Rozhodnutí NS

30 Cdo 3027/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/30/2018
Spisová značka:30 Cdo 3027/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3027.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Zadostiučinění (satisfakce)
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 13 předpisu č. 82/1998Sb.
§ 31a předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/14/2019
II.ÚS 120/19
JUDr. Ludvík David
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 3027/2017-286


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona a ve věci žalobkyně 3 E Praha Engineering, a. s., identifikační číslo osoby 001 69 277, se sídlem v Praze 7, U Uranie 954/18, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 79/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, č. j. 69 Co 21/2017 - 250, takto:




I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 26. 9. 2016, č. j. 43 C 79/2015 – 217, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 tak, že bylo konstatováno porušení práva žalobkyně (v konkrétním znění dle výroku I citovaného rozsudku), žaloba byla zamítnuta v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 800 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložení žalované povinnosti zaslat žalobkyni písemnou omluvu konkrétního znění (výrok III), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok IV). Dovoláním napadeným rozhodnutím odvolací soud pozměnil výrok I rozhodnutí nalézacího soudu tak, že upravil formulaci konstatace porušení práva (výrok I), potvrdil výrok II a III rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok II) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III).

Odvolací soud vyšel z dokazování provedeného před soudem prvního stupně, tedy i ze zjištěného skutkového stavu, který nebyl žalobkyní ani žalovanou zpochybněn. Ztotožnil se taktéž se závěrem, že v postupu soudního exekutora došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), který spočíval v pokračování v provádění exekuce, ačkoli bylo exekutorovi doručeno rozhodnutí soudu o odkladu výkonu rozhodnutí. Odvolací soud dále souhlasil s právním názorem soudu prvního stupně, že nesprávný úřední postup nelze shledat v samotném vydání exekučních příkazů a že v řízení nebyla prokázána taková újma na dobrém jméně či pověsti žalobkyně (vlivem činnosti exekutora), že by bylo na místě odškodnit žalobkyni jinak než konstatováním porušení práva. Odvolací soud zdůraznil, že situace vyvolaná exekutorem neměla vliv na poskytnutí úvěru bankou žalobkyni, exekutor sám situaci obratem řešil (odblokování účtů), žalobkyni se písemně omluvil a přislíbil vše uvést na pravou míru i u peněžních ústavů, zaměstnanců či klientů žalobkyně, bude-li to nutné. Taktéž bylo konstatováno, že v prováděné exekuci nelze shledat prvky šikanózního postupu exekutora ve smyslu žalobkyní citované judikatury Ústavního soudu a újma žalobkyně proto byla klasifikována (v souladu se soudem prvního stupně) jako nepatrná. Nárok na písemnou omluvu soud zhodnotil jako neopodstatněný, neboť žalobkyni se již písemně omluvil jak samotný exekutor, tak i žalovaná v rámci předběžného projednání nároku. S ohledem na skutkové okolnosti věci odvolací soud mírně přeformuloval (upřesnil) výrok nalézacího soudu, který obsahoval konstatování porušení práva.

Proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud buď odchýlil od judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, případně tyto otázky nebyly dovolacím soudem doposud řešeny.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou při současném splnění požadavků § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání však nebylo shledáno přípustné.

V obsáhlém dovolání žalobkyně zejména brojí proti vyhodnocení skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a převzatého soudem odvolacím (míra/význam újmy způsobené právnické osobě, úmysl a šikanózní výkon rozhodnutí v jednání exekutora apod.), přičemž však polemika se skutkovými závěry odvolacího soudu nemůže založit přípustnost dovolání, neboť předmětem dovolacího přezkumu mohou být pouze otázky právní, nikoli skutkové (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). K tvrzeným vadám řízení může dovolací soud přihlédnout teprve při meritorním projednání dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nic na tom nemění ani odkaz dovolatelky na rozhodnutí Ústavního soudu (např. nález ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II ÚS 1966/16, případně nález ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I ÚS 354/15 a dalších) tvrdíc, že přípustnost dovolání může založit i otázka skutková, pokud je namítáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, k němuž mělo dojít postupem odvolacího soudu. Judikaturu Ústavního soudu v této otázce sjednotilo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, na který se dovolací soud pro stručnost odkazuje. Mimo jiné citované stanovisko připomíná, že ustanovení § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Na tuto judikaturu musí dovolatel ve svém podání odkázat. Přípustnosti dovolání však nemůže dosáhnout podání, jež odkazuje na judikaturu nepřiléhavou, jak bude ukázáno níže.

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4073/2011). V otázce stanovení povinnosti žalované omluvit se žalobci, nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu řešení, jímž by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, nebo ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010). V projednávané věci žalobkyně zejména napadá závěr odvolacího soudu o tom, že přiměřenou formou zadostiučinění s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti je konstatování porušení práva. Nejvyšší soud však rozhodnutí odvolacího soudu shledává souladným s relevantní judikaturou dovolacího soudu, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu bylo řádně, podrobně a přesvědčivě odůvodněno, včetně osvětlení potvrzení zamítavého výroku soudu prvního stupně k otázce písemné omluvy. Důvodem pro zamítnutí nároku na písemnou omluvu není její principiální neoprávněnost, ale skutečnost, že omluva byla žalobkyni dříve opakovaně poskytnuta, jak samotným exekutorem, tak i žalovanou v rámci předběžného projednání. K otázce vzájemného vztahu jednotlivých forem zadostiučinění za nemajetkovou újmu blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014.

Žalobkyně napadá závěry odvolacího soudu a pro podporu své argumentace odkazuje na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Tato judikatura však není přiléhavá, neboť se týká nároků plynoucí z jiných právních základů, které pro své zdárné uplatnění vyžadují jiný skutkový děj (újma plynoucí z nezákonného rozhodnutí např. v žalobkyní citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, I ÚS 1586/09, který se týká žaloby na ochranu osobnosti), nebo u určité skutkové podstaty odpadá povinnost prokazovat vznik nemajetkové újmy, neboť ta se presumuje (nepřiměřená délka řízení řešená např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). Případně žalobkyně poukazuje na rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 11 Kseo 1/2009, zde však exekutor přes rozhodnutí exekučního soudu o přerušení exekuce přistoupil k pokynu bance ke stržení finančních prostředků z účtu povinného. V projednávané věci exekutor 23. 9. 2014 doručil dotčeným bankám exekuční příkaz a hned následující den bylo bankám doručeno zrušení daného exekučního příkazu. Kroky exekutora tak nesměřovaly k finalizaci výkonu rozhodnutí jako v citovaném rozhodnutí kárného senátu. Nic to ale nemění na skutečnosti, že v postupu exekutora došlo k pochybení, což uznal jak sám exekutor, když se písemně žalobkyni omluvil, tak taktéž žalovaná a následně soud ve výroku, kterým bylo konstatováno porušení práv žalobkyně, který odvolací doupřesnil.

Přípustnost dovolání nezakládá ani žalobkyní předložená otázka, která dle názoru žalobkyně doposud nebyla řešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu, a to, zda lze za nesprávný úřední postup považovat provádění exekuce na základě pověření soudu, přičemž je exekuce následně zastavena, jelikož byla zjištěna nezákonnost exekučního titulu. Touto otázkou se odvolací soud vůbec nezabýval, napadené rozhodnutí tudíž na jejím řešení nezávisí. Pro úplnost pak dovolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1635/2015, který příbuznou otázku řeší.

Namítá-li žalobkyně, že se z rozhodnutí odvolacího soudu „vytratila preventivně-sankční funkce zadostiučinění, jehož výše má odrazovat od podobných zásahů v budoucnu a jehož výše má být úměrná míře zavinění původce zásahu (nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I ÚS 1586/09)“ taktéž není s to založit přípustnost dovolání, neboť citovaný judikát se týká problematiky žalob na ochranu osobnosti, proti nezákonnému zásahu ze strany třetí soukromé osoby, jsou zde tedy odlišné základy zkoumaných nároků. V citovaném rozhodnutí se jednalo o nárok proti subjektu, který získal finanční prospěch z šíření nepravdivé informace. Ačkoli se v obou případech jedná o náhradu nemajetkové újmy, každý z uvedených nároků má jiný právní základ, neboť je nutno rozlišit mezi újmou způsobenou na integritě osoby šířením nepravdivé informace soukromým subjektem (např. televizní stanicí či novinami) a újmou způsobenou nesprávným úředním postupem specifickým orgánem státu. Distinkce těchto dvou institutů je patrná již z právní úpravy. Dne 27. 4. 2006 nabyl účinnosti zákon č. 160/2006 Sb., kterým se mění OdpŠk a další zákony. Do účinnosti zmíněné novely v českém právním řádu neexistovala jiná možnost pro uplatnění nároku za způsobenou nemateriální újmu za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí než žaloba na ochranu osobnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. IV. ÚS 428/05, N 185/43 SbNU 115). Touto novelou však byl vložen do OdpŠk § 31a koncipující zvláštní právní úpravu zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou právě za specifických podmínek výkonu veřejné moci. Tato právní úprava tak má přednost před obecnou právní úpravou občanského práva (lex specialis) a nelze tudíž bez dalšího položit rovnítko mezi zadostiučinění nemajetkové újmy vzniklé dle OdpŠk a podle obecných předpisů občanského práva.

Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. 10. 2018


JUDr. František Ištvánek
předseda senátu