Rozhodnutí NS

24 Cdo 4207/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/03/2019
Spisová značka:24 Cdo 4207/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.4207.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Dokazování
Dotčené předpisy:§ 157 odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
24 Cdo 4207/2018-185


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) J. Š., narozeného XY, bytem XY, b) M. P., narozené XY, bytem v XY, a c) L. Š., narozené XY, bytem XY, proti žalované Ivaně Rychnovské, LL.M., se sídlem v Brně, Palackého třída 2203/186, insolvenční správkyně dlužnice PLOMA, a. s., se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 79, identifikační číslo osoby 255 56 045, zastoupené Mgr. Leonou Hartman, LL.M., advokátkou se sídlem v Brně, Dobrovského 824/50, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 187/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2017, č. j. 18 Co 26/2017-162, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2017, č. j. 18 Co 26/2017-162, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. srpna 2016, č. j. 30 C 187/2015-132, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. srpna 2016, č. j. 30 C 187/2015-132, určil, že (původní) žalobce (J. Š., narozen XY, zemřelý dne 27. listopadu 2017, posledně bytem XY) je vlastníkem pozemku p. č. XY v katastrálním území XY (výrok I.), zamítl vzájemnou žalobu, jíž se žalovaná domáhala určení vlastnictví k témuž pozemku (výrok II.), a navazujícími výroky (III. a IV.) rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Ač soud prvního stupně v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku mj. uvedl, že: „Z usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. č. j. KSBR 27 INS XY ze dne 15. 10. 2012 je patrné, že byl zjištěn úpadek dlužníka PLOMA, a. s., přičemž insolvenčním správcem byla ustanovena Mgr. Ivana Rychnovská, přičemž z usnesení shodného soudu č. j. KSBR 27 INS XY ze dne 16. 1. 2013 je zřejmé, že na dlužníka PLOMA, a. s. byl prohlášen konkurs.“, tyto nepochybně pro daný případ právně významné okolnosti nijak nezahrnul do svého závěru o skutkovém stavu věci, ani je následně nepromítl (nezohlednil) do svého právně kvalifikačního závěru o tom, že v daném případě žalobci svědčí ve smyslu § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na jím požadované soudní deklaraci tvrzeného věcně právního vztahu k předmětnému pozemku (soud prvního stupně požadavek naléhavého právního zájmu posuzoval toliko ve vztahu k odstranění existujícího duplicitního zápisu vlastnického práva k předmětnému pozemku). Po provedeném řízení nakonec soud prvního stupně přisvědčil podané žalobě a určil, že vlastníkem uvedeného pozemku je právě (původní) žalobce (J. Š.).

K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. září 2017, č. j. 18 Co 26/2017-162, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se explicitně otázkou naléhavého právního zájmu (původního) žalobce (J. Š.) na požadovaném určení vlastnictví - s přihlédnutím ke zjištěním učiněným soudem prvního stupně o tom, že ještě před podáním žaloby byl u dlužnice PLOMA, a. s. zjištěn úpadek a posléze byl na ni prohlášen konkurs - nijak nezabýval, přičemž z meritorního hlediska přisvědčil právnímu posouzení věci soudem prvního stupně.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. stran nesprávného právního posouzení věci v otázce vlastnictví předmětného pozemku, přičemž předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. vymezila s tím, že odvolací soud se při řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka odchýlil (nejen) od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), ale také i od (nálezové) judikatury Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“). Z podrobně rozvedených důvodů (dovolací argumentace s odkazy na označenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu) žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Jelikož žalobce v průběhu dovolacího řízení, dne 27. listopadu 2017, zemřel, soud prvního stupně usnesením ze dne 11. července 2018, č. j. 30 C 187/2015-176, rozhodl o procesním nástupnictví s tím, že v řízení bude na straně žalující pokračováno se shora (v záhlaví tohoto rozsudku uvedenými) účastníky řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), s přihlédnutím k bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, konstatuje, že dovolání žalované
je – jak bude dále rozvedeno – přípustné i důvodné.

Podle § 243f odst. 1 o. s. ř. pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz].

Z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud zcela vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jenž ovšem své dílčí skutkové zjištění o předmětném insolvenčním řízení (týkající se dlužnice) nepřevzal (nepromítl) do svého závěru o skutkovém stavu věci, a v důsledku toho uvedenou okolnost nezohlednil ani při právním posouzení věci, respektive při svém právně kvalifikačním závěru o existenci naléhavého právního zájmu žalující strany na určení vlastnictví, zcela pominul zmíněné insolvenční konsekvence, takže již z tohoto jím vydaný rozsudek nemůže (z pohledu správnosti) obstát.

Dovolací soud přitom nemůže zmíněný deficit na skutkovém poli [nepromítnutí dílčího skutkového zjištění (zjevně právně významného pro právní posouzení věci) do závěru o skutkovém stavu z pohledu vyložení právně rozhodných okolností, které je třeba pro meritorní rozhodnutí podrobit právně kvalifikační úvaze] v dovolacím řízení napravovat, přičemž za takové procesní situace nezbývá nic jiného, než přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí. V opačném případě by totiž účastníkům bylo odňato jejich právo skutkově a právně argumentovat v řádném či případně opravném řízení, a účastníci by tak byli vystaveni překvapivému rozhodnutí, což by kolidovalo s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Nejvyššímu soudu tudíž za této situace nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

V dalším řízení soud prvního stupně - s ohledem na učiněná skutková zjištění - zohlední též Nejvyšším soudem vyložený právní názor, že spor o určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo týkající se majetku nebo závazků dlužníka, zahájený v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, je incidenčním sporem ve smyslu § 159 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v rozhodném znění, a že k projednání takového sporu jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy [§ 7a písm. b) insolvenčního zákona].

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 4. 2019


JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu