Rozhodnutí NS

21 Cdo 3901/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/24/2019
Spisová značka:21 Cdo 3901/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3901.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Osoba blízká
Odporovatelnost
Dotčené předpisy:§ 116 předpisu č. 40/1964Sb.
§ 42a odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.
§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
§ 157 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 3901/2017-488


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně České spořitelny, a.s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1929/62, IČO 45244782, zastoupené JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Havlíčkova č. 1043/11, proti žalovanému J. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 1788/60, o odpůrčí žalobě, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 242/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. března 2017 č. j. 25 Co 125/2013-430, takto:


I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 350 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Brože, advokáta se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 1788/60.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017 č. j. 25 Co 125/2013-430 není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce, kdy se jedná o osoby blízké, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4987/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013 sp. zn. 21 Cdo 808/2012 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2346/2011) a není důvod, aby tato otázka byla posouzena jinak.

Nejvyšší soud již opakovaně konstatoval, že v ustanoveních § 116 a 117 obč. zák. č. 40/1964 Sb. je osoba blízká vymezena dvojím způsobem, a to jednak v závislosti na určitém příbuzenství nebo manželství anebo partnerství fyzických osob, jednak v závislosti na jiných vztazích. V první kategorii jde o příbuzné v řadě přímé, tj. o předky a potomky (rodiče a děti, prarodiče a vnuky atd.) a o příbuzné v řadě pobočné (sourozence) a spadají do ní také manželé (po dobu trvání jejich manželství) a partneři (po dobu trvání partnerství podle zákona č. 115/2006 Sb. ve znění pozdějších předpisů); tyto osoby se pokládají za osoby blízké bez dalšího, tedy aniž by tu byla významná kvalita a intenzita jejich skutečných vzájemných vztahů. Druhou kategorii osob blízkých tvoří jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž vzájemné vztahy jsou na takové úrovni, že by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. V rodinném poměru jsou další příbuzní v pobočné řadě, jako jsou například strýc a teta, synovec a neteř, bratranci a sestřenice atd. Za vztah obdobný poměru rodinnému lze považovat zejména vztah švagrovský (tj. vztah manžela k příbuzným druhého manžela), vztah manžela k dítěti druhého manžela a vztah druha a družky. V těchto případech je ovšem podmínkou, aby kvalita a intenzita skutečných vzájemných vztahů osob byla taková, že by újma vzniklá jedné z těchto osob byla druhou z nich důvodně pociťována jako její vlastní újma; popsaný stav přitom musí být dán u obou osob navzájem (nestačí, pociťuje-li důvodně újmu jedné z těchto osob druhá z nich jako újmu vlastní, aniž by tomu tak bylo i obráceně).

Jelikož se v projednávané věci jednalo o tchána a zetě, byl tento vztah jedním ze vztahů obdobných poměru rodinnému, kdy je pro vyslovení závěru o vzájemné blízkosti osob nutné současně naplnit podmínku, že újmu, kterou by utrpěla jedna z těchto osob, by druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Závěr o tom, zda by újmu, kterou utrpěla jedna z osob v poměru rodinném nebo obdobném poměru rodinnému, důvodně druhá z nich pociťovala jako újmu vlastní, je založen především na citových vazbách těchto osob a na jejich intenzitě; jen tehdy, kdyby vzájemný poměr mezi těmito osobami byl (zejména) po stránce citové natolik intenzivní, že by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala (prožívala) jako újmu vlastní, je opodstatněné dovodit, že jde o osoby (ve smyslu ustanovení § 116 obč. zák. č. 40/1964 Sb.) blízké. V projednávané věci se přitom odvolací soud náležitě zabýval kvalitou a intenzitou vzájemných vztahů (poté, co byl jeden z dřívějších rozsudků odvolacího soudu dovolacím soudem pro tento nedostatek zrušen).

Napadá-li žalobkyně samotné zhodnocení intenzity a kvality vzájemných vztahů mezi dlužníkem a žalovaným, zpochybňuje tím skutkové zjištění odvolacího soudu, čímž uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž může být dovolání podáno pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci.

Přípustnost dovolání nezakládá ani ta část dovolání, v níž dovolatelka tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, když učinil jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž by provedl veškeré důkazy, ze kterých vycházel soud prvního stupně. Ve vztahu k této námitce však dovolatelka z rozhodnutí soudu prvního stupně dovozuje skutkové závěry, které v něm obsažené nejsou. Žalovaný se v řízení před soudem prvního stupně snažil prokázat, že ke zkrácení věřitele vůbec nedošlo, když tuto skutečnost dovozoval z toho, že oproti kupní ceně (za kterou dlužník převedl nemovitost na žalovaného) měla být započtena pohledávka, která měla vzniknout žalovanému proti dlužníkovi z titulu nesplacené půjčky. Ohledně tvrzené skutečnosti, že ke zkrácení věřitele započtením vůbec nedošlo, zatěžovalo důkazní břemeno žalovaného, který z této skutečnosti vyvozoval pro sebe příznivý právní důsledek. Soud prvního stupně uzavřel, že se žalovanému nepodařilo prokázat, že předal dlužníkovi finanční prostředky (a že tak mohlo dojít k započtení proti reálně existující pohledávce), a pro neunesení důkazního břemene ohledně této skutečnosti rozhodl v neprospěch žalovaného [Nejvyšší soud následně v prvním ze svých kasačních rozhodnutí v této věci konstatoval, že případné započtení by nebylo s to opodstatnit závěr, že ke zkrácení věřitele nedošlo, neboť za zkracující je považován právní úkon, kdy dlužník, který nemá jiný majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, jako prodávající uzavřel se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu, ve které došlo k započtení kupní ceny proti pohledávce kupujícího, čímž se v době účinnosti kupní smlouvy dlužníku za prodaný majetek nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by mohli dlužníkovi věřitelé uspokojit své pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4987/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. 29 Cdo 4886/2007]. Soud prvního stupně neměl za prokázané, že skutečně došlo k předání finančních prostředků, uvedené však zároveň neznamená, že by měl za prokázaný opak tohoto tvrzení (že k předání finančních prostředků nedošlo a jednalo se o simulovaný právní úkon), když soud prvního stupně uvádí, že skutkový stav v tomto směru nelze postavit najisto (strana 7 rozsudku soudu prvního stupně), a proto pro neunesení důkazního břemene rozhodl v neprospěch žalovaného. Jestliže následně před odvolacím soudem žalobkyně tvrdila, že smlouva o půjčce byla simulovaným právním úkonem, a dovozovala z toho skutečnost, že žalovaný musel vědět, že je kupní smlouva uzavírána s úmyslem zkrácení věřitele (poté, co po prvním kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že dlužník a žalovaný nejsou osobami blízkými), tížilo důkazní břemeno o této skutečnosti naopak žalobkyni, přičemž z dovoláním napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by žalobkyně důkazní břemeno unesla. Z uvedeného plyne závěr, že se odvolací soud nepřípustně neodchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, když tento neměl skutkový stav o poskytnutí půjčky postaven najisto, a tvrzení dovolatelky, že měl soud prvního stupně tuto skutečnost za prokázanou, tedy není správné. Odvolací soud nadto provedl další nové důkazy (výslech M. P.), a rovněž byl před ním zopakován výslech dlužníka (viz č. l. 297), odvolací soud tak nezopakoval pouze výslech žalovaného, který však se svým účastnickým výslechem nesouhlasil.

Dovolatelka dále namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu není přezkoumatelné, když z rozhodnutí podle ní není seznatelné, jaký skutkový závěr učinil odvolací soud ohledně předání finančních prostředků, přičemž dovolatelka tvrdící simulování poskytnutí půjčky mezi dlužníkem a žalovaným z této tvrzené skutečnosti dovozuje, že žalovaný musel vědět, že dlužník uzavřel kupní smlouvu v úmyslu zkrátit své věřitele, přičemž právě pro neunesení důkazního břemene o vědomosti žalovaného o úmyslu dlužníka zkrátit svého věřitele byla žalobkyně ve sporu neúspěšná. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je ze strany dovolatelky zejména vytýkáno, že odvolací soud v odůvodnění výslovně nevyjádřil skutkový závěr o tvrzeném předání finančních prostředků. Dovolatelce lze přisvědčit, že odvolací soud mohl (resp. měl) vyjádřit své skutkové závěry podrobněji, když výslovně neuvedl, jestli má předání peněžních prostředků (a tvrzenou simulaci právního úkonu) za prokázané či nikoli. Odvolací soud v odůvodnění uvádí, že žalobkyní navržené a soudem provedené důkazy neprokazují, že žalovaný musel v době podpisu kupní smlouvy vědět, že dlužník má alespoň jednu nesplacenou pohledávku a že kupní smlouvu uzavřel v úmyslu zkrátit své věřitele. K tomu odvolací soud poukazuje na skutečnost, že proti dlužníkovi byla zahájena první exekuční řízení až po uzavření kupní smlouvy, a že řízení, ve kterém byl ve prospěch žalobkyně vydán směnečný platební rozkaz, nebylo v době uzavření kupní smlouvy ještě ani zahájeno, přičemž ani nebylo prokázáno, že by se žalovaný dozvěděl o existenci alespoň jedné pohledávky za dlužníkem a o jeho úmyslu zkrátit věřitele jiným způsobem. Dále poukazuje na to, že manželka žalovaného vypověděla, že pokud by její manžel věděl o dluzích dlužníka, který na něj nemovitost převedl, lze předpokládat, že by ji o tom informoval.

Dovolací soud neshledává, že by v rozhodnutí odvolacího soudu absentovalo vylíčení skutkových zjištění v takové míře, která by činila napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, ani v odůvodnění neshledává logické rozpory. Odvolací soud jmenovitě uvedl některé ze skutečností, z nichž neměl vědomost žalovaného o úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele za prokázanou. Ve vztahu k ostatním tvrzením, z nichž žalobkyně dovozovala vědomost žalovaného o úmyslu zkrátit své věřitele, potom odvolací soud v obecné rovině konstatuje, že ani z ostatních žalobkyní navržených a soudem provedených důkazů nemá tvrzenou vědomost žalovaného za prokázanou. Ač by bylo korektnějším postupem, který by zvýšil srozumitelnost a přesvědčivost odůvodnění, kdyby odvolací soud zřetelně vyložil svá skutková zjištění ohledně tvrzené simulace právního úkonu v rámci hodnocení provedených důkazů, není tento deficit odůvodnění natolik výrazný, aby jej činil nepřezkoumatelným, když odvolací soud v obecné rovině uvedl, že nepovažoval žalobkyní navržené a soudem provedené důkazy za dostatečné pro prokázání skutečnosti, že žalovaný musel vědět o úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele (žalobkyně ve svém podání odvolacímu soudu k doplnění tvrzení o vědomosti žalovaného na č. l. 380 verte tento závěr dovozovala právě z toho, že půjčka měla být simulována, přičemž k dalšímu provedenému důkazu, výslechu M. P., se odvolací soud v odůvodnění výslovně vyjádřil, je tak patrné, že ne zcela důkladně specifikovaný závěr, že žalobcem navržené a soudem provedené důkazy neprokazují tvrzenou vědomost žalovaného, se vztahuje právě k tvrzené simulaci půjčky). Ostatně, i kdyby měl odvolací soud dospět ke skutkovému závěru, který tvrdila žalobkyně, a sice že k předání peněžních prostředků nedošlo a jednalo se o simulovaný právní úkon, bylo by otázkou hodnocení důkazů, zda-li by z této skutečnosti bylo lze dovozovat závěr, že žalovaný musel ke dni podpisu kupní smlouvy vědět o úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele, hodnocení důkazů přitom nenáleží, s ohledem na zásadu přímosti, dovolacímu soudu (k otázce hodnocení důkazů jako dovolacího důvodu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2010 sp. zn. 32 Cdo 4970/2008 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013 sp. zn. 22 Cdo 3850/2011), pročež samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 29 Cdo 2661/2012). Dovolací soud tak nemá za to, že by mu dílčími deficity odůvodnění dovolatelkou napadeného rozhodnutí odvolacího soudu mohla být upřena možnost případného věcného přezkumu napadeného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016 sp. zn. 30 Cdo 3119/2016).

Ve vztahu k přezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacích soudů Nejvyšší soud již opakovaně vyslovil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Podle obsahu dovolání odůvodnění napadeného rozhodnutí nebránilo dovolatelce formulovat přípustnost dovolání pro situaci, kdy simulace poskytnutí půjčky nebyla prokázána – když argumentovala, že se odvolací soud nepřípustně odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, když považoval simulaci poskytnutí půjčky za neprokázanou (nesprávnost tohoto argumentu byla již vyložena výše), alternativně dovolatelka vymezila přípustnost i pro případ, kdyby odvolací soud měl simulaci poskytnutí půjčky za prokázanou (dovolatelka se táže, zda ze simulace půjčky mezi dlužníkem a žalovaným lze dovozovat vědomost kupujícího o úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele), ovšem ani tato námitka by nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání (byl-li by předpoklad prokázání simulace poskytnutí půjčky, obsažený ve vymezení přípustnosti pro tuto situaci, prokázaný), neboť by tím dovolatelka zpochybňovala hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav odvolacím soudem (k tomu viz předchozí odstavec tohoto usnesení). Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí vytvářelo dostatečnou oporu dovolatelce pro vymezení přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně na základě výše uvedeného podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 4. 2019


JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu