Rozhodnutí NS

30 Cdo 1730/2015

citace  citace s ECLI
Název judikátu:K otázce nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/30/2015
Spisová značka:30 Cdo 1730/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1730.2015.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Neplatnost právního úkonu
Dotčené předpisy:§ 39 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

30 Cdo 1730/2015


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců a) P. P., b) D. P., oběma zastoupených Václavem Petráskem, advokátem se sídlem ve Zlíně, J. A. Bati 5637, proti žalovaným 1) M. P., 2) Z. P., oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Horákem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV/708, o určení vlastnictví, vedené u Okresního ve Zlíně pod sp. zn. 36 C 158/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 6. ledna 2015, č. j. 60 Co 507/2014-184, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 6. ledna 2015, č. j. 60 Co 507/2014-184, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. října 2014, č. j. 36 C 158/2014-149, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud ve Zlíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. října 2014, č. j. 36 C 158/2014-149, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že vlastní ve společném jmění manželů označenou bytovou jednotku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětné bytové jednotce, kterou dne 23. prosince 2008 uzavřeli žalobci (převodci) s nabyvatelkou AZ-FINANCE, s. r. o., je ve smyslu § 37 odst. 1 a § 39 obč. zák. pro neurčitost i rozpor se zákonem absolutně neplatná. Nalézací soud však zohlednil situaci, kdy v mezidobí (tj. od uvedeného zajišťovacího převodu vlastnického práva až do podání této žaloby) došlo k následným (podle stavu zápisů v katastru nemovitostí) vlastnickým převodům (na základě kupní smlouvy ze dne 29. června 2009 z prodávající AZ-FINANCE, s. r. o. na kupující FINANCE GROUP, a. s., na základě kupní smlouvy ze dne 2. října 2009 z prodávající FINANCE GROUP, a. s. na kupující manžele L. a I. K. a konečně na základě kupní smlouvy ze dne 19. prosince 2012 z prodávajících manželů K. na kupující žalované). S odkazem na nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, se soud prvního stupně dále zabýval otázkou, zda jsou u žalovaných dány předpoklady pro originární nabytí vlastnického práva, byť od nevlastníka, přičemž dospěl k pozitivnímu závěru. Konstatoval, že žalovaní od počátku poukazovali na to, že při koupi bytu učinili vše, co bylo z jejich strany možné, aby předešli případnému zpochybnění jejich vlastnického práva. Oba shodně uvedli, že si v katastru nemovitostí ověřili, zda jsou prodávající skutečně vlastníky bytu. Provedeným dokazováním bylo potvrzeno, že v době prodeje byli manželé K. v katastru nemovitostí skutečně zapsáni jako vlastníci bytu a žalovaní tak předmětný byt kupovali v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí a ve svém přesvědčení, že se platně stali vlastníky bytu, byli následně utvrzeni, když i je katastrální úřad jako vlastníky zapsal. O dobré víře žalovaných tak soud prvního stupně neměl žádných pochyb. Soud se zabýval i okolnostmi na straně žalobců, kteří si podle jeho názoru v daném případě počínali lehkomyslně; podepsali totiž smlouvu, která se stala podkladem pro zápis vlastnického práva k bytu do katastru nemovitostí, a podepsali i návrh na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, takže museli vědět (i kdyby pečlivě nečetli předmětnou smlouvu), že vlastnické právo k bytu převádějí. Žalovaní, kteří při koupi bytu naplnili všechny zákonné předpoklady pro nabytí vlastnického práva převodem, nevěděli, že byt kupují od nevlastníka, neboť tato skutečnost pro ně prakticky nebyla seznatelná. Neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva tak nemůže jít k jejich tíži, proto jim soud jakožto dobrověrným nabyvatelům poskytl ochranu a žalobu na určení vlastnického práva žalobců, jimž vlastnické právo k bytu zaniklo, zamítl.

K odvolání žalobců Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalovaní vycházeli při koupi bytu ze zápisu z katastru nemovitostí a byli oprávněně přesvědčeni vzhledem k jiným okolnostem o tom, že prodávající jsou vlastníky předmětné bytové jednotky. Problematická smlouva o zajišťovacím převodu práva, jejíž neplatnost je žalobci dovozována, byla titulem převodu vlastnictví ve čtvrté řadě předchozích vlastníků a navíc v době před 5 lety, když v mezidobí nebylo zjištěno, že by neplatnost této smlouvy byla nějakým způsobem uplatněna. Už jen to, že žalobci nezpochybnili platnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva v této uplynulé době 5 let, vede u žalovaných ke vzniku dobré víry, že nabytí vlastnictví k předmětné bytové jednotce bylo v souladu se zákonem a od oprávněných vlastníků. Soud prvního stupně správně v souladu s aktuální rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 2219/12, I. ÚS 3061/11, sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 143/07, sp. zn. II. ÚS 800/12, sp. zn. IV. ÚS 4905/12 nebo sp. zn. IV. ÚS 4684/12) a s poukazem na základní ústavní principy – princip právní jistoty, princip důvěry v akty státu, ochrany dobré víry a princip ochrany nabytých práv – poskytl ochranu dobrověrným nabyvatelům vlastnického práva a žalobu zamítl. Z těchto důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. odvolací soudem potvrzen.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska zákonem stanovených náležitostí) řádné dovolání, v němž předpoklad přípustnosti dovolání vymezují tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatelé v tomto směru odkazují na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 250/2009). Dovolatelé závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) změnil rozsudek odvolacího soud, podané žalobě zcela vyhověl a rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.

Žalovaní ve svém písemném vyjádření k podanému dovolání naopak přisvědčili (jako věcně správnému) rozhodnutí odvolacího soudu., které je podle jejich názoru v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Navrhli, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), s přihlédnutím k § 3028 odst. 1 a 2 o. z. (Hlava II, díl I, oddíl I o. z.), věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění a dospěl k závěru, že dovolání žalobců je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné i důvodné, neboť odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se při řešení právní otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně ohledně nabytí předmětné bytové jednotky žalovanými od nevlastníka, a to s ohledem na jejich dobrou víru v zápis v katastru nemovitostí. Odvolací soud sice odkázal na shora cit. rozhodnutí Ústavního soudu (v tom kterém rozsahu zabývající se materií nabytí nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka), nicméně v rámci zaujatého právního názoru nezprostředkoval (když tak neučinil ani soud prvního stupně ve svém rozsudku) žádnou právně kvalifikační úvahu v otázce jím sledované aplikace hmotného práva při zjištění dobré víry u žalovaných, případně ústavně právního předpisu, na jehož základě dospěl k závěru o nabytí uvedené bytové jednotky žalovanými, když za takovýto právně kvalifikační závěr nelze považovat obecný odkaz na jednotlivé právní principy (k tomu srov. poznámky níže). Přitom Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz) vyložil, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění jeho písemného vyhotovení – v rámci právního posouzení věci – učinil pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodů bylo na zjištěný skutkový stav použito. K tomu lze doplnit, že stejná situace nastane tehdy, jestliže odvolací soud k odkazu na jím citovanou judikaturu Ústavního soudu stran právního posouzení věci cituje některé obecné právní principy, bez relevantního promítnutí své aplikační úvahy ve spojitosti s příslušným ústavně právním předpisem.

Nejvyšší soud pak považuje za žádoucí poukázat na své závěry, které učinil ve svém nedávném rozsudku ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 206/2015, a jež plně doléhají i na tuto posuzovanou věc:

„Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 18. června 2014, sp. zn. 30 Cdo 1717/2014, zdůraznil, že potřeba vyložení právně kvalifikačního závěru ohledně nabytí vlastnictví nemovité věci od nevlastníka, odhlédnuvše od splnění elementární povinnosti soudu ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., vyvěrá i z toho, že zatímco Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 10. června 2013, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, čerpá především ze závěrů přijatých v jeho nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. II. ÚS 165/11, mj. v tom směru, že obecné soudy jsou povinny se zabývat otázkou dobré víry nabyvatele jednajícího v důvěře v zápis v katastru nemovitostí a poskytnout mu ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod, v aktuálním a velmi obšírně odůvodněném nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, Ústavní soud zase dospěl při řešení obdobného případu k závěru, že ‚Dochází tak v takových případech ke kolizi dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 Listiny. Nelze-li v konkrétním případě zachovat maximum z obou základních práv, je třeba tuto kolizi řešit v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, přičemž je nezbytné zvažovat jak obecné souvislosti tohoto typu kolize základních práv (případy dobrověrného nabytí nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka), tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.‘

V situaci, kdy občanský zákoník č. 40/1964 Sb. neupravoval - mimo zákonem stanovené případy (např. na základě právního institutu vydržení) - nabytí vlastnického práva k nemovité věci od nevlastníka, a to na základě pouhé dobré víry nabyvatele nemovitosti v zápis do katastru nemovitostí [k tomu srov. též např. důvodovou zprávu zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastr nemovitostí): arg.: ‚Dosavadní právní úprava umožňuje skutečnému vlastníkovi nemovitosti, aby se domohl vlastnického práva i na osobě, která nabyla vlastnické právo od osoby, která byla v katastru zapsána jako vlastník. A to i přesto, že skutečný vlastník si v rozporu s ohlašovací povinnosti ponechal po dlouhou dobu doklady o svém vlastnictví pro sebe, nepožádal o zápis svého vlastnického práva ve svůj prospěch a nečinně po dlouhou dobu přihlížel, že podle zápisů v katastru je jako vlastník zapsán někdo zcela jiný. Takto může skutečný vlastník, který se o zápis svého vlastnického práva nepostará, rozvrátit celý řetězec nabývacích jednání vycházejících z důvěry v pravdivost zápisů v katastru. Obezřetní investoři, kterým je nedostatečné uplatnění zásady materiální publicity známo, na zápisy v katastru nespoléhají a sami prověřují nabývací tituly těch, se kterými jednají, a to nejméně po vydržecí dobu směrem do minulosti. Tím je ovšem oslaben vlastní smysl vedení katastru jako důvěryhodné evidence právních vztahů k nemovitostem.‘], měl odvolací soud v rámci zaujatého právního názoru v odůvodnění svého rozhodnutí zprostředkovat svůj právně kvalifikační závěr, měl-li za to, že v daném případě soud prvního stupně správně vyřešil právní otázku dobré víry žalovaných v souvislosti s nabytím jejich nemovitého majetku, ačkoliv nevyložil, na základě jakého právního předpisu tak činí, když pouhý odkaz na judikaturu Ústavního soudu – jak již bylo zdůrazněno shora – zprostředkování (podle odvolacího soudu) v úvahu přicházejícího právně kvalifikačního závěru pochopitelně nenahrazuje.

Právně kvalifikační závěr nelze ani spojovat s úvahou odvolacího soudu o právní reglementaci dané materie v novém občanském zákoníku č. 89/2012 Sb., v němž je zakotvena (nikoliv však jako bezvýjimečná) zásada materiální publicity. Bezcenná je proto právní argumentace, že uvedený vývoj právní úpravy přisvědčuje k reflektování závěru o možnosti (či nutnosti) nabytí nemovitosti dobrověrným nabyvatelem. Právě naopak, uvedený legislativní vývoj i sdělení zákonodárce (v podobě např. důvodové zprávy k novému katastrálnímu zákonu č. 256/2013 Sb. – viz citace shora) zcela jasně svědčí o opaku, že podle tehdejší právní úpravy (a to i z hlediska ústavněprávních předpisů) taková možnost, resp. takový způsob nabytí nemovitého majetku nepřipouštěla. Stejný právní názor byl ustálen i v právní doktríně a náznak opačného názoru se ani neobjevil u členů rekodifikační komise nového občanského zákoníku.

Bez odpovídajícího právně kvalifikačního závěru je nejen soudní rozhodnutí nepřezkoumatelné, ale absence právního posouzení věci jde současně na vrub jeho věcné správnosti; v takovém případě je pak dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. vždy naplněn.

Jen pro úplnost – zcela nesprávné je konstatování soudu prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku, že právní názor o možnost nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí se podává i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2367/2012, neboť v tomto případě byl Nejvyšší soud v důsledku (již shora opakovaně zmiňovaného) kasačního nálezu Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, vázán právním názorem Ústavního soudu, takže neměl žádný procesní prostor přiklonit se ke své ustálené judikatuře. V případě odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 28 Cdo 3342/11, je pak zapotřebí při práci s judikaturou zohlednit, že uvedené rozhodnutí se zjevně odchyluje od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a tímto senátem vyřešená věc měla být správně předložena ve smyslu § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), v rozhodném znění, k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu [k tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, ale také vyjádření tehdejšího předsedy senátu 28 Cdo Nejvyššího soudu JUDr. Ludvíka Davida CSc. v příspěvku: O dobré víře při nabytí nemovitosti od (eventuálního) nevlastníka, in Právní rozhledy č. 2/2013, str, 62 a násl., ve kterém uvedený autor uvádí, že v cit. rozhodnutí či v dalším rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2652/2011, ‚senát 28 Cdo (...) nesměřoval proti konstantní judikatuře Nejvyššího soudu a ani se nevymezil proti zásadě nemo plus iuris...‘].

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 5357/5357/2014, zaujal právní názor, že k zavedení skutkové podstaty nabytí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí došlo až nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, v němž bylo mj. reagováno na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu poukazující na dosavadní absenci vymezení skutkové podstaty tohoto způsobu nabytí nemovité věci v našem právním řádu.

Podle Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 2219/2012) naplnění nové skutkové podstaty nabytí vlastnického práva dobrověrným nabyvatelem od nevlastníka mají předcházet tři následující kroky.

Jak uvádí Ústavní soud v cit. nálezu, ‚Pokud jde o první krok, tj. identifikaci dotčených práv, v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 odst. 1 a čl. 1 Dodatkového protokolu....

Pokud jde o druhý krok, usilující zachovat maximum z obou dotčených práv, zde bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého případu. Na jednu stranu bude mnohdy zřejmé, že je nemožné chránit daná dvě práva současně, neboť se vzájemně vylučují. Buď tedy bude poskytnuta ochrana dobrověrnému nabyvateli a uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka, nebo bude uznáno vlastnické právo původního vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit.‘

V rámci třetího kroku má být podle Ústavního soudu řešen střet dotčených práv, a to v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. ‚Na druhou stranu si však lze představit i takové případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty. Řešení tohoto druhého kroku tak bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu. Pokud pak bude přistoupeno ke třetímu, poslednímu kroku, bude v něm potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti a souvislosti, dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí), tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.‘

Za objektivní okolnosti považuje Ústavní soud poskytnutí dobrověrnému nabyvateli ochranu, neboť nelze snižovat důvěru jednotlivců v akty veřejné moci. Další okolností byla nedostatečná a polovičatá právní úprava zásady materiální publicity katastru nemovitostí podle § 11 zákona č. 265/1992 Sb. ‚ústící dokonce v její neslučitelnost s ústavními maximami, zejména principy právní jistoty a ochrany nabytých práv.‘

Za individuální okolnosti případu, které je třeba podle Ústavního soudu zohlednit při posouzení poskytnutí ochrany dobrověrnému nabyvateli, je pak třeba považovat např.:

- délku doby, která uběhla od vadného zápisu (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu) do katastru nemovitostí, než se původní vlastník začal domáhat svého práva;

- okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu došlo (zejména, zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení), investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil. Podle Ústavního soudu ‚pokud dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, kteréžto případy nejsou zcela ojedinělé, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici. V převážné většině takových případů totiž bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházející podvodnému jednání.‘

Podle [do 31. 12. 2013 – k tomu srov. § 67 bod 1. zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)] tehdy platného a účinného § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v rozhodném znění, ‚Ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti.‘ Jak plyne z nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, Ústavní soud při formulování nové skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka však dobrou víru nabyvatele nepresumuje ve smyslu právě citovaného ustanovení, nýbrž (v odůvodnění svého nálezu – bod č. 47) výslovně stanoví, že ‚samu existenci dobré víry dalšího nabyvatele je třeba vždy náležitě posoudit a přísně hodnotit, s ohledem na všechny (roz. shora příkladmo vyložené) okolnosti nabytí předmětných nemovitostí dalším nabyvatelem.‘ A jak kupř. zmínil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. 30 Cdo 5261/2014 (kdy byl – stejně jako soudy obou stupňů – vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v jeho nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11), uvedenou ‚situaci je zapotřebí oddělovat od posouzení dobré víry oprávněného držitele ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k posouzení podmínek originárního nabytí nemovitosti vydržením podle § 134 obč. zák.‘

V reakci na dosavadní rozpornou judikaturu Ústavního soudu ovšem velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí pod číslem 16/2015, čímž lze také uzavřít, že dále uvedený právní názor sdílí celé občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu) vyložil a odůvodnil právní názor, že podle právního řádu platného a účinného do 31. prosince 2013 (resp. do 31. prosince 2014, viz § 3064 o. z.) nemohl (nemůže) – vyjma zákonem stanovených způsobů – dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis v katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka. Nejvyšší soud tedy i nadále vychází z plenární judikatury Ústavního soudu ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 75/04 a sp. zn. Pl. ÚS 78/06 (jíž jsou podle jeho mínění podřízeny i tříčlenné senáty Ústavního soudu), z nichž vyplývá (jak také formuloval velký senát v posledně označeném rozsudku), že ‚pouze zákonem stanovené způsoby nabytí vlastnického práva jsou ústavně souladné, což je plně uplatnitelné i pro případy, kdy dojde (po právu) k odstoupení od převodní smlouvy A a B poté, co B převedl své vlastnické právo na nabyvatele C atd., takže případně následné odstoupení jednoho z účastníků převodní smlouvy mezi A a B již nemůže ovlivnit věcněprávní vztah náležející subjektu C, D atd., jenž v mezidobí předmětný nemovitý majetek řádně nabyl, a proto jej...nemůže pozbýt. Popsaný model je tak třeba důsledně odlišovat od situace, kdy převodní smlouva je již od samého počátku absolutně neplatná.‘ [k tomu srov. třeba i důvodovou zprávu k zákonu č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), v níž je obsažen totožný právní názor, který zaujímá Nejvyšší soud, dále např. závěry převažující právní doktríny zapovídající nabytí nemovitosti od nevlastníka podle předchozí civilní úpravy či těmto závěrům přisvědčující judikaturu i Ústavního soudu – rozhodnutí ve věcech sp. zn. II. ÚS 91/98, sp. zn. II. ÚS 349/03, sp. zn. I. ÚS 226/98, sp. zn. ÚS II. 77/2000, sp. zn. Pl. ÚS 75/04, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, sp. zn. I. ÚS 3391/10, sp. zn. IV. ÚS 2469/11, sp. zn. II. ÚS 3676/11].

V usnesení ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4577/2014, Nejvyšší soud navázal na judikovaný právní názor svého velkého senátu ve věci sp. zn. 31 Cdo 1168/2013. Přihlédl k právním závěrům plynoucím z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, a poté s ohledem na v cit. nálezu nově vymezenou skutkovou podstatu nabytí nemovitostí od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem konstatoval, že: ‚Má-li být ovšem v daném směru opomenut právní institut oprávněného držitele ve smyslu § 130 odst. 1 o. z. a prostřednictvím principů právní jistoty a ochrany nabytých práv prosazován (zákonem neupravený) nabývací titul vlastnického práva k nemovité věci na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, pak je třeba v této souvislosti mj. poukázat na plenární nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, v němž se také uvádí, že ‚Akceptace i dalších pramenů, kromě psaného práva (zejména obecných právních principů), evokuje otázku jejich poznatelnosti.

Jinými slovy evokuje otázku, zda je jejich formulování věcí libovůle, nebo zda lze stanovit při jejich formulování do určité míry objektivizovatelné postupy.“ Ústavní soud na tuto otázku odpověděl v tom směru, že: V systému psaného práva má přitom obecné právní pravidlo (obecný právní princip) charakter samostatného pramene práva pouze preater lege (čili pokud psané právo nestanoví jinak). Občanský zákoník ve znění účinném do 31. prosince 2014 ovšem taková pravidla (pro nabytí nemovité věci od nevlastníka) stanovil (srov. § 130 a násl. obč. zák.), takže není-li možné přímou aplikací obecného právního principu negovat příslušné psané právní pravidlo (lze je však pochopitelně prostřednictvím takového principu interpretovat), je pak otázkou, do jaké míry lze při řešení otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka považovat přijatou tezi oprávněného držitele mimo dosah § 130 obč. zák. v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/2012, za souladnou s jeho plenárním nálezem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/97 a na něj navazující judikaturou.‘“

Protože je ze shora uvedeného důvodu právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvod pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Bude nyní na soudu prvního stupně, aby při meritorním rozhodování zohlednil připomenutou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a aby svůj právně kvalifikační závěr - vtělený do právního posouzení věci - zákonu odpovídajícím způsobem vyložil v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud připomíná, že první tři „převody vlastnického práva“ k předmětné bytové jednotce se zrealizovaly během necelého jediného roku (v období od 23. prosince 2008 do 9. října 2009).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 30. června 2015

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu