Rozhodnutí NS

7 Tdo 1212/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/16/2019
Spisová značka:7 Tdo 1212/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1212.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Pomoc k trestnému činu
Subjektivní stránka
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/04/2019
10/04/2019
I.ÚS 1154/19
I.ÚS 1205/19
JUDr. Tomáš Lichovník
JUDr. Vladimír Sládeček
-
odmítnuto
-
14.5.2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 1212/2018-64


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 16. 1. 2019 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných B. F., nar. XY v XY, trvale bytem XY a D. K., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 12 To 64/2017, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 1/2017, takto:

      I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného B. F. odmítá.
        II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá.

    Odůvodnění:

    I

    Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2017, sp. zn. 1 T 1/2017, byl obviněný B. F. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s ostrahou. Rovněž mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb ve výši 200 Kč denně, celkem 100 000 Kč a pro případ, že nebude peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců.

    Týmž rozsudkem byl obviněný D. K. (pozn. společně s obviněnou J. S.) uznán vinným pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchanému hlavním pachatelem B. F. Podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku, mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Dále bylo rozhodnuto o trestu obviněné J. S. a o nárocích na náhradu škody.

    Trestného činu se měli obvinění dopustit tím (zkráceně uvedeno), že dne 9. 10. 2014 v XY u Obvodního soudu pro Prahu 10, B. F. v podvodném úmyslu popřít dědické právo oprávněných dědiců a obohatit se o majetek zůstavitelky V. P., nar. XY, která zemřela dne 14. 8. 2007, předložil kopii a následně 25. 2. 2015 v kanceláři notáře JUDr. M. Kulíka originál alografní závěti V. P. datované dnem 6. 7. 2007 s padělaným podpisem zůstavitelky, kterou jako svědci podepsali D. K. a J. S., kteří svými podpisy stvrdili, že obsah listiny odráží poslední vůli zůstavitelky, ačkoli si byli vědomi, že obsah závěti neodráží poslední vůli zůstavitelky, a že zůstavitelka poslední vůli nikdy nepodepsala, čímž umožnili B. F. získat závěť obsahující všechny náležitosti tak, aby ji mohl předložit v dědickém řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10, pověřeným notářem JUDr. M. Kulíkem pod sp. zn. 27 D 1657/2007 a Nd 170/2007, kdy obsahem závěti bylo, že zůstavitelka odkazuje veškerý majetek B. F. a pro případ, že by nemohl dědit, pak jeho synovi B. F. ml., nar. XY, a to i přesto, že si B. F. byl vědom skutečnosti, že obsah závěti neodráží poslední vůli zůstavitelky, a že oprávněným dědicem byl některý z účastníků dědického řízení, o kterém nebylo dosud soudem rozhodnuto, čímž by v případě, že by bylo rozhodnuto, že je jediným dědicem, způsobil oprávněným dědicům F. L., Z. L., M. I. R., P. L., L. L., H. B., L. P., J. P. a M. P. škodu ve výši 11 985 014 Kč, což je majetek, který je předmětem dědictví, skládající se z nemovitostí v k. ú. XY v hodnotě 11 532 760 Kč, pozemků v k. ú. XY a k. ú. XY v hodnotě 277 160 Kč a finančních prostředků na účtu u Komerční banky ve výši 148 094 Kč, kdy k uznání závěti a vypořádání dědictví do současné doby nedošlo.

    Proti rozsudku městského soudu podali odvolání všichni obvinění, tedy B. F., D. K. a J. S. a proti výroku o náhradě škody i poškození F. L., Z. L. a P. L. Obvinění svá dovolání zaměřili do všech výroků napadeného rozhodnutí. Vrchní soud v Praze o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 12 To 64/2017. Z podnětu obviněného B. F. zrušil napadené rozhodnutí ve výroku o trestu a uložil B. F. podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 5 let se zařazením do věznice s ostrahou. Uložil mu tedy stejný trest odnětí svobody, jak byl uložen městským soudem, ale již jako samostatný, tedy bez uložení peněžitého trestu. O odvoláních obviněného D. K., J. S. a poškozených F. L., Z. L. a P. L. bylo rozhodnuto tak, že se podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítají.

    II

    Rozsudek soudu druhého stupně napadli následně dovoláním obvinění B. F. a D. K. a uplatnili dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

    Obviněný B. F. ve svém dovolání uvedl, že ve věci existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry nalézacího soudu, který odvolací soud neodstranil. Daného jednání, že se nedopustil, čímž došlo ze strany odvolacího soudu k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Závěry obou soudů, že jsou postaveny na domněnkách a spekulacích, které nemají reálný základ v provedeném dokazování, soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, když podle něj výsledky dokazování prokázaly, že se skutek nestal a bez důvodu soudy také odmítly navrhované doplnění dokazování. Dále obviněný obšírně komentuje provedené dokazování a rozporuje závěry obou soudů. Namítá, že i podle tvrzení ošetřovatelky svědkyně P. N. byla paní V. P. schopna převozu do XY a mohla se pohybovat pomocí chodítka. V době sepsání závěti byl její zdravotní stav stabilizován a zhoršil se až o deset dní později, tedy 16. 7. 2007.

    Obviněný B. F. v další části svého dovolání rozebírá znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání písma psacího stroje, z něhož vyplynulo, že předmětné srovnávací materiály i závěť byly vyhotoveny na totožném psacím stroji. Tato skutečnost, že hovoří v jeho prospěch, jelikož neměl kde sehnat psací stroj, na kterém paní V. P. vyhotovovala své písemnosti. Rovněž neměl kde sehnat srovnávací materiál ke zfalšování podpisu na závěti. Shrnul, že neexistuje žádný přímý důkaz, který by jej usvědčil z trestné činnosti.

    V další části dovolání pak uvedl, že extrémní rozpor spatřuje i ve vztahu k jeho motivaci k páchání trestné činnosti. Je důchodcem, který si chce užívat klidu, a jeho majetkové poměry jsou natolik uspokojivé, že neměl vůbec žádný důvod k předkládání falešné závěti. Motivaci nelze nalézt ani u D. K., kterého obviněný před sepsáním závěti neznal a neexistuje žádný důvod, proč by mu D. K. měl pomáhat získat dědictví pomocí zfalšované závěti.

    Vyjádřil se rovněž k tomu, že jsou vedeny dlouhé spory o majetek V. P. mezi jejími příbuznými a také ke vztahům v její rodině.

    Obviněný své dovolání zakončil shrnutím, ve kterém uvedl, že jediný důkaz, na kterém stojí trestní řízení, je znalecký posudek Mgr. J. Zimmera (pozn. z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, k posouzení pravosti podpisu zůstavitelky na závěti). Znalec, že však vycházel z nesprávných lékařských zpráv, které se netýkaly zdravotního stavu V. P. v době sepsání závěti, a rovněž vycházel z materiálů předložených svědkem F. L., kde není vyloučeno, že byly nějakou třetí osobou upraveny. Znalecké posudky L. Kulhavé (pozn. z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, specializace grafologie), které soudu předložil, že nebyly brány v potaz a soud nemůže v situaci, kdy jeden znalec uvede, že závěť nebyla podepsána V. P. (znalec Mgr. J. Zimmer) a druhý, že byla (znalkyně L. Kulhavá), pak soud nemůže dojít k závěru o jeho vině s ohledem na zásadu in dubio pro reo. Soud tak důkazy vykládal pouze jednostranně, a to k jeho tíži tak, aby zapadly do mozaiky odůvodnění odvolacího soudu.

    Proto obviněný B. F. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2017, č. j. 12 To 64/2017-1949, v celém rozsahu, a dále, aby zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2017, sp. zn. 1 T 1/2017, a aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon trestu odnětí svobody do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání.

    Dovolání pak obviněný B. F. opakovaně doplnil. Opět uvedl, že výsledky dokazování prokázaly, že se nestal skutek, pro který byl odsouzen a měl být obžaloby zproštěn. Dále uvedl, že právní závěry uvedené v rozsudku odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a tento nesoulad měl za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy České republiky. Naplnění dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřuje v tom, že mu sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, avšak Vrchní soud v Praze neodstranil vady vytýkané v odvolání ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry městského soudu a jeho odvolání fakticky zamítl.

    K podanému dovolání obviněného B. F. se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále též jen „státní zástupce“), který úvodem podotkl, že prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. se obecně nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Lze namítat pouze nesprávnou aplikaci hmotného práva, nikoli nesprávnosti v provádění důkazů. V dané věci, že však obviněný nenamítá žádné vady, které by bylo možné pod uplatněné důvody dovolání podřadit a jelikož státní zástupce ve věci nespatřuje ani extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, je na místě vycházet ze skutkových závěrů popsaných ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu a rozvedených v odůvodnění rozsudku soudu prvního i druhého stupně. Podstatou dovolací argumentace je tvrzení odlišného průběhu skutkového děje, podle něhož zůstavitelka skutečně vyhotovila spornou závěť. Státní zástupce poukázal na to, že podle znaleckých posudků i výpovědi její nezúčastněné ošetřovatelky P. N., zůstavitelka byla velmi slabá, nemocná, prakticky hluchá a nezvládla by naplánovat a fyzicky zvládnout přesun do jiného domu za účelem napsání závěti ve prospěch obviněného. Variantu, kterou nabízí obviněný, že se zůstavitelka z neznámého důvodu rozhodla odkázat majetek nikoliv své rodině, ve které sice byly spory, ale až do její smrti se o ni starala, zařídila si za pomoci neznámého muže transport do jiného domu, kde na stroji napsala závěť, kterou odkázala veškerý majetek recidivistovi, který byl pro ni cizím člověkem, považuje státní zástupce za nelogickou.

    Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť námitky obviněného B. F. jsou pouze tvrzením odlišného skutkového děje. Dále státní zástupce uvedl, že není namístě rozhodnout o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí a rovněž v souladu s § 256r odst. 1 písm. a) tr. ř. souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

    Obviněný D. K. ve svém dovolání uvedl, že soudy zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným, nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka trestného činu podvodu. Podle znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace gerontopsychiatrie, trpěla zůstavitelka V. P. demencí a je tak nezbytné si položit otázku, koho měl B. F. s jeho pomocí uvést v omyl tak, aby došlo k nikoli nepatrné škodě na cizím majetku, tedy, kdo měl být poškozeným. V. P. trpěla demencí od roku 2005, v posledních letech svého života opakovaně měnila poslední vůli a je otázkou, která z nich je platná. Je zcela nejisté, zda byla od roku 2005 schopná činit právní úkony a soudy tuto otázku blíže nezkoumaly. Není tak jisté, kdo je oprávněným dědicem a zda poškozený vůbec existuje. Za předpokladu, že soud nemůže být uveden v omyl, pak nedošlo k naplnění skutkové podstaty podvodu a skutek není trestným činem. Oba soudy došly k závěru, že obviněný B. F. využil spory mezi dědici, jeho motiv je ale nejasný a nebyl z provedených důkazů zjištěn. Jeho odsouzení tak stojí pouze na jednom jeho podpisu, zjištění soudů je podle něj v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Soudy se shodují, že v podstatě neví, proč by měl páchat trestnou činnost, a nebyly vyvráceny pochybnosti týkající se uzavření předmětné poslední vůle. Uvedl, že se jedná o pouhé spekulace uspořádané tak, jak se soudům zdá, že to mohlo být.

    Dále pak obviněný D. K. uvedl, že úsudek soudu byl ovlivněn znaleckými posudky, kdy u znalců byla porušena zásada Minimissing Cognitive Bias (minimalizace kognitivního zkreslení), kdy chybným postupem policie došlo k ovlivnění znalce v jeho neprospěch.

    Obviněný uzavřel, že na dané otázky by mohla odpovědět pouze zůstavitelka, případně další osoba, která u podpisu závěti byla, a kterou policie neztotožnila. Soudy podle něj měly nechat zpracovat znalecký posudek na posouzení pravosti jeho podpisu na předmětné závěti, když mu zjevně chyběl motiv k páchání trestné činnosti.

    Obviněný D. K. tak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 12 To 64/2017, a vadné řízení, které mu předcházelo, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že jej sám obžaloby zprostí.

    K dovolání obviněného D. K. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. se obecně nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Zásah do skutkových zjištění je možný pouze tehdy, existuje-li extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Státní zástupce má za to, že v dané věci žádná z takových situací nenastala a je tedy na místě vycházet ze skutkových závěrů popsaných ve výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze a rozvedených v odůvodnění tohoto rozhodnutí i odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Dále doplnil, že je nepochybné, že zůstavitelka V. P. byla vlastníkem majetku v hodnotě více než 11 milionů korun. Obviněný B. F. k ní neměl prakticky žádný vztah a s pomocí obviněného D. K. a obviněné J. S. cílil své jednání k tomu, aby uvedl v omyl oprávněné dědice a získal neoprávněně celé dědictví, což je dostatečným podkladem pro vyslovení právní kvalifikace takového skutku. Přesné vymezení dědiců pak takové vymezení přesahuje a je zásadní toliko pro výrok o náhradě škody. Pokud jde o motiv jednání, uvedl státní zástupce, že skutečně nebyl přesně zjištěn, což ale nebrání právní kvalifikaci, kde motiv není znakem skutkové podstaty. Dostatečnost prokázání autorství podpisu obviněného jako svědka na padělané závěti je otázkou skutkovou, kterou nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, přičemž soudy vycházely i z doznání obviněného k autorství podpisu.

    Své vyjádření pak státní zástupce uzavřel tím, že předložené námitky, pokud k nim lze v dovolacím řízení přihlížet, jsou zjevně neopodstatněné a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného D. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Dále státní zástupce v souladu s § 256r odst. 1 písm. a) tr. ř. souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
    III

    Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že obě dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Obě dovolání mají obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

    Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného B. F. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

    Ohledně skutkových námitek obou obviněných je vhodné připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.

    Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V daném řízení však tento dovolací důvod v případě obviněného B. F. nelze uplatnit, neboť odvolací soud k jeho odvolání rozhodoval rozsudkem tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu zrušil ve výroku o trestu a obviněnému uložil mírnější trest, respektive již neuložil peněžitý trest.

    Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.

    Obviněný B. F. založil dovolání na vlastní verzi hodnocení důkazů, především věrohodnosti svědeckých výpovědí a z nich dovozuje své vlastní skutkové závěry, odlišné od skutkových závěrů soudů. Předmětem právního posouzení je ale skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Obviněný tedy sice formálně deklaroval tento dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají.

    Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný B. F. svými námitkami popírá rozhodná skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy nalézací soud ve věci provedl, resp. jak provedené důkazy oba soudy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje a hodnocení důkazů soudy označuje za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud zásadně při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení.

    Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.

    Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu, s nimiž se v napadeném rozhodnutí ztotožnil také odvolací soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Z obsahu trestního spisu, jakož i z odůvodnění rozhodnutí obou soudů, je evidentní, že ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování. Z odůvodnění rozhodnutí soudů je nepochybné, že se oba soudy pečlivě a podrobně zabývaly obhajobou obviněného B. F. a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.

    S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že si soudy pro svůj závěr o vině obviněného opatřily dostatek důkazů, zvážily všechny rozhodné skutečnosti případu a posuzovaly je správně a logicky.

    Na tomto místě Nejvyšší soud uzavírá, že provedené důkazy, uvedené také v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a řízení jako celek mělo charakter spravedlivého procesu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a skutkové závěry byly soudy řádně odůvodněny. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. soudy správně shledaly obhajobu obviněného B. F. za vyvrácenou. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného. Protože se Nejvyšší soud ztotožnil s argumentací soudů ohledně jejich skutkových závěrů, k opakovaným skutkovým námitkám obviněného B. F. odkazuje na vyčerpávající odůvodnění jejich rozsudků, když by bylo zcela nadbytečné opakovat správnou argumentaci soudů. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

    Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.

    Když ve věci nebyl shledán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání obviněného B. F. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.

    Ve vztahu k dovolání obviněného D. K. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.

    Obviněný D. K. v dovolání namítá, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, jelikož není na jisto postaveno, kdo je oprávněným dědicem po V. P., protože není jasné, která z posledních vůlí, které v průběhu času V. P. sepsala, je platná. Za předpokladu, že soud nemůže být uveden v omyl, nedošlo k naplnění skutkové podstaty podvodu a skutek není trestným činem. V dalších námitkách pak obviněný uvedl, že nebyl prokázán jeho motiv k trestné činnosti, a že jeho odsouzení stojí pouze na jednom jeho podpisu, jehož pravost nebyla prověřována.

    Pokud obviněný D. K. také namítá, že „zjištění soudů (respektive jejich nedostatek) je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé“, je z této formulace zřejmé, že namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a jejich právním posouzením jako pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchanému hlavním pachatelem B. F. Z hlediska právního posouzení skutku jsou ale námitky proti právní kvalifikaci soudy zjištěného jednání (skutku) obviněného odpovídající důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud mají hmotněprávní povahu. Nejvyšší soud je proto povinen z hlediska takových hmotněprávních námitek napadené rozhodnutí přezkoumat, aniž by bylo v tomto směru nutno namítat tzv. extrémní rozpor. Ten lze v dovolání uplatnit právě v případě námitek proti správnosti skutkových zjištění soudů, které jinak pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Z námitek obviněného D. K. ale vyplývá, že také mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu extrémní rozpor shledává, když v dovolání uvádí zejména čistě skutkové námitky, že ani soudy neví proč by měl páchat trestnou činnost, nesouhlasí se skutkovými zjištěními městského soudu, za spekulaci považuje argumentaci ohledně možnosti zůstavitelky dostavit se do XY a sepsat na psacím stroji závěť, úsudek soudů považuje za ovlivněný znaleckými posudky, ale znalci byli podle něj ovlivněni v jeho neprospěch a měl být proto zpracován znalecký posudek i ohledně pravosti jeho podpisu na závěti.

    Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale nelze podřadit námitku obviněného D. K., že nebyl prokázán jeho motiv k trestné činnosti. K tomuto Nejvyšší soud dodává, že motiv jako takový není součástí znaků účastenství ani skutkové podstaty trestného činu, ve vztahu k němuž byl jako pomocník uznán vinným. Soudy uvedly, že není jasné, proč se trestné činnosti obviněný dopustil, a že pravděpodobně měl přislíben nějaký majetkový prospěch. Skutečnost, že nebyl s jistotou určen motiv obviněného, nemá proto vliv na jeho trestní odpovědnost.

    Pokud jde o tvrzení, že nebyla prověřována pravost jeho podpisu na závěti, pak ani tuto námitku nelze pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit. Obviněný po celou dobu řízení ale tvrdil, že závěť podepsal před zůstavitelkou V. P. Této verzi, že se tak stalo před zůstavitelkou, ale soud neuvěřil a uzavřel, že se jedná o padělek závěti, který neobsahuje poslední vůli V. P. V řízení tak nevyvstal žádný důvod, pro který by bylo třeba zkoumat pravost jeho podpisu, neboť ani on sám nerozporoval, že listinu skutečně podepsal.

    K dovolacím důvodům podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., které také obviněný D. K. v dovolání uplatnil, platí obecně to, co již k těmto důvodům dovolání bylo uvedeno výše, a to včetně namítaného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, který Nejvyšší soud neshledal a plně se ztotožnil se skutkovými závěry a argumentací soudů. Obviněný D. K. přitom důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. správně uplatnil v jeho druhé variantě, neboť o jeho odvolání bylo rozhodnuto ve smyslu § 256 tr. ř.

    Jedinou námitkou obviněného D. K., kterou lze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, je obecné tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav nenaplnil znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Konkrétně v jeho případě jde o účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, k zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchanému hlavním pachatelem B. F. Tuto obecně formulovanou námitku pak obviněný konkretizoval v závěru dovolání tak, že nabyla naplněna subjektivní stránka, tedy že není u něj dáno úmyslné zavinění. Vedle uvedené pouze obecné hmotněprávní námitky, včetně námitky o nenaplnění subjektivní stránky v závěru dovolání, ale obviněný proti právní kvalifikaci jeho jednání neuvedl žádnou konkrétní námitku hmotněprávní povahy. Naopak je zřejmé, že jeho obecné hmotněprávní námitky vychází z jeho dalších námitek, které však mají výhradně skutkovou povahu. K takto obecně uplatněné námitce proti právnímu posouzení skutku proto Nejvyšší soud rovněž obecně konstatuje, že v právním posouzení jednání obviněného D. K. žádné pochybení soudů neshledal.

    Obviněný námitku, že zjištěný skutkový stav nenaplnil znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, odůvodnil tím, že není na jisto postaveno, kdo je v dané věci poškozeným, a proto nejsou naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu. Nejvyšší soud k tomuto tvrzení uvádí, že skutečnost, že není přesně jasné, kdo byl trestným činem poškozen, nemá vliv na trestnost jeho jednání. Je tedy nepodstatné, kdo konkrétně byl v dané věci poškozeným, jelikož to by mělo význam toliko pro výrok o náhradě škody a soud v této věci odkázal poškozené s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. Je nepochybné, že majitelkou veškerého majetku, kterého se závěť týkala, byla V. P. a po její smrti by přešel na její dědice. Jelikož však probíhají dlouholeté spory dědiců, nebylo dědické řízení dosud skončeno a není tak zcela jasné, kdo je oprávněným dědicem. Soudy však uzavřely, že předložená závěť byla padělána a V. P. ji nikdy nesepsala. Předložením této padělané závěti tak obviněný B. F. naplnil jako tzv. hlavní pachatel znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a tím, že obviněný D. K., ač věděl, že se jedná o zfalšovanou závěť, tuto jako svědek vlastnoručně podepsal, dopustil se účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na tomto zločinu.

    Pokud obviněnému není zřejmé, kdo byl vlastně uveden v omyl a kdo jsou poškození, tak z popisu skutku jasně vyplývá, že falešnou závětí měli být uvedeni v omyl oprávnění dědici zůstavitelky a tito jsou také poškozenými, byť dosud k vypořádání dědictví nedošlo.

    S výše uvedeným souvisí i zjevně neopodstatněná námitka obviněného D. K., že pokud soud (civilní) nemůže být uveden v omyl, nedošlo k naplnění skutkové podstaty podvodu a skutek není trestným činem. Nejvyšší soud uvedl ve stanovisku trestního kolegia ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, že „zákonný znak trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku (resp. podle § 250 odst. 1 tr. zák.) spočívající v uvedení jiného v omyl nebo ve využití omylu jiného může naplnit i pachatel, který v řízení o dědictví úmyslně uvede nepravdivé údaje o tom, že je dědicem, nebo o výši svého dědického nároku, a to s cílem obohatit se z majetku zůstavitele ke škodě jiného (skutečného) dědice“.

    Nejvyšší soud k námitce D. K. o neprokázání zavinění uvádí, že pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu (viz ŠÁMAL Pavel, GŘIVNA Tomáš, HERCZEG Jiří, KRATOCHVÍL Vladimír, PÚRY František, RIZMAN Stanislav, ŠÁMALOVÁ Milada, VÁLKOVÁ Helena, VANDUCHOVÁ Marie. Trestní zákoník 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 340). Trestného činu podvodu ve smyslu § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

    Nutnou podmínkou trestnosti účastníka na trestném činu je, aby po subjektivní stránce jeho úmysl směřoval k pomoci ke konkrétnímu trestnému činu. Zavinění účastníka tak musí zahrnovat také skutečnosti zakládající subjektivní stránku pachatele. Tyto podstatné skutečnosti, které musí být v zavinění obsaženy, jsou součástí skutkových zjištění městského soudu, na jejichž základě pak učiní právní závěr o existenci úmyslné formy zavinění D. K. Zavinění D. K. ve formě úmyslu jednoznačně vyplývá ze zjištění, že svým podpisem jako svědek stvrdil, že obsah závěti odráží poslední vůli zůstavitelky, že tato před nimi svoji vůli výslovně projevila a závěť podepsala, přestože si byl vědom toho, že obsah závěti neodráží poslední vůli zůstavitelky a tato předmětnou závěť nikdy nepodepsala. O existenci úmyslné formy zavinění D. K. tak nejsou pochybnosti a jeho námitka, že nebyla naplněna subjektivní stránka, je zjevně neopodstatněná.

    Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného D. K. uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu z podstatné části neodpovídaly. Tomuto dovolacímu důvodu odpovídající námitka byla shledána zjevně neopodstatněnou. Když ve věci nebyl shledán ani namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání obviněného D. K. posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.

    Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

    K vyhovění návrhu obviněného B. F., aby byl odložen výkon trestu odnětí svobody až do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, neshledal předseda senátu Nejvyššího soudu důvody.

    Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 16. 1. 2019


    JUDr. Michal Mikláš
    předseda senátu