Rozhodnutí NS

21 Cdo 444/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/28/2019
Spisová značka:21 Cdo 444/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.444.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 444/2019-262


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně M. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova č. 1615/1, proti žalované Psychiatrické nemocnici v Opavě, příspěvkové organizaci se sídlem v Opavě - Předměstí, Olomoucká č. 305/88, IČO 00844004, zastoupené JUDr. Milanem Čichoněm, advokátem se sídlem v Ostravě, Kpt. Vajdy č. 3046/2, o náhradu škody z pracovního úrazu, za účasti Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 243/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. září 2018, č. j. 16 Co 126/2018-238, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Čichoně, advokáta se sídlem v Ostravě, Kpt. Vajdy č. 3046/2.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2018, č. j. 16 Co 126/2018-238, do části výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 697.000,- Kč s příslušenstvím, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce přiměřenosti míry zvýšení odškodnění v případech hodných mimořádného zřetele srov. například bod II stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010 k výkladu stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění, uveřejněného pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 244/2007, uveřejněného pod č. 30/2010 v časopise Soudní judikatura, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2850/2006, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2327/2010 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 929/2011, dle nichž je třeba vzít v úvahu, že ustanovení (nyní § 271c zákoníku práce), podle něhož může soud výši odškodnění stanovenou právním předpisem přiměřeně zvýšit, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, soud sám podle svého uvážení posoudí, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“, a nelze mu vytýkat, že nepřihlédl k jiným okolnostem, mezi rámcová hlediska, k nimž soudy při úvaze o možnosti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění přihlížejí, je zpravidla porovnání úrovně společenských, kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění, není to však hledisko jediné; k existenci vztahu přiměřenosti mezi přiznanou výší náhrady škody a způsobenou škodou na zdraví srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1622/2010, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3885/2009 a v nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, dle něhož soud musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Namítá-li žalobkyně, s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1200/2013, ze dne 28. 8. 2013, a sp. zn. 25 Cdo 290/2012, ze dne 29. 5. 2013, že se odvolací soud při řešení otázky přiměřenosti odškodnění ztížení společenského uplatnění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), potom pomíjí, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s právními závěry v těchto rozhodnutích přijatými; soud však ve zmiňovaných věcech vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 3. 2019


JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu