují pravomoci při rozhodování o vyloučení rozhodce. … Ostatně je to právě § 12 odst. 2 RozŘ, který autonomii stran výslovně aprobuje. Mají-li strany možnost dohodnout se na postupu jmenování jiného rozhodce (místo rozhodce vyloučeného), musí jim být garantována také možnost dohodnout se na postupu při posuzování toho, zda určitý rozhodce skutečně vyloučen je, či není. Existuje-li taková dohoda stran, když za dohodu stran v tomto ohledu je nutné považovat i režim použití pravidel (řádů/statutů) stálého rozhodčího soudu (srov. § 13 odst. 3 RozŘ), použije se přednostně režim podle této dohody, který může nahradit nebo modifikovat postup podle § 12 odst. 2 věty druhá RozŘ“ (Alexandr J. Bělohlávek, Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, Komentář, beck-online, 2012, str. 437 – 448).

V souvislosti s výše uvedeným lze odkázat též na závěry Ústavního soudu vyjádřené např. v usnesení ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. III. ÚS 2266/09, podle nichž „rozhodčí řízení je - co do obsazení rozhodčího soudu, případně určení rozhodců - ve vztahu k poměrům obecného soudnictví specifické, přičemž vzájemné odlišnosti mají podstatný rozměr; zatímco o účastníkově volbě soudce uvažovat nelze, v rozhodčím řízení je nepřehlédnutelný prvek "subjektivnosti" v postavení rozhodců zakomponován již v zásadě, že jsou to procesní strany, které jmenují "svého" rozhodce a ti pak svojí vůlí determinují obsazení rozhodce třetího. Pak lze mít za tomu přiměřené (dostačující), že o stěžovatelově námitce v rozhodčím řízení (a to opakovaně) rozhodl příslušný orgán rozhodčího soudu, neboť tím nelze relevantně namítat, že zde nebylo žádné adekvátní (procesní) ochrany“.

Závěrem lze tedy shrnout, že pokud se účastníci podřídili vnitřním pravidlům a řádu rozhodčího soudu, které výslovně obsahují pravidla pro postup v případě, že jedna ze stran navrhne vyloučení rozhodce, vyloučili tím pravomoc obecných soudů k rozhodování o podjatosti rozhodce.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se dle § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. 2. 2019


JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu