Rozhodnutí NS

30 Cdo 1050/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/26/2018
Spisová značka:30 Cdo 1050/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1050.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 11 a 13 obč. zák.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
11/12/2018
IV.ÚS 4067/18
JUDr. Jaromír Jirsa
odmítnuto
03/26/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 1050/2018-125


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce H. M. E. H., zastoupeného JUDr. Robertem Matasem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 21, proti žalované M. Ž., zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 52/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2017, č. j. 58 Co 276/2017-87, t a k t o:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):


Žalobce se domáhá žalobou ochrany osobnosti za tvrzený neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, který spatřuje v podání trestního oznámení žalovanou na žalobce a ve výrocích prohlášených žalovanou před orgány činnými v trestním řízení.

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. března 2017, č. j. 98 C 52/2016-62, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci nemajetkovou újmu ve výši 5.527.762,30 Kč podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná zaslala žalobci prostřednictvím jeho právního zástupce omluvu s úředně ověřeným podpisem ve znění uvedeném ve výroku a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku (dále jen obč. zák.). Vyšel z obsahu trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 8 T 48/2014. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno dne 19. 7. 2013 a řízení skončilo zproštěním obžaloby, která vinila žalobce z přečinu nebezpečného pronásledování. Žalobce tedy nebyl za tento čin odsouzen, nicméně ze spisu nevyplynulo, že by se označeného jednání nedopustil, nýbrž že nejednal tak surově a dlouhodobě, aby se mohlo o trestný čin jednat. Svými výroky na adresu žalobce přitom žalovaná nevybočila z povinnosti svědka (nebyla ani trestána za křivou výpověď). Soud prvního stupně uzavřel, že náhrady nemajetkové újmy vzniklé mu v důsledku trestního stíhání se žalobce může domáhat žalobou podle zákona č. 82/1998 Sb.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. září 2017, č. j. 58 Co 276/2017-87, rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve věci samé potvrdil, výrokem II. jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že předpoklad neoprávněného zásahu do osobnostních práv (jak jej stanovuje § 11 a 13 obč. zák.) tj. neoprávněnost zásahu, v předmětné věci dán není. Shrnul obsah trestního spisu a konstatoval, že konkrétní okolnosti a specifika posuzované věci ji odlišují od případů, na které se odvolával žalobce, a které byly předmětem přezkumu Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 297/2009 a v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1017/15. Uzavřel, že žalovaná podáním trestního oznámení a následným výkonem svědecké povinnosti nevybočila z mezí svých zákonem stanovených práv a povinností.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 18. prosince 2017 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., protože podle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se Městský soud v Praze odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel se domnívá, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku týkající se občanskoprávní odpovědnosti svědka a podatele oznámení a odchýlil se tak od judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku sp. zn. 25 Cdo 297/2009. V dalším dovolatel rekapituluje právní závěry soudu prvního stupně i odvolacího soudu a své stanovisko k těmto závěrům, přičemž vyslovuje nesouhlas se soudy v tom smyslu, že nejde o exces zasahující do osobnostních práv dovolatele. V dalším pak konstatuje, že odvolací soud chybně interpretoval zprošťující rozsudek, když jeho rozhodnutí je založeno na tom, že dovolatel byl obžaloby zproštěn toliko na základě zásady in dubio pro reo, což podle dovolatele není pravda. Na závěr navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil, popř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. je tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.

Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

Pokud dovolatel vychází z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak tento důvod nebyl naplněn. Nejvyšší soud ve svém stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007, vyslovil, že došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka, resp. účastníka v takovém řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na základě udělené plné moci, apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní. Vybočením z mezí takto stanovených práv a povinností v soudním řízení je křivé obvinění (§ 174 trestního zákona č. 140/1961 Sb., resp. § 345 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.), křivá výpověď (§ 175 trestního zákona č. 140/1961 Sb., resp. § 346 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.) nebo přestupek podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších změn a doplňků.

Odvolací soud pak tyto závěry na předmětnou věc důsledně aplikoval a také podrobně zdůvodnil, přičemž – v souladu s citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu – se zabýval problematikou existence (resp. v daném případě neexistence) případného excesu.

Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobce ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).

U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. 9. 2018


JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu