Rozhodnutí NS

30 Nd 466/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/04/2020
Spisová značka:30 Nd 466/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.ND.466.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Příslušnost soudu místní
Dotčené předpisy:§ 12 odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Nd 466/2019-72


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobkyně PHARMOS, a.s., identifikační číslo osoby 19010290, se sídlem v Ostravě – Radvanicích, Těšínská 1349/296, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Janotou, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 1727/108, proti žalované AstraZaneca AB, Business ID No.: 556011-7482, se sídlem v Södertälje, Forskargatan 18, Švédské království, zastoupené Mgr. Liborem Štajerem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Malá Strana, Hellichova 458, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 16/2018, o návrhu na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, takto:

Věc vedená u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 16/2018 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze.


Odůvodnění:


Žalobkyně se žalobou domáhá, aby se žalovaná zdržela nekalosoutěžního jednání spočívajícího v odmítání dodávek léčiv, na něž má žalobkyně podle svého názoru právo vyplývající z § 77 odst. 1 písm. h) zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech, a dále aby žalovaná zaplatila žalobkyni náhradu ušlého zisku ve výši 2 151 017,08 Kč, zadostiučinění za imateriální újmu ve výši 10 827 777 Kč a náhradu nákladů řízení.

Žalovaná s odkazem na § 12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, navrhla, aby věc byla z důvodu vhodnosti přikázána Městskému soudu v Praze. V první řadě žalovaná uvádí, že spor je velmi úzce spjat s trhem s léčivými přípravky, s jeho fungováním a především jeho regulací. Lze tak podle jejího názoru předpokládat, že v řízení bude podávat odborná vyjádření a stanoviska Státní ústav pro kontrolu léčiv a Ministerstvo zdravotnictví, tedy orgány mající sídlo v obvodu Městského soudu v Praze. Ve stejném obvodu pak má sídlo též společnost PHOENIX lékárenský velkoobchod, s.r.o., která provádí pro žalovanou veškeré distribuční operace ve vztahu k léčivým přípravkům. Vzhledem k charakteru řízení a zainteresovanosti uvedené společnosti lze mít za to, že její zaměstnanci budou v řízení vystupovat jako svědci. Na základě uvedených skutečností žalovaná míní, že se těžiště řízení nachází v obvodu Městského soudu v Praze. Lze tedy předpokládat, že navrhovaný soud by mohl danou věc projednat hospodárněji a rychleji, jelikož by nemuselo docházet k přesunu osob zapojených do tohoto řízení. Úspora by nebyla pouze ekonomická, ale též časová.

Žalobkyně se k návrhu žalované vyjádřila tak, že s přikázáním věci jinému soudu nesouhlasí, neboť pro uvedený postup není relevantního důvodu a skutečnosti, které žalovaná uváděla ve svém návrhu, nevedou k závěru, podle kterého by věc mohla být projednána rychleji a hospodárněji, nebo by bylo umožněno po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci. Skutečnost, že dozorové orgány trhu s léčivy (Státní ústav pro kontrolu léčiv a Ministerstvo zdravotnictví) mají sídlo v Praze, je nepodstatná. I kdyby uvedené orgány měly ve věci podávat odborná vyjádření a stanoviska, což žalobkyně nepředpokládá s ohledem na zásadu, že soud zná právo, probíhala by komunikace písemně, a proto je jejich sídlo nevýznamné pro příslušnost soudu. Rovněž tvrzení, že zaměstnanci společnosti PHOENIX lékárenský velkoobchod, s.r.o. budou v řízení vystupovat jako svědci, postrádá relevanci. Z dosavadních podání není vůbec zřejmé, že by zaměstnanci uvedené společnosti měli v řízení jako svědci vystupovat, tito nebyli ani označeni, a není tak zřejmé jejich bydliště. Společnost PHOENIX lékárenský velkoobchod, s.r.o. působí v celé České republice a její zaměstnanci tak mohou mít blíže do Ostravy než do Prahy. Bylo-li by to nutné, lze využít dožádání podle § 39 o. s. ř. Žalobkyně poukázala též na nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2672/17, a uvedla, že žalovaná ve svém návrhu poukazuje na skutečnosti, které očekávání rychlejšího a hospodárnějšího průběhu řízení neodůvodňují, nejsou závažné či mimořádné.

Podle § 12 odst. 2 o. s. ř. věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti.

Tyto důvody vhodnosti musí být takové povahy, aby z nich jednoznačně plynulo, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. Při posuzování podmínek delegace věci a podmínek vhodnosti má pak zásadní význam i stanovisko účastníků řízení. Nelze rovněž nezdůraznit, že postup podle § 12 odst. 2 o. s. ř. je výjimkou ze zásady, že řízení koná soud, jehož příslušnost je určena zákonem, a kterou je právě proto, že jde o výjimku, nutno vykládat restriktivně.

Právo na zákonného soudce je zaručeno čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a je jedním ze základních záruk práva na spravedlivý proces. Výjimka z tohoto principu proto musí být zásadního charakteru. Takové důvody však Nejvyšší soud v této věci neshledal. Okolnosti, kterými žalovaná podkládá svou žádost, jsou toliko jejími nepotvrzenými předpoklady. S ohledem na dosavadní průběh řízení (zejména žalobu a vyjádření žalované) je možné naopak předpokládat, že pro řešení věci bude zásadní výklad právních norem, který náleží soudům, a potřeba vyjádření či stanovisek Státního ústavu pro kontrolu léčiv či Ministerstva zdravotnictví se nejeví zřejmá. I v případě, pokud by se naplnily předpoklady žalované ohledně potřeby provádět důkazy svědeckými výpověďmi svědků s bydlištěm v Praze, nejedná se o okolnost mimořádnou, odůvodňující užití delegace vhodné, a z toho plynoucího průlomu do ústavního principu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. Žalobkyně, která s přikázáním věci navrhovanému soudu nesouhlasí, správně poukázala na možnost užití institutu dožádání podle § 39 o. s. ř., který by mohl vést ke snížení případných (žalovanou v návrhu naznačených) obtíží.

V posuzovaném případě Nejvyšší soud tudíž neshledal existenci takových závažných okolností, jež by odůvodňovaly přikázání věci jinému než dosavadnímu příslušnému soudu. Návrhu žalované na přikázání věci Městskému soudu v Praze proto Nejvyšší soud nevyhověl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 2. 2020


JUDr. František Ištvánek
předseda senátu