Rozhodnutí NS

7 Tdo 1115/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/28/2018
Spisová značka:7 Tdo 1115/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1115.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 1115/2018-33


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2018 o dovolání obviněného A. S., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 5 To 115/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 2 T 138/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:
I.

Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 2 T 138/2017, byl obviněný A. S. uznán vinným spácháním přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a byl mu uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 4 let.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 5 To 115/2018, k odvolání obviněného rozhodl tak, že napadený rozsudek Okresního soudu Brno-venkov v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným spácháním přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 4 let.

Uvedených přečinů se obviněný dopustil tím, že
„v katastru obce XY, okres Brno-venkov, dne 31. 1. 2017 od 21.40 do 22.30 hodin řídil na dálnici D2 ve směru na Břeclav nákladní soupravu složenou z tahače MAN, registrační značky XY, a návěsu Schmitz, registrační značky XY, na němž převážel 14 betonových stropních panelů o celkové hmotnosti 21,67 t, které špatně upevnil na nákladní ploše návěsu, neboť použil pouze čtyři kusy upínacích pásů, navíc silně narušených opotřebením s výrazně narušenou pevností, které byly zcela nezpůsobilé k bezpečnému zajištění nákladu, místo toho, aby použil nejméně osm kusů bezvadných upínacích pásů k zajištění nákladu proti pohybu do boku. Naložené panely nebyly vůbec zajištěny proti pohybu směrem vpřed, neboť nebyly opřeny o čelo návěsu, ani nebyly zajištěny upínacími pásy. Kvůli tomu došlo během jízdy k pádu převážených nákladů na vozovku dálnice D2.

Asi ve 21.59 hodin v prostoru km 7,3 ve směru jízdy na Břeclav došlo v pravém jízdním pruhu za noční tmy a viditelnosti snížené vlivem hustého sněžení k nárazu osobního automobilu Volkswagen GOLF 1.9, registrační značky XY, řízeného R. Š., nar. XY, do spadlého betonového panelu o výšce 200 mm, který ležel zasněžený přes celý jízdní profil dálnice. Kvůli nárazu utrpěla R. Š. podvrtnutí krční páteře, které jí způsobily po dobu asi jednoho měsíce omezení hybnosti krční páteře, bolesti hlavy, nevolnosti a závratě a negativně ovlivnily také její psychický stav.

Na tomtéž místě chvíli poté došlo v levém jízdním pruhu k nárazu nákladního automobilu FIAT DUCATO 250, registrační značky XY, řízeného V. Š., nar. XY, celou jeho přední částí do spadlého betonového panelu, který nebyl na vozovce s ohledem na povětrnostní podmínky viditelný, přičemž vozidlo tuto překážku přejelo a za brzdění v levém jízdním pruhu zastavilo až po nárazu do druhého betonového panelu, u něhož již stálo vozidlo Volkswagen GOLF řidičky R. Š.

Obžalovaný téhož dne asi ve 22.26 hodin na dálnici D2 v prostoru km 15,5 v katastrálním území obce XY, okres Brno-venkov, vlivem nepřizpůsobení rychlosti jím řízené nákladní soupravy vzhledem k panujícímu počasí a stavu vozovky uvedl tuto soupravu na namrzlé a zasněžené vozovce do smyku, ve kterém přejel směrem doleva přes levý jízdní pruh do středového dělícího pásu, kde narazil přední levou částí vozidla do středových ocelových svodidel, kvůli čemuž došlo k pádu dalších převážených betonových panelů na vozovku, dále ve smyku přejelo směrem doprava přec celou šíři dálnice, přičemž padaly na vozovku další převážené betonové panely, a poškodil okrajová ocelová svodidla. Obžalovaný nezastavil a pokračoval v jízdě a v prostoru km 25 opustil dálnici a zaparkoval nákladní soupravu na odstavné ploše u silnice II/425 ve směru na Hustopeče v katastru obce XY, okres Břeclav. Poté obžalovaný neoznámil dopravní nehodu a pil alkoholické nápoje.

Tak obžalovaný porušil povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích podle § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, podle něhož je při účasti na provozu na pozemních komunikacích každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu,

dále porušil pravidla jízdy v jízdních pruzích podle § 12 odst. 5 téhož zákona, podle něhož přejíždět z jednoho jízdního pruhu do druhého smí řidič jen tehdy, neohrozí-li a neomezí-li řidiče jedoucího v jízdním pruhu, do kterého přejíždí; přitom musí dávat znamení o změně směru jízdy,

dále porušil pravidla rychlosti jízdy podle § 18 odst. 1 téhož zákona, podle něhož rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled,

dále porušil povinnost odstranit nebo označit a ohlásit překážku provozu na pozemních komunikacích podle § 45 odst. 1, 2, 3 téhož zákona, podle něhož kdo způsobil překážku provozu na pozemních komunikacích, musí ji neprodleně odstranit, není-li možno překážku provozu na pozemních komunikacích neprodleně odstranit, musí ji její původce označit a ohlásit policii a překážka provozu na pozemních komunikacích musí být označena tak, aby ji jiný účastník provozu na pozemních komunikacích mohl včas a z dostatečné vzdálenosti zpozorovat,

dále porušil povinnosti řidiče majícího účast na dopravní nehodě podle § 47 odst. 2 písm. a), b), c), d), odst. 3 písm. a), c), odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a), b) téhož zákona, podle nichž řidič, který měl účast na dopravní nehodě, je povinen neprodleně zastavit vozidlo, zdržet se požití alkoholického nápoje a užití jiné návykové látky po nehodě po dobu, do kdy by to bylo na újmu zjištění, zda před jízdou nebo během jízdy požil alkoholický nápoj nebo užil jinou návykovou látku, vždy však do doby příjezdu policisty v případě, že jsou účastníci nehody povinni ohlásit nehodu policistovi podle odstavců 4 a 5, učinit opatření k zabránění vzniku škody osobám nebo věcem, pokud tato hrozí v důsledku dopravní nehody, a spolupracovat při zjišťování skutkového stavu, dále je povinen učinit vhodná opatření, aby nebyla ohrožena bezpečnost provozu na pozemních komunikacích v místě dopravní nehody; vyžadují-li to okolnosti, jsou oprávněni zastavovat jiná vozidla, označit místo dopravní nehody, neprodleně ohlásit dopravní nehodu policistovi, zdržet se jednání, které by bylo na újmu řádného vyšetření dopravní nehody, zejména přemístění vozidel; musí-li se však situace vzniklá dopravní nehodou změnit, zejména je-li to nutné k vyproštění nebo ošetření zraněné osoby nebo k obnovení provozu na pozemních komunikacích, především provozu vozidel hromadné dopravy osob, vyznačit situaci a stopy, setrvat na místě dopravní nehody až do příchodu policisty nebo se na toto místo neprodleně vrátit po poskytnutí nebo přivolání pomoci nebo ohlášení dopravní nehody, přičemž tyto povinností platí i v případě, kdy při dopravní nehodě dojde ke hmotné škodě na majetku třetí osoby, s výjimkou škody na vozidle, jehož řidič má účast na dopravní nehodě nebo škody na věci přepravované v tomto vozidle, dojde k poškození nebo zničení součásti nebo příslušenství pozemní komunikace podle zákona o pozemních komunikacích,

dále porušil pravidla přepravy nákladu podle § 52 odst. 2 téhož zákona, podle něho při přepravě nákladu nesmí být překročena maximální přípustná hmotnost vozidla a maximální přípustná hmotnost na nápravu vozidla, náklad musí být na vozidle umístěn a upevněn tak, aby byla zajištěna stabilita a ovladatelnost vozidla a aby neohrožoval bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, neznečišťoval nebo nepoškozoval pozemní komunikaci, nezpůsoboval nadměrný hluk, neznečišťoval ovzduší a nezakrýval stanovené osvětlení, odrazky a registrační značku, rozpoznávací značku státu a vyznačení nejvyšší povolené rychlosti.“
    II.

    Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Uvedl, že je toho názoru, že soudy v napadených rozhodnutích nesprávně vyhodnotily jeho obhajobu, čímž porušily obecná pravidla pro ukládání trestů podle § 39 tr. zákoníku. Soudy zcela ignorovaly, že s trestními orgány plně spolupracoval, doznal se k jednání, upřímně jej litoval, za své jednání se omluvil a učinil veškeré kroky k náhradě škody. Proto se mu uložený trest jako osobě prvotrestané jeví nepřiměřeně přísný, až exemplární, který jde dramaticky nad rámec spravedlivého potrestání spáchaného skutku, jelikož v jeho případě převážila potřeba vydání odstrašujícího rozsudku nad individuální prevencí. Uložený trest považuje za extrémně přísný a neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Dále podotkl, že uložení exemplárního trestu je porušením principů spravedlivého procesu a pokud tuto námitku Nejvyšší soud shledá důvodnou, je povinen vyhovět jí i bez toho, že by šlo o zvlášť vyjmenovaný dovolací důvod ve smyslu § 265b tr. ř. Závěrem svého dovolání obviněný uvedl, že trest se jeví jako výstraha profesní komunitě řidičů, než jako výsledek provedeného trestního řízení, jelikož soudy náležitě nezhodnotily skutečnost, že byl bezúhonnou osobou a navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil zpět k novému projednání.

    Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že po seznámení s dovolací argumentací a dostupným spisovým materiálem je na místě učinit závěr, že výhrady obviněného se s vytýkanými dovolacími důvody zcela míjí. Jedinou námitkou obviněného je, že nesouhlasí s výší uloženého trestu. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je možné námitky vůči výměře a druhu trestu uplatnit výhradně podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jeho prostřednictvím však lze napravit toliko takové vady, kdy je uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo ve výměře mimo zákonnou sazbu. Nesouhlas obviněného s uloženým trestem je založen výhradně na subjektivním přesvědčení o jeho přílišné přísnosti. Samotná přísnost trestu však nemůže být, až na zcela výjimečné případy, relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. Oněmi zcela výjimečnými případy by byly situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného. Státní zástupce své vyjádření k dovolání obviněného zakončil tím, že uvedl, že druhy uložených trestů v dané věci i jejich výměra zcela odpovídají kritériím uvedeným v § 37 až 39 tr. zákoníku a zohledňují jak poměry obviněného, jeho osobu, tak okolnosti případu. Poukázal na to, že obviněný se opakovaně dopouštěl poměrně závažných přestupků v dopravě, z místa projednávané nehody bezohledně ujel a dopravní nehodu neoznámil, což ztížilo její řádné vyšetření. S ohledem na charakter námitek obviněného pak státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť námitky stojí mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů.
    III.

    Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného, které podle jeho obsahu směřuje pouze proti výroku o trestu, je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a proto posuzoval, zda uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. lze považovat za důvody dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezené, neboť jedině na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.

    Obviněný v dovolání toliko proti výroku o trestu uplatnil dovolací důvody podle § 265b písm. g), h) tr. ř., přičemž nespecifikoval, v čem spatřuje naplnění obou dovolacích důvodů a brojil toliko proti přísnosti uloženého trestu, zřejmě pouze proti nepodmíněnosti trestu odnětí svobody. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný svou vinu nepopírá, brojí však proti výroku o trestu, který mu byl uložen rozsudkem nalézacího soudu a který byl po zrušení rozsudku okresního soudu uložen stejně rovněž odvolacím soudem (který však vyloučil souběh přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti a přečinu obecného ohrožení z nedbalosti). Domáhá se uložení trestu mírnějšího, který není spojen s přímým výkonem trestu odnětí svobody. Uvedl, že trest je nepřiměřeně přísný, až exemplární, uložení takového trestu porušuje principy spravedlivého procesu a má sloužit pouze jako výstraha profesní komunitě řidičů.

    Pokud jde o tyto námitky obviněného proti výroku o trestu, Nejvyšší soud považuje za podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

    Obviněným uplatněné námitky jsou tak v rozporu s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný jimi nevytýkal žádné nedostatky, jež by bylo možné podřadit pod „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, protože nenamítal vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, ale brojil výhradně proti nepřiměřenosti trestu, když požadoval uložení mírnějšího trestu, než je nepodmíněný trest odnětí svobody. Obviněný tak sice formálně označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak námitkami, že mu měl být ukládán trest mírnější, tento ani jiný dovolací důvod nenaplnil, protože brojil proti tomu, že soudy nesprávně vyhodnotily jeho obhajobu, čímž měla být porušena pravidla pro ukládání trestů ve smyslu § 39 tr. zákoníku. Nepřiměřenost trestu do této kategorie nespadá, a to ani pokud soud nesprávně vyhodnotil kritéria uvedená v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložil nepřiměřeně přísný nebo naopak nepřiměřeně mírný trest. To totiž není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaná pod č. 22/2003 a č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). O takový případ navíc v projednávané věci rozhodně nešlo, neboť oba soudy pečlivě hodnotily všechny okolnosti případu, jakož i osobu obviněného a své úvahy ve vztahu k výroku o trestu dostatečně odůvodnily.

    Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

    Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 39, § 41 či § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit. V posuzovaném případě se ale o nic takového nejedná. Obviněnému byl nepodmíněný trest odnětí svobody na 18 měsíců uložen v rámci zákonné trestní sazby stanovené v § 273 odst. 2 tr. zákoníku, jejíž rozpětí je od šesti měsíců až do pěti let. Také trest zákazu činnosti, který obviněný s ohledem na obsah trestního spisu zjevně nenapadá, mu přitom byl uložen v trvání 4 let, ač může být podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen na 1 rok až 10 let.

    Obviněný uvedené dovolací důvody obsahově relevantními výhradami nenaplnil, protože nevyhověl zásadám pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když brojil výhradně proti zhodnocení a posouzení skutečností rozhodných z hlediska obecných zásad určujících druh a výměru trestu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013).

    Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do pravomocného výroku o trestu z důvodu jeho nepřiměřenosti. Učinit by to mohl jen zcela výjimečně, pokud by uložený trest byl v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016), která je atributem demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci nejedná.

    Jak již bylo výše uvedeno, obviněnému byl trest odnětí svobody na 18 měsíců uložen v rámci zákonné trestní sazby stanovené v § 273 odst. 2 tr. zákoníku v rozpětí od šesti měsíců do pěti let. Trest odnětí svobody tedy byl obviněnému vyměřen ve spodní třetině zákonné trestní sazby. Nalézací soud, jenž obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody, podrobně a přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se při ukládání tohoto trestu řídil. Náležitě posoudil všechny okolnosti významné z hlediska stanovení druhu a délky trestu, jeho způsobu výkonu, a to podle zákonných kritérií § 38 a § 39 tr. zákoníku. Rovněž odvolací soud dostatečně odůvodnil, proč nevyhověl návrhu obhajoby na uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu.

    Soudy zohlednily, že obviněný je osobou dosud netrestanou (respektive, že se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen), jeho dosavadní bezúhonnost hodnotily jako polehčující okolnost, vzaly v úvahu i jeho doznání a projevenou lítost. Přesto však soudy dospěly k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to zvláště proto, že obviněný pracoval jako profesionální řidič, který zcela bezprecedentně zanedbal své povinnosti související s řádným uchycením převáženého nákladu. Podle svědka S. V. s vozidlem již před nehodou nebezpečně kličkoval po dálnici. Po uvolnění části nákladu nezastavil, místo nezajistil, nehodu nenahlásil a dálnici opustil na parkoviště, kde vozidlo odstavil a konzumoval alkoholické nápoje v takové míře, že druhý den mu byly naměřeny takřka tři promile alkoholu v dechu. Obviněný se choval velmi nezodpovědně, když upřednostnil včasné dodání nákladu před tím, aby zajistil dostatečné množství upínacího materiálu tak, aby nedošlo k ohrožení osob či věcí. Obviněný namítal, že se bál sankce ze strany zaměstnavatele v případě, že náklad nepřiveze včas. Tomuto tvrzení sice lze věřit, avšak to obviněného nemůže vyvinit z trestného jednání, jelikož sám doznal, že uchycení nákladu je v kompetenci výlučně řidiče. Nelze přehlédnout ani fakt, že překročil o takřka dvě hodiny maximální dobu, po kterou je možné v cyklu 24 hodin řídit vozidlo, musel tak být unavený a dopouštěl se chyb při řízení vozidla, čímž lze vysvětlit jeho kličkování po vozovce. Nezodpovědné chování obviněného tak mohlo mít fatální následky a jen dílem náhody k nim nedošlo. Obviněný sám se nijak nesnažil odstranit následky dopravní nehody, z místa ujel a začal konzumovat alkohol. O chování obviněného jako řidiče hovoří i výpis z evidenční karty řidiče, který soudy rovněž hodnotily, a ze kterého plyne, že se dopustil 13 přestupků proti bezpečnosti silničního provozu, mimo jiné i za nedodržení nejvyšší povolené rychlosti a řízení pod vlivem alkoholu. Nejvyšší soud považuje za nutné rovněž zmínit, že obviněnému zcela chybí náhled na jeho trestnou činnost, respektive nad možnými jejími následky, které mohl způsobit. Uložený trest v žádném případě nelze považovat za nepřiměřený, nebo dokonce exemplární. Naopak jej vzhledem k okolnostem případu, zdůrazněným také státním zástupcem ve vyjádření k dovolání, jakož i k povaze trestné činnosti obviněného, považuje Nejvyšší soud za zcela odpovídající, a to včetně uloženého trestu zákazu činnosti. Obviněný si zjevně doposud neuvědomil, že svým jednáním, podrobně uvedeným již v rozsudku okresního soudu, porušil řadu tam uvedených ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, že se zachoval vrcholně neodpovědně až bezohledně, a to jako člověk, tak i jako řidič. Vážně bezprostředně ohrozil zdraví a život řady ostatních účastníků silničního provozu.

    Soudy uvážily všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu a jejich závěr je vyvážený. Vzhledem k povaze a závažnosti činu a k osobě pachatele, nemůže být nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců považován za extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. K případnému zásahu dovolacího soudu tudíž není dán žádný důvod. Skutečnost, že obviněný pokládá uložený trest za nepřiměřeně přísný, není dovolacím důvodem.

    Nejvyšší soud v posuzované věci tedy neshledal žádný exces při ukládání trestu, neboť oba soudy (odvolací soud ke shodným námitkám obviněného, které uplatnil již v odvolání) zkoumaly podmínky rozhodné pro jeho ukládání, když podrobně uvedly veškeré okolnosti, které posuzovaly. Vysvětlily i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily a na jejichž základě dospěly k závěru o nutnosti uložení nejen trestu zákazu činnosti, ale i nepodmíněného trestu odnětí svobody (viz strany 11, 12 rozhodnutí nalézacího soudu, strana 9 rozhodnutí odvolacího soudu). Tento způsob posouzení všech skutečností podstatných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti, lze považovat za dostatečné zhodnocení všech potřebných hledisek [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz].

    Argumentace soudů je přiléhavá a obviněným uváděné rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 4503/12 na tuto jeho trestní věc nedopadá. V namítané věci se také jedná o zcela odlišný případ i uložený trest, kdy Ústavní soud hodnotil možnost uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou, tedy nejdelší možné trvání tohoto trestu. V této trestní věci obviněného však nejde o žádný extrémní trest.

    Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. těmto důvodům neodpovídaly. Proto bylo rozhodnuto, že se dovolání obviněného odmítá podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

    Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

    Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 28. 11. 2018


    JUDr. Michal Mikláš
    předseda senátu