Rozhodnutí NS

4 Tdo 1591/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/07/2019
Spisová značka:4 Tdo 1591/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1591.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odposlech a záznam telekomunikačního provozu
Dotčené předpisy:§ 88 odst. 1 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:A
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
08/28/2019
04/09/2019
I.ÚS 2838/19
I.ÚS 2906/19
I.ÚS 2838/19

I.ÚS 2906/19
JUDr. David Uhlíř
JUDr. Vladimír Sládeček
-
-
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 1591/2018
22
21
4 Tdo 1591/2018-146


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 5. 2019 o dovoláních, které podali obvinění J. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici Praha-Pankrác a V. M. O., nar. XY v XY, státní příslušník Rumunska, trvale bytem XY, naposledy v České republice hlášen XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 8 To 28/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 2/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. M. O. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 45 T 2/2017, byl obviněný J. M. společně se spoluobviněným R. S. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku [skutek pod bodem I.)] a obviněný J. M. zvlášť závažným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku [skutek pod bodem II.)]. Obviněný V. M. O. byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku [správně zločinu, skutek I.)], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:

I.
Obžalovaní R. S., J. M. a V. M. O.

Obžalovaný R. S. v přesně nezjištěné době počátkem měsíce března 2016, s úmyslem vyřešit ve svůj prospěch občanskoprávní spor s poškozeným R. E., nar. XY o zaplacení částky 1.450.000 Eur s příslušenstvím, požádal obžalovaného J. M. o zajištění osoby, která by mu pomohla, za užití blíže nespecifikovaného násilí, které by mohlo vést až k příp. fyzické likvidaci poškozeného R. E., či pohrůžky násilí vůči poškozenému a jeho rodinným příslušníkům, získat od poškozeného originál Smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené mezi obžal. S., společností Vasa Invest s.r.o. a poškozeným E. ze dne 25. 2. 2014 a současně jej donutit, aby uzavřel ve lhůtě do 1 měsíce s obžal. S. Dohodu o narovnání, kterou podepíše před notářem, v níž se zřekne všech majetkových nároků vůči obžalovanému S. a spol. Vasa Invest, s.r.o., vyplývající z uvedené Smlouvy o smlouvě budoucí a poté, co obžalovaný J. M. zajistil osobu, která by dle jeho názoru byla schopna toto zařídit, občana Rumunska, obžalovaného V. M. O., který vystupoval jako bezpečnostní expert s kontakty na bezpečnostní složky Ruské federace a dalších zemí, se všichni obžalovaní společně sešli na schůzce v blíže neztotožněné restauraci v Praze 5 – Zbraslavi, kde jej S. seznámil se svými požadavky a současně mu předal připravenou písemnou „Dohodu o narovnání“ mezi R. E. jako věřitelem a obžalovaným S. a společností VASA INVEST, s.r.o., jako dlužníky, a k jejímuž podpisu měl být poškozený E. donucen a listiny označené jako „Memorandum, základní zpráva“, které obsahovaly výsledky sledování a šetření k osobě poškozeného R. E. včetně jeho bydliště a rodinných příslušníků a poté, co obžalovaný V. M. O. souhlasil s požadavkem obžal. S. a předstíral, s úmyslem získat pro sebe od S. finanční prostředky, že je schopen zajistit osoby, které „přesvědčí“ poškozeného E. podepsat uvedenou dohodu před rumunským notářem, kterého sám obstará, seznámil obžal. S. s tím, že celá věc bude něco stát, přičemž žádal okamžitou úhradu částky 60.000,- Eur a další peníze ve výši celkem 8 mil. Kč zaplatit po realizaci prostřednictvím účtu vedeném na blíže nezjištěném ostrově, a takto vylákanou částku ve výši ekvivalentu 60.000 Eur, v českých korunách, tj. cca 1.622.100 Kč, mu obžalovaný S. ještě téhož dne v odpoledních hodinách při schůzce na stejném místě, opětovně za přítomnosti všech obžalovaných, předal bez jakéhokoli dokladu v hotovosti a přislíbil vyplacení dalších 8.000.000 Kč po provedení a z předaných peněz po skončení schůzky předal obžalovaný O. obžalovanému M. částku 25.000 Kč za zprostředkování zakázky a současně jej zavázal mlčenlivostí o předaných penězích a následně obžalovaní M. a S. opakovaně urgovali obžal. O. o splnění jejich objednávky, k čemuž však nikdy nedošlo pro nečinnost obžalovaného O., který si ale ponechal vylákanou částku 60.000 Eur, aniž by učinil cokoli pro její splnění, přičemž vynuceným podpisem předmětné Dohody o narovnání by se poškozený R. E. vzdal v té době jasně určeného nároku vyplývajícího z Rozhodčího nálezu z 18. 12. 2015, pod č. j. Rsp 998/14, ze kterého vyplývala povinnost obžal. S. a Vasa Invest s.r.o. uhradit poškozenému finanční plnění ve výši 1.450.000 EUR, zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1.282.728 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 693.100,10 Kč, ze sporu vedeného u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, a došlo by k zániku pohledávky poškozeného E. a vydáním originálu Smlouvy o smlouvě budoucí by se poškozený vzdal rozhodujícího důkazu potvrzujícím jeho nárok v žalobě podané u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 8/2016 ze dne 19. 1. 2016, jíž se obžalovaný R. S. domáhá zrušení výše uvedeného rozhodčího nálezu, ke škodě R. E.,

II.) obžalovaný J. M. sám

v době, kdy mu již bylo známo, že obžalovaný V. M. O. nesplnil objednávku obžal. S., aby za použití blíže nespecifikovaného násilí, které by mohlo vést až k fyzické likvidaci poškozeného R. E., či pohrůžky násilí vůči poškozenému příp. jeho rodinných příslušníků, získal od poškozeného originál Smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené mezi obžal. S., společností Vasa Invest s.r.o. a poškozeným E. a současně jej donutil, aby uzavřel ve lhůtě do 1 měsíce se S. Dohodu o narovnání, kterou podepíše před notářem, v níž se zřekne všech majetkových nároků vůči obžalovanému S. a spol. Vasa Invest, s.r.o., vyplývající z uvedené Smlouvy o smlouvě budoucí (bod I.) se ve dnech 29. 9. 2016 na benzinové pumpě XY v XY a 4. 10. 2016, v restauraci XY v XY, setkal na schůzkách s poškozeným R. E., nar. XY kterému potvrdil informaci již předtím sdělenou dne 19. 9. 2016 V. H., že se připravuje fyzická likvidace poškozeného, ohledně které mu sdělil i určité podrobnosti včetně okolnosti, že obžalovaný S. vyplatil za jeho likvidaci zálohu ve výši 1.650.000 Kč a slíbil doplatek ve výši 8.000.000 Kč, že na tuto likvidaci přijedou osoby z Rumunska či bývalé Jugoslávie, že chce zlikvidovat nejen poškozeného, ale i celou rodinu, že mu však nemůže říci, jakým způsobem, ale tyto osoby, které to mají realizovat, jsou schopné všeho, opakovaně mu zdůrazňoval, že celá věc spěchá a být na jeho místě, tak by se bál nejen o sebe, ale i o děti okolo, přičemž výhrůžky násilím využil proti poškozenému, kterému současně nabídl, že se zná s osobou, které obžal. S. k tomuto účelu sjednal, je s ní v kontaktu a má na ni vliv a pokud E. zaplatí částku 500.000 Kč, je schopen celé věci zabránit, přičemž v úmyslu umocnit v poškozeném strach o jeho život a zdraví a život a zdraví rodinných příslušníků, mu vyprávěl jak byl v obdobném případě mučen a usmrcen jeho známý D. z XY, včetně údajů o sekání rukou, zavírání do chladnic apod., a poté, co mu E. sdělil, že tolik peněz nemá, zaslal mu dne 5. 10. 2016 SMS ve znění „Pane, mám to plně potvrzené od toho S. pána. Minimálně padesát procent složit do pátku, tj. 7. 10. a zbytek do 7. 11. 2016“ a následně určil, že první část této hotovosti ve výši 250.000 Kč mu poškozený předá dne 7. 10. 2016 v 10:00 hod., v prostoru nákupního centra XY, Praha 9 a dalších 250.000 Kč v určeném termínu, ale k předání finančních prostředků nedošlo, neboť obžal. M. byl dne 7. 10. 2016 zadržen PČR poté, kdy se dostavil na jím určené místo schůzky pro převzetí peněz, přičemž informace obžalovaného u poškozeného vyvolaly obavy o život a životy jeho dětí, jež posléze vedly k nutnosti začít se léčit na psychiatrii, a následně u něho byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha, jejíž léčení dosud trvá.

Za uvedené trestné činy Městský soud v Praze uložil obviněnému J. M. podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Obviněnému V. M. O. byl uložen podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Spoluobviněnému R. S. byl uložen podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Současně byla obviněnému J. M. uložena povinnost podle § 228 odst. 1 tr. ř. uhradit jako nemajetkovou újmu poškozenému R. E., nar. XY, bytem XY částku 436 588 Kč a podle § 228 odst. 1 tr. ř. poškozené České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, Vyšehradská 2, Praha 2, částku 50 000 Kč.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 45 T 2/2017, podali všichni obvinění odvolání směřující do výroku o vině a trestu (obviněný J. M. navíc i do výroku o náhradě škody) a státní zástupkyně odvolání v neprospěch obviněných R. S. a J. M. směřující do výroku o vině a trestu a poškozený R. E. do výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 5. 2018 sp. zn. 8 To 28/2018 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání všech obviněných a poškozeného R. E. zrušil v celém rozsahu. Za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný J. M. byl uznán vinným ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný V. M. O. byl uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a spoluobviněný R. S. přípravou zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 20 odst. 1 a § 175 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:

I. obžalovaní R. S., J. M. a V. M. O. společně

obžalovaný S. v přesně nezjištěné době do 3. března 2016, s cílem vyřešit ve svůj prospěch občanskoprávní spor s poškozeným R. E., nar. XY o zaplacení částky 1.450.000 Eur s příslušenstvím, požádal obžalovaného M. o zajištění osoby, která by mu pomohla použitím blíže nespecifikovaného násilí nebo jeho pohrůžky získat od poškozeného originál Smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené dne 25. 2. 2014 mezi obžalovaným R. S., společností VASA INVEST, s.r.o. a poškozeným R. E., a současně jej donutit, aby ve lhůtě do 1 měsíce uzavřel s obžalovaným S. dohodu o narovnání, kterou podepíše před notářem a ve které se zřekne všech majetkových nároků vůči obžalovanému R. S. i společnosti VASA INVEST, s.r.o., vyplývajících z uvedené Smlouvy o smlouvě budoucí, načež obžalovaný J. M. oslovil obžalovaného O., který vystupoval jako bezpečnostní expert s kontakty na bezpečnostní složky Ruské federace a dalších zemí, o kterém se domníval, že je schopen „takovou „zakázku“ realizovat, a všichni obžalovaní se společně sešli na schůzce v blíže neztotožněné restauraci v Praze 5 – Zbraslavi, kde obžalovaný S. obžalovaného O. seznámil se svými požadavky a současně mu předal připravenou písemnou „Dohodu o narovnání“ mezi R. E. jako věřitelem a obžalovaným S. a společností VASA INVEST, s.r.o. jako dlužníky, k jejímuž podpisu měl být poškozený donucen a listiny označené jako „Memorandum, základní zpráva“, které obsahovaly výsledky sledování a šetření k osobě poškozeného R. E. včetně údajů o jeho bydlišti a rodinných příslušnících, a obžalovaný O. ve snaze vylákat od obžalovaného S. finanční prostředky předstíral, že je schopen zajistit osoby, které „přesvědčí“ poškozeného E. podepsat uvedenou dohodu před rumunským notářem, kterého sám obstará, a požádal obžalovaného S. o okamžitou úhradu částky 60.000 Eur s tím, že po realizaci „zakázky“mu obžalovaný S. zaplatí dalších 8 000 000 Kč na blíže nespecifikovaný účet, načež obžalovaný S. ještě téhož dne v odpoledních hodinách při schůzce na stejném místě za přítomnosti obžalovaného M. předal obžalovanému O. v hotovosti bez jakéhokoli dokladu 60.000 Eur v ekvivalentu českých korun (tj. cca 1 622 100 Kč), a přislíbil vyplacení dalších 8.000.000 Kč po provedení slíbeného úkolu a obžalovaný O. z těchto peněz po skončení schůzky vyplatil obžalovanému M. za zprostředkování „zakázky“ částku 25.000 Kč a současně se mu zavázal mlčenlivostí o předaných penězích, následně obžalovaní M. a S. opakovaně urgovali obžalovaného O. o splnění jejich objednávky, ten ale žádné kroky pro její splnění neučinil a vylákanou finanční hotovost si ponechal,
přičemž vynuceným podpisem předmětné „Dohody o narovnání“ by se poškozený R. E. vzdal svého v té době jasně určeného nároku vyplývajícího z Rozhodčího nálezu z 18. 12. 2015, pod č. j. Rsp 998/14, kterým byli obžalovaný S. a VASA INVEST, s.r.o., zavázáni k tomu, aby poškozenému zaplatili 1.450.000 EUR, poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1.282.728 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 693.100,10 Kč, a došlo by k zániku jeho pohledávky vůči jmenovaným dlužníkům, a vydáním originálu Smlouvy o smlouvě budoucí by se poškozený vzdal rozhodujícího důkazu potvrzujícího jeho nárok, který byl zpochybněn žalobou podanou dne 19. 1. 2016 u Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 65 C 8/2016, v níž se obžalovaný R. S. domáhá zrušení výše uvedeného rozhodčího nálezu,

II.) obžalovaný J. M. sám:

v době, kdy mu již bylo známo, že obžalovaný V. M. O. nesplnil objednávku obžalovaného S., aby za použití blíže nespecifikovaného násilí či pohrůžky násilí vůči vůči poškozenému, popř. vůči jeho rodinným příslušníkům, získal od poškozeného originál Smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené mezi obžalovaným S., společností VASA INVEST, s.r.o. a poškozeným E. a současně jej donutil, aby uzavřel ve lhůtě do jednoho měsíce se S. Dohodu o narovnání, kterou podepíše před notářem, v níž se zřekne všech majetkových nároků vůči obžalovanému S. a spol. VASA INVEST, s.r.o., vyplývající z uvedené Smlouvy o smlouvě budoucí (bod I.) se ve dnech 29. září 2016 na benzinové pumpě XY v XY a 4. října 2016, v restauraci XY v XY, setkal na schůzkách s poškozeným R. E., kterému potvrdil informaci již předtím sdělenou 19. září 2016 V. H., že se připravuje fyzická likvidace poškozeného, ohledně které mu sdělil i určité podrobnosti včetně okolnosti, že obžalovaný S. vyplatil za jeho likvidaci zálohu ve výši 1 650 000 Kč a slíbil doplatek ve výši 8.000.000 Kč, že na tuto likvidaci přijedou osoby z Rumunska či bývalé Jugoslávie, že chce zlikvidovat nejen poškozeného, ale i celou jeho rodinu, že mu však nemůže říci, jakým způsobem, ale tyto osoby, které to mají realizovat, jsou schopné všeho, opakovaně mu zdůrazňoval, že celá věc spěchá a být na jeho místě, tak by se bál nejen o sebe, ale i o lidi okolo, přičemž výhrůžky násilím využil proti poškozenému, kterému současně nabídl, že se zná s osobou, které obžalovaný S. k tomuto účelu sjednal, je s ní v kontaktu a má na ni vliv, a pokud E. zaplatí částku 500.000 Kč, je schopen celé věci zabránit, přičemž v úmyslu umocnit v poškozeném strach o jeho život a zdraví a život a zdraví rodinných příslušníků, mu vyprávěl, jak byl v obdobném případě mučen a usmrcen jeho známý D. z XY, včetně údajů o sekání rukou, zavírání do chladnic apod., a poté, co mu E. sdělil, že tolik peněz nemá, zaslal mu dne 5. 10. 2016 SMS ve znění „Pane, mám to plně potvrzené od toho S. pána. Minimálně padesát procent složit do pátku, tj. 7. 10. a zbytek do 7. 11. 2016“ a následně určil, že první část této hotovosti 250.000,Kč mu poškozený předá dne 7. 10. 2016 v 10:00 hod., v prostoru nákupního centra XY, Praha 9 a dalších 250.000 Kč v určeném termínu, ale k předání finančních prostředků nedošlo, neboť obžal. M. byl dne 7. 10. 2016 zadržen PČR poté, kdy se dostavil na jím určené místo schůzky pro převzetí peněz, přičemž informace obžalovaného u poškozeného vyvolaly obavy o život a životy jeho dětí, jež posléze vedly k nutnosti začít se léčit na psychiatrii, a následně u něho byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha, jejíž léčení dosud trvá.

Za uvedený trestný čin Vrchní soud v Praze uložil obviněnému J. M. podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Obviněnému V. M. O. uložil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu tomuto obviněného podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let.
Spoluobviněnému R. S. uložil podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Současně byla obviněnému J. M. uložena povinnost podle § 228 odst. 1 tr. ř. uhradit poškozené České republice zastoupené Ministerstvem spravedlnosti ČR, Vyšehradská 2, Praha 2, částku 50 000 Kč na náhradu škody a poškozenému R. E., nar. XY, bytem XY, částku 679 882,60 Kč jako peněžní satisfakci za nemajetkovou újmu. Podle § 229 odst. 2 tr.ř. byl poškozený R. E. se zbytkem svého nároku na náhradu škody uplatněného vůči obviněnému J. M. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený R. E. se svým nárokem na náhradu škody uplatněným vůči obviněnému R. S. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání státní zástupkyně Vrchní soud v Praze podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 8 To 28/2018, podali obvinění J. M. a V. M. O. prostřednictvím zvolených obhájců dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Dovolatel J. M. nejprve konstatuje (bod I. dovolání), v jakém jednání měla spočívat spáchaná trestná činnost. Uvádí, že se nepodílel na žádném jednání směřujícím k zajištění osoby, která měla pomoct spoluobviněnému R. S. získat originál Smlouvy o smlouvě budoucí od poškozeného za použití blíže nespecifikovaného násilí nebo pohrůžky násilí. Zdůrazňuje, že z uvedeného jednání by neměl žádný prospěch a toto nebylo prokázáno ani provedenými důkazy.

Následně polemizuje s tím, zda je popsaný skutek trestným činem z hlediska všech hmotněprávních podmínek trestnosti obecné a zvláštní části tr. zákona. Připravované vydírání poškozeného je soudy nižších stupňů vyvozováno z jedné společné schůzky všech obviněných, přičemž obviněný připouští, že se skutečně jedenkrát obchodně setkali, když ovšem rozhodně popřeli, že by se hovořilo o vydírání. Podle jeho názoru se soudům nepodařilo prokázat opak. Obviněný namítá, že z provedeného dokazování nevyplynulo, zda skutečně obviněný V. M. O. obdržel určitou finanční částku, včetně účelu obdržení. Zdůrazňuje, že on sám se až v rámci dokazování měl dozvědět o požadavku spoluobviněného R. S. na vracení několika desítek tisíc EUR od V. M. O. Konstatuje, že výrok o proběhnuté schůzce je nepřezkoumatelný, když jsou použity výrazy použití blíže nespecifikovaného násilí a pohrůžky.

Namítá, že měl vzhledem k mezinárodním zkušenostem obviněného V. M. O. s obchodem za to, že tento může přispět k zjednání dohody s poškozeným, neboť on sám nedisponuje znalostí obchodních praktik při mimosoudním řešení sporů. Současně odkazuje na provedený záznam telekomunikačního provozu ze dne 5. 10. 2016, ze kterého je patrna jeho neznalost pravidel mezinárodního obchodu. Odmítá, že by cíleně zkontaktoval V. M. O. a seznámil ho se spoluobviněným R. S. jako vykonavatele vydírání. Rovněž popírá, že by požadoval po V. M. O. zařízení rumunských občanů k zajištění odstoupení od předmětné smlouvy. Rozhodnutí soudu druhého stupně neobsahuje žádné skutkové okolnosti týkající se jeho vědomosti o tom, že by se mělo jednat o použití násilí či pohrůžky násilí vůči poškozenému.

Obviněný nesouhlasí ani se způsobem hodnocení soudů nižších stupňů konceptu dohody. Dohoda je obecně postupně upravována do vzájemného konsensu stran, přičemž obviněný o dohodě ví pouze to, že měla být podepsána u notáře. Nebylo prokázáno, že by mělo jít o rumunského notáře a zároveň upozorňuje, že soud se dopouští nevhodné generalizace, když hodnotí notáře rumunské národnosti jinak, než by patrně hodnotil notáře českého.

Soud druhého stupně podle názoru obviněného přebírá postup soudu prvního stupně podle své potřeby, v rozporu s pravidly v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a vybírá si libovolně dílčí skutková zjištění umožňující vyslovení jeho viny, aniž by bral v potaz ty, které výrok o vině vyvracejí nebo nepotvrzují. Obviněný tvrdí, že neúplnými skutkovými zjištěními, vadným právním posouzením skutku, nedodržením zásady presumpce neviny bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Nebylo prokázáno, že by se na trestné činnosti spoluobviněných nějak podílel. Rozhodnutí soudů je tak zcela nepodložené a založené pouze na spekulacích a domněnkách.

Dále namítá, že i kdyby připustil, že došlo k přípravě zvlášť závažného zločinu vydírání, tak soud druhého stupně pochybil, když odmítl aplikaci § 20 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku o zániku trestnosti přípravy v důsledku dobrovolnosti upuštění od pokračování v trestném činu. Zdůrazňuje, že soudy nebylo prokázáno, že by on a spoluobviněný R. S. urgoval a upomínal obviněného V. M. O. za účelem vydírání poškozeného. Spoluobviněný R. S. upomínal obviněného V. M. O. pouze za účelem vrácení peněz, které mu zapůjčil. Kontakt mezi nimi byl pouze nahodilý a žádný důkaz nenasvědčuje, že by příprava trestného činu v době podání trestního oznámení trvala, ba naopak.

Obviněný ve vztahu ke druhému skutku kladenému mu za vinu (bod II. dovolání) vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazuje na skutečnost, že objasnil, že působil jako zprostředkovatel ve věci dohody o narovnání mezi poškozeným a spoluobviněným R. S., přičemž při osobní schůzce zjistil, že poškozený se nachází ve skutkovém omylu, jejž vyvolal svědek V. H. Ovlivnění poškozeného R. E. svědkem V. H. je patrné z pořízených odposlechů. Omylu poškozeného se rozhodl impulzivně využít a řešit tak svoji finanční situaci a proto poškozeného utvrzoval v jeho omylu, že existuje nebezpečí vůči jeho osobě a že je schopen určité skutečnosti ovlivnit a využil tak rozpor mezi představou poškozeného a skutečností.

Poškozený byl natolik ovlivněn svědkem V. H., že se sám začal bát o svůj život. Jednání poškozeného R. E. bylo vedeno s vědomím, že je odposloucháván, že má strach o svoji dceru, ačkoliv o tom žádný z obviněných nehovořil. Zdůrazňuje, že ovšem k vyvolání omylu u poškozeného nepřispěl, tento jen využil a chtěl se obohatit o částku 500.000 Kč (dvakrát 250.000 Kč). Navrhuje proto, aby trestný čin vydírání byl překvalifikován na podvod podle § 209 tr. zákona. Vyjadřuje přesvědčení, že ve věci došlo k extrémnímu nesouladu mezi závěry soudů a zjištěnými skutkovými okolnostmi, neboť z provedeného dokazování nebylo prokázáno, že by došlo k vydírání nebo že by poškozeného nutil k vydání peněžních prostředků.

Současně vyslovil názor, že poškozený je osobou psychicky narušenou a nevznikla mu žádná nemajetková újma ani těžká újma na zdraví. Upozorňuje na skutečnost, že stav poškozeného R. E. byl zhodnocen znaleckým posudkem, který je v rozporu se zprávou detektivní kanceláře, ze které je zřejmé, že poškozený je vysoce psychicky narušenou osobou, když se léčil na psychiatrii a pokusil se o sebevraždu. Vyjadřuje přesvědčení, že závěr soudu druhého stupně ohledně nemajetkové újmy je v extrémním rozporu s provedenými okolnostmi. Znalecký posudek konstatuje, že psychický stav poškozeného byl ovlivněn vysoce stresovou situací, ale již nebylo prokázáno, že taková stresová situace má původ v jeho jednání. Znalecký posudek zkoumá psychický stav až po spáchání trestného činu, nelze vyloučit, že psychický stav poškozeného byl poznamenán ještě předtím blížícím se soudním jednáním s obviněným R. S.

Obviněný dále spatřuje vadu v napadeném rozhodnutí v právním posouzení přípustnosti záznamu o sledování osob ze dne 19. 9. 2016 (bod III. dovolání). Z tohoto záznamu není totiž zřejmé, kdy orgány činné v trestním řízení požádaly o povolení ke sledování svědka V. H. a kdy bylo vydáno dodatečné povolení podle § 158d odst. 5 tr. ř. Proto takto získané informace považuje za nezákonné. Uvádí, že policejní orgán zahájil sledování svědka V. H. dne 19. 9. 2016 v 8:30 hod., přičemž není patrno, že by ukončil sledování tohoto svědka k 19. 9. 2016 k 9:30 hod. Není také zřejmé, že by policejní orgán neprováděl sledování tohoto svědka i posléze, kdy neměl řádné povolení k výkonu sledování.

Dále namítá, že rovněž protokoly o odposleších na základě příkazu k odposlechu ze dne 22. 9. 2016 jsou nezákonné, když uvedený příkaz neodůvodňuje dobu, účel a nezbytnost zásahu do soukromí osob, což je v rozporu s § 88 odst. 2 tr. ř. Odůvodnění příkazu je nedostatečné. Obdobně namítá nezákonnost protokolu o uskutečněném telekomunikačním provozu podle § 88a odst. 1 tr. ř. na základě příkazu ze dne 26. 9. 2016, když příkaz by měl směřovat do minulosti, nikoliv do budoucnosti, jak se tomu stalo v dané věci (do 20. 12. 2016). Nadto uvádí, že příkaz nebyl řádně odůvodněn ohledně doby, nezbytnosti a účelu vydání. Pokud soud odůvodňuje vydání příkazu nutností ztotožnění osoby jménem P., tak s tím nelze souhlasit, neboť celé jméno bylo zjištěno již z trestního oznámení. Institut § 88a lze podle názoru obviněného uplatnit nejpozději ke dni vydání příkazu a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. 4 Pzo 5/2011.

Tvrdí, že taktéž protokoly z odposlechů na základě příkazu ze dne 30. 9. 2016 podle § 88 odst. 1, 2 tr. ř. jsou nezákonné, protože se týkal období 3 dnů před vydáním příkazu. Absentuje řádné odůvodnění doby, důvodu, účelů a nezbytnosti zásahu do soukromí - pouze obsahuje, že má objasnit zvlášť závažný zločin osob pracujících konspirativním způsobem a často měnících telefonní čísla. Obviněný upozorňuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016 sp. zn. 4 Pzo 10/2015 vymezující základní náležitosti příkazu k odposlechu. V projednávaném případě dle mínění obviněného chybí zjištění nezbytnosti zásahu do soukromí dotčených osob.

V závěru podaného dovolání obviněný J. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018 sp. zn. 8 To 28/2018 a Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018 sp. zn. 45 T 2/2017 ve vztahu k jeho osobě a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl v novém senátu.

Dovolatel V. M. O. uvádí, že si je vědom skutečnosti, že Nejvyšší soud je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, ovšem rozhodnutí soudu druhého stupně považuje za špatné a má za to, že v řízení před soudy nižších stupňů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Následně namítá, že soudy prvního a druhého stupně došlo k porušení obžalovací zásady, čímž je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017. Zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů je mu kladeno za vinu, že se snažil podvodně vylákat finanční prostředky od spoluobviněného R. S. V tomto směru připomíná, že tyto se nikdy nenalezly. Poukazuje na několikrát změněné výpovědi spoluobviněných ohledně doby předání finančních prostředků. Současně odkazuje na změnu popisu skutku od podání obžaloby až po pravomocné rozhodnutí, kdy bylo několikrát měněno kdy a zda došlo k předání peněz. Má za to, že nebyla zachována totožnost jednání či následku a v důsledku toho jednotnost jednání. Pokud orgány činné v trestním řízení nebyly schopny ustanovit datum převzetí finančních prostředků a on spáchání trestné činnosti popírá, nemohl být pro takový skutek odsouzen. Soudy také neprovedly výslech navrhovaných svědků P. B. a D. G., jejichž prohlášení byla v řízení předložena.

Dále obviněný tvrdí, že provedené důkazy jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními soudů a právními závěry, když soud druhého stupně výslovně tvrdí, že výpovědi spoluobviněných jsou ohledně předání peněz od počátku trestního řízení shodné. Potvrzený výběr peněz ve výši 1.550.000 Kč dne 18. 2. 2016 z účtu společnosti FASPRO s. r. o., neprokazuje, že tyto finanční prostředky byly předány jeho osobě. Obviněný má za to, že hodnocení důkazů je zkreslováno a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1095/15).

V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018 sp. zn. 8 To 28/2018 a společně s napadeným rozhodnutím bylo zrušeno i rozhodnutí soudu prvního stupně. Současně navrhl, aby věc byla přikázána soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 9. 11. 2018, sp. zn. 1 NZO 1069/2018, nejprve shrnul rozhodnutí soudů nižších stupňů, posléze uplatněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřují obvinění jeho naplnění. Státní zástupce uvádí, že oba obvinění v podstatě jen opakují obhajobu uplatněnou v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se soudy logicky a správně vypořádaly.

Následně státní zástupce konstatuje, že převážná část uplatněné argumentace není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obvinění namítají vadné hodnocení provedených důkazů. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, kdy opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v předchozích fázích řízení, se kterými se soudy dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle tohoto rozhodnutí by postačilo odkázat na příslušné pasáže rozhodnutí soudů nižších stupňů, které se vypořádaly s podstatnou částí uplatněných dovolacích námitek. Posléze vymezuje podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a roli dovolacího soudu.

Následně konstatuje, že námitky obviněného V. M. O. pod žádný dovolací důvod podřadit nelze, protože napadá pouze hodnocení provedených důkazů a dovozuje nesprávnost skutkových zjištění. Podstatou jeho dovolání je jen zpochybnění závěru soudů o převzetí finanční hotovosti od spoluobviněného R. S. V této souvislosti je podle jeho názoru namístě poukázat na to, že faktické převzetí finanční hotovosti obviněným V. M. O. z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo (viz výpovědi spoluobviněných, SMS komunikace, skutečnost, že spoluobviněný R. S. měl uvedenou částku k dispozici) a odkazuje na konkrétní důkazy, které odůvodňují závěr, že na oplátku se obviněný zavázal „vyřešit“ záležitost spoluobviněného R. S. s poškozeným za ponechané peníze.

Pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod nespadá ani výhrada obviněného V. M. O. procesní povahy ohledně totožnosti skutku a porušení zásady obžalovací. K první námitce uvádí, že bylo zachováno jak jednání, tak následek i přes skutečnost ne zcela přesného časového určení. Úpravy v popisu skutku ve vztahu k postupnému upřesnění momentu převzetí finanční hotovosti byly pouze drobného charakteru. Důležité je, že v tomto období došlo k dohodě obviněných R. S. a J. M. a v návaznosti na to také k poskytnutí peněžních prostředků obviněnému V. M. O. K odkazu obviněného na usnesení Nejvyššího soudu o nerespektování obžalovací zásady se vyslovil tak, že spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak může tomu tak být pouze v situaci přímého a bezprostředního dopadu na konečné právní posouzení jednání obviněného, pokud má zásadní hmotněprávní dopad. O takový případ se v dané věci nejednalo.

K námitce extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy uvádí, že soudy provedly obsáhlé dokazování a důkazy hodnotily v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., když skutkový stav z provedených důkazů logicky vyplývá. Obviněný V. M. O. zcela pomíjí tu okolnost, že soud prvního stupně důkaz čtením prohlášení svědků P. B. a D. G. provedl a žádný ze soudů netvrdí, že k předání peněz došlo právě dne 18. 2. 2016.

Ve vztahu k dovolání obviněného J. M. je státní zástupce názoru, že část námitek obviněného pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný v převážné míře jen zpochybňuje hodnocení důkazů soudy, namítá procesní nevyužitelnost některých důkazů. Uvádí výčet námitek obviněného stojících mimo jakýkoli dovolací důvod. Ohledně námitek procesní povahy, jejichž prostřednictvím vytýká nezákonnost konkrétních návrhů, povolení a příkazů, zdůrazňuje, že jde o opakované a ryze účelové námitky obviněného M., se kterými se vypořádaly oba soudy.

Pod vytýkaný dovolací důvod by bylo podle státního zástupce možno podřadit dva okruhy námitek, a to zánik trestnosti a posouzení jednání popsané pod bodem II., které mělo být podle obviněného posouzeno jako trestný čin podvodu. Obě však státní zástupce považuje za zjevně neopodstatněné.

Konstatuje, že aplikace § 20 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nepřichází u obviněného do úvahy, neboť nebyl naplněn primární požadavek dobrovolného upuštění od dalšího jednání. K dokonání činu nedošlo výlučně vlivem překážky nezávislé na vůli obviněných R. S. a J. M. Touto překážkou bylo zajištění osoby, která sice vyinkasovala finanční prostředky, avšak obviněné tahala za nos a pouze předstírala ochotu „přesvědčit“ poškozeného R. E. násilím či pohrůžkou násilí k podpisu připravených listin.

Státní zástupce dále vyjádřil souhlas s kvalifikací jednání pod bodem II. jako dílčího útoku pokračujícího trestného činu vydírání. Obviněný totiž jen plynule navázal na první skutek a již bez účasti spoluobviněného R. S. v podstatě pokračoval v realizaci předem pojatého vyděračského úmyslu, když poškozeného utvrzoval o hrozícím nebezpečí a své schopnosti za částku 500.000 Kč hrozbě fyzické likvidace ze strany třetí osoby zabránit. Takové jednání je namístě označit za pohrůžku násilím, která byla vedena snahou získat od poškozeného R. E. peněžní částku. Důsledkem jednání obviněného byl vznik těžké újmy na psychickém zdraví poškozeného, což bylo prokázáno znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.

V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby podané dovolání obviněného J. M. bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné a dovolání obviněného V. M. O. bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu a Nejvyšší soud tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného stanoviska Nejvyššího soudu.

Na vyjádření státního zástupce v replice zareagoval obviněný J. M. sám dne 3. 12. 2018 tak, že ve své podstatě jen zopakoval a rozvedl námitky uplatněné již v rámci podaného dovolání. Obviněný především namítá, že vyjádření je naprosto nicotné, nepravdivé a účelové. Rozhodnutí soudů nižších stupňů podle jeho názoru trpí důkazní nouzí. Nesouhlasí s vyjádřením státního zástupce, že opakuje obhajobu, kterou uplatnil před soudy nižších stupňů a se kterou se tyto podle jeho názoru vypořádaly. Zdůrazňuje, že v rámci odvolání poukazoval na podstatné procesní nedostatky a soud druhého stupně se těmito vůbec nezabýval. Následně pak velmi podrobně rozvádí namítané procesní vady a uvádí, že soudy řadu důkazů vůbec nehodnotily či zcela pominuly. V závěru zdůrazňuje, že nesouhlasí s vyjádřením státního zástupce a s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, když chce, aby se věc řešila veřejně. Pokud by k takovému postupu ze strany Nejvyššího soudu došlo, znamenalo by to, že jsme se vrátili před rok 1989.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím jejich obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůty k podání dovolání byly ve smyslu § 265e tr. ř. zachovány.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněných obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Na podkladě těchto naznačených východisek Nejvyšší soud přistoupil k dovoláním obviněných.

Obviněný J. M. naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje jednak ze způsobu hodnocení provedených důkazů, v tvrzení o nenaplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákoníku ve stadiu přípravy a v zániku trestnosti ve smyslu § 20 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (skutek 1). Ve vztahu ke skutku pod bodem 2 uvádí, že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jako trestný čin podvodu, když současně tvrdí, že nebylo prokázáno, že by poškozeného nutil k tomu, aby mu vydal peněžní prostředky. Dále namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem a provedenými důkazy, když zpochybňuje vznik těžké újmy na zdraví u poškozeného a v existenci extrémního rozporu ve vztahu k přiznané nemajetkové újmě u poškozeného a v porušení zákonných ustanovení § 158d tr. ř., § 88 tr. ř. a § 88a tr. ř., jenž má za následek nepoužitelnost důkazů získaných na základě těchto institutů.

Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek obviněného J. M. lze konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem podstatnou část jím namítaných vad pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Většina vznesených námitek totiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Obviněný touto dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti rozsahu provedeného dokazování, hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný J. M. nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a podrobně rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákoníku dílem ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Právně relevantním způsobem obviněný uplatnil námitky týkající se zániku trestnosti podle § 20 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a námitku nenaplnění znaku, že by poškozeného pod pohrůžkou násilí k něčemu nutil a námitku právní kvalifikace jednání pod bodem 2 rozsudku soudu druhého stupně.

Z pohledu námitek uplatněných obviněným J. M. v podaném dovolání, které sice nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod a které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Uvedený soud podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného, ale i ostatních spoluobviněných, za vyvrácenou, a které důkazy je usvědčují, když je třeba zdůraznit, že tento soud prováděl ve věci rozsáhlé dokazování, opakovaně k věci vyslýchal obviněné, poškozeného a další svědky a prováděl nejen důkazy navržené obžalobou, ale i důkazy navržené obhajobou, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 75-82, bod 126. – 134. rozsudku). Soud druhého stupně se s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil, když současně ovšem sám doplnil dokazování (opětovný výslech svědka V. H.) a následně pouze provedl jistou úpravu skutkových zjištění ohledně bodu 1 ve prospěch obviněných a změnu právní kvalifikace v bodě 2 (viz str. 11-16, bod 36. – 59. rozhodnutí), když se zároveň vypořádal s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a které jsou totožné s námitkami uplatněnými v rámci podaného dovolání (viz str. 11-16, body 37. – 57. rozsudku). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.“ O takovou situaci se v dané věci jedná.

Bez ohledu na shora naznačené závěry je třeba zdůraznit, že obviněný J. M. ve vztahu k hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů a vyjadřuje přesvědčení, že soudy se s jeho obhajobou nevypořádaly a provedené důkazy hodnotily jednostranně a nezabývaly se všemi provedenými důkazy, aniž by ovšem blíže specifikoval kterými, takže své námitky řádně neodůvodnil (viz bod I. 2-6 dovolání). Z pohledu této dovolací argumentace považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soud prvního stupně při provádění důkazů a jejich hodnocení dodržel ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž na rozdíl od obviněného provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, nikoliv izolovaně, jak to činí obviněný. Soudy nižších stupňů srozumitelným způsobem odůvodnily, zejména soud prvního stupně, na základě jakých důkazů formulovaly skutkové závěry, ke kterým dospěly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že vychází nejen z výpovědí poškozeného R. E., ale i výpovědi spoluobviněných, když soud prvního stupně poukazuje na opakované rozpory v jejich výpovědích, které nedokázali logicky v průběhu řízení vysvětlit, ale rovněž z výpovědi svědků (viz výpověď svědka V. H.) a z listinných důkazů (zejména protokolu o záznamu telekomunikačního provozu, protokolu o sledování osob a věci), když hodnotí i logiku celého jednání obviněných z pohledu všech provedených důkazů. Nejvyšší soud pro stručnost v tomto směru odkazuje na úvahy soudů nižších stupňů, se kterými se zcela ztotožňuje a které odpovídají požadavkům ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Zde se sluší poznamenat, že z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009) a těmto požadavkům rozhodnutí soudů nižších stupňů odpovídá.

S ohledem na výše naznačené závěry je rovněž zcela lichá argumentace obviněného J. M. ohledně nesprávného posouzení konceptu dohody, které měla být uzavřena mezi poškozeným a obviněným R. S. a firmou Vasa Invest s. r. o. (bod I. 5. dovolání). Provedeným dokazováním bylo zcela řádně a správně prokázáno, že dohoda měla být podepsána pod pohrůžkou blíže nespecifikovaného násilí vůči poškozenému (viz např. výpověď obviněného V. M. O. v přípravném řízení, když ho měl spoluobviněný R. S. přesvědčovat, aby poškozeného přinutili podepsat notářsky ověřené odstoupení od pohledávky). Za takové situace by ztratil podpis dohody prvek dobrovolnosti. Poškozený by dohodu nepodepsal z vlastní vůle, svobodně ani dobrovolným způsobem, nýbrž pod pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Ve vztahu k námitce ohledně národnosti notáře obviněný neuvedl žádnou relevantní argumentaci, která by ospravedlňovala jeho tvrzení o tom, že soudy ve svých rozhodnutích vyjádřily rozdíl mezi notářem českým a rumunským a je tak nepřezkoumatelná. Navíc bylo by zcela logické, aby doložku ověřil český notář, když jak poškozený, tak i spoluobviněný pobývali na našem území a oba mají české občanství.

Obviněný dále ve vztahu ke skutku pod bodem 1 vyjadřuje přesvědčení, že nebylo dostatečně prokázáno, že by předmětem činnosti spoluobviněného V. M. O. mělo být vydírání poškozeného R. E. (viz I. bod 7. dovolání). Byť by se navenek mohlo jevit, že uplatněná argumentace je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když by se mohlo zdát, že obviněný zpochybňuje srozumění s tím, že poškozený bude nucen násilím či pohrůžkou násilí k podpisu předmětné dohody, tak je třeba mít za to, že obviněný v podstatě jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, které na rozdíl od tvrzení obviněného J. M., ale i spoluobviněných dospěly ke skutkovému závěru, že spoluobviněný V. M. O. měl zajistit podpis předmětné dohody o narovnání za použití blíže nespecifikovaného násilí či pohrůžky násilí vůči poškozenému. Takto pojatá námitka nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že soudy obou stupňů se otázkou, jak měl být získán předmětný podpis na dohodě o narovnání od poškozeného, zabývaly (viz str. 76-79, str. 127-130 rozsudku soudu prvního stupně, str. 12-13, str. 41-46 rozsudku soudu druhého stupně), přičemž na podkladě provedených důkazů dospěly k závěru, že obviněný J. M., ale i spoluobviněný R. S. byli srozuměni, že se tak stane za použití násilí. Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil, když odpovídá zásadám formální logiky. V tomto směru nelze skutečně pominout, že ke kontaktu mezi všemi obviněnými došlo poté, co spoluobviněný R. S. měl podle Rozhodčího nálezu ze dne 18. 12. 2015, sp. zn. Rsp. 998/14 uhradit poškozenému R. E. 1.450.000 EUR, včetně poplatku za řízení a nákladů řízení, což jak vyplývá z provedených důkazů, bylo pro spoluobviněného R. S. v podstatě likvidační a tento spoluobviněný chtěl průběh řízení zvrátit, když podal proti citovanému rozhodčímu nálezu žalobu k soudu. Pokud obviněný J. M. tvrdí, že cílem jednání mezi spoluobviněnými bylo projednat obchody mezi nimi a že spoluobviněný V. M. O. měl zajistit podpis na dohodě o narovnání tzv. dobrovolně, tak je třeba odkázat na opakované rozpory ve výpovědích všech tří obviněných týkajících se průběhu schůzky v restauraci v Praze-Zbraslavi, na které poukazují soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně, ale zejména na výpověď svědka V. H., kterému se obviněný J. M. svěřil s tím, že spoluobviněný R. S. v souvislosti s problémy s hotelem v Rakousku najal nějakého rumuna, kterému dal peníze a že jsou schopni poškozenému a jeho rodině ublížit, popřípadě je zabít. Zde je třeba podotknout, že obviněný J. M. při hovoru se svědkem V. H. zkomolil jméno poškozeného, takže nevěděl, že hovoří o osobě, kterou svědek zná. Navíc je třeba zdůraznit, že na celé věci nebyl tento svědek nijak zainteresován a jeho výpověď potvrdilo následné jednání obviněného J. M. vůči poškozenému R. E. (skutek II). Navíc při srozumění obviněného s použitím násilí či pohrůžky násilí vůči poškozenému nelze pominout skutečnost, že na zajištění podpisu byla spoluobviněnému V. M. O. tzv. dopředu předána záloha ve výši 60.000 EUR a po zajištění podpisu mu měla být vyplacena další částka ve výši 8.000.000 Kč. Již z výše této částky je nepochybné, že všem zúčastněným bylo zřejmé, že zajištění podpisu nebude probíhat standardně a že se bude jednat o protiprávní jednání. Současně nelze pominout, že ani obviněný, ale i spoluobvinění nedokázali logicky vysvětlit, jak by podpis poškozeného mohl být zajištěn dobrovolně, když tento vyhrál rozhodčí soud a předložený koncept dohody o narovnání pro něho nebyl nijak výhodný, když se měl vzdát všech nároků vyplývajících z rozhodčího nálezu a neměla mu být poskytnuta žádná odpovídající satisfakce, např. v podobě úhrady části přiznaného nároku.

Jak již bylo naznačeno, právně relevantním způsobem podřaditelnou pod zvolený dovolací důvod obviněný J. M. uplatnil námitku vztahující se k zániku trestnosti podle § 20 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [skutek I.)]. Obviněný namítá, že došlo k dobrovolnému upuštění od přípravy uvedeného trestného činu. Obecně stran námitek zániku trestní odpovědnosti za přípravu zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku Nejvyšší soud připomíná, že s touto námitkou se vypořádaly již soudy nižší instance a ztotožňuje se s jejich závěry (viz str. 80, bod 132. rozsudku soudu prvního stupně, str. 14, bod 49. rozsudku soudu druhého stupně). Podle § 20 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku trestní odpovědnost za přípravu k zvlášť závažnému zločinu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k jeho spáchání a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy. Dobrovolnost upuštění je dána jen tehdy, jestliže pachatel ví, že mu nic nebrání dokončit trestnou činnost, ani mu nehrozí žádné nebezpečí, tedy předpokládá, že jeho zvlášť závažný zločin je uskutečnitelný (a to třeba i mylně), a přesto se rozhodne od dokonání upustit a odstranit nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy. Pachatel musí tedy jednat s vědomím možnosti čin dokonat v souladu se svými představami a sám z vlastní vůle se rozhodne upustit od dalšího jednání směřujícího k dokonání činu. Dobrovolnost vyžaduje, aby pachatel ustoupil od další činnosti směřující k dokonání činu z vlastního podnětu, a toto ustoupení musí být trvalé (srov. B 1/1986-10).

Z provedeného dokazování vyplynulo, že k dokonání zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákoníku nedošlo nikoliv z důvodu dobrovolného upuštění obviněných od jeho spáchání, nýbrž výhradně vlivem překážky nezávislé na vůli obviněného J. M. a spoluobviněného R. S. Spoluobviněný V. M. O. totiž pouze předstíral ochotu trestný čin spáchat a nechal si za své jednání zaplatit finanční odměnu, přičemž neměl v úmyslu se o trestný čin vydírání podle § 175 tr. zákoníku ani pokusit. Byť tedy k vydírání poškozeného R. E. spoluobviněným V. M. O. nedošlo, nelze hovořit o tom, že by ze strany obviněného J. M. a R. S. došlo dobrovolném upuštění od dalšího jednání směřujícího k spáchání zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákoníku a že by odstranili nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy. Je tomu tak proto, že k uskutečnění daného trestného činu nedošlo pouze a jedině vlivem jednání spoluobviněného V. M. O. Za dobrovolné upuštění od přípravy nelze považovat ani skutečnost, že spoluobviněný R. S. poté, co zjistil, že spoluobviněný V. M. O. uzavřenou dohodu nesplní, naléhal, aby spoluobviněný poskytnutou zálohu vrátil. Lze tedy uzavřít, že od vydírání poškozeného nebylo upuštěno na základě dobrovolného jednání obviněného J. M., nýbrž z důvodů nezávislých na vůli obviněného, neboť k dokonání tohoto zvlášť závažného zločinu nedošlo pouze z důvodu, že spoluobviněný V. M. O. uzavřenou dohodu nesplnil a poskytnuté finanční prostředky na trestnou činnost si ponechal bez jakéhokoliv dalšího jednání vůči poškozenému R. E.

Ohledně námitky obviněného, že v případě skutku pod bodem II. bylo jeho jednání nesprávně právně kvalifikováno jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákoníku (II. 2. – 4. dovolání), je třeba uvést, že obviněný namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutku a tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Podstata dovolací argumentace obviněného spočívá v tom, že obviněný tvrdí, že využil skutkového omylu poškozeného ohledně toho, že má být zlikvidován k tomu, aby se obohatil a proto mělo být jeho jednání kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Jak již bylo naznačeno, tato dovolací argumentace je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, byť část námitek směřuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a tato část argumentace jako taková nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Jedná se o tvrzení obviněného J. M., že poškozený jednal ve skutkovém omylu, do kterého ho uvedl svědek V. H. a že on sám vůči poškozenému v rámci rozhovorů s ním nepoužil žádné pohrůžky násilí. Obviněný z pohledu těchto námitek v podstatě předestírá vlastní verzi události, která je v rozporu se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Uvedené soudy dospěly k závěru, že to byl právě obviněný, který sdělil informaci o přípravě fyzické likvidace poškozeného R. E. nejprve svědkovi V. H. a následně právě tento obviněný na schůzkách s poškozeným tomuto sdělil, že byla ze strany spoluobviněného R. S. složena záloha za jeho likvidaci, včetně informace o výši slíbeného doplatku za splnění tohoto úkolu, když ho informoval i o státní příslušnosti osob, které mají úkol realizovat a popsal mu čeho jsou tyto osoby schopny, když mu zároveň sdělil, že by se poškozený měl bát nejen o sebe, ale i osoby mu blízké a aby posílil jeho obavy, tak mu sděloval podrobnosti ohledně likvidace jeho známého D. V tomto směru odkazuje Nejvyšší soud na úvahy soudů nižších stupňů týkající se zjištěného skutkového stavu (viz str. 81-82, bod 134. rozsudku soudu prvního stupně, str. 54-55, bod 53. – 57. rozsudku soudu druhého stupně). Nad rámec těchto úvah je třeba zdůraznit, že skutkové závěry soudů nižších stupňů nejsou založeny pouze na výpovědi poškozeného R. E. a svědka V. H., nýbrž dalších důkazech, které jejich výpovědi potvrzují. Jedná se především o záznamy odposlechu telekomunikačního provozu a zvukové záznamy, které byly pořízeny v rámci sledování osoby a věci podle § 158d tr. ř.

Ve vztahu k právně relevantním způsobem uplatněným námitkám je třeba uvést, že obviněný J. M. především uplatnil námitku týkající se naplnění všech znaků zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákoníku. Obviněný totiž namítá, že se nemohl dopustit uvedeného zvlášť závažného zločinu, když nebyla naplněna skutková podstata tohoto trestného činu. Jinak řečeno, obviněný zpochybňuje, že jím vyslovená slova mohl poškozený vnímat jako pohrůžku násilí (bod II. bod 4. dovolání). Z pohledu této argumentace je třeba zdůraznit následující skutečnosti. Trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu vydírání spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Samotný čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy, přičemž se nevyžaduje, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 883/2015 ze dne 29. 7. 2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1172/2016 ze dne 25. 10. 2016). Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Nevnímá-li poškozený, k čemu jej pachatel svým jednáním nutí, jde o pokus vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku (srov. R 1/1980, s. 23 a dále R 10/1979). Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Vždy musí jít o jednání neoprávněné. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl. Lze tedy uzavřít, že v soudní praxi je pojem pohrůžky násilí vykládán z pohledu konkrétních situací. V předmětné věci soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný J. M. měl vůči poškozenému použit pohrůžku násilí.

Z pohledu shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti uplatněné argumentace a shledal, že tato námitka obviněného je zjevně neopodstatněná. V projednávané věci měl obviněný J. M. poškozeného pohrůžkou násilí nutit, aby něco konal, konkrétně aby mu zaplatil částku 500.000 Kč za to, že zajistí, aby se poškozený a jeho rodina nestaly obětí trestné činnosti, neboť zná osobu, která byla sjednána na realizaci kontraktu vůči osobě poškozeného a jeho rodině a na tuto má vliv. Z pohledu posouzení skutečnosti, zda se jednalo o pohrůžku násilí vůči poškozenému a tento pod jejím vlivem jednal, je třeba vycházet z toho, jak poškozený celé jednání obviněného vnímal, tedy jak vnímal cíl obviněného a jak taková pohrůžka fakticky ovlivnila jeho jednání. Zde je třeba zdůraznit, že samotný poškozený R. E. se v řízení před soudem vyjádřil tak, že slova obviněného vnímal jako výhrůžku, měl strach, situaci vnímal velmi nepříznivě, když došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu a to jak psychického, tak fyzického. V tomto směru nelze pominout, že obviněný J. M. při rozhovoru s poškozeným hovoří o tom, že má více skupin, které sekají prsty, nebo unesou děti (viz rozhovor mezi obviněným a poškozeným ze dne 29. 9. 2016), když již samotná tato pronesená slova obsahují výhrůžku násilím poškozenému, ale i jeho dětem, byť určitým skrytým způsobem, ovšem takovým, aby poškozený vnímal, že předmětem takového jednání se on a jeho rodina mohou stát a že to reálně hrozí. Nakonec o tom, jak celou situaci poškozený R. E. vnímal v reálném čase a že měl strach, svědčí i telefonický hovor samotného obviněného J. M. se spoluobviněným R. S. ze dne 29. 9. 2016, ve kterém J. M. sděluje, že poškozený má strach a že by přistoupil na cokoliv (viz str. 62, bod 89. rozsudku soudu prvního stupně). Již z obsahu tohoto rozhovoru je nepochybné, že poškozený měl strach a že si toho byl obviněný vědom a při dalších jednáních s poškozeným tento strach prohluboval. V kontextu situace, za které byla výhrůžka ze strany obviněného pronesena, nepochybně tedy musel poškozený vnímat tato slova jako pohrůžku fyzického útoku na jeho osobu a osoby svých nejbližších. Hrozbu fyzického útoku pak lze považovat za pohrůžku násilí ve smyslu znaku trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku. Lze tedy uzavřít, že poškozený důvodně vnímal jednání obviněného J. M. jako pohrůžku násilí vůči své osobě a rodině, když s tímto úmyslem obviněný jednal, přičemž je nerozhodné, že vlastní násilí neměl realizovat obviněný, nýbrž jiné osoby, které měl sjednat spoluobviněný R. S. Právě tyto pohrůžky vedly k tomu, že poškozený R. E. byl ochoten zaplatit obviněnému J. M. částku 500.000 Kč, když tento mu slíbil, že celé věci zabrání, čímž myslel použití násilí vůči poškozenému a jeho rodině. Obviněnému tedy muselo být zřejmé, že obviněný nejedná dobrovolně, ale že svoboda jeho rozhodování je ovlivněna opakovaně pronesenými výhrůžkami. Pokud obviněný namítá, že neměl v úmyslu výhrůžky uskutečnit, je toto právně bezvýznamné, neboť důležité a rozhodující je jak celou situaci vnímal poškozený a že svoboda jeho rozhodování byla ovlivněna právě těmito výhrůžkami, které obviněný i za tímto účelem opakovaně pronášel. Lze tedy shrnout, že došlo k naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, a to včetně znaku „pohrůžkou násilím“. Proto lze považovat námitky obviněného za neopodstatněné.

Jednání pod bodem II. rozsudku soudu druhého stupně proto nelze považovat za trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, jelikož nenaplňuje znaky jeho skutkové podstaty, nýbrž znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákoníku, jako dílčího útoku pokračujícího trestného činu vydírání. Obviněný J. M. jen plynule navázal na skutek pod bodem I. rozsudku soudu druhého stupně a to již bez účasti spoluobviněného R. S., když v podstatě jen pokračoval v realizaci předem pojatého vyděračského úmyslu. Stručně lze uvést, že podstatou trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku je obohacení sebe nebo jiného tím, že pachatel uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, když poškozený ovšem nejedná pod pohrůžkou násilí. Jinak vyjádřeno jednání poškozeného je zcela dobrovolné. Obviněný J. M. v případě jednání pod bodem II. rozhodně nepředstíral okolnosti, které by nebyly v souladu se skutečným stavem věci, a neuvedl poškozeného v omyl. Naopak jednal na základě mu známých reálných skutečností, neboť se aktivně zúčastnil přípravy vydírání poškozeného R. E. ve vztahu ke skutku pod bodem I., když zajistil osobu, která měla provést vlastní realizaci tohoto skutku, přičemž mu bylo známo, že této osobě byla již poskytnuta záloha, kdy cílem připravované trestné činnosti bylo donutit poškozeného k tomu, aby podepsal dohody o narovnání u notáře a odevzdání originálu Smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené mezi poškozeným na straně jedné a spoluobviněným R. S. a společností VASA INVEST, s. r. o. na straně druhé a při vědomí těchto skutečností pokračoval ve vydírání poškozeného R. E. Obviněný J. M. tedy sděloval poškozenému v případě skutku pod bodem II. pravdivé skutečnosti týkající se předchozího jednání spoluobviněného R. S. ve vztahu k osobě poškozeného.

Obviněný J. M. dále uplatnil námitku, že poškozený R. E. v důsledku jeho jednání pod bodem II. neutrpěl těžkou újmu na zdraví. Navenek by se mohlo jevit, že tato námitka směřuje do právního posouzení skutku a jako taková naplňuje zvolený dovolací důvod. Přesto vzhledem ke konkrétní dovolací argumentaci lze uzavřít, že tato má procesní charakter, když obviněný vyjadřuje jen nesouhlas se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Vlastimila Tichého a dovolává se důkazu, který má být v rozporu se závěry znalce (zpráva detektivní kanceláře). Jinak řečeno, obviněný jen zpochybňuje závěry znaleckého posudku znalce MUDr. Vlastimila Tichého a předestírá svoji vlastní verzi skutkového děje, což nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Bez ohledu na shora naznačený závěr je možno konstatovat, že soud prvního stupně při hodnocení znaleckého posudku znalce MUDr. Vlastimila Tichého vychází nejen ze závěru tohoto znaleckého posudku, ale i z vyjádření znalce u hlavního líčení, kde znalec byl velmi podrobně vyslechnut, a obhajobě byla dána možnost znalci klást otázky. Z pohledu námitek obviněného J. M. (body II. 5., 6. dovolání), je třeba zdůraznit, že znalec především potvrdil, že poškozený R. E. před spácháním trestné činnosti netrpěl duševní poruchou či chorobou, přičemž prokazatelně se po spáchání trestné činnosti u poškozeného projevila a rozvinula posttraumatická stresová porucha středního stupně jako reakce na trestný čin, která trvá doposud i přes psychiatrickou a psychoteraupetickou léčbu. Byť znalec připustil, že na zdravotní stav poškozeného měly vliv i jiné skutečnosti, tak prožité trauma v důsledku spáchané trestné činnosti se na vzniku posttraumatické stresové poruchy podílelo 60-70 %. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že skutečnost, že na vzniku posttraumatické stresové poruchy u poškozeného se mohly částečně podílet i jiné skutečnosti, ovšem nikoliv podstatně, je nerozhodná z toho pohledu, zda u poškozeného došlo ke vzniku těžké újmy na zdraví. Rozhodující je, že to bylo právě jednání obviněného, v jehož důsledku došlo ke zhoršení celkového zdravotního stavu poškozeného do té míry, že se u něho objevila posttraumatická stresová porucha (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1445/2014). Navíc je třeba opětovně odkázat na vyjádření znalce, který výslovně konstatoval, že nejzákladnější příčinou vzniku posttraumatické stresové poruchy bylo trauma ze spáchané trestné činnosti. Pokud obviněný J. M. poukazuje na zprávu detektivní kanceláře, tak je třeba uvést, že zpracovatel této zprávy není lékař a nemá lékařské vzdělání, poškozeného nevyšetřoval. Jedná se jen o souhrn určitých informací, které poskytla tato kancelář, když nelze ověřit ani z jakých zdrojů zpracovatel této zprávy čerpal a tudíž ověřit její pravdivost, neboť zpracovatel využil svého práva a u hlavního líčení odmítl vypovídat z důvodu nebezpečí trestního stíhání. Nad rámec těchto závěrů se také sluší poznamenat, že ani samotný obviněný ničím tvrzení o údajné psychické narušenosti poškozeného nedokládá takovými skutečnostmi, které by bylo možno objektivně ověřit. Rovněž další úvahy obviněného o možnosti ovlivnění psychického stavu poškozeného jinými skutečnostmi např. údajně podvodným jednáním, ze kterého ho obviňoval spoluobviněný R. S., které se ovšem neprokázalo, jsou ryze spekulativní. Obecně v souvislosti s námitkami obviněného J. M. je nutno konstatovat, že samotný nesouhlas obviněného se závěry znaleckého posudku nemůže zakládat pochybnosti o správnosti závěru znalce.

K námitce obviněného J. M. o existenci údajného extrémního rozporu mezi přiznaným nárokem na náhradu nemajetkové újmy a skutkovými zjištěními, lze uvést, že tato směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když obviněný při formulaci této námitky vychází ze zpochybňování závěru znaleckého posudku MUDr. Vlastimila Tichého. Proto tato námitka nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že soudy řádně zdůvodnily, na základě jakých podkladů dospěly k závěru o výši nemajetkové újmy, když vycházely ze znaleckého posudku znalce MUDr. Vlastimila Tichého, který při stanovení nemajetkové újmy respektoval metodiku Nejvyššího soudu týkající se stanovení ztížení společenského uplatnění (viz str. 17, bod 60. rozsudku soudu druhého stupně), přičemž byla vyjádřena i míra odpovídající jiným skutečnostem podílejících se na vzniku této posttraumatické stresové poruchy.

Obviněný J. M. dále brojil proti zákonnosti nařízeného sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř. a nařízených odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 tr. ř. a příkazu k zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle § 88a tr. ř. (III. dovolání). Nejvyšší soud z pohledu této argumentace považuje za vhodné zdůraznit následující skutečnosti. Obecně lze uvést, že uplatněné námitky směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jako takové by nemohly naplňovat zvolený dovolací důvod, neboť nesměřují do právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení. Přesto lze připustit, že z pohledu práva na spravedlivý proces je třeba zvažovat relevanci těchto námitek, když podle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu případné procesní pochybení by mohlo za jistých okolností naplňovat zvolený dovolací důvod. Bylo by tomu tehdy, pokud by procesní pochybení bylo takového rázu, že by mělo za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který by byl pro formulování skutkového stavu podstatný a proto by takové procesní pochybení mohlo zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). O takovou situaci se ovšem v dané věci nejednalo.

Obviněný především namítá nezákonnost důkazu v podobě záznamu o sledování osob ze dne 19. 9. 2016, konkrétně sledování svědka V. H. dne 19. 9. 2016, které bylo dodatečně povoleno státním zástupcem (viz bod III. 1. dovolání). Podle obviněného orgány činné v trestním řízení neprokázaly, že obdržely včas dodatečnou žádost o povolení ke sledování osob a věcí. Sledování osob a věcí, jakožto operativně pátrací prostředek, může být podle § 158d tr. ř. použit v trestním řízení o jakémkoliv úmyslném trestném činu, nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené, přičemž tento institut je s ohledem na jeho charakter, jakož i systematické zařazení v trestním řádu využíván zpravidla již ve fázi před zahájením trestního stíhání (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1992). Sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, lze se zřetelem k § 158d odst. 2 tr. ř. uskutečnit na základě písemného povolení státního zástupce. Povolení státního zástupce ke sledování osob a věcí lze vydat jen na základě písemné žádosti, která musí být v souladu s § 158d odst. 4 tr. ř. odůvodněna podezřením na konkrétní trestnou činnost a, jsou-li známy, též údaji o osobách či věcech, které mají být sledovány, když v samotném povolení musí být stanovena rovněž doba, po kterou bude sledování prováděno a která nesmí být delší než šest měsíců. Ustanovení § 158d odst. 5 tr. ř. upravuje případ, kdy lze sledování osob a věcí zahájit bez povolení státního zástupce, když se musí jednat o situace, že věc nesnese odkladu a ve věci se nejedná o sledování podle odst. 3 § 158d tr. ř. Policejní orgán je pak povinen o povolení bezodkladně dodatečně požádat, a pokud je do 48 hodin neobdrží, tak je povinen sledování ukončit, případný záznam zničit a informace, které se v té souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít. Zároveň je třeba zdůraznit, že podle § 158d odst. 6 tr. ř. povolení státního zástupce ke sledování není potřeba, pokud s tím výslovně souhlasí ten, do jehož práv a svobod má být sledováním zasahováno. Vzhledem k výše uvedenému je pak možno konstatovat, že na odůvodnění povolení sledování osob a věcí (jakož i na písemné žádosti o vydání povolení) podle § 158d tr. ř. jsou obecně kladeny relativně nižší nároky než na odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1, 2 tr. ř. a příkazu k zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle § 88a odst. 1 tr. ř.

Z pohledu shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti námitek obviněného J. M. Především je třeba zdůraznit, že z předloženého trestního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 45 T 2/2017 vyplývá, že dne 19. 9. 2016 poškozený R. E. udělil podle § 158d odst. 6 tr. ř. výslovný ústní (v 8:00 hod.) a následně písemný (v 12:17 hod.) souhlas se sledováním své osoby podle § 158d odst. 1, 2, 3 tr. ř., a to od 19. 9. 2016 do 19. 12. 2016 (č. l. 907). Současně téhož dne byla podána policejním orgánem žádost o dodatečné povolení sledování osob a věcí podle § 158d odst. 2, 5 tr. ř., svědka V. H. (č. l. 908) a to od 19. 9. 2016 [chybně 19. září 206] do 19. 1. 2017. Opatřením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. V69-6/2016/I – 1 KZN 369/2016 bylo podle § 158d odst. 1, 2, 5 tr. ř. dodatečně povoleno sledování svědka V. H., a to od 19. 9. 2016 od 8:30 do 19. 9. 2016 do 9:30 (č. l. 916) ve věci podezření ze zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku, spáchaného ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. ř. [správně § 23 tr. zákoníku]. V dodatečném povolení sledování svědka V. H. státní zástupkyně výslovně uvedla, že ve vztahu ke sledování svědka nastaly důvody pro postup podle § 158d odst. 5 tr. ř. neboť věc nesnesla odkladu a nešlo předem vyžádat povolení o sledování osob a věcí podle § 158d odst. 1, 2 tr. ř. a policejní orgán tedy zahájil sledování i bez předchozího povolení, kdy ovšem bezodkladně dne 20. 9. 2016 o dodatečné povolení státní zástupkyni požádal. Pokud obviněný J. M. namítá, že ze spisového materiálu není zřejmé, že dodatečné povolení bylo uděleno včas, když nelze posoudit, kdy podala Policie ČR dodatečnou žádost, je nezbytné uvést, že skutečnost, že policejní orgán podal žádost o dodatečné sledování již dne 19. 9. 2016, tedy bezodkladně po provedeném sledování svědka H., vyplývá z žádosti tohoto policejního orgánu na č. l. 908, která byla sepsána dne 19. 9. 2016 a ve které policejní orgán žádá jednak o dodatečné povolení sledování tohoto svědka a o jeho sledování v budoucnu. Z logiky věci je zřejmé, že státní zástupkyně tuto žádost dostala až následujícího dne, tedy dne 20. 9. 2016, jak sama uvádí v dodatečném povolení ke sledování, které vydala dne 21. 9. 2016, takže 48 hodinová lhůta byla dodržena. K námitce obviněného J. M., že není zřejmé, že by skutečně policejní orgán ukončil sledování svědka V. H. dne 19. 9. 2016 v 9:30 hodin a že sledování neprováděl dále, je třeba uvést, že se jedná o spekulativní úvahu obviněného, když ze spisu žádná skutečnost, která by toto podporovala nevyplývá, přičemž součástí spisového materiálu je pouze protokol o sledování ze dne 19. 9. 2016 od 8:35 hod. do 9:30 hod. poškozeného a svědka V. H., včetně CD obsahující záznam o sledování (viz č. l. 930-931). Proto nelze námitce obviněného J. M. přisvědčit a lze uzavřít, že sledování osob bylo provedeno v souladu se zákonem. Nad rámec těchto úvah je třeba zároveň zdůraznit, že poškozený R. E. udělil podle § 158d odst. 6 tr. ř. souhlas se sledováním své osoby již dne 19. 9. 2016 v 8:00 hodin, přičemž byl sledován v době od 8:35 hod. do 9:30 hod., kdy sledování se týkalo schůzky mezi ním a svědkem V. H. Za takové situace je bez ohledu na dodatečné povolení sledování svědka V. H. protokol o sledování použitelný (viz č. l. 932-935), když poškozený se sledováním své osoby vyjádřil souhlas a při této schůzce byl sledován právě poškozený a svědek V. H., přičemž z logiky věci je zřejmé, že protokol o sledování je použitelný i ve vztahu k druhému účastníkovi této sledované schůzky, byť by jeho sledování nebylo povoleno.

Obviněný J. M. dále namítá nezákonnost povolených odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1, 2 tr. ř. ze dne 22. 9. 2016, když zpochybňuje jednak skutečnost, že v příkazech nebyla odůvodněna doba povolení odposlechu a nezbytnost zásahu do soukromí osob, jejichž telefonní čísla mají být předmětem odposlechu (bod III. 2 dovolání) a v případě příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 30. 9. 2016 namítá, že příkaz byl vydán zpětně i na období před vydáním příkazu, kdy rovněž v příkazu není odůvodněna doba povolených odposlechů, nezbytnost zásahu do soukromí a že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak (bod III. 4 dovolání).

Možnost provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v trestním řízení upravuje § 88 tr. ř. Obecně lze uvést, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu (elektronická komunikace), jakožto zajišťovací institut, je za podmínek vymezených v § 88 tr. ř. dovoleným zásahem do tajemství zpráv podávaných telefonem nebo jiným podobným zařízením, které je zaručeno čl. 13 Listiny a čl. 8 odst. 1, 2 Úmluvy. Nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1 tr. ř. lze pouze pro určité kategorie trestných činů, výslovně v tomto ustanovení specifikované, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení (takový důvodný předpoklad možno vyvodit např. z povahy trestné činnosti, která vyžaduje častou komunikaci pachatele nebo ze samotného faktu, že podezřelý velmi často komunikuje s dalšími podezřelými osobami), a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené (a to zpravidla pokud není možné předpokládat, že k usvědčení pachatelů postačují „běžné“ důkazní prostředky, jelikož jejich provádění by mohlo vést k vyzrazení, a tedy i zmaření probíhajícího prověřování). Pro úplnost je vhodné poznamenat, že v případě odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i sledování osob a věcí se rozhoduje formou rozhodnutí sui generis.

Nejvyšší soud přezkoumal podmínky § 88 odst. 1 tr. ř. a podmínky ustanovení § 88 odst. 2 tr. ř., které stanoví předpoklady vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, včetně jeho náležitostí. Ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř. výslovně uvádí, ohledně kterých trestných činů lze odposlech a záznam telekomunikačního provozu povolit, když stanoví další kumulativní podmínky pro vydání příkazu spočívající v tom, že musí být zároveň splněn předpoklad, že odposlechem budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Podle § 88 odst. 2 tr. ř. nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu je oprávněn předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce, když příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a musí být odůvodněn, včetně konkrétního odkazu na vyhlášenou mezinárodní smlouvu v případě, že se vede trestní řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání tato mezinárodní smlouva zavazuje. V příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být stanovena uživatelská adresa či zařízení a osoba uživatele, pokud je její totožnost známa, a doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nesmí být delší než čtyři měsíce; v odůvodnění musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují.

Pro úplnost se sluší uvést, že formulací „nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené“ zákon vyjadřuje v souladu se zásadou přiměřenosti a zdrženlivosti vymezenou v § 2 odst. 4 tr. ř. tzv. subsidiaritu použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Jde o omezující podmínku nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na případy, kdy nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo kdy by bylo jinak jeho dosažení ztížené. Pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a jeho vlastní provádění musí být tedy dán nejen důvodný předpoklad, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, ale musí být zváženo, zda získání konkrétních významných skutečností pro trestní řízení nelze zajistit a posléze dokazovat i jinými důkazními prostředky uvedenými v trestním řádu, např. výslechem obviněného, svědků apod. V tomto směru posuzované příkazy jakékoliv odůvodnění a úvahy postrádají.

Po přezkoumání předloženého spisového materiálu dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům. Je zřejmé, že v dané věci bylo vedeno v době rozhodování o vydání příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu trestní řízení pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [v příkazech chybně označeno jako zločin vraždy], tedy pro trestný čin uvedený v ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř. Záznam o zahájení úkonů trestního řízení byl sepsán postupem podle § 158 odst. 3 tr. ř. již dne 19. 9. 2016.

Z vlastního příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 22. 9. 2016 č. j. V 382/2016 (sp. zn. 43 Nt 1560/2016) Obvodního soudu pro Prahu 1 vyplývá, že ve věci bylo vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (č. l. 858) (správně zvlášť závažný zločin vraždy), kdy soudce rozhodl o nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na telefonní čísla obviněného R. S. a svědka V. H. a rovněž na e-mailovou adresu obviněného R. S., a to na dobu dvou měsíců od 22. 9. 2016 do 21. 11. 2016, včetně, kdy v příkaze je výslovně uvedeno, že se jedná o neodkladný a neopakovatelný úkon. Obviněný ve vztahu k tomuto příkazu výslovně namítá (viz bod III., 2. dovolání), že v něm nijak není odůvodněna doba, na kterou byl příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního zařízení vydán (v rozporu s § 88 odst. 2 tr. ř.) a rovněž neobsahuje důvod, proč účelu nelze dosáhnout jinak (pouze vágní argumentace o zvlášť závažném zločinu).

Z pohledu použité argumentace je nezbytné zdůraznit určité skutečnosti. Obecně k požadavkům na odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, potažmo k hodnocení zákonnosti těchto úkonů a důkazů získaných na jejich základě, je vhodné připomenout i některá související doktrinální východiska. Z těchto se podává, že kontinentální trestní řízení vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces, vedou k vyloučení důkazu. Zásada volného hodnocení důkazů totiž orgánům činným v trestním řízení ukládá, aby bylo k vadám řízení přistupováno diferencovaně – materiálně. Trestní řád sice pro některé důkazy vyžaduje zvláštní podmínky jejich opatření a provedení, ale pro jejich nesplnění zpravidla výslovně nestanoví jako důsledek neplatnost, neúčinnost apod. Činí tak pouze tehdy, když by provedení důkazu způsobilo státu nebo osobě, proti níž se řízení vede, vážnou škodu nebo ohrozilo jiné státem uznané zájmy, přičemž takové důkazy jsou v trestním řízení nepřípustné. Je tak tomu v případě získání důkazu nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení (§ 89 odst. 3 tr. ř.) nebo v případě nesplnění kogentních procesních podmínek, za kterých má být důkaz proveden. Naznačená východiska pak konkrétně ve vztahu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu znamenají, že případné neúplné či nedostatečné odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, které neobsahuje všechny požadavky uvedené v § 88 odst. 1, 2 tr. ř. nemusí bez dalšího založit nepoužitelnost odposlechů a záznamů opatřených na jejich podkladě, pokud je zjevné, že v dané věci byly splněny materiální podmínky pro jejich vydání [srov. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§ 1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, str. 804, 877, 878, 1196].

Pokud obviněný J. M. konkrétně uvádí, že v příkazu ze dne 22. 9. 2016, aniž by uvedl spisovou značku (sp. zn. 43 Nt 1560/2016) není dostatečně odůvodněno, proč sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak, tak této námitce nelze přisvědčit. Především je nutno zdůraznit, že soudce dospěl k závěru, že se jedná o neodkladný a neopakovatelný úkon, což výslovně v příkazu uvedl. Současně je v příkazu uvedeno, že sledovaného účelu nelze prozatím dosáhnout jinými prostředky, když osoby podílející se na páchání trestné činnosti pracují konspirativním způsobem, často mění čísla, aby se ztížila možnost jejich odhalení, kdy výslovně uvádí, že bez použití odposlechu by zadokumentování uvedené závažné trestné činnosti bylo znemožněno, když prověřované osoby trestnou činnost páchají s největší pravděpodobností prostřednictvím telekomunikační sítě. Jinak řečeno, soudce odůvodnil, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak. Lze sice připustit, že soudce mohl tyto skutečnosti odůvodnit pregnantněji, ovšem v tomto směru je třeba se zmínit, že na odůvodnění příkazu nelze klást takové obsahové požadavky jako na rozhodnutí meritorní, když na podkladě těchto příkazů teprve mají být zajišťovány důkazy a skutečnosti potřebné k objasnění věci. Nadto se patří zmínit, že příkazy nelze co do jejich odůvodnění posuzovat izolovaně (viz přiměřeně nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13), nýbrž v kontextu návrhu na jejich vydání, jakož i dalšího, v době vydání existujícího spisového materiálu. Zde je třeba zdůraznit, že z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že soudce rozhodující o povolení odposlechu měl k dispozici v době svého rozhodování jednak žádost o vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, kterou podal policejní orgán (viz č. l. 845, 847, 849), jednak žádost státní zástupkyně (viz č. l. 853), přičemž z těchto listinných materiálů vyplývalo podrobněji, proč sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak, když je odkazováno jednak na skutečnost, že se dosud nepodařilo ustanovit osobu jménem P., která má o chystaném zločinu vědět, a měla být přítomná předání zálohy vykonavateli této činnosti, ale především totožnost muže, který zálohu převzal. Současně státní zástupkyně v návrhu odkazuje i na skutečnosti, které odůvodňují podezření z přípravy zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku (přepis schůzky poškozeného a svědka H., operativní šetření Policie ČR). Zde je třeba také podotknout, že z informací zjištěných v době podávání návrhů vyplývá, že vlastní vykonavatel má být cizí státní příslušník, takže i z tohoto pohledu bylo možno zcela logicky předpokládat, že zúčastněné osoby budou spolu komunikovat především prostřednictvím telefonů. Podle Nejvyššího soudu nelze oddělovat návrhy na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu od vlastního příkazu, naopak tyto je třeba z pohledu dodržení předpokladu pro vydání příkazu posuzovat komplexně z toho pohledu, zda byly dodrženy materiální předpoklady pro jejich vydání. V tomto směru je třeba uvést, že skutečně vzhledem k charakteru trestné činnosti bylo nezbytné především ustanovit všechny osoby, které se na páchání trestné činnosti mají podílet, ale zejména osobu, která měla přijmout zálohu za likvidaci poškozeného, včetně toho, do jakého stadia příprava uvedeného zločinu postoupila, když v daném stadiu řízení nebylo možno tuto informaci získat objektivně jinak, než prostřednictvím odposlechů, když trestná činnost probíhala skrytým způsobem. Proto lze uzavřít, že závěr soudce spočívající v tom, že sledovaného účelu v daném okamžiku řízení nelze dosáhnout jinak, je správný a má oporu ve skutečnostech, které byly známy v době vydání tohoto příkazu.

Předmětný příkaz povoluje odposlech a záznam telekomunikačního provozu na dobu dvou měsíců, což je ve výroku příkazu výslovně uvedeno. Lze připustit, že v odůvodnění příkazu není doba povolených odposlechů blíže specifikována, což nepochybně představuje určitou vadu tohoto příkazu. V dané souvislosti nelze pominout, že odposlechy nebyly povoleny na nejvyšší přípustnou dobu, nýbrž na polovinu této doby, když soudce povolil odposlech na kratší dobu, než požadovala státní zástupkyně, ale i policejní orgán. Faktická délka povoleného odposlechu podle Nejvyššího soudu odpovídá závažnosti projednávané trestné činnosti, když objasnění trestné činnosti z toho pohledu, kdo se na páchání trestné činnosti podílí a jakou měrou a kdy má být skutek realizován předpokládá delší dobu operativního šetření ze strany orgánů činných v trestním řízení, tak aby mohlo být rozhodnuto o sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř. a pro jaký skutek a vůči kterým osobám, popř. o odložení věci. Samotná délka povoleného odposlechu se právě z tohoto pohledu jeví zcela odpovídající, naopak spíše kratší. Již tato skutečnost vyjadřuje fakt, že soudce rozhodující o vydání příkazu si byl vědom citelnosti zásahu do soukromí odposlouchávaných osob a z tohoto pohledu i požadavku na dodržení zásady přiměřenosti (§ 2 odst. 4 tr. ř.). Navíc nelze také pominout, že fakticky byl odposlech ukončen dne 7. 10. 2016, když došlo k ztotožnění osob, které se na páchání trestné činnosti podílely a k objasnění skutku do míry, aby mohl být formulován z hlediska požadavků uvedených v § 160 odst. 1 tr. ř., včetně právní kvalifikace. Jak již bylo naznačeno, skutečnost, že soudce nijak v příkazu dobu povoleného odposlechu blíže nezdůvodnil, stejně tak policejní orgán a státní zástupkyně, nepochybně představuje vadu tohoto příkazu. Zde se ovšem sluší poznamenat, že tento formální nedostatek příkazu nezaložil jeho nezákonnost, jelikož důvody pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na konkrétní dobu byly v každém případě „materiálně“ seznatelné z konkrétních skutkových okolností, které byly rozvedeny v odůvodněních návrhů na vydání příkazu a ve vlastním příkazu. Jinak vyjádřeno skutečnost, že soudce výslovně neodůvodnil v příkazu dobu trvání odposlechu představuje [se zřetelem k požadavku formálně-materiálního posuzovaní zákonnosti (opatřování) důkazů] „pouze“ formální nedostatek příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a nezpůsobuje tak jeho nezákonnost (srov. též shora citované usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 907/13, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017). Nadto je třeba se zřetelem k obsahu spisového materiálu a po provedení testu účinnosti trojí kontroly zapotřebí konstatovat, že policejní orgán před vlastním podáním návrhu prokazatelně prověřil validitu získaných informací a provedl nezbytné operativní šetření (ztotožnění osoby údajného objednavatele likvidace, zjištění telefonního čísla svědka H. a spoluobviněného R. S., provedl sledování poškozeného a svědka H., obstarání si písemných materiálů ohledně výše závazku spoluobviněného R. S. vůči poškozenému). Následně byly skutkové okolnosti zjištěné operativním šetřením a úkony trestního řízení vyjádřeny v podnětech policejního orgánu, návrzích státní zástupkyně i soudních příkazech na povolení odposlechu. Rozhodující je, že soudce v rámci kontroly zákonnosti navrhovaného úkonu prověřil existenci materiálních důvodů pro jeho provedení, tedy pro nařízení odposlechu.

Pokud dále obviněný namítá, že soudce toliko vágně odůvodnil nezbytnost zásahu do práv na ochranu soukromí osob, tak je třeba zdůraznit, že soudce v návrhu výslovně uvedl, že zájem na objasnění zvlášť závažného zločinu převažuje nad zájmem na ochraně soukromí osoby, když je nepochybné, že má na mysli soukromí osob, které mají být odposlouchávány. Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že byť to soudce výslovně neuvádí, tak z kontextu příkazu je nepochybné, že se jedná o zájem na objasnění podezření z přípravy vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku, když odkazuje na to, pro jaký trestný čin je trestní řízení vedeno. S tímto závěrem lze souhlasit, když v době rozhodování o povolení odposlechu bylo vedeno trestní s řízení pro podezření ze skutku, při kterém měl být ohrožen život jiné osoby, konkrétně poškozeného, když z hlediska trestní sazby, která činila 15-20 let je nepochybné, že převažoval zájem společnosti na ochraně života poškozeného, nad zájmy obviněných, když lidský život představuje nejvyšší hodnotu.

Obviněný dále namítá nezákonnost příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 30. 9. 2016, když spisovou značku opětovně neuvádí (bod III. 4. dovolání). Obviněný konkrétně namítá, že příkaz byl vydán podle § 88 odst. 1, 2 tr. ř. na období od 27. 9. 2016, tedy 3 dny zpětně, což není přípustné a dále namítá, že citovaný příkaz není řádně odůvodněn, neobsahuje zdůvodnění doby, na kterou byl povolen a dále uvádí stejné námitky jako v případě příkazu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 43 Nt 1560/2016 (č. j. V 382/2016). Nejvyšší soud především uzavřel, že obviněný odkazuje na příkaz ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 43 Nt 1569/2016 (č. j. V 400/2016) (viz č. l. 862). Z pohledu zvolené argumentace je možno přisvědčit námitce, že v příkazu je skutečně povolen odposlech a záznam telekomunikačního provozu zpětně, tj. od 27. 9. 2016, ačkoliv příkaz byl vydán dne 30. 9. 2016. Zde považuje Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že takový postup není možný, že když ustanovení § 88 tr. ř. neumožňuje jako např. § 158d odst. 5 tr. ř., provedení odposlechu bez souhlasu soudce, s tím, že by mohl být dodatečně tento souhlas udělen. Přes tento závěr ovšem nelze námitku obviněného shledávat za důvodnou a to z pohledu vytýkané nezákonnosti vydaného příkazu.

Především je třeba z pohledu shora naznačeného závěru ohledně možnosti povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 tr. ř. konstatovat, že fakticky byl příkaz zákonným způsobem povolen ode dne jeho vydání tj. od 30. 9. 2016 do 21. 11. 2016, a od tohoto dne mohl být odposlech realizován. Ve vztahu k předmětnému příkazu je třeba uvést, že ze strany soudu se jednalo o jistou nepřesnost při jeho vydávání, s velkou pravděpodobností zapříčiněnou tím, že státní zástupkyně podala návrh již dne 27. 9. 2016 a od tohoto dne chtěla také odposlech povolit (viz č. l. 856), ovšem soudce o návrhu rozhodl až dne 30. 9. 2016. V tomto směru je třeba zdůraznit, že stejnou námitku uplatnil obviněný již v rámci řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s ní řádně a náležitým způsobem vypořádaly (viz str. 68-69, bod 111. rozsudku soudu prvního stupně, str. 11, bod 37. rozsudku soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na ně odkazuje. Současně lze uzavřít, že jisté pochybení soudce při vydávání příkazu ze dne 30. 9. 2016, 43 Nt 1569/2016 (č. j. V 400/2016) bylo při formulování skutkového stavu v dané věci irelevantní. Je tomu tak proto, že záznam telekomunikačního provozu byl u obviněného J. M. zákonně získán na základě příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaného soudcem dne 22. 9. 2016, sp. zn. 43 Nt 1560/2016 (č. j. V 382/2016), kterým byl povolen odposlech spoluobviněného R. S. a svědka V. H., se kterými obviněný J. M. sporné rozhovory uskutečnil. Jinak řečeno, pokud obviněný J. M. uskutečnil telefonické rozvory s osobami, ohledně kterých byl řádně povolen odposlech a záznam telekomunikačního provozu, tak lze obsah těchto hovorů požít i ve vztahu k obviněnému J. M., přestože ohledně něho v té době odposlech a záznam telekomunikačního provozu povolen nebyl, popř. nebyl povolen v souladu se zákonem, jak se stalo v případě příkazu ze dne 30. 9. 2016 č. j. V 400/2016, když příkaz byl povolen zpětně. Nad rámec těchto úvah je nezbytné zdůraznit, že přepisy odposlechů pořízené na základě příkazu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 43 Nt 1560/2016 (č. j. V 382/2016) mají označení VITON 1, 2 (viz č. l. 874, 875) a přepisy odposlechů povolené na základě příkazu ze dne 30. 9. 2016 sp. zn. 43 Nt 1569/2016 (č. j. V 400/2016) VITON 3, přičemž z přepisů hovorů, které byly v dané věci použity jako důkaz, je nepochybné, že do 30. 9. 2016 byly pořízeny protokoly o odposlechu jen na základě povolených odposlechu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 43 Nt 1560/2016 (V 382/2016) a teprve od 30. 9. 2016 byly pořízeny protokoly o odposlechu povoleného na základě příkazu ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 43 Nt 1569/2016 (č. j. V 400/2016). Z uvedeného je nepochybné, že v případě příkazu ze dne 30. 9. 2016 sp. zn. 43 Nt 1569/2016 (č. j. V 400/2016) se jednalo o zřejmou chybu, pokud byly povoleny od 27. 9. 2016 a že fakticky k nezákonnému odposlechu obviněného J. M. v předmětné věci nedošlo.

Ve vztahu ke zbývající argumentaci týkající se neodůvodnění délky povolených odposlechů a odůvodnění skutečnosti, proč nelze stanoveného účelu dosáhnout jinak a neodůvodnění zásahu do jeho soukromí, považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na své předchozí úvahy týkající se příkazu ze dne 22. 9. 2016, č. j. 43 Nt 1560/2016 (č. j. V 382/2016). Přesto ve vztahu k délce povolených odposlechů a neodůvodnění jejich délky je nezbytné zdůraznit, že povolená doba odposlechu byla v předmětné věci velmi krátká, což svědčí o tom, že tomu, že soudce se snažil minimalizovat důsledky tohoto zásahu do soukromí odposlouchávaných osob. Povolenou dobu lze považovat za zcela odpovídající závažnosti podezření v dané věci, ale i tomu, jaký trestný čin byl v tomto skutku spatřován, ale i danému stadiu řízení, když úkony trestního řízení byly zahájeny dne 19. 9. 2016 a Obvodní soud pro Prahu 1 vycházel především z výsledků operativního šetření Policie ČR a taktéž z oznámení poškozeného R. E., ale i z výsledků předchozího povoleného odposlechu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 43 Nt 1560/2016 (č. j. V 382/2016). Současně je třeba uvést, že fakticky i v tomto případě odposlechy trvaly velmi krátce, když 7. 10. 2016 byli obvinění zadrženi a bylo jim podle § 160 odst. 1 tr. ř. sděleno obvinění.

Obecně považuje Nejvyšší soud s pohledu argumentace obviněného stran požadavků na odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1, 2 tr. ř., za vhodné uvést, že z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí příkazu se odvíjí od zákonného požadavku, že k jeho vydání postačí důvodně předpokládat, že jím budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2221/08). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi v rámci posuzování příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu opakovaně uvádí, že v případě, kdy odůvodnění těchto příkazů jsou stručná, musí obsahovat minimálně argumentaci, že odposlechem budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, zejména půjde o zjištění vzájemných vazeb a kontaktů mezi pachateli, jakož i rozsah prověřované trestné činnosti, zároveň v nich musí být konstatováno, že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinými prostředky, neboť je dán předpoklad, že vzájemná komunikace mezi zainteresovanými osobami probíhá telefonicky, kdy uvedení těchto skutečností lze považovat za elementární náležitosti, které podle § 88 odst. 2 tr. ř. mají být v odůvodnění takovéhoto příkazu obsaženy, (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015 sp. zn. 4 Pzo 3/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 4 Pzo 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 4 Pzo 4/2016), což se v dané věci stalo.

Nad rámec shora uvedených úvah považuje Nejvyšší soud za vhodné podotknout, že nemůže souhlasit se soudem prvního stupně, který v odůvodnění rozsudku (viz str. 68, bod 111.) výslovně odkázal na ustanovení § 88 odst. 5 tr. ř., které upravuje možnost nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu bez příkazu, je-li vedeno trestní řízení pro trestný čin vydírání podle § 175 tr. zákoníku. Odkaz na uvedené ustanovení byl zcela nepřípadný, když příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byl soudcem v předmětné době vydáván nikoliv pro podezření ze spáchání trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku, nýbrž pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku, spáchaného ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Podle ustanovení § 88 odst. 5 tr. ř. bez příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu může orgán činný v trestním řízení nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu nebo jej provést i sám, je-li trestní řízení vedeno pro trestný čin uvedený výslovně v tomto ustanovení, pokud s tím uživatel odposlouchávané stanice souhlasí. Zvlášť závažný zločin vraždy však v ustanovení § 88 odst. 5 expresiss verbis uveden není, navíc měl být odposloucháván obviněný J. M., nikoliv poškozený.

Dovolatel J. M. rovněž zpochybňuje zákonnost příkazu k zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle § 88a tr. ř., když jednak namítá, že příkaz směřuje do budoucna, což je vyloučeno, jednak že není řádně odůvodněn ohledně doby, na kterou je vydáván, přičemž rovněž není zdůvodněno, že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak (viz bod III. odst. 3 dovolání). Přestože i v případě této argumentace obviněný uvádí pouze datum vydání předmětného příkazu, tj. 26. 9. 2016, tak lze ze spisového materiálu dovodit, že se jedná o příkaz vedený pod sp. zn. 43 Nt 3159/2016 (viz č. l. 767). Předpoklady vydání příkazu k zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu upravuje § 88a odst. 1 tr. ř. (v té době ve znění zákona č. 301/2017 Sb.), podle kterého je-li třeba pro účely trestního řízení vedeného pro úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky nebo trestné činy výslovně v tomto ustanovení vyjmenované nebo pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, zjistit údaje o telekomunikačním provozu, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené, nařídí v řízení před soudem jejich vydání soudu předseda senátu a v přípravném řízení nařídí jejich vydání státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu soudce na návrh státního zástupce. Obecně je třeba v souvislosti s příkazem podle § 88a odst. 1 tr. ř. nezbytné zdůraznit, že na institut příkazu k zjištění údajů telekomunikačního provozu jsou zákonem kladeny menší nároky než na institut příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 tr. ř., ale i při tomto méně intenzivním zásahu do práva na ochranu telekomunikačního tajemství je zcela nezbytné, aby orgány činné v přípravném řízení ale i orgány soudní respektovaly základní požadavek, který musí být splněn pro jeho případnou aplikaci. A tím je prokazatelně důvodné zahájení, resp. vedení úkonů trestního řízení pro trestný(é) čin(y), jež užití tohoto institutu podle § 88a odst. 1 tr. ř. připouští (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 4 Pzo 5/2017).

Z pohledu těchto východisek bylo přistoupeno k argumentaci obviněného J. M. Dovolatel především namítá, že příkaz k zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu nelze vydat tzv. do budoucna. Jinak vyjádřeno, příkazem podle § 88a odst. 1 tr. ř. mají být podle obviněného zjištěny údaje o telekomunikačním provozu, který byl již realizován před dnem vydání příkazu, nikoliv údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu do budoucna. Nejvyšší soud z pohledu této námitky považuje za vhodné zdůraznit následující skutečnosti. Platí, že v případě zjišťování údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu jde primárně o zjištění údajů o tomto provozu do minulosti, tedy zjednodušeně o to, aby byl zjištěn telekomunikační provoz mezi určitými osobami (např. která telefonní čísla byla spolu v kontaktu, kdy a kde se nacházeli jednotliví mluvčí apod.), aniž by ovšem byl zjišťován vlastní obsah takové komunikace, což ani z logiky věci není objektivně možné. Přes naznačený závěr ovšem nelze vyloučit, že v určitých případech, které budou spíše výjimečné povahy, bude možno vydat příkaz k zjištění údajů o uskutečněném provozu do budoucna. Takový postup bude odůvodňovat zejména situace, kdy trestná činnost bude teprve připravována, bude se tedy jednat o ranou fázi páchání trestné činnosti vzdálenou jejímu dokončení a zjišťované údaje mají zjistit skutečnosti důležité pro trestní řízení, zejména směřující k zjišťování informací důležitých pro odhalení či usvědčení pachatelů, popř. k zabránění dokonání připravované trestné činnosti, nebo do jaké fáze k dokončení trestné činnosti se jednání pachatelů přiblížilo, kdo se na páchání trestné činnosti podílí, včetně toho, kde se tyto osoby nacházely v době uskutečnění telekomunikačního provozu apod., když v této době nebudou považovat orgány činné v trestním řízení za potřebné použít jiné více invazivní prostředky, jako např. vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 tr. ř. Možnost vydat příkaz k zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu tzv. do budoucna, nepochybně odpovídá základním zásadám trestního řízení, zejména zásadě zdrženlivosti obsažené v § 2 odst. 4, věta tři, tr. ř., podle které orgány činné v trestním řízení věci projednávají s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána; při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení. Jinak vyjádřeno, pokud je možno určitou skutečnost objasnit či zjistit prostředky, které v menší míře zasahují do základních práv osob, kterých se určitý úkon týká, jsou orgány činné v trestním řízení povinny zvolit tento méně invazivní způsob získaní takové informace, před způsobem, který do základních práv zasahuje ve větší míře. O takovou situaci se v dané věci jednalo, když použití institutu podle § 88a tr. ř. nepochybně představuje menší zásah do tajemství zpráv podávaných telefonem, jak je zakotvuje čl. 13 Listiny základních práv a svobod než zásah prostřednictvím institutu podle § 88 tr. ř. Je tomu tak proto, že v případě příkazu podle § 88a odst. 1 tr. ř. jsou zjišťovány jen údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu, ovšem není zde zjišťován vlastní obsah těchto zpráv. Nad rámec těchto úvah považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že ani z dikce ustanovení § 88a odst. 1 tr. ř. nevyplývá, že by příkaz k zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu nemohl být realizován částečně do minulosti a do budoucnosti, jak tomu bylo v daném případě.

Bez ohledu na shora naznačený závěr nelze pominout ani fakticky stav věci, když z předloženého spisového materiálu vyplývá, že při formulaci skutkového stavu byly použity jen údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu, které byly získány zpětně před datem vydání předmětného příkazu za období v něm uvedené, tj. od 22. 3. 2016 do 20. 12. 2016 (viz č. l. 797, 799). Zde je třeba podotknout, že poslední telefonické kontakty týkající se telefonních čísel uvedených v předmětném příkazu byly uskutečněny dne 21. 9. 2016.

Pokud obviněný dále namítal, že předmětný příkaz je vágně odůvodněn ohledně důvodů, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak, je možno odkázat na odůvodnění předmětného příkazu, ze kterého je patrno, že soudce v příkazu výslovně uvedl, že záznam telekomunikačního provozu přispěje k objasnění spáchaného skutku, když by mohl vést k zjištění telefonního čísla muže jménem P. (ve vztahu H.-P.-S.-vykonavatel-P.) a následnému ztotožnění vykonavatele, zjištění pohybu P. a vykonavatele v období, kdy připravovali a plánovali trestný čin, jakož i s kým a jak byli v kontaktu (konkrétní místo a doba plánování trestného činu). Neopomenul ani zmínit skutečnost, že trestní řízení je vedeno pro závažný zločin vraždy, tj. úmyslný trestný čin se zákonnou trestní sazbou 15 až 20 let až výjimečným trestem a že požadované údaje nelze zjistit jinak, tudíž je zásah do soukromí odůvodněn závažností trestné činnosti. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené musí uvést, že odůvodnění příkazu k záznamu telekomunikačního provozu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 43 Nt 3159/2016, byť je stručnější, přiléhavě odkazuje na poznatky v té době známé orgánům činným v trestním řízení. Vzhledem k charakteru trestné činnosti lze souhlasit s tím, že bez použití tohoto operativního prostředku by bylo velmi obtížné odhalení a objasnění projednávané trestné činnosti. Zásah do soukromí byl odůvodněn právě závažností trestné činnosti spočívající v důvodném podezření spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, tudíž byl zcela na místě a v souladu s trestněprávními předpisy. Proto nelze námitkám obviněného přisvědčit.

Vzhledem ke shora naznačeným závěrům lze uzavřít, že namítaný příkaz ke sledování osob podle § 158d tr. ř. a příkazy podle § 88 odst. 1, 2 tr. ř. a § 88a odst. 1 tr. ř. nejsou nezákonné, když případné jisté nedostatky těchto příkazů nejsou takového rázu, že by došlo k porušení práva na spravedlivý proces a jako takové by odůvodňovaly naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř .

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného J. M. bylo podáno částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které jsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové dovolání obviněného vyhodnotil, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud odmítl podané dovolání obviněného J. M. v neveřejném zasedání, ačkoliv obviněný s takovým postupem nesouhlasil, když v případě odmítnutí dovolání z důvodu uvedených v § 265i tr. ř. tak lze učinit bez souhlasu obviněného a nejvyššího státního zástupce [viz § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.].

Následně Nejvyšší soud přistoupil posouzení k důvodnosti dovolání obviněného V. M. O. Ten naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje v tvrzení o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, v porušení obžalovací zásady, konkrétně v porušení zásady zachování totožnosti skutku.

Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný V. M. O. své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod ovšem nelze podřadit. Všechny uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný.

Z pohledu jednotlivých námitek lze uvést následující. Obviněný především namítá existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Současně je ale třeba uvést, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

Obviněný V. M. O. existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů, se kterým vyslovuje nesouhlas. Z pohledu uplatněné argumentace obviněného je především třeba uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně. V souvislosti s postupem soudu prvního stupně je třeba konstatovat, že tento podrobně vyslechnul všechny zúčastněné osoby a to jak již bylo naznačeno opakovaně, provedl listinné důkazy, když zároveň neprováděl jen důkazy navržené obžalobou, ale i obhajobou, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Následně obhajobu obviněného V. M. O. hodnotil v kontextu ostatních provedených důkazů, zejména z pohledu výpovědí spoluobviněných, výpovědí svědků, záznamů schůzek, přepisu záznamů z odposlechů a telekomunikačního provozu a listinných důkazů (znaleckých posudků aj.). Lze tedy konstatovat, že všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 75-80, bod 126. – 133. rozsudku soudu prvního stupně. Uvedený soud závěr o vině obviněného V. M. O. nestaví pouze na výpovědi poškozeného R. E. a spoluobviněného R. S., ale i na ostatních provedených důkazech, které hodnotí, jak již bylo naznačeno, v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Současně nelze přehlédnout, že soud prvního stupně nepomíjí při hodnocení důkazů ani vzájemný vztah poškozeného a spoluobviněného R. S. Hodnotí ho a bere je v úvahu při hodnocení provedených důkazů, když dospívá k závěru, že na eskalaci celého konfliktu se právě podílely předchozí spory poškozeného a spoluobviněného S., mezi nimiž probíhal spor v oblasti soukromoprávního soudnictví.

Soud druhého stupně se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, když v rámci podaného odvolání obviněný uplatnil stejné námitky jako v podaném dovolání, když se ovšem nespokojil pouze s odkazem na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy řádně odůvodnil (viz str. 11-15, bod 34. – 52. rozsudku soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky.

Bez ohledu na shora naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zřejmé, že obviněný V. M. O. byl osloven spoluobviněným J. M. jako bezpečnostní expert s kontakty v cizině (bezpečnostní složky Ruské federace) k realizaci zakázky spoluobviněného R. S., který chtěl prostřednictvím obviněného V. M. O. za použití násilí nebo jeho pohrůžky získat od poškozeného R. E. originál smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené dne 25. 2. 2014 mezi obviněným S. a společností VASA INVEST, s. r. o. na straně jedné a poškozeným E. na straně druhé. Obviněný V. M. O. měl současně donutit poškozeného R. E. k podpisu dohody o narovnání před notářem, v níž se zřekne veškerých nároků vůči spoluobviněnému S. a společnosti VASA INVEST, s. r. o., kdy za tímto účelem se sešel společně s ostatními obviněnými počátkem března v restauraci v Praze na Zbraslavi. Obviněnému V. M. O. byla předána dohoda o narovnání a tzv. Memorandum, jež byly posléze u něho nalezeny, přičemž obviněný požádal o zaplacení 60 000 EUR jako zálohy s tím, že po realizaci zakázky mu spoluobviněný R. S. ještě doplatí 8 000 000 Kč, přičemž zálohu prokazatelně obdržel. Na základě provedených důkazů pak soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný V. M. O. od počátku jednal s cílem od spoluobviněného R. S. vylákat uvedenou finanční hotovost, když ovšem nikdy neměl v úmyslu splnit tzv. „zakázku“ aktivního jednání vůči poškozenému E. Tedy obviněný V. M. O. chtěl spoluobviněného R. S. podvést, neměl v úmyslu vůči poškozenému R. E. použít žádné násilí či pohrůžku násilí, když je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování vyplývá, že skutečně nečinil žádné kroky ke splnění zadaného úkolu, např. že by poškozeného sledoval či členy jeho rodiny.

K námitkám obviněného V. M. O., že se u něho nikdy nenalezly finanční prostředky, které měly být podle tvrzení spoluobviněných předány jeho osobě a že v průběhu hlavních líčení docházelo ke změnám výpovědí spoluobviněných ohledně doby předání finančních prostředků, je nezbytné uvést, že se jedná o námitky do způsobu hodnocení důkazů, které nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto lze uzavřít, že faktické převzetí zmíněné finanční hotovosti obviněným V. M. O. jednoznačně vyplynulo z provedeného dokazování, zejména z výpovědí spoluobviněných J. M. a R. S., SMS komunikace s obviněným R. S., ze záznamu schůzky ze dne 29. 9. 2016, když dokonce sám obviněný V. M. O. uvedl, že o částku 60 000 EUR požádal (i když před soudy uváděl, že šlo o investici do obchodu s kávou, o půjčku která bude vrácena do 1 měsíce). Nejvyšší soud tedy nemůže námitce obviněného V. M. O. ohledně neprokázání předání finanční hotovosti přisvědčit. Skutečnost, že se nepodařilo zjistit přesné datum předání částky 60 000 EUR je nepodstatná, neboť z výpovědí spoluobviněných je zřejmé, že se tak stalo někdy počátkem měsíce března 2016, přičemž z provedeného dokazování není pochyb o tom, že spoluobviněný R. S. měl předmětnou částku k dispozici. Rovněž fakt, že nebylo zjištěno, že by obviněný V. M. O. peníze uložil na svůj účet v bance, není pro posouzení věci rozhodující, neboť zpravidla si osoby páchající trestnou činnost neukládají peníze touto činností získané na účet, zejména za situace, kdy je obecně známo, že orgány činné v trestním řízení mohou získat údaje ohledně účtů podezřelých osob od bank.

Nelze se ztotožnit ani s námitkou obviněného stran porušení zásady totožnosti skutku (usnesení o zahájení trestního stíhání – obžaloba – rozsudek soudu I. stupně – rozsudek soudu II. stupně), a s tím související změny formulace skutkové věty a porušením obžalovací zásady. Nejvyšším soudem bylo opakovaně judikováno, že totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. V tomto směru je zapotřebí akcentovat, že zmíněný institut je institutem nikoli trestního práva hmotného, nýbrž trestního práva procesního (je upraven v ustanovení § 220 tr. ř.). Už proto jej pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec nelze podřadit, s výjimkou u situace, že porušení totožnosti skutku mělo bezprostřední dopad na právní posouzení skutku. O takovou situaci se nejedná. Nejvyšší soud ovšem opakovaně a pro úplnost dodává, že je třeba rozlišovat odlišné pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 553/2009).

Skutek musí být přesně označen s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, pokud je jich třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným a aby bylo odůvodněno použití určité trestní sazby. Z hlediska zachování totožnosti skutku však může soud rozhodnout o žalovaném skutku jen za předpokladu, že je zároveň zachována totožnost mezi skutkem uvedeným v žalobním návrhu a skutkem, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle § 160 odst. 1, odst. 5 tr. ř. Skutkem je souhrn určitých, konkrétně popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právní posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, uveřejněné pod č. 21 ve sv. 27 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Podstatu skutku tvoří jednání pachatele (obviněného) a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného. Podstata skutku z hlediska § 220 odst. 1 tr. ř. spočívá v účasti obviněného na určité události popsané v žalobním návrhu, ze které vzešel následek porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákoníkem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1973, sp. zn. 2 Tzf 2/73, uveřejněné pod č. 64/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, uveřejněné pod č. 21 ve sv. 27 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Platí, že totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v žalobním návrhu, resp. usnesení o zahájení trestního stíhání, a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu. Teorie a praxe přitom nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda zlepšují nebo zhoršují postavení obviněného. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 1962, sp. zn. 2 Tz 13/62, uveřejněné pod č. 6/1962 Sb. rozh. tr.; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 1963, sp. zn. 6 Tz 21/63, uveřejněné pod č. 19/1964 Sb. rozh. tr.; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1971, sp. zn. 6 Tz 33/71 v odůvodnění, uveřejněné pod č. 9/1972 Sb. rozh. tr.; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1973, sp. zn. 2 Tzf 2/73, uveřejněné pod č. 64/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 1980, sp. zn. 6 Tz 40/80, uveřejněné pod č. 24/1981 Sb. rozh. tr. či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, uveřejněné pod č. 21 ve sv. 27 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Totožnost skutku bude zachována též za předpokladu, jestliže je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v předchozích případech alespoň částečně shodné, kdy musí být dána shoda ovšem v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu; podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94, uveřejněný pod č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Na zachování totožnosti skutku také nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. Totožnost skutku tedy zůstane zachována, jestliže odpadnou nebo se změní některé skutečnosti uvedené v obžalobě (usnesení o zahájení trestního stíhání), které se vztahují k jiným okolnostem než k relevantnímu jednání nebo následku. Nebude-li shoda mezi následkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání, a tím, který vyšel najevo v dalším řízení, může udržovat totožnost skutku totožnost jednání. Totožnost skutku bude zachována při rozdílném následku i tehdy, když skutečnosti zjištěné v hlavním líčení, které charakterizují jednání obžalovaného, jsou alespoň částečně totožné s popisem jeho jednání v obžalobě (blíže srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2719-2724).

Nejvyšší soud shledal, že úpravou popisu skutku, k níž soudy nižších stupňů přistoupily, byla totožnost skutku zachována, když byla zachována v podstatě totožnost jednání a následku. Na základě soudy provedeného dokazování docházelo pouze k upřesnění jednání obviněných z pohledu času jejich setkání a předání částky 60 000 EUR obviněnému V. M. O., kdy na rozdíl od podané obžaloby bylo uvedeno, že se tak stalo „v přesně nezjištěné době do 3. března 2016“, což nemá za následek změnu jednání či následku. Pokud jde o ostatní drobné změny v popisu skutku v rozsudku soudu prvního a druhého stupně, tyto rovněž nemají vliv na posouzení jednání ani následku skutku, neboť pouze reagují na zjištěný skutkový stav a právní posouzení soudem druhého stupně na základě provedeného dokazování a liší se pouze slovní formulací. V návaznosti na obviněným V. M. O. zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017, jehož prostřednictvím dovozuje, že námitka stran nerespektování obžalovací zásady spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je na místě uvést, že Nejvyšší soud se v tomto usnesení skutečně vyjádřil tak, že námitky proti porušení zásady obžalovací tento dovolací důvod výjimečně naplnit mohou. Současně však podotkl, že tomu tak může být pouze v situaci, kdy takové porušení mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného. Jen tehdy totiž lze uvedené námitce přiznat zásadní hmotněprávní dopad ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což na případ projednávané věci nedopadá, neboť k porušení obžalovací zásady nedošlo.

Nejvyšší soud se tak nemůže s námitkou obviněného V. M. O. ztotožnit a musí konstatovat, že úpravou popisu skutku byla totožnost skutku zachována, neboť byla zachována totožnost jednání a následku. S ohledem na výše uvedené nezbývá Nejvyššímu soudu než konstatovat, že nedošlo k porušení zásady obžalovací a takto k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Postup soudu druhého soudu byl zcela v souladu s příslušnými procesními pravidly.

Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný V. M. O. se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovením § 265b tr. ř. upravené dovolací důvody). Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. 5. 2019


JUDr. František Hrabec
předseda senátu




Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová