Rozhodnutí NS

28 Cdo 1438/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/21/2019
Spisová značka:28 Cdo 1438/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1438.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Dotčené předpisy:§ 3 předpisu č. 428/2012Sb.
§ 18 předpisu č. 428/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 1438/2019-178


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Penčice, IČO 45180181, se sídlem v Přerově, U Kostela 116/1, zastoupená Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným: 1) V. L., nar. XY, bytem XY, a 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 11 C 285/2015, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. listopadu 2018, č. j. 69 Co 81/2016-156, t a k t o :

      I. Dovolání se odmítá.
        II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

    O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

    V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo určeno, že druhá žalovaná je vlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud změnil tak, že žalobkyni vůči žalovanému ad 1) právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení nepřiznal a k jejich náhradě zavázal naopak žalovanou ad 2/ (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); současně nepřiznal žalobkyni vůči žalovanému ad 1) ani náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu), když i k jejich náhradě zavázal toliko žalovanou ad 2/ (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu).

    Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná ad 2). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně ve sporu o určení vlastnického práva státu ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkázala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3376/2017, a „rozhodnutí sp. zn. 314/96“. Kladla dále otázky, dle jejího mínění rozhodovací praxí dosud neřešené, zda církevní právnická osoba ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. mohla být založena právním jednáním osoby fyzické, zda církevní právnická osoba podléhala evidenci ve veřejném rejstříku a zda v případě nedostatku listinných důkazů potřebných k prokázání aktivní věcné legitimace církevní právnické osoby ve sporu o určení vlastnického práva ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je namístě aplikovat princip ex favore restitutionis.

    Žalobkyně ani žalovaný ad 1) se k dovolání nevyjádřili.

    Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

    Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.

    Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.

    Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že ve sporu o určení vlastnického práva státu dle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je aktivně věcně legitimována právnická osoba naplňující některý z definičních znaků dle § 3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že tato právnická osoba sama nebo její právní předchůdce utrpěly v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 - § 1 zákona č. 428/2012 Sb.) interpretovaným zákonem odškodňovanou majetkovou křivdu (§ 5 zákona č. 428/2012 Sb.). Se zřetelem ke smyslu a účelu zákona č. 428/2012 Sb., jímž je zmírnění některých majetkových křivd, které byly v rozhodném období spáchány právě církvím a náboženským společnostem (srov. znění preambule či § 1 zákona č. 428/2012 Sb.), pak při řešení otázky, koho jest považovat za aktivně věcně legitimovanou osobu, nutno zákonný pojem „právní předchůdce takovéto osoby“ vykládat tak, že i tento předchůdce musel být právnickou osobu zařaditelnou do některé z kategorií oprávněných osob definovaných ustanovením § 3 zákona č. 428/2012 Sb. Přijetím zákona č. 428/2012 Sb. Totiž zjevně nebylo zamýšleno odškodnění majetkových křivd spáchaných v rozhodném období na jiných než uvedeným ustanovením definovaných osobách (kupř. na fyzické osobě coby právní předchůdkyni oprávněné právnické osoby z titulu dědění na základě závěti apod.), jež zákonodárce současně explicitně označuje za nositele práv k původnímu církevnímu majetku (§ 2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.). Srov. k tomu rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016 (vyhlášený v projednávané věci), či ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3376/2017.

    Jestliže tedy odvolací soud, vyšed ze zjištění, že v posuzovaném případě zákonem č. 428/2012 Sb. odškodňovanou majetkovou křivdu utrpěla v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 - § 1 zákona č. 428/2012 Sb.) „Fundace ku sloužení mší za Františku Krausovou a jejího manžela Kašpara Krause“, jakožto právnická osoba tvořící součást Církve římskokatolické, tj. osoba naplňující definiční znaky dle § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., jež byla později sloučena s žalobkyní (rovněž právnickou osobou zřízenou jako součást uvedené církve, a tudíž osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 3 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.), shledal, že žalobkyně je ve sporu o určení vlastnického práva státu k odňatému majetku aktivně věcně legitimována, nikterak se od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.

    Rozhodnutí odvolacího soudu přitom není v rozporu s dovotelkou odkazovaným již výše citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3376/2017, v němž dovolací soud, respektuje v projednávaném řízení vyhlášený kasační rozsudek tohoto soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, vytkl soudům nižšího stupně, že se v jimi tehdy projednávané věci otázkou právní povahy předchůdkyně žalující oprávněné osoby (tedy tím, zda i ona splňovala by definiční znaky oprávněné osoby dle § 3 zákona č. 428/2012 Sb.) vůbec nezabývaly; o takový případ však v posuzované věci v daném procesním stadiu očividně nejde. V kontradikci není napadený rozsudek ani s rozhodnutím „sp. zn. 314/96“, je-li jím snad dovolatelkou míněn rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 3 Cdon 314/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, sešit 9, poř. č. 91, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou oddělení majetku spolku, zřízeného podle zákona č. 134/1867 ř. z., o právu spolčovacím, od majetku jeho členů (a nikoliv aktivní věcnou legitimací církevních právnických osob ve sporech o určení vlastnického práva státu dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.).

    Závěry odvolacího soudu korespondují i judikatuře připouštějící existenci tzv. historických církevních právnických osob, včetně právnických osob nadačního typu (v nichž se také historicky projevovala činnost církví), jejichž právní existence a kontinuita nebyla nutně podmíněna jejich registrací či veřejnou evidencí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3813/2017, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 194, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, uveřejněný pod číslem 242/2010 Sb., bod 55). Vyloučeno přitom nebylo ani zřízení takovéto právnické osoby formou závěti pořízené osobou fyzickou (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 34/06).

    Definitivní závěr stran statusu konkrétního subjektu, jehož existence podle tehdejších právních předpisů nepodléhala evidenci ve veřejném rejstříku, tedy jde-li o historickou církevní právnickou osobu ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb., je pak dle závěrů judikatury i komentářové literatury vždy výsledkem individuálních skutkových zjištění (krom již shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3813/2017, dále srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3467/2017, či ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 730/2019; z odborné literatury srov. komentář k § 3 in Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015).

    Výtky dovolatelky vůči závěrům odvolacího soudu o tom, že v posuzovaném případě vyšly najevo skutkové okolnosti osvědčující aktivní věcnou legitimaci žalobkyně, podávající se ze statusu její právní předchůdkyně, coby osoby, jež utrpěla odškodňovanou majetkovou křivdu, včetně úvah o aplikaci zásady ex favore restitutionis při zjišťování skutkového stavu věci, tedy představují polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu. Platí přitom, že dovolací soud je dle účinné procesní úpravy skutkovým stavem zjištěným soudy nižšího stupně vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli tedy dovolatelka v naznačeném směru namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – zde zpochybňuje skutkový stav zjištěný odvolacím soudem, neboť uvedenými výtkami brojí toliko proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

    Připomenout jest konečně závěry ustálené rozhodovací praxe, dle nichž v případě právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve či náboženské společnosti je soudní přezkum věcné správnosti rozhodnutí příslušného orgánu církve – s ohledem na ústavně zaručenou autonomii církví a náboženských společností (srov. článek 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) – vyloučen; skutečnost, že došlo k jejímu zániku s právním nástupnictvím, osvědčuje sama církev či náboženská společnost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1542/2008, nebo jeho usnesení ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 823/2006, či ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1271/2006, jež obstálo i v ústavněprávní rovině – viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 611/06, nebo z judikatury Ústavního soudu jeho nález ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96, či usnesení ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 137/05).

    Zpochybňuje-li vposledku dovolatelka charakter právní předchůdkyně žalobkyně coby právnické osoby naplňující definiční znaky ve smyslu ustanovení § 3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb., dlužno dodat, že na závěru o přináležitosti právní předchůdkyně žalobkyně k právnickým osobám definovaným v uvedeném zákonném ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu založeno není (jde o závěr toliko subsidiární), pročež prostřednictvím otázek týkajících se aplikace tohoto zákonného ustanovení na projednávanou věc na přípustnost dovolání rovněž nelze usuzovat.

    Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání v projednávaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).

    Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému ad 1) ani žalované ad 2), kteří se k dovolání nevyjádřili, za dovolacího řízení náklady nevznikly.

    Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.

    P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 21. 6. 2019


    Mgr. Zdeněk Sajdl
    předseda senátu