Rozhodnutí NS

33 Cdo 4661/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/26/2019
Spisová značka:33 Cdo 4661/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.4661.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Sleva z ceny
Změna závazku
Smlouva kupní
Započtení pohledávky
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 4661/2017-127


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně N. H., bytem XY, zastoupené JUDr. Danou Musalovou, advokátkou se sídlem Mladá Boleslav, náměstí Míru 14, proti žalovanému V. H., bytem XY, zastoupenému JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem Česká Lípa, Jiráskova 614/11, o 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 36 C 229/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 4. 2017, č. j. 83 Co 203/2016-109, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 3. 4. 2017, č. j. 83 Co 203/2016-109, potvrdil rozsudek ze dne 2. 12. 2015, č. j. 36 C 229/2014-57, kterým Okresní soud v České Lípě uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do 3 měsíců od právní moci rozsudku částku 1 000 000 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).

Po skutkové stránce vyšel odvolací soud ze zjištění, že Z. H. (bývalý manžel žalobkyně) jako prodávající uzavřel se žalovaným jako kupujícím dne 9. 1. 2013 smlouvu (datovanou dne 6. 9. 2012), jejímž předmětem byl prodej nemovitostí v k.ú. XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) za kupní cenu 4 000 000 Kč. Úhrada kupní ceny se měla uskutečnit tak, že 2 000 000 Kč žalovaný uhradí z vlastních zdrojů do 31. 12. 2013 a 2 000 000 Kč prostřednictvím sjednaného hypotečního úvěru. Vklad vlastnického práva podle takto uzavřené smlouvy byl proveden 24. 1. 2013 s právními účinky k 10. 1. 2013. Dne 9. 1. 2013 Z. H. postoupil žalobkyni pohledávku ve výši 2 000 000 Kč představující část kupní ceny z uvedené kupní smlouvy s tím, že žalobkyně měla obdržet částku 1 000 000 Kč splatnou do 27. 2. 2013 (tuto obdržela) a dále část kupní ceny ve výši 1 000 000 Kč splatnou do 31. 12. 2013. Dne 13. 1. 2013 žalovaný vytkl Z. H. vady předmětných nemovitostí, dne 14. 1. 2013 spolu uzavřeli dodatek ke kupní smlouvě, podle něhož se v důsledku vytknutých vad dohodli na slevě z kupní ceny tak, že „původně sjednaná cena byla nově sjednána ve výši 3 000 000 Kč“. Žalovaný uhradil Z. H. 1 000 000 Kč z vlastních zdrojů (po částech - 14. 1. 2013 částku 200.000 Kč, 18. 1. 2013 částku 300 000 Kč, 21. 1. 2013 částku 300 000 Kč, 22. 1. 2013 částku 200 000 Kč) a 2 000 000 Kč prostřednictvím hypotečního úvěru (dne 28. 1. 2013). Žalobkyně postoupení pohledávky žalovanému oznámila (a prokázala) dopisem dne 25. 1. 2013.

Po právní stránce odvolací soud věc posoudil tak, že žalobkyně ve smyslu § 524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2012 (§ 3028 zákona č. 89/2012 Sb.) - dále jen „obč. zák.“, se Z. H. uzavřela platnou smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem byla část kupní ceny za předmětné nemovitosti ve výši 2 000 000 Kč. Jelikož právní účinky vkladu vlastnického práva žalovaného na základě kupní smlouvy uzavřené 9. 1. 2013 do katastru nemovitostí nastaly ke dni 10. 1. 2013, neměl dodatek ke kupní smlouvě ze dne 14. 1. 2013, v němž si účastníci smlouvy dohodli snížení kupní ceny na 3 000 000 Kč, právní relevanci. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 11, ročník 2000. Pokud žalovaný uhradil Z. H. na kupní cenu 3 000 000 Kč (před oznámením postoupení pohledávky na žalobkyni), zbývá k úhradě zbylá část ve výši 1 000 000 Kč postoupená žalobkyni; žalobě proto vyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II body 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalovaný usuzuje na přípustnost svého dovolání z toho, že se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe a že „aplikovaly nesprávné ustanovení zákona“. Pochybení spatřuje v posouzení otázky, zda mohl po uzavření smlouvy se Z. H. platně dojednat její změnu ve formě slevy z kupní ceny. Oponuje závěru odvolacího soudu, který dovodil, že tak učinit nemohl, neboť v rozsudku ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000, z jehož závěrů odvolací soud vycházel, Nejvyšší soud řešil odlišnou skutkovou a právní situaci.

Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozhodnutí aproboval právní názor (vyslovený odvolacím soudem), že smlouvu o převodu nemovitostí nelze poté, co bylo na jejím základě vloženo do katastru nemovitostí vlastnické právo, měnit (tzv. kumulativní novace); platnost smlouvy je třeba posuzovat ke dni jejího uzavření, dodatečně nastalé okolnosti nemají na její platnost vliv. Skutkově se situace (oproti projednávané věci) lišila v tom, že dodatek ke kupní smlouvě byl sjednán až po provedení vkladu smlouvy do katastru nemovitostí, v nyní posuzované věci přitom ke sjednání dodatku došlo ještě před podáním návrhu na vklad smlouvy do katastru nemovitostí. Za podstatnou pro posouzení dané otázky dovolatel považuje rovněž skutečnost, že „právní úkon spočívající ve slevě z kupní ceny nebyl ani tak dodatkem kupní ceny, ale byl jednoznačně dohodou účastníků o slevě z kupní ceny“.

Byť se Nejvyšší soud ve výše popsané věci sp. zn. 22 Cdo 871/2000 pohyboval v odlišném skutkovém terénu, na správnosti závěrů, jež učinil odvolací soud, to nic nemění.

I za situace, že ke sjednání dodatku ke smlouvě o převodu nemovitostí došlo ještě před provedením vkladu smlouvy do katastru nemovitostí, je třeba zohlednit, že ohledně tohoto dodatku (měl-li se týkat obligatorní náležitosti kupní smlouvy, kterou kupní cena bezesporu je) nebyl proveden vklad do katastru nemovitostí. Není tudíž podstatné, že k jeho sjednání došlo ještě před provedením vkladu smlouvy do katastru nemovitostí, neboť i tak beze zbytku platí závěr uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3625/2008, podle něhož nic nebrání tomu, aby smlouva o převodu nemovitostí, dokud podle ní nebyl proveden vklad práva do katastru nemovitostí, byla měněna. Uvedené je v souladu se závěrem uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000, že (takovou) smlouvu nelze poté, co bylo na jejím základě vloženo do katastru nemovitostí vlastnické právo, již měnit. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud se při řešení uvedené právní otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

K dalším uplatněným námitkám je třeba nejprve připomenout, že smlouvou o postoupení pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele, tj. do právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem nastoupí na místo původního věřitele věřitel nový, aniž by došlo ke změně v obsahu závazku. Není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke změně osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil, popř. postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal; možnost dlužníka přivodit zánik svého dluhu vůči dosavadnímu věřiteli (§ 526 odst. 1 věta druhá obč. zák.) tím není dotčena. Postoupil-li bývalý manžel část kupní ceny ze smlouvy o převodu nemovitostí žalobkyni dne 9. 1. 2013, nemohl následně (dne 14. 1. 2013) žalovaný se Z. H. uzavřít dodatek ohledně této části kupní ceny, jestliže k uvedenému datu Z. H. již nebyl jejím věřitelem.

Dále žalovaný namítá rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu (aniž by tuto konkrétně uvedl) „v otázce posuzování práva na uplatnění slevy“, kdy dovozuje, že „změní-li se (zanikne-li) závazek hlavní, změní se (zanikne) také závazek vedlejší“. Jde-li o zmiňovanou „změnu kupní ceny“, pak prosazuje, že „ve skutečnosti“ se nejedná o změnu kupní ceny, ale o nárok na slevu z kupní ceny vůči prodávajícímu. Takto formulovaná námitka však nenaplňuje požadavek určitého vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, jejíž řešení odvolacím soudem je (dle mínění dovolatele) v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Právní úprava dovolacího řízení předpokládá, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí. Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal úplnou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008). Navíc - zdůrazňuje-li žalovaný, že nešlo „ani tak o dodatek kupní ceny“, ale že šlo o „dohodu o slevě z kupní ceny“ – ani takto uvedená námitka (krom toho, že nemůže založit přípustnost dovolání) nemůže na výše uvedených závěrech nic změnit. Prosazuje-li žalovaný, že jako kupující uplatnil práva z odpovědnosti za vady prodané věci (předmětných nemovitostí) a že mu vůči prodávajícímu vznikl nárok na slevu z kupní ceny, pak se stal věřitelem takto vzniklé samostatné pohledávky (dlužníkem byl prodávající). Opomíjí však, že k dohodě o sjednání slevy z kupní ceny došlo 14. 1. 2013, tedy až poté, co byla část kupní ceny postoupena na žalovanou (k tomu došlo 9. 1. 2013). Dohoda žalovaného a Z. H. ohledně „změny kupní ceny“ se tudíž mohla týkat již jen té části kupní ceny, jejímž věřitelem byl Z. H., nikoliv ovšem žalovaná.

Odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2766/2007) - obsahově posuzováno - vymezil žalovaný přípustnost dovolání pouze ve vztahu k otázce platnosti smlouvy o postoupení pohledávky z pohledu určitosti vymezení postupované pohledávky. Přehlíží však, že odvolací soud z provedeného dokazování (zejména z obsahu smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 9. 1. 2013 se zřetelem k obsahu smlouvy kupní uzavřené téhož dne) dovodil, že postupovaná pohledávka byla vymezena určitě, tedy tak, že je dostatečně zřejmé, k postoupení které části kupní ceny na žalovanou došlo. Při tomto hodnocení se odvolací soud od závěrů uvedených v předestřeném rozhodnutí neodchýlil. Spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že je v citovaném rozhodnutí odkazováno na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, ani tento jeho poukaz není přiléhavý. Nejvyšší soud se ve věci sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 zabýval otázkou v jaké situaci má dlužník k dispozici námitku neplatnosti postupní smlouvy, přičemž skutečnost, že smlouvou o postoupení pohledávky dochází pouze ke změně v osobě věřitele a nikoliv v obsahu závazku (na což žalovaný v dovolání upozorňuje), se do řešení promítla pouze v souvislosti s vyjádřením aktivní věcné legitimace nového věřitele k uplatnění a úplnému výkonu postupované pohledávky.

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. 2. 2019


JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu