Rozhodnutí NS

5 Tdo 517/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. c) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:08/15/2018
Spisová značka:5 Tdo 517/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.517.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Úvěrový podvod
Dotčené předpisy:§ 250b odst. 2, 3 tr. zák.
§ 129a odst. 2, 3 tr. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/14/2018
I. ÚS 4107/18
JUDr. Tomáš Lichovník
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 517/2018-49


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 8. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 9 To 59/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 14/2013, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. K., odmítá.


Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 50 T 14/2013, byl obviněný J. K., uznán vinným pod body 1., 2. a 4. výroku o vině třemi trestnými činy úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákon“), a pod bodem 3. výroku o vině trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, 3 tr. zákona a trestným činem poškozování finančních zájmů Evropských společenství podle § 129a odst. 2, 3 tr. zákona, přičemž těchto trestných činů se dopustil skutky podrobně popsanými ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 129a odst. 3 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona s přihlédnutím k § 53 odst. 1, 3 tr. zákona k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 100 000 Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zákona mu byl pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byli poškození Dům zahraničních služeb, Národní agentura pro evropské vzdělávací programy a Univerzita Jana Evangelisty Purkyně odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jednak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem v neprospěch obviněného J. K., a to proti výrokům o vině pod body 2., 3. a 4., a jednak tento obviněný, který v podaném odvolání napadl všechny výroky o vině i o uloženém trestu. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 9 To 59/2017, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině ohledně skutků pod body 2., 3. a 4. napadeného rozsudku a ve výrocích o trestu a náhradě škody. Dále odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. řádu při nezměněném výroku o vině trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, 3 tr. zákona nově rozhodl tak, že se obviněný uznává vinným pod body A), B) a C) výroku o vině trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákona a pod bodem B) výroku o vině též pokusem trestného činu poškozování finančních zájmů Evropských společenství podle § 8 odst. 1 a § 129a odst. 2, 3 tr. zákona, jichž se dopustil skutky podrobně popsanými ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Odvolací soud pak odsoudil obviněného za tyto trestné činy podle § 250b odst. 4 tr. zákona a § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Podle § 53 odst. 1 tr. zákona byl obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zákona byl pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byli poškození Dům zahraničních služeb, Národní agentura pro evropské vzdělávací programy a Univerzita Jana Evangelisty Purkyně odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Dovolání obviněného

4. Obviněný J. K., podal proti zmíněnému rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. řádu. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle názoru obviněného dokazování nebylo vedeno tím směrem, aby objasňovalo, jaké práce byly skutečně provedeny a mohly být fakturovány, kým byly práce fakticky provedeny a v jakém postavení se tyto osoby nacházely vůči obviněnému, Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ú. n. L. (dále ve zkratce „UJEP“) a občanským sdružením, která tyto práce fakturovala. Obviněný tedy nepovažuje dokazování za úplné, a proto nelze vyloučit jeho obhajobu ani dospět k závěru, že všechny faktury označené jako fiktivní byly vystaveny neoprávněně. I kdyby některé z fakturovaných prací byly provedeny osobami odlišnými od obviněného či zaměstnanců UJEP, pak byly takové faktury vystaveny oprávněně. Takto vyjasněné skutečnosti mohly mít podle obviněného zásadní dopad minimálně do výše stanovené škody, a tím i do výroku o trestu.

5. Jak dále obviněný zdůraznil, orgánům činným v trestním řízení doložil výstupy činností jednotlivých grantových projektů v elektronické podobě a z nich bylo možno zjistit, kdo byl autorem jednotlivých výstupů, kdy byly tyto výstupy vytvořeny a na jakém počítači. Soudy nižších stupňů však řádně neprovedly tyto důkazy a v rámci svých rozhodnutí s nimi nijak nepracovaly. Podle obviněného soudy dostatečně nezhodnotily, v jakém okamžiku byly výstupy vytvořeny a zda byly osoby, které tyto výstupy vytvořily, v této době zaměstnány u UJEP či nikoliv. Obviněný poukazoval i na skutečnost, že od 1. 6. 2009 byla změněna jeho pracovní smlouva u UJEP tak, že byl v rozsahu 0,2 úvazku zaměstnán jako odborný asistent katedry tělesné výchovy a v rozsahu 0,8 úvazku byl zaměstnán jako manažer projektu ESF. Soudy tak měly rozlišit faktury vystavené před 1. 6. 2009 a po tomto datu a měly posoudit, zda kapacita v rámci jeho úvazku jako odborného asistenta mohla být či byla využita pro tvorbu výstupů a případně pro který z grantových projektů.

6. Podle názoru obviněného se soudy nižších stupňů nevypořádaly ani s jeho námitkou, že si příslušná občanská sdružení mohla objednat dodávky prací u třetích osob a tyto práce pak za úplatu poskytnout UJEP. Obviněný považuje za klíčové posouzení, zda a v jakém rozsahu byla jeho činnost a dalších osob vykonávána v rámci pracovního poměru vůči UJEP a jaká mimo tento rámec, což však soudy neučinily. Obviněný také namítl, že Vrchní soud v Praze měl provést důkaz i dotačními pravidly Grantové agentury České republiky, Fondu rozvoje vysokých škol a programu Národní agentury pro evropské vzdělávací programy (Erasmus). Podle obviněného je rozhodující účetnictví sdružení Private Autonomy, přičemž on neměl toto účetnictví ve svém držení. Obviněný dokonce určil místo, kde se dotčené účetnictví mohlo nacházet, a pokud jej soudy nezajistily, nelze to klást k jeho tíži. Postup orgánů činných v trestním řízení proto obviněný shledává v evidentním rozporu se zásadou oficiality a zejména se zásadou vyhledávací. Podle obviněného jsou skutková zjištění ve vztahu k provedeným důkazům v extrémním nesouladu a soudy nižších stupňů měly precizovat dokazování tak, aby bylo nade vši pochybnost prokázáno, zda a v jakém rozsahu byly jednotlivé faktury fiktivní, jakými osobami byly fakturované práce provedeny a zda je tyto osoby byly oprávněny provést. Odvolací soud však nezkoumal, které výstupy byly provedeny jinou osobou bez vztahu k UJEP.

7. K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu obviněný vytkl, že v přípravném řízení neměl obhájce, ačkoliv ho mít měl, přičemž pochybení soudu spočívá v tom, že Okresní soud v Ústí nad Labem nevyrozuměl obviněného o ustanovení obhájce.

8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a aby věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření k dovolání

9. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného J. K., prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný formálně namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními soudů, nevznáší však žádné konkrétní námitky, z nichž by bylo možno dovodit existenci takového extrémního rozporu. Dovolací námitky obviněného nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu ve vztahu ke skutkovým zjištěním ani z důvodu porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces. Dovolací námitky v rámci obou dovolacích důvodů obsahově neodpovídají těmto důvodům.

10. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako podané z jiného důvodu, který není žádným z dovolacích důvodů podle § 265b tr. řádu.




IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska

11. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

12. Pokud jde o dovolací důvody, obviněný J. K., opřel své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. řádu, tedy že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přitom dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je naplněn, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, přestože byl u něj dán některý z důvodů nutné obhajoby (§ 36 tr. řádu). Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak spočívá v tom, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku zde může být i tehdy, když rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
b) Námitky neodpovídající dovolacímu důvodu

13. Obviněný však v převážné části svého dovolání [týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu] nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, k nimž ve věci dospěly soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením. Jde zejména o výhrady obviněného ohledně toho, které práce byly skutečně provedeny a jak byly v tomto směru hodnoceny výpovědi svědků F. P., S. B., A. E. a J. J., popřípadě další důkazy. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutků, které jsou obsaženy ve výrocích o vině v rozsudcích soudu prvního i druhého stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno. Naopak obviněný ve svém dovolání opětovně uvádí argumenty, které již uplatnil v předchozích stadiích trestního řízení a jež byly součástí jeho obhajoby v hlavním líčení i základem jeho odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně. Přitom jak soud prvního stupně (zejména na s. 9, 10, 19, 20 a 33 jeho rozsudku), tak odvolací soud (s. 9 až 11 jeho rozsudku) je posoudily a náležitě se s nimi vypořádaly. Zároveň obviněný požaduje, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu sám přehodnotil provedené důkazy a dal pokyny soudům nižších stupňů, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají po takovém hodnocení důkazů dospět.

14. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. K., přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Nejvyšší soud tedy není oprávněn přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů. Jak již bylo zdůrazněno výše, tato argumentace obviněného v jeho dovolání se vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale obviněný jen zpochybňuje správnost a úplnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. Přitom obviněný v dovolání předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje, a to na podkladě svých hodnotících úvah.

15. Nejvyšší soud dále nad rámec uplatněného dovolacího důvodu zdůrazňuje, že je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak jsou popsány ve zbylém výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, a tyto skutky jednoznačně svědčí o spáchání trestných činů úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, 3 tr. zákona a podle § 250b odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákona a pokusu trestného činu poškozování zájmů Evropských společenství podle § 8 odst. 1 a § 129a odst. 2, 3 tr. zákona. Přitom z popisu skutků obsažených ve výrocích o vině v rozsudku soudu prvního stupně a v rozsudku odvolacího soudu i z podrobného odůvodnění těchto rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů.
c) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu

16. V návaznosti na uvedené závěry k výkladu a použití uplatněných dovolacích důvodů se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného J. K., podle níž v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tato námitka sice formálně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, Nejvyšší soud ji však nepovažuje za důvodnou. Obviněný shledává opodstatněnost své námitky v tom, že Okresní soud v Ústí nad Labem ho nevyrozuměl o ustanovení obhájce, když mu nedoručil příslušné vyrozumění o ustanovení obhájce. Ačkoliv jej obhájce formálně obhajoval, s obviněným se tento obhájce po dobu několika měsíců nespojil, čímž u obviněného údajně došlo ke ztrátě cenných měsíců, které nemohl věnovat své obhajobě.

17. Trestněprávní nauka i praxe soudů vycházejí z názoru, že je-li dán některý z důvodů nutné obhajoby podle § 36 tr. řádu (zde důvod uvedený v § 36 odst. 3 tr. řádu), nutná obhajoba začíná v přípravném řízení od zahájení trestního stíhání, takže až od zahájení trestního stíhání musel mít obviněný obhájce, což vyplývá i z pojmu „obviněný“ použitého v ustanovení § 36 tr. řádu, když od té doby se také vede řízení proti konkrétní osobě (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 443, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 6 Tdo 29/2015, a ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1266/2010).

18. Ze spisového materiálu v nyní posuzované trestní věci je patrné, že obviněnému byla po zahájení trestního stíhání poskytnuta lhůta ke zvolení obhájce, přičemž obviněný si v této lhůtě nezvolil žádného obhájce a po jejím uplynutí mu byl dne 21. 9. 2012 ustanoven obhájcem JUDr. Jiří Vecko. Toto ustanovení bylo obviněnému zasláno na adresu jeho trvalého pobytu, avšak obviněný si zásilku nevyzvedl a tato se vrátila soudu nevyzvednuta dne 22. 10. 2012. Dne 14. 12. 2012 pak bylo ustanovení obhájce zasláno obviněnému i do jeho datové schránky. Vzhledem k tomu, že dne 19. 12. 2012 bylo původní usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno, pominuly i důvody pro nutnou obhajobu. V dané věci pak bylo následně vydáno nové usnesení o zahájení trestního stíhání a tímto momentem byl u obviněného opětovně dán důvod nutné obhajoby, přičemž obviněný byl o důvodech nutné obhajoby řádně vyrozuměn a byla mu poskytnuta lhůta k tomu, aby si zvolil obhájce. Obviněnému uplynula poskytnutá lhůta pro zvolení obhájce dne 6. 6. 2013, aniž by si obhájce zvolil, proto mu soud prvního stupně dne 20. 6. 2013 ustanovil obhájkyni Mgr. Šárku Schneiderovou. Ustanovení obhájkyně bylo obviněnému doručeno dne 1. 7. 2013 do jeho datové schránky. Toto její ustanovení bylo zrušeno dne 15. 9. 2015 podle § 39 tr. řádu, a to z důvodu, že si obviněný zvolil jiného obhájce v souladu s ustanovením § 37 odst. 2 tr. řádu. Jak je tedy zřejmé z výše uvedených skutečností, obviněný měl obhájce v souladu s ustanovením § 36 odst. 3 tr. řádu a jeho ustanovený obhájce se zúčastnil úkonů trestního řízení a aktivně obhajoval obviněného.

19. Námitka obviněného, že v řízení neměl obhájce, ač ho mít měl, jež by mohla založit existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, tedy není podložena konkrétním průběhem trestního řízení. Jestliže si obviněný nepřebíral zásilky zaslané mu jak poštou na adresu jeho trvalého pobytu, tak do datové schránky, nemůže to založit porušení jeho práva na obhajobu, protože soud při vyrozumívání obviněného i jeho ustanovených obhájců postupoval v souladu s trestním řádem. Jak přitom vyplývá z výslechu ustanovené obhájkyně Mgr. Šárky Schneiderové, nejpozději v září 2013 vyrozuměla obviněného o svém ustanovení jeho obhájkyní a toto ustanovení převzala dne 25. 6. 2013. Zmíněná obhájkyně se pak dne 23. 9. 2013 účastnila výslechu obviněného. Obviněný se tedy dozvěděl o ustanovení obhájkyně, takže jeho tvrzení, podle něhož ztratil cenné měsíce, když nevěděl o ustanovení svého obhájce, neodpovídá skutečnosti.

20. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Naplnění dovolacího důvodu však nelze spatřovat ve vlastním způsobu výkonu obhajoby ustanoveným obhájcem, ani např. v tom, že obhájce nevyrozuměl obviněného o svém ustanovení či byl v průběhu obhajoby nečinný (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 3 Tdo 567/2005).

V. Závěrečné shrnutí

21. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. K., podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

22. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného J. K., v neveřejném zasedání, proto tak učinil.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 15. 8. 2018


JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu