Rozhodnutí NS

28 Cdo 3356/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/15/2019
Spisová značka:28 Cdo 3356/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3356.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Přípustnost dovolání
Církev (náboženská společnost)
Dotčené předpisy:§ 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 2a odst. 1 písm. a) předpisu č. 172/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
III.ÚS 4144/19
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 3356/2019-308
USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Velešín, se sídlem ve Velešíně, náměstí J. V. Kamarýta 44, IČ 650 25 628, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalovaným 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova ul. 1202/5, České Budějovice, a 2) městu Velešín, se sídlem ve Velešíně, náměstí J. V. Kamarýta 76, IČ 002 46 174, zastoupenému Mgr. Jiřím Mulačem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 446/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. června 2019, č. j. 7 Co 1985/2016-277, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Mulače, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c.


S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Shora označeným (v pořadí druhým) rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 21. 6. 2016, č. j. 9 C 446/2015-128 [kterým byl zamítnut „návrh“, aby bylo určeno, že vlastníkem pozemku parc. XY, odpovídajícího původním pozemkům PK XY, zapsaným ve vložce č. 44 pro katastrální obec XY, pozemku parc. XY odpovídajícího původním pozemkům PK XY, zapsaným ve vložce pro katastrální území a obec XY, pozemku parc. XY odpovídajícího původním pozemkům PK XY zapsaným ve vložce pro katastrální území a obec XY zapsaných Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY na LV XY pro k. ú. XY, obec XY, je žalovaná 1), a jímž bylo dále rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit náklady řízení žalované 1) ve výši 900 Kč (výrok II.) a žalovanému 2) ve výši 11.040 Kč k rukám jeho zástupce (výrok III.)]; dále odvolací soud rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení žalované 1) v částce 1.800 Kč a žalovanému 2) v částce 32.250 Kč k rukám Mgr. Jiřího Mulače, advokáta (výroky II. a III.).

Odvolací soud tak rozhodl poté, co jeho dřívější rozsudek ze dne 16. 11. 2016, č. j. 7 Co 1985/2016-180, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, č. j. 28 Cdo 4119/2018-261, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení se závaznými právními názory.

V posuzované věci vyšly soudy obou stupňů mimo jiné z toho, že pozemky zapsané v pozemkové knize, knihovní vložce, pro obec a k. ú. XY, byly historickým majetkem právního předchůdce žalobkyně, že přešly bez náhrady na stát podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě) - (dále jen „zákon č. 46/1948 Sb.“), rozhodnutím o výkupu (výměr ONV v Kaplici ze dne 10. 6. 1949, administrativní převod majetku ze dne 16. 6. 1954 a ze dne 21. 5. 1954 a potvrzení ONV v Kaplici ze dne 10. 11. 1954) a že rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 19. 5. 1950 byly přiděleny MNV ve Velešíně podle zákona č. 46/1948 Sb. s tím, že měly být odevzdány do držby s účinností ke dni převzetí, tj. k 1. 4. 1950.

Odvolací soud v napadeném rozsudku mj. uvedl, že Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku dospěl k závěru, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí při výkladu pojmu „původní majetek registrovaných církví a náboženských společností“, užitého v § 2 písm. a) a dalších ustanoveních zákona č. 428/2012 Sb., a dále otázky aplikace § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že s poukazem na listinu o přídělu lesů podle zákona č. 46/1948 Sb. ze dne 19. 5. 1950, č. j. 32.661/1950-IXB-23, adresovanou Místnímu národnímu výboru Velešín, učinil závěr, že žalovaný 2) v projednávané věci prokázal existenci přídělu touto přídělovou listinou svědčící příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce XY ve smyslu § 2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb., a že okolnosti restituce předmětného přídělového majetku je třeba řešit právě z hlediska § 2a zákona č. 172/1991 Sb.; z těchto závěrů tudíž odvolací soud při posuzování dané věci vycházel. Dále uvedl, že pro aplikaci § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., není rozhodující, zda jde o majetek patřící dříve obcím, tj. zda nemovitosti přešly do vlastnictví obce před 1. 1. 1950, a že „zde není ani podmínka převzetí držby či faktického užívání (obhospodařování) nemovitostí“. Pokud byl tedy v projednávané věci učiněn jednoznačný závěr o tom, že byla prokázána existence přídělu majetku, který původně náležel do vlastnictví právní předchůdkyně žalobkyně, podle zákona č. 46/1948 Sb. ve prospěch Místního národního výboru ve Velešíně na základě přídělové listiny vydané Ministerstvem zemědělstvím dne 19. 5. 1950 [§ 3 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. - správně zřejmě § 2a odst. 3 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb.], je namístě závěr, že pozemky, o které se v dané věci jedná, přešly do vlastnictví žalovaného 2) podle § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. k datu 1. 7. 2000. Ustanovení § 29 zákona o půdě přitom neznemožňovalo přechod historického majetku církví nacházejícího se ve vlastnictví státu na obce. Odvolací soud nakonec konstatoval, že na výše uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že „k zápisu vlastnického práva ve prospěch žalovaného 2) došlo až v roce 2007“ (jak žalobkyně namítala v odvolání), neboť „lhůta vyplývající z § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. má pouze pořádkový charakter a s jejím nedodržením zákon nespojuje žádné hmotněprávní účinky“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (směřující podle jeho obsahu proti potvrzujícímu výroku o věci samé), které není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, Čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud rozhodl v souladu se závaznými právními názory Nejvyššího soudu vyslovenými v jeho předchozím rozsudku ze dne 26. 2. 2019, č. j. 28 Cdo 4119/2018-261, od nichž nemá dovolací soud důvod se odchýlit (lze tudíž zcela odkázat na jeho podrobné odůvodnění a na právní názory v něm vyslovené, které se opírají o ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, jakož i o citovanou judikaturu Ústavního soudu, a které je nadbytečné znovu opakovat).

Námitky žalobkyně v dovolání jsou tak jen polemikou se závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v citovaném dřívějším zrušujícím rozsudku v této věci.

Pouze pro úplnost dovolací soud dodává, že nesprávný názor odvolacího soudu, podle nějž „lhůta vyplývající z § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. má pouze pořádkový charakter a s jejím nedodržením zákon nespojuje žádné hmotněprávní účinky“, dovolatelka nenapadla, a že i kdyby tak učinila, nemělo by to žádný vliv na konečný závěr odvolacího (a dovolacího) soudu, že žaloba podaná žalobkyní podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není důvodná.

Protože dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněny (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 10. 2019


JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu