Rozhodnutí NS

21 Cdo 4499/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/10/2018
Spisová značka:21 Cdo 4499/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.4499.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Dobré mravy
Dědění
Promlčení
Dotčené předpisy:§ 557 předpisu č. 141/1950Sb.
§ 558 předpisu č. 141/1950Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 4499/2017-363

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené JUDr. Štefánií Fajmonovou, advokátkou se sídlem ve Žďáře nad Sázavou, V Lískách č. 1065/31, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, Územnímu pracovišti v Brně, Příkop č. 11, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 9/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. dubna 2017, č. j. 18 Co 228/2016-331, takto:


I. Rozsudek krajského soudu se mění takto:
Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. května 2016, č. j. 52 C 9/2005-299, se potvrzuje.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 19.602,- Kč a dovolacího řízení 9.438,- Kč, vše do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Štefánie Fajmonové, advokátky se sídlem ve Žďáře nad Sázavou, V Lískách č. 1065/31.
Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 1.7.2005 domáhala, aby byla žalované uložena povinnost „vydat jí ideální polovinu domu postaveného na pozemku, zast. pl. o výměře 354 m2 a ideální polovinu pozemků zahrada o výměře 133 m2 a zastavěná plocha a nádvoří o výměře 354 m2, nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu B. pro obec B. a katastrální území S. B. na LV“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že předmětné nemovitosti (jejich ideální polovinu) získala v řízení o dědictví po H. M., dříve K., rozené S., zemřelé dne 7.1.1952, na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10.6.2002 č.j. 59 D 1142/2000-71 žalovaná. Pravou dědičkou zůstavitelky však byla její dcera G. K., rozená K., která zemřela dne 15.12.1973, jejímž manželem byl J. K., který v dědickém řízení nabyl veškerý majetek G. K.. J. K. poté uzavřel manželství se žalobkyní, která se po jeho smrti dne 24.7.1995 stala jeho dědičkou. Žalobkyně dovozuje, že její manžel J. K. byl "oprávněným dědicem" předmětných nemovitostí a že se po jeho smrti stala „oprávněnou dědičkou“.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14.10.2008, č.j. 52 C 9/2005-53, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně se svého nároku podle ustanovení § 487 občanského zákoníku domáhá nesprávně „žalobou o vydání nemovitosti“, ačkoli správně měla žalovat „na určení vlastnictví k nemovitosti“. Žalobkyně navíc není ve věci legitimována, neboť její zemřelý manžel J. K. má více právních nástupců a všichni tito právní nástupci by měli v řízení vystupovat na straně žalující, protože mají postavení nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 občanského soudního řádu.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 3. 2010, č. j. 18 Co 50/2009-72, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že majetek J. K., na něhož měl přejít nárok oprávněného dědice podle ustanovení § 485 občanského zákoníku po G. K., nikdo nenabyl děděním, není tu podle odvolacího soudu „důvod uvažovat o subjektivní kumulaci účastníků na straně žalující“ a činit „závěr, že by žalobkyně (jako nerozlučná společnice ve smyslu ustanovení § 91 odst.2 občanského soudního řádu) neměla možnost uplatnit nárok podle ustanovení § 485 občanského zákoníku jako jeden z možných právních nástupců J. K“.

Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 16.12.2010, č.j. 52 C 9/2005-136, žalované uložil „vydat žalobkyni ideální 4/12 domu, postaveného na pozemku, zastavěná plocha o výměře 354 m2 a ideální 4/12 pozemku a zahrada o výměře 133 m2 a zastavěná plocha a nádvoří o výměře 354 m2 nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu B. pro obec B. a katastrální území S. B. na LV“, zamítl žalobu o vydání „ideálních 2/12 domu postaveného na pozemku, zastavěná plocha o výměře 354 m2 a ideální 4/12 pozemku zahrada o výměře 133 m2 a pozemku, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 354 m2 nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu B. pro obec B. a katastrální území S. B. na LV“ a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 15.853,50 Kč k rukám advokátky JUDr. Štefánie Fajmonové. Soud prvního stupně zjistil, že řízení o dědictví po H. M., provdané K. a rozené S., zemřelé dne 7.1.1952, bylo usnesením Státního notářství v Brně ze dne 4.3.1952, sp. zn. 18 D 95/52, zastaveno „pro nedostatek majetku“ a že poté, co bylo zjištěno, že je zůstavitelka pod „jménem H. K.“ vedena v katastru nemovitostí jako spoluvlastník jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí, bylo řízení o dědictví „znovu zahájeno“ usnesením Městského soudu v Brně ze dne 26.6.2000, č.j. 59 D 1142/2000-12, a usnesením Městského soudu v Brně ze dne 10.6.2002, č.j. 59 D 1142/2000-71, bylo rozhodnuto, že tento spoluvlastnický podíl připadl státu jako odúmrť. Dcera zůstavitelky G. K., k níž se v řízení o dědictví nepřihlíželo „z důvodu jejího neznámého pobytu“, zemřela dne 15.12.1973 a její majetek nabyl (jako jediný dědic) její manžel J. K. Řízení o dědictví po Jaromíru Krejčím, který zemřel dne 24.7.1995 a který o svém majetku pořídil závěť ve prospěch žalobkyně, bylo zastaveno a zůstavitelův nepatrný majetek byl vydán žalobkyni jako vypravitelce pohřbu. Vycházeje z právního názoru odvolacího soudu, že žalobkyně je aktivně legitimována k uplatnění nároku J. K. na vydání dědictví podle ustanovení § 485 občanského zákoníku samostatně v rozsahu svého dědického podílu, soud prvního stupně dospěl k závěru, že z „možných dědiců po J. K.“ je jeho syn M. K. dědicky nezpůsobilým, neboť „roztrhal a pozřel závěť svého otce“, že závěť J. K. ze dne 16.5.1992 je platným právním úkonem z hlediska obsahu a formy, ale je relativně neplatná v rozsahu, kterým upírá dědické právo neopomenutelných zákonných dědiců, pro jejichž vydědění neshledal zákonné podmínky, a že tedy po J. K. měla žalobkyně dědit 1/3, děti J. K. mladšího (I. a V. K.) další 1/3 a syn M. K. P. K. rovněž 1/3; vzhledem k tomu, že všichni uvedení potomci J. K. staršího byli v době jeho smrti dne 24.7.1995 již zletilí, náleží jim jedna polovina zákonných podílů. Protože J. K. byl spoluvlastníkem jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí, náleží žalobkyni podíl ve výši 4/12 celku.

K odvolání účastnic Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 12. 2011, č. j. 18 Co 164/2011-177, změnil rozsudek soudu prvního stupně „jen tak, že se zamítá žaloba v rozsahu, jíž se žalobkyně domáhá vydání dalších ideálních 2/12 předmětných nemovitostí“; jinak jej potvrdil a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud setrval na svém stanovisku, že při uplatnění nároku vyplývajícího z ustanovení § 485 občanského zákoníku je „způsobilým předmětem řízení povinnost k vydání označených nemovitostí“ a že „vydané rozhodnutí je postačujícím podkladem pro záznam práva do katastru nemovitostí“, a dovodil, že žalobkyně je v projednávané věci aktivně legitimována. Právo na vydání dědictví vzniklo připadnutím dědictví státu v řízení o dědictví po H. M., jejíž dědičkou ze zákona byla dcera G. K., po jejíž smrti právo na vydání dědictví ex lege (§ 460 občanského zákoníku) přešlo na jejího jediného dědice manžela J. K.; i když řízení o dědictví po J. K. bylo zastaveno a nepatrný majetek byl vydán žalobkyni jako vypravitelce pohřbu, přešlo na žalobkyni ze zákona právo na vydání dědictví. Protože řízení o nároku oprávněného dědice na vydání dědictví podle ustanovení § 485 občanského zákoníku nekončí rozhodnutím, které by se muselo vztahovat na všechny účastníky dědického řízení, je nárok na vydání dědictví individuálním nárokem každého z právních nástupců zůstavitele, vycházejícím z jeho dědického práva. Ohledně rozsahu dědického podílu žalobkyně vycházel stejně jako soud prvního stupně z toho, že dědické právo žalobkyně postačuje „v konkurenci s dědickým právem dalších právních nástupců zůstavitele J. K.“ na 4/6 dědictví, když další 1/6 připadá na potomka dědicky nezpůsobilého syna zůstavitele M. K. a další 1/6 na potomky „předemřelého syna zůstavitele J. K. mladšího“; žalobkyně má tedy právo na 4/6 z jedné poloviny, tedy 4/12 předmětných nemovitostí. Ke změně rozsudku soudu prvního stupně přistoupil odvolací soud jen proto, že v zamítavém výroku rozsudku byly („zřejmě jen chybou v psaní“) uvedeny „id. 4/12“ pozemků místo správných „id. 2/12“.

K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 28.2.2013, č.j. 21 Cdo 1614/2012-199, zrušil rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou výroku, kterým byl rozsudek městského soudu změněn) a rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku, kterým byla žaloba zamítnuta v rozsahu, v jakém se žalobkyně domáhala „vydání“ ideálních 2/12 nemovitostí) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že právo na vydání dědictví [ochrana oprávněného (pravého) dědice] se v projednávané věci neřídí - jak se domnívaly soudy obou stupňů - ustanoveními § 485 až § 487 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, ale právní úpravou, která byla určující pro dědické právo po zůstavitelce. Protože zůstavitelka H. M., dříve K., rozená S., zemřela dne 7.1.1952, řídilo se dědické právo právní úpravou obsaženou v zákoně č. 141/1950 Sb., a to rovněž v době po 1.4.1964, kdy bylo nahrazeno právní úpravou obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb.; ochrana pravého dědice této zůstavitelky se tedy i v současné době řídí ustanoveními § 557 až 558 zákona č. 141/1950 Sb.

Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 16.7.2013 č.j. 52 C 9/2005-218 žalobu zamítl a rozhodl, že se žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že právním nástupcům H. M., dříve K. a rozené S., sice svědčilo právo požadovat vydání majetku z dědictví podle ustanovení § 557 zákona č. 141/1950 Sb., že však současně od smrti zůstavitelky (od 7.1.1952) běžela k uplatnění tohoto práva podle ustanovení § 558 zákona č. 141/1950 Sb. tříletá promlčecí doba, která uplynula dnem 7.1.1955; protože žalovaná namítla promlčení, musela být žaloba zamítnuta. Soud prvního stupně v této souvislosti zdůraznil, že zákon č. 141/1950 Sb. upřednostňoval „stabilitu právních vztahů stanovením tříleté promlčecí lhůty“ a že nelze tuto skutečnost pominout s odkazem na „institut dobrých mravů“, který „tehdejší právní úprava neznala“, jakož i to, že „akceptace námitky promlčení nijak nezasahuje do práv žalobkyně dle Listiny, neboť promlčení je i dnes běžnou součástí právních vztahů“. Námitku žalované, že v době smrti zůstavitelky vázla na jejím majetku národní správa, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že po účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. ztratil zápis vlastnictví v pozemkové knize konstitutivní charakter a že tedy „jakýkoli zápis ohledně národní správy či vlastnictví nemovitosti sám o sobě právní vztah nezakládal a neměl vliv ani na běh promlčecí doby a na možnost pravých dědiců uplatnit svůj nárok“.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6.11.2014, č.j. 18 Co 434/2013-245, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a doplnil, že „význam objektivní promlčecí lhůty tří let od úmrtí zůstavitele spočívá v tom, že po jejím uplynutí nastává stav, kdy je právo na ochranu pravého dědice oslabeno o nárok, což zakládá stav právní jistoty“, a že „okolnost, zda se pravý dědic dozvěděl (mohl dozvědět) o úmrtí zůstavitele či o jeho konkrétním majetku, nemůže mít na posuzování běhu promlčecí lhůty žádný vliv“. K „(případným) zvláštním okolnostem, znamenajících např. přechod majetku na stát bez právního důvodu, postup porušující obecně uznávaná lidská práva či svobody nebo jiné okolnosti, naplňující ustanovení zvláštních předpisů“ nemohlo být v projednávané věci přihlédnuto, neboť takové posouzení „náleží do restitučního řízení“.

K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 28.1.2016, č.j. 21 Cdo 1436/2015-278, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytknul soudům, že vzhledem k tomu, že „promlčecí doba podle ustanovení § 558 Oz1950“ uplynula v projednávané věci v době, kdy „řízení o dědictví po H. M. bylo pro nemajetnost zastaveno“ a kdy „její spoluvlastnický podíl spravoval československý stát“, nezkoumaly žalovanou vznesenou námitku také „z hlediska, zda nepředstavuje zneužití práva ze strany žalované“, a že „z tohoto pohledu“ neposoudily ani „zvláštní okolnosti případu“.

Městský soud v Brně nakonec (poté, co připustil změnu petitu žaloby) rozsudkem ze dne 24.5.2016, č.j. 52 C 9/2005-299, určil, že „žalobkyně je vlastnicí ideálních 4/12 pozemku zahrada o výměře 133 m2 a ideálních 4/12 pozemku zastavěná plocha a nádvoří o výměře 354 m2, jehož součástí je stavba – dům, to vše v k.ú. S. B., obec B., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště B. na LV.“ a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 37.530,42 Kč k rukám advokátky JUDr. Štefánie Fajmonové. Soud prvního stupně „v souladu se závěry Nejvyššího soudu“ posuzoval otázku, „zda námitka promlčení vznesená žalovanou je či není v rozporu s dobrými mravy“. V tomto ohledu dovodil, že „nelze mít za to, že by G. K. měla reálnou možnost uplatnit svá dědická práva – když o nich ani nevěděla – v době mezi opravou zápisu v pozemkové knize a uplynutím promlčecí doby“ a že „nelze klást k tíži žalobkyně, že G. K. v krátkém období několika měsíců neuplatnila svoje dědické právo“, neboť „se jedná o situaci, kterou zavinila žalovaná“, a uzavřel, že „přes značnou dobu, která uběhla mezi smrtí H. K. a uplatněním práva ze strany žalobkyně, nelze dospět k závěru, že by byla způsobena nedbalostí žalobkyně či jejích předchůdců při ochraně svých práv“, a že „nejde o situaci, kterou zamýšlel zákonodárce řešit institutem promlčení“. Jednalo by se tak o „nepřiměřenou tvrdost postihu spočívajícího v zániku dědického nároku představujícího značnou majetkovou hodnotu v důsledku uplynutí promlčecí doby ve srovnání s rozsahem a charakterem uplatněného práva a důvody, proč žalobkyně své právo neuplatnila“. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že vznesená námitka promlčení „představuje zneužití práva“ (je „rozporná s dobrými mravy“). Výši nákladů řízení odůvodnil soud prvního stupně ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

K odvolání žalobkyně i žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20.4.2017, č.j. 18 Co 228/2016-331, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve „výroku I.“ tak, že se žaloba zamítá a ve „výroku II.“ tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zejména neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „nelze mít za to, že by právní nástupci zůstavitelky měli reálnou možnost uplatnit svá dědická práva po zůstavitelce“, a to i „s ohledem na existující společenské zřízení (s tím, že tehdejší stát nebylo možno označit za demokratický a právní, neboť porušoval vlastnická práva občanů a svévolně je zbavoval majetku)“. Uvedl, že „nelze při hodnocení celkové situace odhlédnout od specifického charakteru dědického nároku, jako práva vyplývajícího z dědického nástupnictví po zůstavitelce“, a „pokud došlo již v červenci 1952 k opravě zápisu v pozemkové knize, tak, že byla zůstavitelka opětovně zapsána jako vlastník předmětného majetku, pak měli její právní nástupci až do roku 2000 (kdy bylo zahájeno dodatečné projednání dědictví po zůstavitelce na podnět ÚMČ Brno Střed), resp. do jeho skončení usnesením soudu z 10.6.2002, kterým majetek připadl jako odúmrť státu, možnost uplatnit dědické právo po zůstavitelce, když vlastnické právo zůstavitelky k předmětnému majetku bylo možno zjistit z pozemkové knihy“. Navíc J. K., který se „v roce 1991“ domáhal „žalobou podle restitučních předpisů“ vydání spoluvlastnického podílu zůstavitelky na předmětných nemovitostech, o „zápisech v knihovní vložce pozemkové knihy“ věděl. Za těchto okolností nepovažoval odvolací soud námitku žalované týkající se promlčení uplatněného nároku pravého dědice za „výkon práva v rozporu s jeho účelovým určením“. Vzhledem ke skutečnosti, že řízení vedené na základě „žaloby podle restitučních předpisů“ bylo zastaveno z důvodu nedoplnění základních náležitostí návrhu J. K. a nedošlo k „věcnému posouzení restitučního nároku“, nečinil odvolací soud z výsledku daného řízení žádné závěry ve vztahu k „možnosti uplatnit právo k uvedenému majetku podle obecných předpisů“. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení (i odvolacího) dospěl odvolací soud k závěru, že vzhledem ke „složitosti věci po skutkové i právní stránce“ a „okolnosti, že v konečné fázi záviselo rozhodnutí na aplikaci zásady dobrých mravů ve vztahu k námitce promlčení“, se jedná ve smyslu ustanovení § 150 občanského soudního řádu o „okolnosti zvláštního zřetele hodné“, a proto „odepřel“ žalované právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (výrok o nákladech řízení nevyjímaje) podala žalobkyně dovolání. Zejména odvolacímu soudu vytýká, že „se dostatečně neřídil závěry Nejvyššího soudu vyslovenými v rozhodnutí č.j. 21 Cdo 1436/2015-278“ a má za to, že zamítnutím žaloby by došlo k „dalšímu nesprávnému postupu státu při nakládání s nemovitostmi“, čímž by jí byla způsobena „nemalá újma“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že „žalobě vyhoví“.

Žalovaná shledává dovolání žalobkyně nepřípustným, neboť nevymezuje žádnou právní otázku. Závěr odvolacího soudu, že námitka promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy, je totiž „závěrem skutkovým“, nikoli právním. Žalovaná nesouhlasí ani s tím, že by odvolací soud v napadeném rozhodnutí „nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu podaný v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.1.2016, č. j. 21 Cdo 1436/2015-278“, neboť Nejvyšší soud podal závazný právní názor, který se týkal „pouze“ toho, že „i při postupu dle zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, je třeba se zabývat otázkou dobrých mravů a tudíž žalovanou vznesenou námitku promlčení nároku žalobkyně zkoumat právě i z hlediska dobrých mravů“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V posuzovaném případě bylo pro rozhodnutí soudů významné posouzení otázky, zda lze (vzhledem k výjimečnosti projednávané věci) vyhovět v režimu zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, uplatněné obraně žalobkyně proti námitce promlčení jejího nároku vznesené žalovanou a dospět k závěru o rozporu této námitky s dobrými mravy. Protože odvolací soud uvedenou otázku posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.

Předchozím rozhodnutím dovolacího soudu (rozsudkem ze dne 28.1.2016, č.j. 21 Cdo 1436/2015-278) byl soud prvního stupně (a po podání odvolání i soud odvolací) vázán právním názorem, že i „uplatnění subjektivního práva spočívajícího v námitce promlčení může být v rozporu s dobrými mravy“ a že „je proto třeba tuto námitku zkoumat také z hlediska, zda nepředstavuje zneužití práva ze strany žalované“. Soud prvního stupně po doplnění dokazování dospěl v tomto ohledu k závěru, že v projednávané věci by se jednalo o „nepřiměřenou tvrdost postihu“ spočívajícího v zániku dědického nároku představujícího značnou majetkovou hodnotu v důsledku uplynutí promlčecí doby ve srovnání s rozsahem a charakterem uplatněného práva a důvody, proč žalobkyně své právo neuplatnila. Naproti tomu odvolací soud uplatnění námitky promlčení nároku pravého dědice žalovanou nepovažoval za „výkon práva v rozporu s jeho účelovým určením“, neboť dovodil, že „právní nástupci zůstavitelky měli až do skončení dodatečného dědického řízení možnost uplatnit dědické právo po zůstavitelce, když vlastnické právo zůstavitelky k předmětnému majetku bylo možno zjistit z pozemkové knihy“. S tímto závěrem odvolacího soudu dovolací soud nesouhlasí.

Jak již dříve dovodila judikatura soudů, v rozporu s dobrými mravy může být také uplatnění subjektivního práva spočívajícího v námitce promlčení, a to obzvláště tehdy, kdyby tato námitka byla výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace byl zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, a kdyby tyto okolnosti byly naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.8.2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, který byl uveřejněn pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004 anebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.2.2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, které jsou konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 15.1.1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 6, ročník 1997). Rozhodnutí o tom, že výkon (subjektivního) práva je v rozporu s dobrými mravy, může soud učinit vždy až po „pečlivé úvaze“, v jejímž rámci musí zvážit všechny rozhodné okolnosti případu.

Odvolacímu soudu je nejprve nutno vytknout, že i přesto, že náležitě přihlédl k soudem prvního stupně zjištěným skutečnostem, nezvážil dostatečně zvláštní okolnosti, které měly zásadní vliv na „průběh“ projednávané věci. Zejména nelze zanechat bez významu, že k chybnému zápisu v pozemkové knize, jímž bylo (v roce 1951) vloženo vlastnické právo k předmětným nemovitostem pro „československý stát“, nedošlo vinou zůstavitelky, nýbrž státu, a že bez tohoto „pochybení“ státu by nemovitosti byly řádně projednány již v rámci „původního“ dědického řízení po zůstavitelce (v roce 1952), které bylo pro „nedostatek majetku“ zastaveno. Zvláštní je též skutečnost, že bylo po dvou letech od úmrtí zůstavitelky její vlastnické právo k nemovitostem obnoveno vkladem do pozemkové knihy, a to i s ohledem na podmínky tehdejšího komunistického režimu, během kterého stát „svévolně zabavoval“ bez jakékoli náhrady majetek původním vlastníkům. Obnova vlastnického práva zůstavitelky (ze soudu neznámých důvodů) proto „zůstává s podivem“.

Dovolací soud nemůže souhlasit ani s názorem, že právní nástupci zůstavitelky měli reálnou možnost uplatnit své dědické právo „od opravy zápisu v roce 1952 až do skončení dodatečného dědického řízení v červenci 2002“. Z obsahu spisu je zřejmé, že o obnově vlastnického práva zůstavitelky v roce 1952 nebyla dcera zůstavitelky, jako její jediná dědička, nijak vyrozuměna. Stát navíc (zjevně z důvodů nevědomosti) obnovil vlastnické právo zůstavitelce, která již více než dva roky nežila, místo toho, aby dal podnět k zahájení „dodatečného“ dědického řízení, v němž by majetek (nemovitosti) nabyla dcera zůstavitelky. Jak je zmíněno již výše, nebylo v době komunistického režimu „obvyklé“, aby stát navracel zabavený majetek původním vlastníkům, a nelze proto klást k tíži právních nástupců zůstavitelky, že si „sami“ z pozemkové knihy nezjistili provedenou „změnu zápisu“ a nepřihlásili se o své dědické právo.

K argumentaci odvolacího soudu, že jeho závěr „platí tím spíš“, když se J. K. žalobou podanou u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou dne 31.3.1992 domáhal „uzavření dohody o vydání nemovitostí“ se Správou nemovitostí města Brna, s tím, že řízení bylo nakonec pravomocně zastaveno z důvodu, že navrhovatel nepředložil soudu „náležitosti předepsané § 42 odst. 3 o.s.ř.“, lze uvést, že není zcela přiléhavá. Z uvedené okolnosti sice plyne, že J. K. si jako právní nástupce zůstavitelky byl vědom „nároku“ na předmětné nemovitosti, nicméně je zároveň zřejmé, že nebyl obeznámen se skutečností, že vlastnické právo zůstavitelky bylo již před téměř čtyřiceti lety „obnoveno“. V uvedeném řízení se soudy „restitučním nárokem“ věcně nikterak nezabývaly, a proto ani nebylo zjišťováno, komu svědčí vlastnické právo k nemovitostem, jejichž vydání se J. K. domáhal. Soudy si však již v té době mohly (a měly) z úřední povinnosti ověřit, že nemovitosti již nejsou ve vlastnictví státu a mohly (měly) zahájit „dodatečné“ dědické řízení po zůstavitelce.

V projednávané věci však bylo „dodatečné“ dědické řízení po zůstavitelce zahájeno až na základě dopisu Úřadu městské části Brno – střed ze dne 8.3.2000, a to usnesením Městského soudu v Brně ze dne 26.6.2000, č.j. 59 D 1142/2000-12. V průběhu daného řízení soud zjišťoval (bezvýsledně) místo pobytu dcery zůstavitelky G. K. a nakonec usnesením ze dne 12.1.2001, č.j. 59 D 1142/2000-28, ustanovil pozůstalé dceři opatrovnici, s tím, že pozůstalá dcera byla současně vyzvána k tomu, aby ve lhůtě jednoho měsíce ode dne vyhlášení a doručení usnesení prohlásila, zda dědictví odmítá či neodmítá. Po uplynutí lhůty bylo potvrzeno nabytí veškerého majetku zůstavitelky státu. Za těchto okolností považuje dovolací soud za podstatné uvést, že je dle jeho názoru poněkud „podivné“, že Městský soud v Brně nebyl schopen během řízení zjistit, že pozůstalá dcera G. K. zemřela již v roce 1973 a že dědické řízení po ní bylo vedeno u Státního notářství Brno – město pod sp. zn. 2 D 26/74, a je mu proto třeba vytknout, že se ani náležitě „nesnažil“ nalézt (další) právní nástupce zůstavitelky.

Po posouzení všech výše uvedených „zvláštních okolností případu“ dospěl dovolací soud k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v tomto „výjimečném“ případě v rozporu s dobrými mravy, neboť je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace byl zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože na základě dosavadních výsledků řízení je možné ve věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24.5.2016, č. j. 52 C 9/2005-299, potvrzuje [§ 243d písm. b) o.s.ř.].

O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně v nich měla ve věci plný úspěch, a má proto proti žalované právo na náhradu nákladů potřebných před odvolacím a dovolacím soudem k účelnému uplatňování svého práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem pro odvolací řízení ve výši 15.000,- Kč a pro dovolací řízení ve výši 7.500,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající v paušálních částkách náhrady výdajů v odvolacím řízení ve výši 1.200,- Kč a v dovolacím řízení ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že právní zástupkyně žalobkyně, advokátka JUDr. Štefánia Fajmonová, osvědčila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobkyni za řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 3.402,-Kč za řízení před odvolacím soudem a ve výši 1.638,-Kč za dovolací řízení (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Žalovaná je povinna náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 19.602,- Kč a náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 9.438,- Kč zaplatit žalobkyni k rukám advokátky JUDr. Štefánie Fajmonové, která žalobkyni v řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 10. 2018


JUDr. Roman Fiala
předseda senátu