Rozhodnutí NS

23 Cdo 3440/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/29/2019
Spisová značka:23 Cdo 3440/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3440.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění do 12/31/2013
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 3440/2017-319


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce P. P., bytem a sídlem XY, PSČ XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Jakubem Urbánkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Hošťálkova 852/46, PSČ 169 00, proti žalované GEOSAN STAVEBNÍ a.s. (dříve GEOSAN GROUP a.s.), se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, U Průhonu 1516/32, PSČ 170 00, IČO 25671464, zastoupené Mgr. Danielem Thelenem, advokátem, se sídlem v Praze 7, U Průhonu 1516/32, PSČ 170 00, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 70 ECm 125/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2015, č. j. 1 Cmo 294/2014-289, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15 246 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jakuba Urbánka, advokáta, se sídlem v Praze 6, Hošťálkova 852/46, PSČ 169 00.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 5. 2014, č. j. 70 ECm 125/2009-251, uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 1 000 000 Kč s úrokem z prodlení od 17. 3. 2009 do 30. 6. 2009 ve výši 9,25 % ročně, od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009 ve výši 8,5 % ročně, od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010 ve výši 8 % ročně, od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012 ve výši 7,75 % ročně, od 1. 7. do 31. 12. 2012 ve výši 7,5 % ročně, od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 ve výši 7,05 % ročně a od 1. 1. 2014 do zaplacení ve výši odpovídající procentní výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o 7 procentních bodů (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok po bodem II).

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 9. 2015, č. j. 1 Cmo 294/2014-289, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil v rozsahu ukládajícím žalované zaplatit žalobci jistinu spolu s úrokem z prodlení (ve výši definované v napadeném výroku pod bodem I), jdoucím od 5. 8. 2009 do zaplacení, potvrdil tento rozsudek ve výroku pod bodem II (výrok pod bodem I), ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak, že žaloba o zaplacení úroku z prodlení za období od 17. 3. 2009 do 4. 8. 2009 se zamítá, (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění předpokladů uvedených v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), konkrétně pak tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky výkladu projevu vůle stran v podobě zápisu z jednání ze dne 19. 2. 2009, když tento projev vůle byl vykládán v příkrém rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu (např. usnesení ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3535/2012, rozsudek ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3642/2013, a usnesení ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 944/2013) ohledně aplikace ustanovení § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), a tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která má být posouzena jinak, než jak jí vyřešil odvolací soud, a to konkrétně otázky, zda dochází k privativní novaci za situace, kdy zanikající závazek není nahrazen závazkem novým.

Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl dovolání odmítnout, případně zamítnout.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolání žalované není přípustné.

Ačkoliv žalovaná v dovolání namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyšší soudu při řešení otázky výkladu projevu vůle stran, když podle jejího názoru zápis ze dne 19. 2. 2009 vyložil v rozporu s vůlí stran a obvyklým významem slov zde uvedených, dokonce tento projev vůle doplnil o něco, co nebylo jeho součástí, ve skutečnosti svými námitkami zpochybňovala skutková zjištění soudu o tom, že k předání a převzetí díla došlo nejpozději 19. 2. 2009. Odvolací soud své právní posouzení postavil na skutkovém zjištění, že zhotovitel objednateli dílo předal a žalovaná předmět díla převzala a dále předávala do užívání svým dalším smluvním partnerům; přitom k předání a převzetí toho, co bylo provedeno, muselo dojít nejpozději 19. 2. 2009 v rámci dohody ze stejného dne.

Nejvyšší soud již dříve judikoval (srov. např. rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015, či usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3071/2013), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založené na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Dovolatelkou uplatněné námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů tudíž nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.

Dovolatelka dále spatřovala přípustnost dovolání v tom, že právní otázka spočívající ve vyhodnocení dohody žalované a společnosti AQ OKNA (předchůdce žalobce) zachycené v zápisu ze dne 19. 2. 2009 jako privativní novace má být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak učinil odvolací soud.

V usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2014, Nejvyšší soud vyložil, že „může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je odvolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Žádost dovolatele, podle níž „vyřešení otázky hmotného práva má být Nejvyšším soudem posouzeno jinak“, významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně opět usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Takový údaj se z dovolání nepodává, takto vymezená otázka proto nemůže založit přípustnost dovolání.

Z obsahu dovolání se však podává, že dovolatelka v souvislosti s výše uvedenou otázkou odvolacímu soudu vytkla, že se při aplikaci § 571 obč. zák. odchýlil od závěrů obsažených v rozhodnutí ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 6/2009. Dovolatelka má za to, že i kdyby žalovaná a společnost AQ OKNA dohodou ze dne 19. 2. 2009 zrušily existující závazek společnosti AQ OKNA (dílo provést řádně, tj. odstranit nedodělky a vady), tento by nenahrazovaly žádným závazkem novým; a i kdyby nový závazek společnosti AQ OKNA sjednán byl, pak by z dohody stejně nevyplývalo, v jakém rozsahu by byl dosavadní závazek nahrazen.

V usnesení ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 6/2009, Nejvyšší soud vyložil, že „odvolací soud v této části správně aplikoval § 571 obč. zák., podle něhož se dosavadní závazek pokládá za nahrazený pouze v rozsahu, který nepochybně vyplývá z dohody o novém závazku, a rozhodl v souladu s hmotným právem, dospěl-li k závěru, že smlouvou o dílo ze dne 15. 6. 2000 nedošlo ke zrušení smlouvy ze dne 20. 6. 1998, jestliže ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by vůle účastníků směřovala ke zrušení starého závazku a zřízení závazku nového“.

Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí uzavřel, že ze zápisu ze dne 19. 2. 2009 vyplývá, že účastníci smlouvy o dílo v souladu se zásadou autonomie vůle vzájemnou dohodou ze dne 19. 2. 2009 nahradili původní závazek závazkem novým, a to formou tzv. privativní novace ve smyslu § 570 a § 571 obč. zák. Podle soudu prvního stupně, s jehož právním posouzením se odvolací soud ztotožnil a na nějž odkázal, „nelze zápis z jednání ze dne 19. 2. 2009 vykládat jinak, než jako „potvrzení“ o tom, že se smluvní strany dohodly na změně uzavřené smlouvy o dílo v tom smyslu, že zhotovitel již nebude případné vady či nedodělky odstraňovat, za situace, kdy se cena provedeného díla snižuje na 2 700 000 Kč bez daně z přidané hodnoty. Pokud bylo zároveň dohodnuto uzavření dohody o narovnání, měly v ní být řešeny jen otázky záruk a daně z přidané hodnoty. S přihlédnutím k nahrazení původního závazku závazkem novým zanikla povinnost předchůdce žalobce odstranit případné nedodělky a dílo je tak třeba považovat za ukončené.

Podle odvolacího soudu lze žalobci přisvědčit v tom, že v důsledku redukce ceny byly vypořádány vztahy stran, vzniklé v období do uzavření dohody a objednateli tak byla vlastně – po dohodě stran- poskytnuta sleva z ceny díla ve výši 429 384 Kč. K tomu odvolací soud doplnil, že objednatel i po 19. 2. 2009 disponoval všemi „zákonnými“ nároky z odpovědnosti za vady díla, ovšem jen v rozsahu těch skutečností (hlavně oznámení vad), jež nastaly až po uváděném rozhodném datu. Veškerá práva z odpovědnosti za vady vzniklá před ním, byla mezi stranami vypořádána právě v důsledku sjednání dohody z 19. 2. 2009.

Ze skutkových zjištění soudů se podává, že listinou ze dne 19. 2. 2009 došlo k nahrazení původního závazku novým, když veškeré dosavadní nároky (plynoucí z původního závazku) byly touto listinou vyrovnány, současně byla nově na místo ceny díla ve výši 3 129 384 Kč dohodnuta cena díla ve výši 2 700 000 Kč a strany se zavázaly, že v co možná nejkratší době uzavřou dohodu o narovnání, kde budou vyřešeny pouze otázky záruk a DPH. Z uvedeného vyplývá, že se odvolací soud ani při právním posouzení výše uvedené otázky neodchýlil od závěrů obsažených v dovolatelkou uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. 5. 2019


JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu