Rozhodnutí NS

8 Tdo 751/2017

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Posttraumatická stresová porucha
Právní věta:Pro závěr o tom, že posttraumatická stresová porucha je delší dobu trvající poruchou zdraví, a tedy těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, zásadně nestačí zjištění o jejím přetrvávání po relativně dlouhou dobu, ale je nutné, aby představovala velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Musí být spojena s takovými potížemi, které nejenže trvají delší dobu, ale poškozenému brání v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem své životní potřeby a uspořádat své sociální poměry.
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/19/2017
Spisová značka:8 Tdo 751/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.751.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Těžká újma na zdraví
Dotčené předpisy:§ 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:A
Publikováno ve sbírce pod číslem:29 / 2018
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 751/2017-46


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2017 o dovolání obviněného M. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 4 Tmo 5/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, pod sp. zn. 49 Tm 3/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.
Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 49 Tm 3/2015, byl obviněný M. K. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
společně s obviněným mladistvým X. Y.*), v blíže nezjištěných dnech v období od ledna roku 2013 do dne 19. 7. 2013 v odpoledních hodinách v T., na N. S., poblíž hotelu S. (dříve S.), v úmyslu opatřit si finanční prostředky, nejméně v sedmi případech, převážně ve dnech, kdy věděli, že se poškozený V. T. vrací z práce domů s výplatou, tohoto vyzvali k vydání peněz a cigaret, které měl u sebe s tím, že pokud tak neučiní, tak ho zbijí, v několika případech jej i fyzicky napadli tak, že jej mladistvý X. Y.*) udeřil opakovaně otevřenou dlaní do obličeje a v jednom případě ho M. K. navíc udeřil dvakrát pěstí do hrudníku, v důsledku čehož poškozený ze strachu, že obvinění své výhrůžky uskuteční, jim požadované věci pokaždé vydal, a to až do dne 19. 7. 2013, kdy se mu podařilo utéci na ulici L. do budovy č. p. … Ch. T., odkud zavolal na pomoc strážníky městské policie, přičemž tímto jednáním obvinění způsobili poškozenému V. T. škodu nejméně ve výši 10.000 Kč, a navíc se u něho v přímé příčinné souvislosti s prožitými událostmi začala postupně projevovat duševní porucha chorobného rázu tzv. posttraumatická stresová porucha, projevující se nejméně do 21. 5. 2015 přes vyhledanou odbornou pomoc vegetativní hyperaktivací se zvýšenou dráždivostí, přehnanými úlekovými reakcemi, nespavostí, úzkostí, depresemi, opakovaným oživováním traumatu v dotírajících vzpomínkách (tzv. flashbacks) nebo snech, které se objevují na pozadí stálého pocitu necitlivosti a emočního otupění, vyhýbání se situacím připomínajícím prožité trauma, kteréžto symptomy ho omezily zejména v obvyklém způsobu života.
    2. Za tento zločin a za sbíhající se zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přečin lichvy podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 2 T 19/2014, který nabyl právní moci dne 4. 11. 2015, byl obviněný M. K. odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 2 T 19/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
      3. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto též o vině a trestu obviněného mladistvého X. Y.*) (dovolání nepodal) a ve vztahu k oběma obviněným o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. a odkázání. Poškozeného podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

      4. Vrchní soud v Olomouci jako odvolací soud pro mládež rozsudkem ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 4 Tmo 5/2016, rozhodl tak, že
      v bodech I. a II. rozhodl o odvoláních státního zástupce podaného v neprospěch obviněného a poškozeného V. T. tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o náhradě škody, a nově rozhodl podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. jak o povinnosti obviněného a mladistvého uhradit škodu ve výši 10.000 Kč, tak i nemajetkovou újmu ve výši 50.000 Kč., se zbytkem nároku poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
      III. Odvolání obviněného M. K. jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
      II. Dovolání a vyjádření k němu

      5. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože skutek ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsaný, včetně jeho odůvodnění, nevykazuje všechny znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. K tomu zdůraznil, že se ho nedopustil.

      6. Obviněný se neztotožnil s tím, že by jednání, které mu je kladeno za vinu, naplňovalo znaky trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, protože závěr o existenci těžké újmy na zdraví se odvíjí od znaleckého posudku PhDr. MUDr. René Gregora, z něhož vyplynulo, že poškozený trpí posttraumatickou stresovou poruchou, s níž je léčen teprve od června 2014. Jiný znalec, MUDr. Ilja Piňos, který hodnotil způsob stanovení nemateriální újmy u poškozeného, zpochybnil, že by ke změně psychického stavu u poškozeného došlo v důsledku trestného činu. Obviněný však současně i zmínil, že soudy nepřihlížely k předchozímu způsobu života poškozeného a jeho aktivitám, vztahům k rodině i jiným osobám a nebylo zjištěno ani rámcově, jak byl poškozený omezen tvrzeným onemocněním. Zásadně však soudy nesprávně dovodily, že obviněný poškozenému způsobil těžkou újmu na zdraví, přestože vůbec nezkoumaly, co bylo důvodem zahájení léčby poškozeného v červnu 2014, tedy po roce od posledního útoku popsaného v obžalobě. Neověřil, jak probíhala léčba, kolikrát a v jakém období poškozený navštívil svého psychiatra, zda dodržoval léčebný režim a zda jeho zdravotní stav má vazbu na skutek z června 2013. Ze znaleckého posudku MUDr. Ilji Piňose přitom vyplynulo, že nemateriální újma odrážející trvalé následky neodpovídá faktickému stavu věci.
        7. Soud prvního stupně nedostatečně zkoumal, jak byl poškozený v uvedeném směru fakticky omezen svým onemocněním, a přesto použil právní kvalifikaci podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Tato právní kvalifikace co do použití vyšší trestní sazby není žádnými důkazy, zejména výpověďmi svědků, spolužáků, rodinných příslušníků, spolupracovníků a kamarádů prokázána a podle obviněného nebylo ani objasněno, že by u poškozeného došlo k zásadní změně chování a ke stavu vykazujícímu rysy těžké újmy na zdraví. Z uvedených důvodů, když nebyly objasněny skutečnosti rozhodné pro použití kvalifikované skutkové podstaty, měl být uznán vinným pouze podle základní skutkové podstaty podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.
          8. Ve vztahu k výroku o trestu obviněný vytýkal, že odvolací soud nenapravil nedostatky, a nepřihlédl k tomu, že obviněnému v době spáchání skutku bylo teprve devatenáct let, nikdy nebyl ve výkonu trestu ani dlouhodobě od rodiny. Nevyhodnotil jeho dobré hodnocení ve výkonu trestu, že zde řádně studuje s vyznamenáním a chce studium dokončit, aby mohl po výkonu trestu začít pracovat a stát se nezávislým na rodině i podpoře státu. Uložený trest proto obviněný shledal nepřiměřeně přísným a kontraproduktivním.
            9. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 4 Tmo 5/2016, včetně dalších rozhodnutí na citované rozhodnutí obsahově navazujících.
              10. K dovolání obviněného se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství, jehož státní zástupce k výhradám, že skutek obviněný nespáchal, konstatoval, že takovou argumentaci nelze přiřadit pod uplatněný dovolací důvod, neboť směřuje do oblasti hodnocení důkazů soudy a skutkových zjištění, a argumenty tohoto typu nelze podřadit ani pod jiný dovolací důvod. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí nedovodil existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, naopak uvedl, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. i § 125 odst. 1 tr. ř.

              11. K námitkám, že nebyl naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty, státní zástupce zdůraznil, že tzv. skutková věta rozsudku krajského soudu, která je pro zaujetí právní kvalifikace klíčová, jednoznačně pojednává o tom, že v návaznosti na jednání obviněného se u poškozeného projevila posttraumatická stresová porucha s dobou léčení přesahující jeden rok, kteréžto onemocnění vykazuje znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu § 173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spojení s § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Existence posttraumatické stresové poruchy je přitom spolehlivě doložena především znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalce PhDr. MUDr. Reného Gregora a má oporu i v ostatních provedených důkazech, když z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je dobře patrná rovněž existence příčinného vztahu mezi činem obviněného a újmou na zdraví poškozeného, jež byla reakcí právě na protiprávní počínání obviněného. Újma na zdraví je zároveň kryta zaviněním, a to přinejmenším ve formě nevědomé nedbalosti dle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, protože pokud obviněný užíval vůči poškozenému opakovaně násilí a pohrůžek násilí, které může vést poškození zdraví oběti útoku (ať už fyzického či psychického).
                12. Ohledně zpochybnění správnosti uloženého trestu obviněným státní zástupce poukázal na zákonné dovolací důvody, a v té části označil dovolání za bezpředmětné, neboť výtky směřující proti údajné nepřiměřenosti trestu nelze pod uplatněný dovolací důvod ani jiný ze zákonných dovolacích důvodů uplatnit. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem státní zástupce navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

                13. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo dne 11. 7. 2017 zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou Nejvyšší soud do okamžiku konání neveřejného zasedání o podaném dovolání neobdržel.
                III. Přípustnost a další formální podmínky dovolání
                14. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením použitého dovolacího důvodu, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zakotvených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, a zda je důvodné.

                15. Dovolání obviněného je opřeno o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
                  16. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

                  17. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].

                  18. Proti výroku o trestu je možné prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat vady jen v případě nesprávného hmotněprávního posouzení k podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení při ukládání souhrnného trestu nebo společného trestu za pokračování v trestném činu apod., nikoli však vady směřující proti nepřiměřenosti trestu ve smyslu nevyužití polehčujících okolností nebo k nepřihlédnutí ke všem skutečnostem, které obviněný považuje za vhodné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
                  IV. K námitkám o nesprávnosti použité právní kvalifikace

                  19. Obviněný dovolání zaměřil především proti výroku o vině, jemuž vytýkal zejména nesprávné právní posouzení jemu za vinu kladného činu, protože se neztotožnil s tím, že by po skutkové nebo právní stránce byly dostatečně objasněny všechny okolnosti vedoucí k závěru o naplnění kvalifikačního znaku těžké újmy na zdraví podle odstavce 2 písm. b) § 173 odst. 1 tr. zákoníku.
                    20. Jestliže obviněný brojil proti tomu, že nebylo prokázáno, že těžká újma na zdraví spočívající v přetrvávající posttraumatické stresové poruše u poškozeného skutečně vznikla a že byla v příčinné souvislosti s jeho jednáním, jde o námitky právní, které dopadají na obviněným označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou opodstatněné.
                      21. Soudy závěr o tom, že se u obviněného jednalo o posttraumatickou reakci, učinily na základě výsledků provedeného dokazování a ve výrokové části rozsudku konstatovaly, že se „u poškozeného v přímé příčinné souvislosti s prožitými událostmi začala postupně projevovat duševní porucha chorobného rázu tzv. posttraumatická stresová porucha, projevující se nejméně do 21. 5. 2015 přes vyhledanou odbornou pomoc vegetativní hyperaktivací se zvýšenou dráždivostí, přehnanými úlekovými reakcemi, nespavostí, úzkostí, depresemi, opakovaným oživováním traumatu v dotírajících vzpomínkách (tzv. flashbacks) nebo snech, které se objevují na pozadí stálého pocitu necitlivosti a emočního otupění, vyhýbání se situacím připomínajícím prožité trauma, kteréžto symptomy ho omezily zejména v obvyklém způsobu života“. Pro tato zjištění soudy vycházely z výslechu poškozeného, jeho matky H. T., bratra M. T., a dalších svědků, kteří se s poškozeným stýkali a vypovídali o událostech posuzovaného období i o chování poškozeného před a po činu. Kromě těchto výpovědí soud provedl důkaz i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, PhDr. MUDr. René Gregora, na posouzení povahy duševní choroby poškozeného, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, vypracovaný PhDr. Ludmilou Mrkvicovou, i výslechem znalců v hlavním líčení. Své právní závěry opíral i o řadu listinných důkazů, zejména lékařské zprávy ke zdravotnímu stavu poškozeného, zprávy zaměstnavatele k osobě poškozeného, jeho docházce a platovým poměrům, aj. (viz strany 5 až 25 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud soud provedl důkaz znaleckým posudkem znalce MUDr. Ilji Piňose, ten byl zaměřen na posouzení výše odškodnění nemateriální újmy, a jak z jeho obsahu plyne, podkladem pro závěr, o jakou chorobu se u poškozeného jedná, byly závěry znalce psychiatra PhDr. MUDr. René Gregora (viz strany 32 až 34 rozsudku soudu prvního stupně). Z postupu a úvah, které soud prvního stupně zejména na stranách 26 až 34 uvedeného rozsudku popsal, je zřejmé, že provedené důkazy hodnotil, a to způsobem plně korespondujícím s § 2 odst. 6 tr. ř., na jehož základě shledal, že všechny provedené důkazy spolu vzájemně korespondují a doplňují se. Ve znaleckých posudcích, které byly zaměřeny vždy jen na konkrétní otázky, neshledal rozpory, naopak jejich obsahy se vzájemně doplňovaly.
                        22. Se závěry soudu prvního stupně se k odvolání obviněného ztotožnil i odvolací soud přezkoumávající na podkladě obsahově obdobných výhrad, jež obviněný uplatnil i v nyní podaném dovolání, správnost skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně, rovněž neopomenul reagovat na odvolací námitky obviněného (viz strany 5 až 7 rozsudku odvolacího soudu). S ohledem na výhrady uplatněné v odvolání státní zástupkyní sám přiznal důvodnost nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy, kterou poškozený řádně a včas uplatnil ve výši 973.012 Kč na základě znaleckého posudku MUDr. Ilji Piňose. Tento požadavek však nepřiznal v celé výši, ale pouze v částce 50.000 Kč, a to mimo jiné i proto, že při nezpochybněném závěru o tom, že se posttraumatická stresová porucha u poškozeného rozvinula v důsledku činu obviněných a měla negativní vliv na jeho další život, byla nižší výše částky podmíněna neúplností podkladů, z nichž pro své závěry znalec MUDr. Ilja Piňos vycházel. Odvolací soud však i na podkladě posudku tohoto znalce neměl pochybnost o tom, že poškozený utrpěl znalcem PhDr. MUDr. René Gregorem zjištěnou psychickou újmou (viz níže body 24. až 29.) s tím, že psychické potíže u poškozeného přetrvávající ještě dva roky po činu, izoloval se od společnosti a kromě chození do práce se zdržuje doma, kontinuálně je léčen na psychiatrické ambulanci. Znalec MUDr. Ilja Piňos tento stav u poškozeného považoval za významný zásah do jeho osobnostní sféry. Odvolací soud proto částkou 50.000 Kč vykompenzoval utrpení poškozeného, jehož existenci ani s ohledem na zásadu proporcionality vyjádřenou v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11 (N 69/64 SbNU 781) nezpochybnil (viz strany 29 a 30 jeho rozsudku a stranu 8 rozsudku odvolacího soudu).
                          23. Nejvyšší soud s ohledem na všechny ve věci zajištěné a hodnocené důkazy neshledal v postupu soudů žádné nedostatky ani vady, které by svědčily o jejich nedůslednosti. Naopak je patrné, že soudy pečlivě posuzovaly okolnosti, za kterých k popsanému jednání došlo a jež vedly k závěru o tom, že poškozený utrpěl duševní poruchu, která nebyla jen přechodného nebo nevýznamného rázu, ale ve výrazné podobě přetrvává až do současné doby. Pro tento závěr soudy obou stupňů vycházely nejen ze znaleckých posudků, ale své poznatky čerpaly i z dalších důkazů, z nichž vyplynuly projevy a chování poškozeného. Na podkladě takto učiněných závěrů nevznikají pochyby o tom, že se obviněný popsaného skutku dopustil při společném jednání s mladistvým X. Y.*), a že vznik posttraumatické stresové poruchy, která byla u poškozeného prokázána, je v příčinné souvislosti s ním.
                            24. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal procesní vady při zjišťování skutkových okolností, které by spočívaly v porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., soudy využily všechny nabízející se důkazní prostředky a z nich plynoucí skutečnosti hodnotily plně v souladu se zásadou logiky při dostatečném uvážení všech významných skutečností a přihlédly ke konkrétním zvláštnostem posuzovaného případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09), považoval procesní stránku věci za provedenou plně v intencích zásad fair procesu. Neobjevil absenci řádného odůvodnění ve smyslu § 125 a § 134 tr. ř. či jiné nedostatky, jež by svědčily o závažném nedodržení základních pravidel porušujícím právo obviněného na spravedlivý proces. V důsledku tohoto zjištění je skutkový stav věci v potřebné míře objasněn, a protože nevyvolává žádné pochybnosti, bylo možné na jeho podkladě zkoumat, zda skutečnosti, které jsou v popisu skutku uvedeny, jsou dostatečné pro závěr o naplnění zvlášť přitěžující okolnosti vyplývající z § 173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, vůči níž obviněný v dovolání brojil svými výhradami.

                            25. Soudy se věnovaly nejen skutkovému podkladu o tom, že šlo u poškozeného o zjištěné zdravotní komplikace a problémy, které se u něj po spáchaném činu objektivně rozvinuly a jak je také v závěru skutkového zjištění popsaly, ale i tomu, zda tato zjištění splňují požadavky potřebné pro závěr, že ve smyslu odstavce 2 písm. b) § 173 tr. zákoníku se jednalo o těžkou újmu na zdraví. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud zjistil, že soudy nižších stupňů věnovaly potřebnou pozornost všem okolnostem případu, které posuzovaly z hlediska naplnění objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty pokusu zločinu, jímž obviněného uznaly vinným. Soud prvního stupně, jak z odůvodnění jím zpracovaného rozsudku na straně 28 plyne, učinil závěr, že s ohledem na povahu újmy, jíž poškozený utrpěl, byla naplněna hlediska těžké újmy spočívající v delší dobu trvající poruše zdraví ve smyslu ustanovení § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, neboť u poškozeného se s ohledem na časové rozmezí, v němž se tato duševní porucha rozvíjela, a která stále ve výrazné intenzitě přetrvává, má již charakter delší dobu trvající poruchy zdraví, jak vyplynula z lékařských zpráv a jak byla vyjádřena podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalce PhDr. MUDr. René Gregora.
                              26. Soudy zvážily nejen objektivizované psychické problémy, ve výroku o vině popsané, ale vzaly za prokázanou i jejich trvalost, kdy ani dva roky od činu nedošlo k vymizení psychických potíží poškozeného, který byl introvertní osobou, jež se nátlaku spíše podvolí a ustoupí, než by se ocitl ve středu konfliktu. Znalec současně vyloučil jakoukoli duševní poruchu či léčbu poškozeného před činem s tím, že k rozvoji poruchy došlo jednoznačně v návaznosti na něj. Tyto své závěry znalec stvrdil i před soudem v hlavním líčení dne 8. 10. 2015, kde uvedl i svoji osobní zkušenost s obavami poškozeného vyjít na ulici, když při odchodu z jeho ordinace musel nejprve sám znalec zkontrolovat stav na ulici, a teprve poté se odvážil jít ven poškozený (č. l. 550 až 552). Taková porucha zdraví, provázená v počátcích i suicidiálními myšlenkami poškozeného, trvající déle než dva roky, zjevně poškozeného významným způsobem omezovala v jeho obvyklém způsobu života a narušovala jeho rodinné i společenské vztahy, v důsledku čehož došlo i k rozpadu dlouhodobého intimního a partnerského vztahu poškozeného s jeho přítelkyní, poškozený se stranil společenského života, trpěl úzkostí, depresemi, flashbacky.
                                27. S uvedenými závěry soudů obou stupňů se Nejvyšší soud ztotožnil, a pro úplnost dodává, že zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchá ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a takovým jednáním způsobí jinému těžkou újmu na zdraví.

                                28. Těžkou újmou na zdraví se podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění spočívající v postižení či újmě vymezené pod písmeny a) až i) § 122 odst. 2 tr. zákoníku ustanovení. Pro pojem těžká újma na zdraví platí v podstatě tatáž kritéria, jako pro výklad pojmu „ublížení na zdraví“, přičemž rozdíl mezi těmito pojmy spočívá především v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což zákon v § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“ [srov. zhodnocení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65 (uveřejněné pod č. II/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
                                  29. Za těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1980, sp. zn. 4 To 24/80 (uveřejněné pod č. 9/1981/II Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1983, sp. zn. 6 To 39/82 (uveřejněný pod č. 51/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Za delší dobu trvající poruchu zdraví soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného, musí být spojena s takovými potížemi, které sice trvají delší dobu, avšak i svou povahou překážejí obviněnému v jeho povolání a v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat tak, jak bylo jeho zvyklostí a jak bylo nutné pro zajištění jeho životních poměrů. Pokud jde o vznik posttraumatické stresové poruchy, ta může u poškozeného v různé intenzitě přetrvávat po relativně dlouhou dobu, avšak o těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku se může jednat jen v případě, že tato psychická porucha se po delší dobu (tj. obecně alespoň kolem šesti týdnů) projevuje jako vážná porucha zdraví. Tento zákonný znak plyne z návěty § 122 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž musí jít o vážnou poruchu zdraví srovnatelnou s jinými vážnými poruchami zdraví (nebo vážnými onemocněními) obsaženými v ostatních alternativách tohoto zákonného ustanovení, jako je např. ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, mučivé útrapy, poškození důležitého orgánu apod. [srov. přiměřeně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 2 To 107/2016 (uveřejněný v Trestněprávní revue, ročník 2017, seš. 3, str. 77)].
                                    30. Na základě těchto závěrů soudů obou stupňů Nejvyšší soud námitce obviněného, že nebylo možné v jeho činu shledat následek spočívající v těžké újmě na zdraví, nepřisvědčil, naopak se ztotožnil s tím, že uvedené zdravotní problémy poškozeného, jak byly na podkladě výsledků provedeného dokazování prokázány, vznikly v důsledku činu obviněného a představují těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Proto je správný i závěr o tom, že obviněný vytýkaným jednáním naplnil znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce.
                                      31. Při správnosti tohoto právního závěru jsou námitky dovolatele o tom, že měl být jeho čin posouzen jako jiný trestný čin, resp. podle mírnějšího ustanovení vyjádřeného v § 173 odst. 1 tr. zákoníku, neopodstatněné.
                                      V. K námitkám o nepřiměřenosti trestu

                                      32. Obviněný část dovolání zaměřil i proti výroku o trestu, protože měl za to, že soud při jeho ukládání dostatečně nepřihlédl k jeho osobním poměrům a chování ve výkonu trestu odnětí svobody, čímž brojil proti jeho nepřiměřenosti a přísnosti.
                                        33. Nejvyšší soud s ohledem na shora vymezené podmínky pro uplatnění dovolání (viz bod 18.) připomíná, že takové námitky není možné v dovolání úspěšně uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný opřel, neboť ten je určen jen k odstranění vad právní povahy. Pro nápravu vad ve vztahu k výroku o trestu slouží především důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jejž je však možné užít tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
                                          34. Obviněný uvedené dovolací důvody obsahově relevantními výhradami nenaplnil, protože nevyhověl zásadám pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když vytýkal zhodnocení a posouzení skutečností rozhodných z hlediska obecných zásad určujících druh a výměru trestu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013).
                                            35. Pouze pro úplnost lze poznamenat, že Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádný exces při vyměření trestu, neboť soudy důsledně a pečlivě zkoumaly podmínky rozhodné pro jeho ukládání, když podrobně uvedly veškeré okolnosti, které posuzovaly. Vysvětlily i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily a na jejichž základě dospěly k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody ve stanovené výměře (viz strany 30 až 32 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 6 až 7 rozsudku odvolacího soudu). Tento způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti lze považovat za zcela přiměřený [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz].
                                            VI. K námitkám výroku o nemajetkové újmě

                                            36. Pokud obviněný v dovolání poukázal rovněž na nesprávnost výroku o uložení povinnosti uhradit poškozenému nemajetkovou újmu, ani v této části není jeho dovolání způsobilé naplnit jím označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže obviněný tvrdil, že znalec MUDr. Ilja Piňos neměl k dispozici spisový materiál a neznal kvalitu života poškozeného před činem, je třeba nad rámec úvah vymezených k tomuto znaleckému posudku shora (viz body 21. a 22.) uvést, že soudy obou stupňů se otázkám spojeným s povahou a rozsahem újmy, která byla poškozenému způsobena, v potřebné míře věnovaly, a pro možnost o nárocích poškozeného ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnout si opatřily dostatek podkladů, na nichž následně odvolací soud při splnění podmínek podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. mohl založit rozhodnutí o povinnosti obviněného poškozenému uhradit nemajetkovou újmu ve výši 50.000 Kč.
                                              37. Nejvyšší soud při závěru o správnosti tohoto výroku a nad rámec úvah odvolacím soudem rozvedených na straně 7 a 8 přezkoumávaného rozsudku považuje za vhodné na jejich podporu jen doplnit, že znalec MUDr. Ilja Piňos (č. l. 402 až 414, 670 až 674) zpracovával znalecký posudek s orientací na výši nemajetkové újmy, nikoliv na to, o jakou újmu se u poškozeného jednalo z medicínského hlediska. Měl se vyjádřit ke způsobu finančního ocenění utrpení, které zjištěná posttraumatická porucha u poškozeného způsobila, jakožto nemajetkové újmy z tohoto následku plynoucí. Jeho úkolem nebylo posuzovat, jakou poruchou obviněný trpí, neboť takový závěr vztahující se k použité právní kvalifikaci učinil již znalec z odvětví psychiatrie PhDr. MUDr. René Gregor (případně znalkyně PhDr. Ludmila Mrkvicová; srov. strany 21 rozsudku soudu prvního stupně), který mimo shora uvedené okolnosti též zjistil, že poškozený před činem vedl v zásadě běžný, standardní, nenarušený život, byl zdráv a nikde se neléčil, vyjma užívání běžných léků. Od ledna 2013 má problém se soustředěním, užívá psychofarmaka a k 8. 4. 2015 jeho psychická porucha byla trvalého rázu, bez známek zlepšení. Právě závěry tohoto znalce z oboru psychiatrie jsou pro stanovení vzniku, rozvoje a příčin posttraumatické stresové poruchy u poškozeného určující (viz výše) a byly i výchozími podklady pro závěry, jež učinil znalec MUDr. Ilja Piňos.
                                              38. Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud neshledal výhrady obviněného důvodnými. Naopak poukazuje na správnost rozhodnutí odvolacího soudu, jenž své závěry rozvedl na straně 7 a 8 svého rozsudku, kde vysvětlil, že poškozenému vznikl v souladu s jeho požadavky (uplatněnými za podmínek § 43 tr. ř.) nárok i na odčinění nemajetkové újmy, jíž stanovil na částku 50.000 Kč (ve srovnání se závěrem znalce MUDr. Ilji Piňose, který ji ohodnotil částkou 973.012 Kč). Ve zbytku proto poškozeného s jeho nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázal na řízení občanskoprávní.
                                              VII. Závěr

                                              39. Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů shledal, že soudy obou stupňů v posuzované věci učinily všechny právní závěry v souladu se zákonem, a dovolání obviněného ve všech ohledech jako celek posoudil jako neopodstatněné. Protože tato zjištění mohl učinit na základě dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

                                              Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
                                              V Brně dne 19. 7. 2017

                                              JUDr. Milada Šámalová
                                              předsedkyně senátu


                                              *) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.