Rozhodnutí NS

22 Cdo 4626/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/28/2018
Spisová značka:22 Cdo 4626/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.4626.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 a 241a odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
11/27/2018
III.ÚS 3871/18
JUDr. Radovan Suchánek
odmítnuto
06/25/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 4626/2017-535


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Spáčilem, CSc. ve věci žalobců: a) J. B., a b) R. B., zastoupených JUDr. Petrem Hrůzou, advokátem se sídlem v Tachově, náměstí Republiky 58, proti žalované M. S., zastoupené Mgr. Vojtěchem Fořtem, advokátem se sídlem v Domažlicích, Vodní 90, o určení vlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 6 C 16/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2017, č. j. 10 Co 459/2015-492, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům k rukám společným a nerozdílným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobců JUDr. Petra Hrůzy.

    Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

    Okresní soud v Tachově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 7. 2015, č. j. 6 C 16/2012-307, určil, že žalobci jsou vlastníky (společné jmění manželů) pozemku v katastrálním území S. o výměře 12 m² vymezeného geometrickým plánem (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou vlastníky oplocení nacházejícího se na pozemku (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

    Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 4. 2017, č. j. 10 Co 459/2015-492, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobci jsou vlastníky pozemku v katastrálním území S. vymezeného geometrickým plánem, a ve zbývajícím rozsahu žalobu na určení vlastnického práva žalobců k části pozemku zamítl. Rozhodl také o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

    Proti rozsudku podala žalovaná („dovolatelka“) dovolání podle § 236 a násl. o. s. ř. Dovolatelka spatřuje přípustnost v tom, že „rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.“ Dovolacím důvodem je – jak tvrdí - nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

    Žalobci ve vyjádření uvádějí, že dovolání je nepřípustné, poněvadž nesplňuje obligatorní náležitosti stanovené zákonem. Obsahem dovolání je pouze opakující se polemika dovolatelky se skutkovými závěry nalézacích soudů a vytváření vlastních závěrů; chybí vymezení dovolacího důvodu. V dovolání není ani vymezeno právní posouzení věci, které dovolatelka považuje za nesprávné. Vlastní výklad skutkové stránky věci nelze zaměňovat s jejím právním posouzením, což dovolatelka činí. Žalobci dodávají, že dovolatelka postupuje v rozporu s § 241a odst. 4 o. s. ř., neboť odkazuje na svoji závěrečnou řeč a provedené důkazy.

    Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (srov. § 243f odst. 3 o. s. ř.).

    Dovolání trpí vadami, pro něž není možné v dovolacím řízení pokračovat (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

    Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

    Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

    Podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.

    Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

    K tomu viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v jehož právní větě se uvádí: „1. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů“. Srov. též další judikaturu tam uvedenou; z četné judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014.

    Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatelka jen uvedla, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle ní podroben přezkumu, resp. aby uvedla svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatelky nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví § 241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě přezkoumal důvodnost dovolání.


    Dovolatelka v dané věci nevymezila důvod přípustnosti dovolání, odpovídající znění § 237 o. s. ř. Dovolatelka spatřuje přípustnost v tom, že „rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.“ K tomu dovolací soud dodává, že od 1. 1. 2013 není skutečnost, že napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, důvodem přípustnosti dovolání [jedná se o bývalý důvod přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Způsobilý důvod přípustnosti se nepodává ani z obsahu dovolání, které je založeno na kritice skutkových zjištění nalézacích soudů. V dovolání lze uplatnit jediný dovolací důvod, a to nesprávné právní posouzení (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.), který námitky proti skutkovému stavu zjevně nenaplňují.

    Dovolatelka tak v dané věci nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř. Požadavek, aby v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, Tomuto požadavku dovolatelka nedostála (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013,. Vzhledem k tomu, že dovolání obsahuje vady, pro které není možné v dovolacím řízení pokračovat (nebyl vymezen způsobilý důvod jeho přípustnosti), Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

    Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

    Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí.

    Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 28. 8. 2018

    JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
    předseda senátu