Rozhodnutí NS

30 Cdo 3736/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2020
Spisová značka:30 Cdo 3736/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3736.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 3736/2019-269


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce V. V., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Svobodou, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Křížová 1280/31, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 641 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 24 C 259/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2018, č. j. 44 Co 59/2018-218, takto:

        I. Dovolání se odmítá.

        II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Žalobce se domáhal odškodnění za nezákonné omezení osobní svobody ve výši 141 000 Kč, za ztrátu společenského postavení, dehonestaci a nemajetkovou újmu ve výši 1 000 000 Kč a náhrady škody na zdraví ve výši 500 000 Kč, celkem 1 641 000 Kč s příslušenstvím. Pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2013, sp. zn. 5 T 216/2013, byl odsouzen k trestu odnětí svobody, který vykonal v době od 16. 9. 2013 do 15. 10. 2014. Na základě stížnosti pro porušení zákona byl odsuzující rozsudek zrušen a žalobce byl zproštěn obžaloby. V průběhu řízení žalovaná poskytla žalobci finanční zadostiučinění za nezákonné omezení osobní svobody ve výši 118 200 Kč.

Okresní soud Brno-venkov jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 11. 2017, č. j. 24 C 259/2016-132, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 78 800 Kč (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení 1 562 200 Kč (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 1 350 Kč (výrok III).

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil co do částky 22 800 Kč a změnil tak, že co do částky 56 000 Kč žalobu zamítl (výrok I), a dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 2 400 Kč (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Dovolání je subjektivně nepřípustné v rozsahu, ve kterém dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v části, v jakém byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně co do částky 22 800 Kč, neboť k podání dovolání je (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Jinak řečeno dovolání může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura v čísle 3, ročník 1998, pod číslem 28, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v čísle 1, ročníku 2000 téhož časopisu, pod číslem 7, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 154).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. V rozsahu výroku II je tak dovolání objektivně nepřípustné.

Dovolatel spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky vztahu přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytnutého Ministerstvem spravedlnosti ve vztahu k nároku na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu uplatněnému žalobou v občanském soudním řízení, kterou pokládá za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu.

Uvedená otázka přípustnost dovolání založit nemůže.

V civilním sporném řízení je soud vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení; nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem (petitem). Soud nemůže, aniž byly splněny podmínky ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř., přiznat žalobci více, než požadoval v žalobním petitu, neboť jinak by porušil právo účastníků řízení na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zásadu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, či ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2780/08, nebo obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nároky na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jsou uplatňovány v civilním sporném řízení a soud je vázán výší finanční satisfakce, kterou poškozený požaduje (srov. obdobně odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněného pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pokud se v řízení, v němž se rozhoduje o uložení povinnosti k požadovanému plnění, zjistí, že toto plnění již bylo poskytnuto, odpadá samotná podstata sporu a rozhodování soudu nemůže vést k předpokládanému účelu; za této situace musí soud žalobu (pokud ji žalobce nevezme zpět) zamítnout bez ohledu na to, nakolik je nebo alespoň byl uplatněný nárok odůvodněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník 2000, číslo sešitu 5, pod č. 54).

Z žádného právního předpisu přitom nelze dovodit, že by se na rozhodování sporů o náhradu nemajetkové újmy měla aplikovat jiná procesní pravidla či principy. I v těchto sporech se proto uplatní závěry vyplývající z výše uvedené judikatury, od níž není důvod se odchýlit.

Požadoval-li žalobce odškodnění za nezákonné omezení osobní svobody ve výši 141 000 Kč a žalovaná mu po podání žaloby na úhradu tohoto nároku vyplatila 118 200 Kč, mohlo mu být soudem vyhověno pouze do výše rozdílu těchto částek, tj. do výše 22 800 Kč. Jestliže soud prvního stupně přiznal žalobci z tohoto titulu 78 800 Kč, překročil žalobní petit o 56 000 Kč. Odvolací soud proto postupoval s výše uvedenou judikaturou v souladu, pokud rozsudek soudu prvního stupně co do částky 56 000 Kč změnil tak, že žalobu zamítl.

Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že jej nepoučil o svém právním názoru, uplatňuje vady řízení, které však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nepřípadný je jeho odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4513/2015, a ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, neboť v nich se Nejvyšší soud zabýval povinností soudu poskytnout účastníkovi poučení o změně právní kvalifikace uplatňovaného nároku podle § 118a odst. 2 o. s. ř.; o tento případ však v projednávané věci nešlo.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. 4. 2020


JUDr. Pavel Simon
předseda senátu