Rozhodnutí NS

21 Cdo 1821/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/27/2018
Spisová značka:21 Cdo 1821/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1821.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dovolání
Dotčené předpisy:§ 114b o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
11/19/2018
III. ÚS 3779/18
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
odmítnuto
12/18/2018
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 1821/2018-239


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. R., zastoupené JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Daliborova č. 648/10, proti žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí se sídlem v Praze 1, Loretánské náměstí č. 101/5, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 421/21, o zadostiučinění a náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 343/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2017 č. j. 23 Co 346/2017-187, t a k t o:

Dovolání žalobkyně se odmítá.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2017 č. j. 23 Co 346/2017-187 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Vyzve-li soud žalovaného podle ustanovení § 114b o. s. ř., aby se ve věci písemně vyjádřil, žalovaný výzvě soudu vyhoví tím, že se ve stanovené lhůtě písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti nebo co do základu. Uzná-li nárok uplatněný v žalobě zcela, nemusí písemné vyjádření obsahovat žádné další údaje. V případě, že nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej neuzná vůbec), musí písemné vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Vylíčením rozhodujících skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce, obrana žalovaného spočívá v tom, že – ačkoliv pravdivost některých tvrzení žalobce může potvrzovat – vyvrací svými konkrétními údaji pravdivost jiných tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít v jeho prospěch. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě nemusí žalovaný rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005 sp. zn. 26 Cdo 2284/2004, ze dne 22. 4. 2010 sp. zn. 33 Cdo 4373/2008, ze dne 31. 7. 2012 sp. zn. 33 Cdo 2766/2011 a ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. 33 Cdo 3163/2013). Z uvedených závěrů důsledně vychází i rozhodnutí dovolacího soudu, na která v dovolání odkázala dovolatelka (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005 sp. zn. 26 Cdo 2284/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. 28 Cdo 611/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. 28 Cdo 604/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017 sp. zn. 28 Cdo 5733/2016), a která proto její argumentaci nepodporují.

Z uvedených konstantních závěrů dovolacího soudu vychází též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3597/2007. Z jeho závěrů nelze proto dovozovat, že – jak nesprávně činí dovolatelka – žalovaná, aby zabránila fikci uznání nároku uplatněného žalobou, byla povinna ve vyjádření „k upřesnění rozhodujících skutečností, na nichž staví svojí obranu, označit důkazy a doložit do konce lhůty dané kvalifikovanou výzvou listinné důkazy ke svým tvrzením“, tedy že by vyjádření k výzvě podle ustanovení § 114b o. s. ř. muselo nezbytně obsahovat i tyto náležitosti (srov. slova užitá dovolacím soudem při odůvodnění jeho závěrů: „…popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení“); rovněž Ústavní soud v této souvislosti při svém rozhodování vychází z výkladu, že podle platné právní úpravy (a komentáře k občanskému soudnímu řádu – Bureš, Drápal, Krčmář a kol. Občanský soudní řád. I. díl. I., 7. vydání, nakladatelství C.H.Beck Praha 2006: ISBN: 80-7179-378-7, 527 s.) „fikce nároku nemůže nastat, jestliže ve svém písemném vyjádření neuvede rovněž, jaké důkazy navrhuje k prokázání svých tvrzení, popřípadě jestliže k vyjádření nepřipojí listinné důkazy, jichž se dovolává“, neboť „zákon v ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. sankcionuje především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci vyjádřil“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2503/13).

Argumentaci dovolatelky (z hlediska vymezené právní otázky obsahových náležitostí vyjádření žalovaného podaného na výzvu podle ustanovení § 114b o. s. ř.) nepodporují ani další rozhodnutí, na která v dovolání odkázala, neboť rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. 23 Cdo 2895/2010 řeší otázku omluvitelnosti zmeškání lhůty k podání vyjádření žalovaným a nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 842/16 důsledky administrativní chyby při odesílání datové zprávy obsahující vyjádření k žalobě. Na rozdíl od projednávané věci tedy uvedená rozhodnutí řešila situace, ve kterých soudu ve lhůtě, kterou k podání vyjádření žalovanému stanovil, vyjádření žalovaného vůbec nebylo doručeno.

Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že oprávnění k zastoupení účastníka v občanském soudním řízení se zpravidla dokládá předložením písemné plné moci, která je listinou osvědčující uzavření dohody o plné moci (průkazem zastoupení) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 10. 1982 sp. zn. 3 Cz 73/82, uveřejněný ve Sborníku NS ČSSR IV., vydaném v Praze v roce 1986, s. 719-720, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1997 sp. zn. 2 Cdon 992/97, uveřejněné pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1996 sp. zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněné pod č. 36 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, podle kterých nedostatek podmínky řízení spočívající v nedoložení oprávnění k zastupování účastníka lze napravit předložením plné moci]. Jestliže soudní praxe dospěla k závěru, že důkaz lze provést i neověřenou kopií (fotokopií) listiny, neboť občanský soudní řád to nezakazuje (v takovém případě lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 1998 sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněný pod č. 64 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2004 sp. zn. 32 Odo 964/2003, uveřejněný pod č. 154 v témže časopise, roč. 2004], není ani vyloučeno, aby se soud při doložení zastoupení spokojil s neověřenou fotokopií plné moci, nevyplývají-li z obsahu spisu nebo jiných poznatků soudu žádné skutečnosti tento průkaz zastoupení zpochybňující, neboť ani takový postup občanský soudní řád nevylučuje.

Dovolatelka se zde nemůže úspěšně dovolávat stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017 sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněného pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017, které se otázkou doložení oprávnění k zastoupení nezabývá (stanovisko bylo přijato k podáním činěným v elektronické podobě a k doručování elektronicky vyhotovených písemností soudem, prováděnému prostřednictvím veřejné datové sítě), ani nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3144/14, které řeší jiný nedostatek plné moci, než který dovolatelka namítá v projednávané věci.

Navíc samotné nedoložení oprávnění k zastoupení žalovaného do konce lhůty stanovené pro vyjádření k žalobě ve výzvě podle ustanovení § 114b o. s. ř. ještě nemůže vést k závěru, že nastala fikce uznání nároku uplatněného žalobou, neboť se jedná o odstranitelný nedostatek podmínky řízení a dodatečným předložením plné moci ve lhůtě stanovené soudem je nedostatek průkazu zastoupení zhojen a jsou tak schváleny i ty úkony učiněné v řízení zástupcem účastníka, k nimž došlo před předložením nebo i podpisem plné moci (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 12. 1983 sp. zn. 3 Cz 88/83, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1985, již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1996 sp. zn. 2 Cdon 1007/96 anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2009 sp. zn. 23 Cdo 3294/2009).

Protože dovolání žalobkyně není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243c odst. 3, § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 9. 2018


JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu