Rozhodnutí NS

7 Tdo 1550/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/20/2019
Spisová značka:7 Tdo 1550/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1550.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Pojistný podvod
Příčetnost
Vyloučení soudce
Dotčené předpisy:§ 210 odst. 1,4 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/28/2019
II.ÚS 1758/19
JUDr. Kateřina Šimáčková
odmítnuto
06/26/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 1550/2018-39


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 20. 2. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 10 To 58/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 171/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 1 T 171/2015, byl obviněný J. V. (dále jen „obviněný“ nebo „obviněný J. V.“) uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s již pravomocně odsouzeným A. V. (pozn. rozsudkem téhož soudu ze dne 7. 4. 2017, č. j. 1 T 171/2015-473, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, č, j. 10 To 296/2017-599), kterého se dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) spolu s již odsouzeným J. V., poté co dne 1. 6. 2014 kolem 15.30 hodin v XY, na křižovatce silnic č. 1/9 s ulicí XY došlo k dopravní nehodě mezi motocyklem BMW R 1100 GS, r. z.XY a vozidlem Porsche Carrera r. z. XY tak, že A. V. při vyjíždění s vozidlem Porsche z vedlejší silnice na hlavní silnici v rozporu s příkazem dopravní značky C 3a – přikázaný směr jízdy vpravo, se pokusil odbočit doleva a následně, kdy částečně přejel dělící středovou čáru, narazil do levé přední části vozidla Porsche motocykl BMW řízený obviněným J. V., který v rozporu s pravidly silničního provozu v protisměru předjížděl kolonu vozidel, pak po vzájemné dohodě o oznámení pojistné události, v úmyslu dosáhnout v rozporu se stanovenými podmínkami a bez právního důvodu vyplacení pojistného plnění ve prospěch A. V. na úhradu nákladů za opravu vozidla Porsche z titulu pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, motocyklu BMW majitele obviněného J. V., který měl s Českou podnikatelskou pojišťovnou, a.s., uzavřenou pojistnou smlouvu č. 32151557770, sdělili opakovaně této pojišťovně nepravdivé informace o průběhu dopravní nehody, když:
    - obviněný J. V. nejdříve dne 2. 6. 2014 v XY, v místě na křižovatce silnice č. 1/9 s ulicí XY, telefonicky v Centru zákaznické podpory uvedené pojišťovny při oznámení pojistné události pro účely její likvidace označil sebe za jediného viníka dopravní nehody a nárok osoby A. V. za oprávněný,
      - poté obviněný J. V. dne 24. 6. 2014 poštovní přepravou odeslal uvedené pojišťovně mj. záznam o dopravní nehodě, v němž uvedl, že souhlasí se svým zaviněním a v němž s obviněným J. V. podpisy stvrdili nákres dopravní nehody, podle kterého A. V. respektoval přikázaný směr jízdy a před nehodou při vjíždění z vedlejší silnice na hlavní odbočoval doprava,
        - následně obviněný J. V. dne 29. 6. 2014 písemně dopisem na základě výzvy pojišťovny setrval na svém tvrzení, jak to uvedl již v záznamu o dopravní nehodě ze dne 1. 6. 2014, že A. V. odbočoval před nehodou s vozidlem Porsche při vyjíždění z vedlejší silnice na hlavní doprava,
          - poté již odsouzený A. V. písemně na základě výzvy pojišťovny setrval na svém vyjádření, jak to uvedl již v záznamu o dopravní nehodě ze dne 1. 6. 2014, že jako řidič vozidle Porsche odbočoval z ulice XY v XY vpravo směrem ke kruhovému objezdu, přičemž motocyklista předjíždějící v místech, kde je to zakázáno, narazil do levé přední části jeho vozidla,
          avšak k vyplacení pojistného plnění ve výši 405 671,50 Kč ke škodě pojišťovny nedošlo, neboť pojišťovna po ukončení řízení o likvidaci oznámení pojistné události dospěla k závěru, že nebylo prokázáno zavinění nehody J. V. a odmítla poskytnout plnění za náklady spojené s opravou vozidla Porsche majitele A. V.

          2. Za výše uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 16 měsíců.

          3. Proti citovanému rozsudku okresního soudu podal obviněný J. V. odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 5. 2018, č. j. 10 To 58/2018-717, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
          II.

          4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. V. řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. a na jejich existenci založil pak také důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

          5. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., že ve věci rozhodl vyloučený orgán, obviněný spatřuje v tom, že dva soudci odvolacího krajského soudu (JUDr. J. Sochorová a Mgr. R. Lada), kteří ve věci rozhodovali ve všech třech odvolacích řízeních a k odvolání státního zástupce dvakrát zrušili předchozí rozsudky okresního soudu, kterými byl zproštěn obžaloby. Postupovali tím podle něj v jeho neprospěch a tedy způsobem, který zakládá důvodnou pochybnost o jejich nestranném a nezaujatém přístupu k jeho osobě a k projednávané věci. Připomněl, že námitku podjatosti soudců odvolacího krajského soudu podal v původním řízení, krajský soud ale usnesením rozhodl, že soudci vyloučeni nejsou a jeho stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 6/2018.

          6. Podrobně popsal průběh rozhodování soudů, že první zprošťující rozsudek okresního soudu ze dne 1. 8. 2016 odvolací soud zrušil a okresnímu soudu dal obecný pokyn, aby se zabýval obsahem těch důkazů, které jsou pro posouzení věci podstatné.

          7. Okresní soud po doplnění dokazování v hlavním líčení (dne 7. 4. 2017), ale dospěl ke shodnému závěru jako v prvním případě, že nebylo u něj prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu a zprostil jej podruhé obžaloby. Soudci odvolacího soudu i tento druhý zprošťující rozsudek okresního soudu ze dne 12. 9. 2017 zrušili a uvedli, že okresní soud se soustředil toliko na některé souvislosti a zejména pochybil, pokud provedené důkazy nehodnotil komplexně. Neuvedli ale, v čem konkrétně spatřují nelogičnost hodnocení jednotlivých důkazů a podle obviněného je tak možné z pokynu odvolacího soudu vyvodit jediný závěr, že je to změna skutkového závěru týkajícího se zavinění. Přitom ani neuvedli, v jakém směru by měl okresní soud dokazování doplnit, aby mohl učinit závěr o naplnění subjektivní stránky.

          8. V hlavním líčení dne 13. 12. 2017 již byl uznán vinným okresním soudem, který v odůvodnění rozsudku uvedl, že je vázán názorem odvolacího soudu, podle kterého je při komplexním hodnocení všech provedených důkazů nesprávný jeho názor o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu. Obviněný k tomu odcitoval také část ústního odůvodnění rozsudku okresního ze zvukového záznamu z hlavního líčení (mj. že „….soudu nezbylo, než se tímto právním názorem řídit, byť má soud svůj názor na to, zdali takto může být prezentován právní názor, nicméně se soud takovým názorem musí řídit…a nezbývá mu než tedy obžalovaného odsoudit…“). Podle obviněného tak okresní soud přiznává, že důvodem ke změně jeho původních skutkových závěrů je toliko stanovisko odvolacího soudu, neboť nemá žádný důkaz, o který by mohl naplnění subjektivní stránky opřít.

          9. Obviněný dále uvedl, že soudci odvolacího soudu nepřisvědčili ani závěrům doplnění znaleckého posudku z oboru psychiatrie, ani výslechu znalce a jeho odvolání dne 11. 5. 2018 zamítli, přičemž v odůvodnění usnesení odmítli argumentaci okresního soudu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, podle kterého je nesprávný závěr soudu prvního stupně o nenaplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu. Soudci, že přitom opakovaně poukazují na posouzení subjektivní stránky v kontextu s ostatními provedenými důkazy, ale neuvádí, které konkrétní důkazy mají na mysli. Zamítnutí jeho odvolání, podle obviněného jen potvrzuje existenci pochybností o nezaujatosti a nestrannosti soudců odvolacího soudu, což považuje za důvod k jejich vyloučení.

          10. Nevyloučení výše uvedených soudců odvolacího soudu obviněný považuje za porušení práva na nestranného soudce podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (pozn. dále jen „Úmluva“) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (pozn. dále jen „Listina“), když nelze vyloučit pochybnosti o jejich nestrannosti, protože v průběhu prvního i druhého odvolacího řízení podle něj zřetelně překročili pravomoci svěřené jim trestním řádem pro přezkum rozhodnutí vydaných v nalézacím řízení a udělili soudu prvního stupně závazné pokyny ke způsobu hodnocení jednotlivých důkazů.

          11. Udělení těchto závazných pokynů obviněný doložil citací z části odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl zrušen druhý zprošťující rozsudek okresního soudu:

          - „Soud prvního stupně má dostatek důkazů k tomu, aby kvalifikovaně rozhodl, přičemž má užít zásadu formální logiky dovodit skutková zjištění, o nichž nevznikají důvodné pochybnosti.
          - …těžištěm by však mělo být objektivní zhodnocení důkazů již provedených. Okresní soud by je měl hodnotit v souladu se zásadou formální logiky a dovodit z nich skutková zjištění, o nichž nevznikají důvodné pochybnosti.“

          12. K tomu obviněný uvedl, že soudci odvolacího soudu sami neprovedli žádné dokazování, kterým by odůvodnili vyslovení jeho viny, svým pokynem ale uložili soudu prvního stupně vyvodit opačný skutkový závěr, a to závěr o jeho vině, což sice explicitně soudci odvolacího soudu neuvádějí, ale implicitně to je jednoznačně vyjádřeno a je třeba si podle obviněného položit otázku, zda měl soud prvního stupně skutečně možnost ve věci rozhodnout v souladu s vlastním přesvědčením. Výslovně, že se sice nezdůrazňuje ani závaznost pokynů pro soud prvního stupně ke skutkovým zjištěním, ale podle obviněného to vyplývá ze způsobu, jakým je fakticky zacházeno se skutkovými závěry směřujícími k jeho zproštění.

          13. Pokud podle názoru soudců odvolacího soudu nebyl skutkový stav věci zjištěn správně proto, že soud prvního stupně nehodnotil správně důkazy, mohli soudci odvolacího soudu v takovém případě pouze upozornit, v jakém směru má být řízení doplněno anebo čím je třeba se znovu zabývat. Důvodem pro zrušení rozsudku, zvláště jde-li o rozsudek zprošťující, nemůže být pouze to, že odvolací soud má na některé dílčí skutkové otázky (typicky pravdivost, spolehlivost či věrohodnost důkazů) jiný názor, nesmí ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny, k jakým závěrům má soud prvního stupně dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, jaká celková skutková zjištění má učinit a v rozporu se zákonem předjímat výsledek řízení. Obviněný je proto toho názoru, že soudci odvolacího soudu svým postupem obešli ustanovení § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř., o omezeném apelačním principu a ustanovení § 2 odst. 6 a § 263 odst. 7 tr. ř., o volném hodnocení důkazů. Učinili tak vše, i co trestní řád nedovoluje, aby docílili jeho odsouzení, a ve třetím odvolacím řízení jeho odvolání, i přes předložené další důkazy ze strany obhajoby svědčící o jeho nevině, jeho odvolání zamítli.

          14. Pod uplatněný důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný uvedl, že za nesprávné právní posouzení je třeba považovat i extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Takový rozpor spatřuje v opomenutí důkazů svědčících o jeho nepříčetnosti, v nesprávném posouzení subjektivní stránky a v nesprávném zjištění výše škody.

          15. Ohledně příčetnosti obviněný má za to, že v jeho případě nebyly soudy do skutkových zjištění promítnuty důkazy, a to přesto, že svědčí o vymizení jeho rozpoznávacích i ovládacích schopností v době bezprostředně po dopravní nehodě, a tedy o jeho nepříčetnosti. Zejména odvolací soud, že opakovaně opomíjel důkazy, které vypovídaly o jeho psychickém stavu při daném jednání, zejména znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie (pozn. správně psychiatrie), jeho doplnění, výslech znalce, výslechy svědků a také jeho výslech jako obviněného. Znalec u něj diagnostikoval akutní reakci na stres, což je mezinárodně uznávaná duševní porucha a projevem akutní reakce na stres je i tzv. disociační amnézie, kdy si nebyl schopen zapamatovat zažité a podle znalce byl ve stavu extrémního psychického vypětí, kdy byl zcela jistě ohrožen na životě.

          16. Dále konkrétně uvedl závěry znalce, podle kterého u vyšetření obviněný sám uvedl, že si na průběh nehody nepamatuje a bezprostředně po pádu ztratil na chvíli vědomí. Podle znalce vzhledem k symptomům (zvracení, malátnost), mohl prodělat i lehkou „lokomoci“ mozku a z vlastní zkušenosti nevěděl a nemohl vědět, jak k nehodě skutečně došlo, protože si její průběh nemohl zapamatovat. Svou chybějící vzpomínku, že nahradil tvrzením jiných osob, zejména pak tvrzení odsouzeného (pozn. spoluobviněného A. V.) a očitých svědků, o nichž neměl důvod pochybovat, jejich tvrzení považoval za pravdivá a po celou dobu měl pocit, že je viníkem nehody.

          17. K názoru odvolacího soudu, že nelze nepříčetnost obviněného vyvozovat z jeho prvotní věty, kdy při volání na tísňovou linku sdělil „…právě mě srazil pán na motorce…“, když podle odvolacího soudu naopak jeho následný hovor „příliš nenasvědčuje tomu, že by nebyl schopen vnímat realitu“, obviněný namítá, že odvolací soud opomněl další skutečnosti následující po tomto hovoru, které svědčí o tom, že jeho zmatenost, popsaná znalcem jako akutní reakce na stres, netrvala pouze bezprostředně po dopravní nehodě, ale i v následujících okamžicích. K tomu vedle záznamu tísňové linky poukázal na části výpovědí spoluobviněného A. V. (že mu nejprve vulgárně nadával, pak se omlouval, byl několik desítek minut v šoku…), svědků M. H. (odpovídal mi evidentně v šoku, že mu nic není, necítí se zraněn a pokoušel se někam telefonovat…), jeho sestry T. V. (byl v šoku, nemohl ani mluvit, doma mu bylo zle, bolela ho hlava, říkali jsme mu aby šel k lékaři, myslím, že nešel…) a jeho otce J. V. (ptal jsem se ho, co se stalo, že jel, předjížděl a najednou rána, ptal jsem se co dělal a on nevěděl, syn byl vyklepaný, ptal jsem se ho, zda to zavinil, on souhlasil, že bohužel ano, když jsme přijeli k letišti řekl zastav, vyběhl z auta, že je mu blbě, doma říkal, že ho bolí hlava, žena chtěla aby šel k lékaři, říkal, že nemůže, má něco v práci, šel spát…). Tyto důkazy, včetně jeho výpovědi, svědčí podle obviněného o tom, že jeho psychický stav byl velmi vážný nejen po nehodě, ale také i v následujících minutách či hodinách a popsané příznaky mohly nasvědčovat i přítomnost „lokomoce“ mozku.

          18. Obviněný poukázal na argumentaci okresního soudu, že „ovlivnění jeho ovládacích a rozpoznávacích schopností stresem z nehody v takové míře, že tyto vymizely, mohlo působit nanejvýš v době bezprostředně po nehodě“. Tím podle něj tento soud připustil minimálně pochybnosti o přítomnosti rozpoznávacích a ovládacích schopností, ale tyto pochybnosti se nijak nepromítly do posuzování viny, soudy se postavily do role znalce a jeho odborný názor nahradily laickou úvahou. Důkazy svědčící v době bezprostředně po dopravní nehodě o jeho nepříčetnosti ve smyslu ustanovení § 26 tr. zákoníku, tak nepromítly do skutkových zjištění.

          19. K námitce, v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nesprávném posouzení subjektivní stránky, obviněný v dovolání uvedl, že jeho jednání s poškozenou pojišťovnou navazuje na jeho jednání bezprostředně po nehodě. Pokud si ale následkem vymizelých rozpoznávacích i ovládacích schopností bezprostředně po nehodě nemohl zapamatovat její skutečný průběh, nemohlo být ani jeho následné jednání úmyslné, protože v obou případech pouze reprodukoval údaje o dopravní nehodě tak, jak byly zaznamenány do formuláře o dopravní nehodě, netušíc, že se děj ve skutečnosti odehrál jinak. Znalec, potvrdil vymizení jeho rozpoznávacích i ovládacích schopností, nebyl si tak vědom, že se nehodový děj odehrál jinak a z jeho pohledu uváděl poškozené pravdivé údaje. O nepravdivosti údajů se dozvěděl až z fotodokumentace při podávání vysvětlení na policii. Nebyl si tak vědom nepravdivosti údajů, které poškozený uváděl dne 24. a 29. 6. 2014 a jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu.

          20. V námitce o nesprávném zjištění výše způsobené škody obviněný uvedl, že okresní soud za škodu považuje výši pojistného plnění, kterou vůči poškozené uplatnil. Obviněný ale namítá, že soud při stanovení výše škody nevzal v úvahu míru jeho zavinění na dopravní nehodě, kterou by měl percentuálně stanovit soud, když se podle znaleckého posudku z oboru dopravy na nehodě podílel i řidič motocyklu BMW. To podle obviněného mohlo mít vliv i na nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání. Poukázal k tomu na rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 580/2002, a ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 8 Tdo 534/2011), podle kterých za škodu nelze považovat celou výši pojistného plnění, je-li zřejmé, že nárok na plnění vznikl, ale v nižší částce, která by náležela pokud by pachatel neuvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje při uplatnění nároku na pojistné plnění, resp. jestliže k dopravní nehodě došlo jinak, než jak ji pachatel popsal pojišťovně a policejnímu orgánu, nevylučuje to nárok na pojistné plnění za vzniklou škodu, jejichž výše se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým pojistným plněním a pojistným plněním, které by pachateli náleželo s přihlédnutím k jeho důvodnému zkrácení.

          21. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu.

          III.

          22. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, ohledně důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. neobsahuje námitky, ze kterých by vyplýval nějaký konkrétní osobní vztah soudců krajského soudu k projednávané věci nebo k osobě obviněného a nelze ho dovozovat ze způsobu jak soudce rozhodl, jak odůvodnil své rozhodnutí a jaký právní názor vyslovil. Pochybnosti o nestranném rozhodování daných soudců přitom obviněný dovozuje výlučně ze skutečnosti, že dvakrát zrušili zprošťující rozsudky v jeho trestní věci. Skutečnosti uváděné obviněným tak nemohou založit důvody vyloučení daných soudců podle § 30 odst. 1 tr. ř. Spíše než vyloučení daných soudců, ale podle státního zástupce obviněný vytýká odvolacímu soudu, že v kasačních rozhodnutích nepřípustně nařizoval okresnímu soudu, k jakým závěrům má dospět při hodnocení důkazů. Tyto námitky ale nesměřují proti konečnému pravomocnému rozhodnutí, ale proti dřívějším kasačním rozhodnutím a nelze je tak vznášet v rámci žádného dovolacího důvodu.

          23. K námitce obviněného o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, v souvislosti s opomenutými důkazy svědčícími o jeho nepříčetnosti, kterou uplatnil v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce uvedl, že všechny důkazy, které byly podle obviněného opomenuty, byly soudy provedeny a také hodnoceny. Odvolací soud také přesvědčivě vyložil, proč nevycházel ze závěru znaleckého posudku, podle kterého byly vymizelé ovládací i rozpoznávací schopnosti obviněného bezprostředně po nehodě v důsledku akutní reakce na stres. Nejde tedy podle státního zástupce o to, že by soudy důkazy opomenuly, ale o to, že je hodnotily jinak než obviněný a nedospěly k závěru, že by bezprostředně po nehodě trpěl duševní poruchou.

          24. Státní zástupce za primárně skutkové považuje také námitky obviněného týkající se subjektivní stránky, protože závěr, že při dalších krocích vůči pojišťovně nemohl uvádět nepravdivé údaje, dovozuje z toho, že si její skutečný průběh nemohl bezprostředně po nehodě zapamatovat. Skutkovému tvrzení o neschopnosti obviněného vnímat a zapamatovat si průběh nehody, ale soudy neuvěřily a obviněný se tak primárně domáhá změny skutkových zjištění. Státní zástupce k tomu dodal, že pokud by obviněný opakovaně poměrně detailně při komunikaci s pojišťovnou popisoval průběh nehody, který by si ve skutečnosti vůbec nepamatoval, bylo by nutno uvažovat o jeho srozumění s nepravdivostí uváděných údajů podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

          25. Za primárně skutkové pak státní zástupce považuje také námitky obviněného týkající se výše škody. Obviněným zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 580/2002, že se týkalo skutkově odlišné věci, kdy obviněný žádal pojistné plnění za poškození svého vozidla při dopravní nehodě, ke které došlo jinak, než popsal pojišťovně, přičemž soudy za neoprávněné považovaly nesprávně celé vyplacené pojistné a nezkoumaly, jaký nárok na pojistné plnění by obviněnému vznikl v případě uvedení pravdivých údajů. V této nyní řešené trestní věci, ale bylo předpokladem vyplacení pojistného plnění, z titulu pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, zavinění obviněného na nehodě. Soudy přitom míru zavinění účastníků nehody zkoumaly a dospěly k závěru o dominantním zavinění již odsouzeného A. V., který v rozporu s dopravní značkou přikazující jízdu vpravo odbočoval doleva, navíc v křižovatce, kde byl povinen dát přednost v jízdě. Porušení pravidel silničního provozu obviněným, který přejel souvislou dělící čáru, označily za zanedbatelné (str. 6-7 rozhodnutí odvolacího soudu). Závěr soudů, že nárok na výplatu pojistného plnění vůbec nevznikl, tak obstojí. Namítaná vada ohledně výše škody podle státního zástupce ani hypoteticky nemůže mít vliv na právní kvalifikaci skutku, když znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku je způsobení větší škody, tedy škody ve výši nejméně 50 000 Kč. Takováto škoda ze spáchaného pokusu trestného činu nepochybně hrozila i v případě, že by hypoteticky nárok na pojistné plnění vznikl, když požadované pojistné plnění činilo 405 671,50 Kč a oprávněný nárok by, vzhledem ke skutkovým zjištěním, hypoteticky mohl být pouze zlomkem této částky.

          26. Státní zástupce tak považuje námitky obviněného uplatněné pod důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. za zjevně nedůvodné, a pod důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za primárně skutkové, a tedy tomuto důvodu dovolání neodpovídající. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné.

          IV.

          27. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. a protože jeho odvolání proti rozsudku okresního soudu bylo zamítnuto, uplatnil také důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

          28. Předně se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, protože v případě důvodnosti této námitky by bylo bezpředmětné zabývat se dalšími námitkami uvedenými v dovolání.

          29. Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Zákon tedy možnost podat dovolání z tohoto důvodu spojuje s naplněním dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Jde o orgán, který je z řízení vyloučen, a který ve věci samé vydal dovoláním napadené rozhodnutí. Druhou z podmínek je, že uváděná okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve vztahu k druhé podmínce z obsahu dovolání i trestního spisu vyplývá, že obviněný námitku podjatosti soudců odvolacího soudu uplatnil, nebylo ji vyhověno s tím, že soudci nejsou vyloučeni a jeho stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu byla Vrchním soudem v Praze zamítnuta.

          30. Jak vyplývá z obsahu dovolání, jakož i z předchozích námitek obviněného J. V. o vyloučení soudců odvolacího soudu, existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy že ve věci rozhodl vyloučený orgán, obviněný v podstatě zakládá na způsobu rozhodování odvolacího soudu v této trestní věci („v průběhu prvního i druhého odvolacího řízení překročili pravomoci svěřené jim trestním řádem pro přezkum rozhodnutí vydaných v nalézacím řízení a udělili soudu prvního stupně závazné pokyny ke způsobu hodnocení jednotlivých důkazů; soudci odvolacího soudu nepřisvědčili závěrům doplnění znaleckého posudku z oboru psychiatrie, ani výslechu znalce a jeho odvolání zamítli“), který dvakrát zrušil původní, ohledně něj zprošťující rozsudky okresního soudu. Obviněný namítá, že soudci tak postupovali v jeho neprospěch a tedy způsobem, který zakládá důvodnou pochybnost o jejich nestranném a nezaujatém přístupu k jeho osobě a k projednávané věci. Zamítnutí jeho odvolání, podle obviněného jen potvrzuje existenci pochybností o nezaujatosti a nestrannosti soudců odvolacího soudu, což považuje za důvod k jejich vyloučení. Obviněný je proto subjektivně přesvědčen, že vzhledem k tomuto způsobu rozhodování byli soudci (pozn. původně celý senát, po změně v jeho obsazení u jednoho soudce jen dva jeho členové) Krajského soudu v Praze pro svoji podjatost vyloučeni z rozhodování ve věci.

          31. K argumentaci obviněného, že soudci odvolacího soudu postupovali v jeho neprospěch a tedy způsobem, který zakládá důvodnou pochybnost o jejich nestranném a nezaujatém přístupu k jeho osobě a k projednávané věci, Nejvyšší soud poznamenává, že krajský soud rozhodoval na základě odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch. Nelze mu proto, pouze z důvodu, že rozhodl v jeho neprospěch, nic vytknout nebo dovozovat z jeho postupu podjatost soudců.

          32. Nelze než souhlasit s argumentací obviněného, že pokud podle názoru odvolacího soudu nebyl skutkový stav věci zjištěn správně proto, že soud prvního stupně nehodnotil správně důkazy, mohl odvolací soud v takovém případě pouze upozornit, v jakém směru má být řízení doplněno anebo čím je třeba se znovu zabývat.

          33. Nejvyšší soud ale nepřisvědčil námitce obviněného, že by krajský soud dával okresnímu soudu pokyny k hodnocení důkazů. Obviněný v dovolání uvádí, že okresní soud po doplnění dokazování dospěl ke shodnému závěru jako v prvním případě, že nebylo u něj prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu, zprostil jej podruhé obžaloby, ale soudci odvolacího soudu zrušili i tento druhý zprošťující rozsudek okresního soudu a uvedli, že okresní soud se soustředil toliko na některé souvislosti a zejména pochybil, pokud provedené důkazy nehodnotil komplexně. Podle Nejvyššího soudu, ani tomuto postupu krajského soudu nelze nic vytknout, protože odvolací soud může soudu prvního stupně uložit, aby se vypořádal se všemi okolnostni významnými pro rozhodnutí a odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, zvláště pak, jsou-li podle odvolacího soudu v logickém rozporu s některými jinými provedenými důkazy. Je totiž povinností odvolacího soudu dbát o to, aby soud prvního stupně hodnotil důkazy v souladu se zásadami uvedenými v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a zásadami logického myšlení, i když mu nemůže uložit jejich jiné konkrétní hodnocení.

          34. Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016, č. j. 10 To 481/2016-414, jímž byl k odvolání státního zástupce zrušen první zprošťující rozsudek okresního soudu ze dne 1. 8. 2016, č. j. 1T 171/2015-382, [pozn. zproštění obou obviněných podle § 226 písm. a) tr. ř.] vyplývá, že tento soud poukázal právě na nevypořádání se s objektivními důkazy (např. odmítnutí závěrů znaleckého posudku z odvětví silniční doprava, bez přihlédnutí k stopám na místě dopravní nehody apod.), na rozpornost v hodnocení důkazů okresním soudem, na nutnost zaměřit se na podstatné důkazy a tyto logicky zhodnotit.

          35. V odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, č. j. 10 To 296/2017-599, kterým byl k odvolání státního zástupce ohledně obviněného J. V. zrušen v pořadí druhý zprošťující rozsudek okresního soudu ze dne 7. 4. 2017, č. j. 1 T 171/2015-473, (pozn. obviněný J. V. zproštěn tentokrát podle § 226 písm. b) tr. ř., obviněný A. V. byl napodruhé již okresním soudem uznán vinným a jeho odvolání krajský soud zamítl jako nedůvodné) pak krajský soud v souladu s výše uvedenými zásadami výslovně uvádí, že se okresní soud soustředil toliko na některé souvislosti a provedené důkazy nehodnotil komplexně. Přitom uvedl konkrétní skutečnosti vyplývající z výpovědi obviněného, s kterými se okresní soud nevypořádal a jeho závěr o absenci subjektivní stránky proto považoval odvolací soud za pochybný.

          36. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil námitce obviněného, že soudci odvolacího soudu neuvedli, v čem konkrétně spatřují nelogičnost hodnocení jednotlivých důkazů a podle něj, že je možné z pokynu odvolacího soudu vyvodit jediný závěr, že je to změna skutkového závěru týkajícího se zavinění.

          37. Obecně je třeba rozlišovat mezi hodnocením důkazů, skutkovým stavem, a hmotněprávním posouzením skutku, kdy procesní možnosti zásahu odvolacího soudu jsou rozdílné. Hodnocení provedených důkazů, a na jeho základě zjišťování skutkového stavu, je zásadně záležitostí soudu prvního stupně, odvolací soud je vázán jeho skutkovými závěry, a může je změnit jen v případě, že v souladu s ustanovením § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodné důkazy sám znovu provede nebo dokazování doplní. Zcela jiná je ale situace, kdy na základě zjištěného skutkového stavu se názor soudu prvního stupně na jeho právní posouzení liší od právního názoru soudu odvolacího, který pak své právní hodnocení zjištěného skutku může u soudu prvního stupně prosazovat podle ustanovení § 264 odst. 1 tr. ř., podle kterého je soud, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil odvolací soud. Nerespektovat závazný právní názor odvolacího soudu by soud prvního stupně mohl pouze v případě, že by to odůvodnily v mezidobí nastalé změny skutkového stavu.

          38. Podle § 30 odst. l tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné soudce u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat. Toto ustanovení stanoví podmínky, za nichž může dojít k vyloučení orgánu činného v trestním řízení pro poměr k projednávané věci nebo k osobám v tomto ustanovení uvedeným. Obviněný nenamítá poměr soudce k této věci, v důsledku kterého by vznikla pochybnost, že v ní nemůže nestranně rozhodnout, ani poměr k němu samotnému, resp. k jiným výše uvedeným osobám, a neuvádí ani žádné konkrétní okolnosti, které by pro to měly svědčit.

          39. Ustanovením § 30 tr. ř. se realizuje ústavní zásada vyjádřená v čl. 81 Ústavy České republiky, že soudní moc vykonávají nezávislé soudy. Tato zásada je garantována mimo jiné nestranností soudního rozhodování. Nestrannost vyjadřuje postavení subjektu, kterému je svěřeno rozhodování, a to bez zájmu na výsledku, a je jí zajišťován i zájem na spravedlivém rozhodování. Pro její dodržení nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům nebo věci, ale objektivně musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/2004, uveřejněn pod č. 6 ve sv. 36 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu).

          40. V každé věci je nezbytné podjatost soudců posuzovat individuálně na základě obecných principů vycházejících z čl. 6 Úmluvy, z čl. 36, 37 a 38 Listiny a na základě dalších pravidel stanovených konkrétními právními normami. Na podjatost proto nelze usuzovat jen na základě subjektivního názoru obviněného, dovozovaného z okolností průběhu trestního stíhání, ale i na základě všech dalších okolností majících pro takové posouzení význam. V případě možných pochybností o podjatosti soudců je proto nutné vždy zvažovat celý komplex v konkrétní věci zjištěných skutečností, podkladů a postojů soudců v ní rozhodujících, neboť teprve při souhrnném uvážení všech důležitých poznatků je možné učinit spolehlivý závěr o tom, zda námitka zpochybňující nestrannost soudce svědčí o podjatosti soudce či nikoli. Pouhá skutečnost, že soud rozhodl v neprospěch obviněného, není dostatečná k závěru, že soud nebyl nestranný.

          41. Nejvyšší soud proto na základě výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že námitky obviněného J. V. pod důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné.

          42. V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, obviněný předně namítá opomenutí důkazů svědčících o jeho nepříčetnosti. Namítá, že v jeho případě nebyly soudy do skutkových zjištění promítnuty důkazy svědčící o vymizení jeho rozpoznávacích i ovládacích schopností v době bezprostředně po dopravní nehodě, a tedy o jeho nepříčetnosti. Odvolací soud, že opakovaně opomíjel důkazy vypovídající o jeho psychickém stavu při daném jednání, zejména znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, včetně jeho doplnění a výslechu znalce, výslechy svědků a také jeho výslech. Znalec u něj diagnostikoval akutní reakci na stres, což je mezinárodně uznávaná duševní porucha a projevem akutní reakce na stres je i tzv. disociační amnézie, kdy si nebyl schopen zapamatovat zažité a podle znalce byl ve stavu extrémního psychického vypětí, kdy byl zcela jistě ohrožen na životě.

          43. Z výše uvedeného je zřejmé, že se jedná v podstatě o námitky směřující proti postupu soudů při hodnocení důkazů a zejména prosazování soudy neakceptovaného závěru znaleckého posudku Doc. MUDr. I. Žukova CSc., z oboru zdravotnictví, psychiatrie, kdy podle tohoto znalce byly rozpoznávací i ovládací schopnosti obviněného J. V. v době po nehodě vymizelé. Že se jedná o námitky skutkové povahy, si je obviněný vědom, když v tomto směru namítá existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů a opomenutí důkazů.

          44. Dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci dalšího odvolání, ale mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.

          45. Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.

          46. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.

          47. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal.

          48. Pokud dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný založil také na závěrech obhajobou předloženého znaleckého posudku Doc. MUDr. I. Žukova CSc., z oboru zdravotnictví, psychiatrie, kdy podle tohoto znalce byly jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti v době po nehodě vymizelé, a to v důsledku akutní stresové reakce, nelze tuto námitku považovat za relevantní v rámci tohoto důvodu dovolání, byť otázka nepříčetnosti je obecně otázkou právní. Její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů a povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie. Znalecký důkaz z tohoto oboru je však jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními.

          49. Pokud ale obviněný namítá, že v jeho případě nebyly soudy do skutkových zjištění promítnuty důkazy svědčící o vymizení jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti v době bezprostředně po dopravní nehodě, a tedy o jeho nepříčetnosti, čímž v podstatě prosazuje uplatnění tohoto závěrů znaleckého posudku Doc. MUDr. I. Žukova CSc., z oboru zdravotnictví, psychiatrie, posouvá povahu hmotněprávní námitky o nepříčetnosti do procesní polohy hodnocení důkazů. Samotná existence znaleckého posudku a závěr znalce o vymizení ovládací a rozpoznávací schopnosti ale neznamená, že pokud soud nemá potřebné odborné znalosti, je závěry znaleckého posudku vázán. Právní závěr o nepříčetnosti obviněného totiž přísluší pouze soudu. Jak uvedl Ústavní soud např. v usnesení ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1796/15, „trestní soud hodnotí znalecký posudek jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu s dalšími provedenými důkazy. Pokud se trestní soud s poukazem na další důkazy s hodnotícími stanovisky některého znalce neztotožní, neznamená to a priori porušení zásad spravedlivého procesu“.

          50. Uvedený znalecký posudek byl obhájcem obviněného J. V. předložen odvolacímu soudu dne 29. 8. 2017, v průběhu veřejného zasedání o odvolání obviněného A. V. a o odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného J. V., proti v pořadí již druhému rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. 4. 2017, č. j. 1 T 171/2015-473. Jako důkaz byl znalecký posudek odvolacím soudem proveden podle § 211 odst. 5 tr. ř. v odročeném veřejném zasedání dne 12. 9. 2017 (viz č. l. 592 p. v. tr. spisu), ve kterém Krajský soud v Praze vyhlásil usnesení č. j. 10 To 296/2017-599, jímž ohledně obviněného J. V. zrušil zprošťující rozsudek okresního soudu a věc mu v tomto rozsahu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, přičemž odvolání obviněného A. V., proti odsuzující části uvedeného rozsudku okresního soudu, bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

          51. Krajský soud v uvedeném usnesení ze dne 12. 9. 2017 konstatoval, že po zrušení prvního zprošťujícího rozsudku ohledně obou obviněných, okresní soud doplnil dokazování a i když se snažil zhodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., nevypořádal se zcela se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí, některé podstatné skutečnosti opominul a důkazy nehodnotil komplexně. Ohledně hodnocení psychického stavu obviněného J. V. krajský soud uvedl, že znalec i okresní soud přikládají zásadní význam jeho prvotní větě při nahlášení dopravní nehody na tísňovou linku („právě mě srazil pán na motorce“), která skutečně působí zmateně, ale opomíjí následný obsah tohoto telefonátu, kdy obviněný na dotaz upřesnil, že právě on je motorkářem a dodal, že „pán odbočoval přes plnou čáru“ a on sám je v pořádku. Krajský soud připustil, že po dopravní nehodě může být každý otřesen, ale celkový obsah vyjádření obviněného na tísňovou linku příliš nenasvědčuje tomu, že by v důsledku otřesu a šoku vůbec nebyl schopen vnímat realitu. Přitom podle krajského soudu nelze pominout, že obviněný krátce na to volal opět na policii s tím, že se s pánem již domluvili a požadoval zrušení výjezdu policejní hlídky. Krajský soud rovněž poukázal na to, že i s měsíčním odstupem od nehody, kdy již nemohl být ovlivněn stresem po nehodě, obviněný v souladu se spoluobviněným A. V. pro pojišťovnu popsal a na náčrtku znázornil průběh dopravní nehody tak, aby vypadal jako její výlučný viník, což ale bylo v rozporu se skutečnou situací na místě dopravní nehody. Netvrdil tedy, že si průběh dopravní nehody nepamatuje, jak nyní tvrdí a dokládá znaleckým psychiatrickým posudkem. Krajský soud proto uvedl, že obhajoba obviněného J. V., že si v důsledku stresu průběh nehodového děje nepamatoval, je v příkrém rozporu s jeho následným počínáním a konstatoval, že okresní soud se nevypořádal se všemi uvedenými skutečnostmi a jeho závěr o absenci subjektivní stránky jednání obviněného J. V. vzbuzuje důvodné pochybnosti (viz č. l. 606 tr. spisu).

          52. Okresní soud, po částečném zrušení i jeho druhého rozsudku ve věci, a to ve zprošťující části týkající se obviněného J. V., v hlavním líčení dne 13. 12. 2017 k návrhu obhájce obviněného provedl výslech znalce Doc. MUDr. I. Žukova CSc., z oboru zdravotnictví, psychiatrie. Znalec i s ohledem na závěry uvedené v doplnění znaleckého posudku (viz doplněk znaleckého posudku na č. l. 660 a 661 tr. spisu; zejména závěr o vymizelé schopnosti ovládací a rozpoznávací a závěr o zásadním vlivu akutní reakce na stres způsobený nepochybně život ohrožující nehodou a nepochybný dopad této akutní reakce na zúžení vědomí, chování a paměť obviněného) z hlediska existence nějaké patologie ve stavu obviněného po dopravní nehodě uvedl, že tam působilo více faktorů, přičemž za podstatný považuje, že obviněný utrpěl ránu do hlavy. Uznal, že pro tento závěr nemá relevantní podklady, ale vycházel z opakovaného vyšetření obviněného, který to popisuje včetně obtíží a znalec jej hodnotí jako člověka, který není a priori lhář, není schopen si sofistikovaně vymýšlet a je tedy podle znalce věrohodný, i když znalec rovněž uznal, že je to spíš věc psychologa, aby se k tomu vyjádřil. Podle znalce tak obviněný „dostal ránu do hlavy velikou“ a pokud by jel do nemocnice, byl by mu diagnostikován minimálně lehký otřes mozku.

          53. Za další významný faktor znalec označil nestandardní chování obviněného, kdy jeho první vyjádření na tísňovou linku nehodnotí „jako přeřeknutí, že on někoho srazil“, ale jako vyjádření „naprosto odtržené od reality“. Podle znalce se tedy obviněný nechoval normálně a po takovém pádu, kdyby normálně uvažoval, by jel do nemocnice, což je podle znalce zásadní fakt, potvrzující neadekvátní a nebezpečné chování obviněného.

          54. V souvislosti s nesouhlasem obviněného s názorem odvolacího soudu, podle kterého nelze jeho nepříčetnost vyvozovat z jeho prvotní věty, kdy při volání na tísňovou linku sdělil „právě mě srazil pán na motorce“, Nejvyšší soud z trestního spisu k tomu také zjistil, že znalec Doc. MUDr. I. Žukov CSc., na žádost obhájce obviněného o doplnění znaleckého posudku o odpověď na otázku, zda mohla být vlivem nastalých skutečností rozpoznávací či ovládací schopnost obviněného vymizelá, v doplnění znaleckého posudku ze dne 10. 12. 2017 (viz č. l. 630 a násl. tr. spisu) uvedené vyjádření obviněného v telefonátu vyložil tak, že se obviněný „nade vší pochybnost označil za člověka, který byl sražen pánem na motorce“, a to v situaci, kdy on sám na motorce jel a narazil do automobilu. Podle znalce tak obviněný udal do telefonu „naprostý nesmysl, který dokazuje, že nebyl schopen vůbec vyhodnotit situaci“. V souvislosti s dalším jednáním obviněného (nenavštívil zdravotnické zařízení, ač mohl zemřít na vnitřní poranění, zvracel, bolela jej hlava), pak znalec hodnotí jeho chování po nehodě ve více ohledech jako neracionální, a tedy dokazující jeho neschopnost vyhodnocovat situaci adekvátně a chovat se normálně. Pokud následně toto své vyjádření obviněný sám při následném telefonátu na tísňovou linku upřesnil tak, že on sám někoho na motorce srazil, nejde podle znalce o přeřeknutí, ale o evidentní dezorientaci a zmatenost v situaci, která potvrzuje diagnózu akutní reakce na stres, kdy je alterováno vědomí (lze hovořit o tzv. disociační amnézii) a následně zákonitě i paměť. Na obhájcem položenou otázku pak znalec, vzhledem k této diagnóze a současně přítomné disociační amnézii v dané situaci (stav po nehodě, kdy se určoval viník), odpověděl tak, že rozpoznávací i ovládací schopnosti obviněného byly vymizelé.

          55. Okresní soud ve svém odsuzujícím rozsudku ze dne 13. 12. 2017, č. j. 1 T 171/2015-664, podrobně odůvodnil své závěry a uvedl, že ovlivnění ovládací a rozpoznávací schopnosti obviněného mohlo působit nanejvýš v době bezprostředně po dopravní nehodě, ale těžko již v době, kdy komunikoval s pojišťovnou. Vymizení daných schopností nevyplývá z jeho telefonátu s pojišťovnou, neboť relativně rychle, určitě a věcně odpovídal na otázky operátorky (viz bod 86 rozsudku). Odvolací krajský soud pak zejména v bodě 14 usnesení k závěrům znalce konstatoval, že neobstojí závěr o vymizení daných schopností obviněného v důsledku prožitého stresu, který pak také řádně odůvodnil. S argumentací soudů se Nejvyšší soud ztotožnil, odkazuje proto v podrobnostech na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a pouze dodává následující.

          56. Je zřejmé, že závěr znalce o vymizelé schopnosti ovládací i rozpoznávací a o zásadním vlivu akutní reakce na stres, se zakládá na jeho hodnocení dopravní nehody jako nepochybně život ohrožující, že obviněný utrpěl velikou ránu do hlavy minimálně s lehkým otřesem mozku, ač pro tento závěr nemá objektivní relevantní podklady a vycházel zejména z údajů samotného obviněného. I na tom pak založil svůj závěr, že se obviněný nechoval normálně, protože po takovém pádu, kdyby normálně uvažoval, by jel do nemocnice, což znalec považuje za zásadní fakt, potvrzující neadekvátní a nebezpečné chování obviněného.

          57. Ke kategorickému tvrzení znalce, že obviněný byl při dopravní nehodě nepochybně bezprostředně ohrožen na životě, Nejvyšší soud připomíná, že obviněný narazil do vozidla Porsche v rychlosti pouze 15 až 20 km/hod., přičemž sám v dopise pojišťovně uvedl dokonce nanejvýš 10 až 15 km/hod. Bezprostředně po dopravní nehodě v telefonátu uvedl, že je v pořádku a nevyhledal ani žádné lékařské ošetření. Pokud jde o otřes mozku obviněného, přes výše uvedené kategorické tvrzení znalec při svém výslechu toto zranění označil za možné, ve znaleckém posudku pak za ne zcela vyloučitelné a zmínil možnost dodatečného přibrání znalce z oboru neurologie, jehož možné závěry ale vzhledem k chybějící zdravotnické dokumentaci označil za spíše spekulativní (viz č. l. 660 tr. spisu).

          58. Pokud za další významný faktor znalec označil nestandardní chování obviněného s ohledem na jeho první vyjádření na tísňovou linku, které nehodnotí „jako přeřeknutí, že on někoho srazil“, ale jako vyjádření „naprosto odtržené od reality“, svědčící podle znalce rovněž o tom, že se obviněný nechoval normálně, Nejvyšší soud uvádí, že prvotní vyjádření obviněného při volání na tísňovou linku („právě mě srazil pán na motorce“), které znalec označil jako „naprostý nesmysl“, naopak nevyznívá zcela mimo realitu, zejména když na dotaz bezprostředně své neurčité předchozí vyjádření zcela v souladu s realitou sám upřesnil. Nelze proto toto vyjádření vyložit jednoznačně tak, že obviněný v rozporu s realitou uvedl, že byl sražen jinou osobou, která jela na motorce, ale s ohledem na jeho následné upřesnění tak, že on jel na motorce a byl sražen, což naopak odpovídá realitě.

          59. Nejvyšší soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že odvolací soud správně nepřihlížel k závěrům uvedeného znaleckého posudku a svůj postup také řádně odůvodnil. Proto nepřisvědčil ani námitce obviněného, kterou se snažil dosáhnout jiného hodnocení důkazů a zpochybnit tak svou příčetnost v době spáchání posuzované trestné činnosti.

          60. Pokud jde o námitku obviněného o nesprávném posouzení subjektivní stránky, tato byla založená na skutkové námitce o nezohlednění závěrů znaleckého psychiatrického posudku, a proto ji s ohledem na výše uvedené rovněž nelze přisvědčit.

          61. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (např. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky rozhodnutí a stanovisek NS, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

          62. Jestliže okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem, tak s ohledem na skutková zjištění, uvedená ve výroku o vině rozsudku okresního soudu, o úmyslném jednání obviněného J. V. nevznikají žádné pochybnosti.

          63. Za odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neshledal Nejvyšší soud ani námitku o nesprávném zjištění výše škody. Jedná se totiž o námitku skutkovou, protože vychází z jiného skutkového stavu, než byl zjištěn v této trestní věci. Stejnou námitku obviněný uplatnil již v odvolání a krajský soud se s ní správně vypořádal. Obviněný poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 580/2002, a ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 8 Tdo 534/2011, podle kterých za škodu nelze považovat celou výši pojistného plnění, je-li zřejmé, že nárok na plnění vznikl, ale v nižší částce, která by náležela pokud by pachatel neuvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje při uplatnění nároku na pojistné plnění, resp. jestliže k dopravní nehodě došlo jinak, než jak ji pachatel popsal pojišťovně a policejnímu orgánu, nevylučuje to nárok na pojistné plnění za vzniklou škodu, jejichž výše se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým pojistným plněním a pojistným plněním, které by pachateli náleželo s přihlédnutím k jeho důvodnému zkrácení. Taková ale není situace v této trestní věci obviněného J. V. K výši hrozící škody okresní soud v bodě 88 rozsudku a krajský soud v bodě 16 dovoláním napadeného usnesení, uvedly správné a podrobné důvody na které proto postačí odkázat.

          64. Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud zjistil, že napadené usnesení odvolacího soudu netrpí vytýkanými vadami. Pro zjevnou neopodstatněnost námitky obviněného není ve věci dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Námitky uvedené pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak tomuto důvodu dovolání neodpovídaly. Protože na existenci uvedených důvodů dovolání obviněný založil také důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., není ani tento ve věci dán. Když Nejvyšší soud nezjistil ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů, dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


          Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

          V Brně dne 20. 2. 2019


          JUDr. Michal Mikláš
          předseda senátu