Rozhodnutí NS

6 Tdo 420/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/11/2019
Spisová značka:6 Tdo 420/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.420.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Krádež
Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru
Subsidiarita trestní represe
Dotčené předpisy:§ 208 odst. 1 tr. zákoníku
§ 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 420/2019-351

USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 4. 2019 o dovolání, které podala obviněná E. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, přechodně bytem XY, okr. XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 2018, č. j. 4 To 375/2018-313, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 149/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 16. 5. 2018, č. j. 7 T 149/2017-288, byla obviněná E. H. st. (dále jen „obviněná“ či „dovolatelka“) uznána vinnou v bodě 1. společně s obviněnou E. H. ml. přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2. přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedených přečinů se podle zjištění nalézacího soudu dopustila tím, že
    (ad 1) v období od 3. 7. 2017 do 15. 10. 2017 bez souhlasu majitele P. J. neoprávněně užívaly dvougenerační bytový dům blíže specifikovaný ve výroku o vině v obci D. P., okr. Jindřichův Hradec, neboť ke dni 3. 7. 2017 byl proveden vklad kupní smlouvy na tuto nemovitost u příslušného katastrálního úřadu, o čemž byly obě obviněné vyrozuměny insolvenčním správcem JUDr. Filipem Pundou, opakovaně pak byly vyzývány k vyklizení této nemovitosti, a to právním zástupcem vlastníka nemovitosti - Advokátní kanceláří Hůzl & Hůzl dne 9. 8. 2017, přičemž nemovitost vyklidily až 15. 10. 2017, a tímto jednáním majiteli P. J. v uvedeném období bránily v užívání nemovitosti z pozice vlastníka,

    (ad 2) v přesně nezjištěné době dne 15. 10. 2017 při vyklizení domu č. XY v obci D. P., okr. Jindřichův Hradec, si z tohoto domu, ačkoliv nebyla jeho vlastníkem, přivlastnila součásti tohoto domu, a to 2 ks žebrových koupelnových radiátorů v hodnotě 1 050 Kč, úpravnu vody za 7 000 Kč, krbová kamna za 5 000 Kč, 2 vestavné myčky za 5 000 Kč, 11 kusů žaluzií za 680 Kč, vestavnou šatní skříň za 8 000 Kč a posuvné dveře za 2 000 Kč, čímž způsobila majiteli nemovitosti P. J. škodu ve výši 28.730 Kč.

    2. Obviněné byl uložen podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho a půl roku, přičemž podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo, aby ve zkušební době uhradila škodu, kterou trestnou činností způsobila.

    3. O odvolání obou obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 10. 2018, č. j. 4 To 375/2018-313, tak, že k odvolání obviněné E. H. st. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v bodě 2) výroku o vině a v navazujících výrocích o trestu a o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustila tím, že
      v přesně nezjištěné době dne 15. 10. 2017 při vyklizení domu č. 351 v obci D. P., okr. Jindřichův Hradec, si z tohoto domu, ačkoliv nebyla jeho vlastníkem, přivlastnila součásti tohoto domu, a to dva ks žebrových koupelnových radiátorů v hodnotě 1 050 Kč, úpravnu vody za 7 000 Kč, krbová kamna za 5 000 Kč, 2 vestavné myčky za 5 000 Kč, 11 kusů žaluzií za 680 Kč, vestavnou šatní skříň za 8 000 Kč a posuvné dveře za 2 000 Kč, čímž způsobila majiteli nemovitosti P. J. škodu ve výši 28.730 Kč.

      4. Obviněné za tento přečin a sbíhající se přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst.1 tr. zákoníku uložil podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon jí podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku, přičemž podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo, aby ve zkušební době uhradila škodu, kterou trestnou činností způsobila. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnou zavázal k náhradě škody ve výši 28.730 Kč a se zbytkem nároku poškozeného P. J. podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

      5. Odvolání obviněné E. H. ml. jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
        II.
        Dovolání a vyjádření k němu

        6. Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadla obviněná prostřednictvím obhájkyně JUDr. Hany Gutové, Ph.D., dovoláním z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že převzal skutková zjištění i právní závěry soudu prvního stupně, přičemž ten důkazy prováděl a hodnotil jednostranně v její neprospěch. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 413/04 vytýká orgánům činným v trestním řízení porušení zásady subsidiarity trestní represe podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod, kterou měly soudy aplikovat, když spor mezi ní a poškozeným bylo možno řešit prostředky civilního práva, o což také prostřednictvím svého právního zástupce usilovala. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 3080/16, který obsáhle cituje.

        7. Dovolatelka namítá, že z provedených důkazů je zřejmé, že nemovitost užívala na základě nájemní smlouvy její dcera, přičemž doba nájmu odpovídala „konzumaci jejího podílu na financování stavby domu“. Na základě příslibu insolvenčního správce, že se zasadí o to, aby mohla nemovitost koupit právě ona, pořídila veškeré předmětné věci do svého vlastnictví v dobré víře, že po koupi domu v jejím vlastnictví zůstanou i nadále. Tyto věci nemohly být součástí insolvenční podstaty. Z domu je neodstranila ona, ale jejich majitelka – její dcera. Tohoto přečinu se proto nemohla dopustit.

        8. Protože v důsledku neúplného dokazování dospěl soud prvního stupně „k nesprávné subjektivizaci zavinění a nesprávnému zjištění výše škody“, navrhla dovolatelka závěrem, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

        9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten úvodem připomněl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.).

        10. Podle státního zástupce námitky (část II.), v nichž dovolatelka napadá, navíc zcela obecně a nekonkrétně, úroveň učiněných skutkových zjištění deklarovanému dovolacímu důvodu ani formálně neodpovídají. Formálně lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit její námitku týkající se neužití zásady subsidiarity trestní represe soudy, argumentace obviněné však spočívá především v obsáhlých citacích judikatury Ústavního soudu a ve vztahu k okolnostem případu poukazuje prakticky pouze na skutečnost, že spor mezi ní a poškozeným bylo možno řešit prostředky civilního práva.

        11. K takovéto námitce je nutno uvést, že v obecné rovině okolnost, že k ochraně práv poškozeného by bylo možno použít i prostředků jiných právních odvětví nežli práva trestního, není důvodem pro neuplatnění prostředků práva trestního, jestliže skutková podstata trestného činu byla beze zbytku naplněna. Zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučuje použití trestního práva v případě protiprávního jednání, které lze sankcionovat i prostředky práva civilního, protože trestní zákoník chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob. Objektem trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku jsou práva vlastníka nebo jiného oprávněného držitele domu, bytu nebo nebytového prostoru. K ochraně takovýchto práv bude prakticky vždy možno použít i prostředků práva civilního a příliš široká aplikace zásady subsidiarity trestní represe (např. pokud by trestní postih byl vždy podmiňován předcházejícím podáním návrhu na vyklizení poškozeným) by fakticky zpochybnila smysl zařazení této skutkové podstaty do trestního zákoníku. K užití zásady subsidiarity trestní represe proto i u tohoto trestného činu může dojít pouze výjimečně v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, pokud posuzovaný čin svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 1067/2017).

        12. Je skutečností, že neoprávněné užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru jiného není tak závažné jako obsazení takového objektu. V předmětné trestní věci ovšem bylo jednání dovolatelky popsané v tzv. skutkové větě v podstatě pokračováním obstrukčního jednání (mj. uzavření nájemní smlouvy s E. H. ml. jako nájemcem), kterým dovolatelka bránila zpeněžení předmětného domu v insolvenčním řízení vedeného ve věci E. H. st. jako dlužníka. Chování dovolatelky tedy svědčilo o její výrazné neochotě a nechuti respektovat stav vyplývající z předpisů práva civilního. Fakt, že dovolatelka v minulosti užívala nemovitost oprávněně, jako její vlastník, nelze považovat za okolnost, která by snižovala škodlivost činu natolik, aby bylo namístě upustit od uplatnění trestní represe.

        13. V další části vyjádření poukázal státní zástupce na nepřípadnost odkazované judikatury Ústavního soudu, neboť řešení vyslovené v označených věcech se týkala skutkově velmi odlišných věcí.

        14. Námitky, které dovolatelka vznáší proti výroku o vině přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku, jsou podle státního zástupce primárně skutkového charakteru (tvrzení, že předmětné věci neodvezla ona, ale její dcera E. H. ml.). Dovolatelka se tak domáhá zásadní změny skutkového základu soudních rozhodnutí, přičemž se dostává do rozporu se svou vlastní výpovědí v původním řízení, kde sice popřela existenci některých věcí, skutečnost, že je odvezla, však nezpochybnila. Takováto primárně skutková námitka formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá.

        15. Nadto státní zástupce dodal, že podle zjištění učiněných soudem byly předmětné věci součástí nemovitosti. Součást věci je podle § 505 občanského zákoníku vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí. Předměty uvedené v tzv. skutkové větě byly jako součást předmětného domu vlastnictvím P. J. a výklady dovolatelky o tom, za jakých okolností byly pořízeny, jsou z hlediska jejich vlastnictví irelevantní. Pokud by tedy dovolatelka věci odvezla se souhlasem své dcery E. H. ml. nebo i v dohodě s ní, byla by takováto okolnost z hlediska právní kvalifikace skutku bez významu. K právní otázce, zda skutečně veškeré ve výroku o vině uvedené zařízení domu mělo z hlediska občanského práva hmotného charakter součásti věci, dovolatelka žádné kvalifikované námitky nevznáší.

        16. Protože dovolací námitky, pokud je lze podřadit pod formálně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně nedůvodné, navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
        III.
        Přípustnost dovolání

        17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
        IV.
        Důvodnost dovolání
            a) obecná východiska

        18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný dovolací důvod.

        19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

        20. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

        21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

        22. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

        23. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
            b) vlastní posouzení dovolání


        24. Nejvyšší soud se při obsahovém posouzení námitek vznesených obviněnou ztotožňuje s jejich hodnocením státním zástupcem. Ve shodě s ním je nucen konstatovat, že dovolací argumentace obviněné z větší části nelze považovat ani za formálně naplňující jí uplatněný důvod dovolání, neboť její námitky se upínají ke kritice stupně objasněnosti věci, a mají tak v této části charakter skutkový a procesní.

        25. Uvedené hodnocení platí ve vztahu k části II. dovolání, v níž obviněná kritizuje přístup odvolacího soudu, jenž podle ní nedostatečně reagoval na její odvolací námitky a akceptoval přístup soudu prvního stupně, který podle dovolatelky „důsledně provedl pouze důkazy navržení obžalobou, zatímco většinu důkazů navržených obžalovanou neprovedl vůbec a provedené důkazy vyhodnotil tak, aby nenarušily konstrukci obžaloby“. Tyto námitky (nekonkretizujícími blíže vady, které se v důsledku vytýkaného měly ve výsledku projevit), jimiž obviněná nenamítá nic z hlediska hmotně právního, nemohou založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Z pohledu jejího práva na spravedlivý proces pak rovněž nevyvolávají žádnou reakci dovolacího soudu, neboť obviněná nevznáší jak námitku tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, tak námitku opomenutých důkazů, libovolného hodnocení důkazů či extrémně nedostatečného zdůvodnění napadených rozhodnutí.

        26. Stejně tak ryze skutkový a procesní charakter mají její námitky obsažené v části IV. dovolání, neboť zde ve skutečnosti namítá vadu skutkového zjištění týkající se otázky pachatelství skutku. Jí prosazovaný závěr, že se přečinu (míněno krádeže) nedopustila, má totiž základ v tvrzení, že „věci … jako takové z domu neodstranila …“, když tohoto jednání se měla dopustit její dcera. Za daného stavu pak není nezbytné rozvíjet argumentaci, která by se týkala otázky správného právního posouzení (viz vyjádření státního zástupce k alternativě jím zmíněné). Pokud obviněná námitky extrémního nesouladu skutkového zjištění s obsahem provedených důkazů nevznesla a nevyložila, čím by měl být takový nesoulad založen, nepřísluší dovolacímu soudu, aby se otázkou skutkových zjištění ve svém rozhodnutí zabýval. Jak již zmíněno, dovolací soud posuzuje důvodnost hmotně právní subsumpce (podřazení) soudem zjištěného skutku pod příslušná ustanovení trestního zákoníku (při zásadní vázanosti těchto skutkových zjištění). Dovolatelka však ve vztahu ke skutku, jak byl popsán v rozsudku odvolacího soudu, žádnou hmotně právní výhradu neuplatnila. Dlužno dodat, že za tohoto stavu pak ani nepřísluší, aby se dovolací soud vyjadřoval k otázce správnosti, resp. úplnosti (z hlediska alternativy) vyjádření právní kvalifikace skutku v rozsudku odvolacího soudu, v němž uvedený soud shledal přečin krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku.

        27. Jako jedinou námitku formálně vyhovující vznesenému důvodu dovolání lze proto označit jen tu, v níž obviněná vznáší požadavek na aplikaci zásady subsidiarity trestní represe na své jednání. Tuto námitku je však nezbytné posuzovat z hledisek, na která upozornil ve svém vyjádření státní zástupce. V obecnosti je proto třeba úvodem poukázat na to, že podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž lze uplatňovat trestní odpovědnost pachatele a její trestněprávní důsledky pouze v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

        28. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

        29. Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“

        30. Ve vztahu k aplikaci této zásady na případ posuzovaný je nezbytné zdůraznit následující skutečnosti. Nalézacím soudem bylo zjištěno, že obviněná opakovaně bránila všemi možnými způsoby zpeněžení nemovité věci (str. 4 rozsudku nalézacího soudu). Insolvenční správce i majitel nemovitosti opakovaně obviněnou upozorňovali na uzavření smlouvy s majitelem nemovitosti, na zánik jejího užívacího práva a povinnost nemovitost vyklidit, obviněná však na tyto výzvy nereagovala. Poškozený i insolvenční správce činili veškeré úkony, které jim civilní právo umožňovalo, přesto však obviněná ve svém jednání pokračovala. Je tudíž zřejmé, že uplatnění prostředků civilního práva v projednávané věci nepostačovalo. Jak poznamenal nalézací soud, žaloby podané obviněnou měly předvídatelně mizivou šanci na úspěch, čemuž odpovídal i přístup k samotnému řízení, a je zřejmé, že se tak jednalo pouze o obstrukční praktiky obviněné (str. 5 rozsudku nalézacího soudu). Nelze ani uzavřít, že by se jednání obviněné vymykalo z jiných skutků téže skutkové podstaty či se vyznačovalo výrazně nižší společenskou škodlivostí. Naopak jednání obviněné odpovídá běžně se vyskytujícím jednáním kvalifikovaným jako činy soudně trestné. Navíc nelze odhlížet od faktu, že se dopustila dvou trestných činů, když jednak spáchala přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst.1 tr. zákoníku a jednak přečin krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku.

        31. Při daných zjištěních nelze pokládat za vadné, že soudy nižších stupňů přistoupily k vyvození trestní odpovědnosti dovolatelky.

        32. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že ta v něm vznesla převážně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Pokud zčásti uplatila i výhradu pod označený důvod dovolání formálně podřaditelnou, učinila tak zjevně neopodstatněně. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

        33. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

        Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


        V Brně dne 11. 4. 2019
                                            JUDr. Ivo Kouřil
                                            předseda senátu