Rozhodnutí NS

28 Cdo 2789/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/11/2018
Spisová značka:28 Cdo 2789/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2789.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Bezdůvodné obohacení
Dotčené předpisy:§ 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/12/2018
III. ÚS 3946/18
JUDr. Radovan Suchánek
odmítnuto
05/14/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 2789/2018-458


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) P. K., D., a b) I. K., D. – S. M., proti žalovaným 1) R. K., J., a 2) K. K., D. – B., zastoupené JUDr. Jitkou Tutterovou, advokátkou se sídlem v Praze, Ječná 1, o zaplacení částky 94.930,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 18 C 548/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. prosince 2017, č. j. 36 Co 440/2015-415, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit druhé žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.360,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jitky Tutterové, advokátky se sídlem v Praze, Ječná 1.

III. Ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Okresní soud v Děčíně (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 9. 3. 2015, č. j. 18 C 548/2004-285, rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům, kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně, částku 94.930,65 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), a dále žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradu nákladů řízení žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, částku 10.500,- Kč (výrok II.) a České republice na účet Okresního soudu v Děčíně částku 11.090,- Kč (výrok III.).

K odvolání žalobců a druhé žalované Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (v pořadí čtvrtým) rozsudkem ze dne 21. 12. 2017, č. j. 36 Co 440/2015-415, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům, kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně, částku 46.764,- Kč s 3 % úrokem z prodlení z částky 45.032,- Kč od 9. 12. 2004 do zaplacení a dále s 3 % úrokem z prodlení z částky 1.732,- Kč od 1. 1. 2005 do zaplacení s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého z nich, a ohledně částky 48.166,65 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I.), ve výroku III. jej změnil tak, že žalobci jsou povinni zaplatit částku 5.545,- Kč a žalovaní rovněž částku 5.545,- Kč České republice na účet Okresního soudu v Děčíně s tím, že plněním jednoho z žalobců či žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého z nich (výrok II.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) a že žalobci P. K. a žalované K. K. bude vrácena záloha 2.000,- Kč složená na náklady znaleckého posudku (výrok IV.).

Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobou uplatněném nároku žalobců, jíž se po žalovaných původně domáhali zaplacení dlužného nájemného ve výši 59.227,20 Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně od 6. 10. 2001 do zaplacení s odůvodněním, že jako pronajímatelé uzavřeli s žalovanými jako nájemci dne 1. 1. 1995 nájemní smlouvu o pronájmu bytu I. kategorie o velikosti 4+1 s příslušenstvím ve třetím podlaží domu č. ve S. ulici v D.., a že žalovaní se dne 8. 11. 1999 z bytu vystěhovali a částečně jej vyklidili, byt však nadále užívali, aniž by platili nájemné. Žalovaní nereagovali na výzvu žalobců ze dne 6. 2. 2002 k vyklizení a byt vyklidili až dne 29. 1. 2005, když tato povinnost jim byla uložena rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 13. 1. 2005, č. j. 13 C 312/2002-52. V průběhu řízení žalobci se souhlasem soudu změnili žalobu tak, že požadovali vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalovaným v období od 1. 10. 2002 do 31. 12. 2004 ve výši 94.930,65 Kč s úrokem z prodlení od 1. 11. 2002 do zaplacení, jelikož odvolací soud v usnesení ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. 36 Co 305/2002, jímž dřívější rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, dospěl k závěru, že nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky je neplatná z důvodu, že kolaudace označeného bytu byla provedena až rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 2. 5. 2005.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež mají za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř., „neboť napadené rozhodnutí není přezkoumatelné, tudíž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího“. Poukazují na to, že se domáhají vydání bezdůvodného obohacení počínaje dnem 6. 10. 2001 do zaplacení, avšak z výroku napadeného rozsudku plyne, že odvolací soud uložil žalovaným povinnost platby počínaje dnem 9. 12. 2004, přičemž zcela absentuje odůvodnění toho, proč odvolací soud nevzal v úvahu dobu od 6. 10. 2001 do 9. 12. 2004. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, jenž „stanovil dlužnou částku na 46.764,- Kč bez příslušného úroku z prodlení“, a mají za to, že žalovaní jim „dluží nejméně částku 70.044,- Kč bez příslušného úroku z prodlení“. Dovolatelé jsou tak přesvědčeni o tom, že odvolací soud nepostupoval v intencích § 153 o. s. ř., tedy nerozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu věci. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Druhá žalovaná se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že není přípustné.

Proti měnící části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž rozhodl, že žalovaní jsou povinni žalobcům zaplatit společně a nerozdílně částku 46.764,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, není dovolání žalobců přípustné, neboť k jeho podání nejsou žalobci subjektivně oprávněni, jelikož z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech; žalobcům však touto měnící částí výroku I. odvolacího soudu žádná újma na jejich právech, kterou by bylo možné odčinit změnou či zrušením rozhodnutí odvolacího soudu, způsobena nebyla (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo usnesení téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000).

Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby co do částky 48.166,65 Kč s příslušenstvím, pak dovolání není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o vztah pracovněprávní a napadeným výrokem bylo v této části rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží). Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je sice třeba považovat výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen. I podle Důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., jež mimo jiné nově formuloval § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Ke změnám navrhovaným v tomto ustanovení Důvodová zpráva uvádí, že „ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50 000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50 000 Kč, nevylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit“. Z citované Důvodové zprávy je tak nutno dovodit, že znění § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinné od 30. 9. 2017 znamená zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli její rozšíření (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, a dále přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018).

Zamýšleli-li snad dovolatelé napadnout rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení, pak dovolání není v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Pouze pro úplnost dovolací soud poznamenává, že dovolání žalobců navíc ani neobsahuje řádné vymezení toho, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani řádné vymezení dovolacího důvodu (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 9. 2018


JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu