Rozhodnutí NS

28 Cdo 673/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/21/2019
Spisová značka:28 Cdo 673/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.673.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Neplatnost právního úkonu
Dotčené předpisy:§ 39 obč. zák.
§ 29 předpisu č. 229/1991Sb.
§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 673/2019-251


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Planá u Mariánských Lázní, identifikační číslo osoby: 483 28 723, se sídlem v Plané, Kostelní 133, zastoupené JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem v Plzni, Lukavická 2012/22, proti žalovaným 1) P. T., narozenému XY, bytem XY, a 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 240/2015, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. května 2018, č. j. 11 Co 41/2018-168, ve znění opravného usnesení ze dne 21. ledna 2019, č. j. 11 Co 41/2018-221, t a k t o :

      I. Dovolání se odmítá.
        II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

    O d ů v o d n ě n í :

    (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

    V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu, ve znění opravného usnesení, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 3 C 240/2015-136, jímž bylo určeno, že vlastnicí pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY je Česká republika (druhá žalovaná); současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

    Rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v řízení iniciovaném žalobou církevní právnické osoby podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), a spočívá na posouzení, že předmětný pozemek představuje původní majetek církve a žalobkyně je oprávněnou osobou (§ 3 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.); s předmětným pozemkem bylo nakládáno v rozporu s blokačním ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“) a kupní smlouva, uzavřená dne 15. 7. 2009 mezi Pozemkovým fondem České republiky (jako prodávajícím) a prvotní kupující (paní L. B.) je proto absolutně neplatná (podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“), přičemž na straně kupující nebyly shledány žádné okolnosti mimořádné povahy, jež by mohly vést v posuzované věci k závěru o suspenzi účinků § 29 zákona o půdě. Okolnosti takové povahy odvolací soud neshledal ani na straně prvního žalovaného, jež vznik vlastnictví pro sebe dovozoval z později uzavřené kupní smlouvy s paní L. B., jenž ovšem nebyla vlastnicí pozemku; ačkoliv obecně odvolací soud připustil, že vlastnické právo by bylo lze v dobré víře nabýt i od neoprávněného (nevlastníka), v dané věci – i s ohledem na její individuální okolnosti – považoval za spravedlivé upřednostnit ochranu restitučního nároku žalobkyně před ochranou dobré víry prvního žalovaného (nabyvatele), jenž byl držitelem pozemku velmi krátce (v řádu měsíců) a při jeho nabytí nesledoval jeho hospodářské využití, nýbrž cíle komerční či spekulační.

    Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním druhá žalovaná (dále též jako „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (ale i Ústavního soudu) jednak otázku možnosti prolomení blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě při nabývání majetku od státu v dobré víře (dovozujíc, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil zejména od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, a v nálezech Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, a ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10) a že při posouzení věci nezohlednil specifické okolnosti daného případu. Dále odvolacímu soudu vytýká, že se při řešení navazující otázky, zda první žalovaný nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku s ohledem na svou dobrou víru při uzavírání kupní smlouvy s osobou zapsanou jako vlastník v katastru nemovitostí, odchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe v otázce nabytí nemovitosti od nevlastníka (neoprávněného), odkazujíc zde na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, a nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, případně že jde o otázku se zřetelem na novou soukromoprávní úpravu, zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dovolacím soudem dosud neřešenou.

    Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

    Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (druhou žalovanou) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud dále zabýval jeho přípustností.

    Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

    Podle § 237 o. s. ř., „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“

    Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že smysl ustanovení § 29 zákona o půdě spočíval především v ochraně původního majetku církví před dispozicemi potenciálně ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25, nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09). Naplnění tohoto účelu přitom vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017; nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17).

    Judikatura Ústavního soudu, reflektovaná i Nejvyšším soudem, připouští výjimečné prolomení omezení dispozic založeného § 29 zákona o půdě (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17), kdy v intencích výše odkazované judikatury, jež akcentuje význam tohoto ustanovení jakožto nástroje zajištění „materiálního podkladu“ pro naturální restituci historického majetku církví, je nutno současně konstatovat, že má-li být nakládání s věcmi podléhajícími § 29 zákona o půdě posouzeno jako platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016).

    Nejvyšší soud současně dovodil, že postačujícím důvodem k suspenzi účinků § 29 zákona o půdě nemůže být sama o sobě jen dobrá víra osoby, jež historický majetek církví měla nabýt na základě smluvního ujednání s Pozemkovým fondem České republiky, kdy následně katastrální úřad zapsal po předložení smlouvy, nerespektující ustanovení § 29 zákona o půdě, do katastru nemovitostí vlastnické právo nabyvatele (k tomu přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017, z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak zejm. nález ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, bod. 33 a 35). Dobrá víra nabyvatele, jež za určitých okolností umožňuje překlenout nedostatek vlastnického práva na straně převodce, ač je sama o sobě hodnotou právem chráněnou, nemůže bez dalšího zhojit porušení § 29 zákona o půdě, nemá-li být obsah tohoto ustanovení zcela popřen, před čímž judikatura při výkladu blokačních ustanovení tradičně varuje (přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 28 Cdo 844/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 374/2007).

    Uzavírá-li judikatura dovolacího soudu (aprobovaná i rozhodovací praxí Ústavního soudu), že k prolomení účinků § 29 zákona o půdě jsou zapotřebí, vedle dobré víry nabyvatele, i další konkrétní – účastníkem řízení tvrzené – okolnosti mimořádného významu, které odůvodňují poskytnutí ochrany vlastnickému právu nabyvatele (viz odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17), sluší se připomenout, že v posuzované věci žádný z účastníků během řízení existenci zvláštních (resp. mimořádných) okolností, jež by v kontextu řešeného případu opodstatňovaly přehlédnutí porušení § 29 zákona o půdě při převodu předmětného pozemku (kupní smlouvou uzavřenou mezi Pozemkovým fondem České republiky a prvotní nabyvatelkou L. B.) netvrdil a takové skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo. (Okolnosti takové povahy se nepodávají ani z obsahu spisu; k tomu srov. i zjištěné skutečnosti o nabytí pozemku a způsobu či délce jeho užívání, z nichž lze nadto učinit poměrně spolehlivý úsudek, že nabyvatelka měla k předmětnému pozemku, jehož se spolu s dalšími pozemky v relativně krátké době zbavila, neutrální vztah).

    Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani se závěry, jež vyslovil Ústavní soud aktuálně v nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2532/17, v němž – po rekapitulaci dosavadní judikatury – zpochybnil závěr obecných soudů o absenci dobré víry stěžovatele při nabytí pozemku (od Pozemkového fondu České republiky), v jehož důsledku se soudy již patřičně nezabývaly tím, jsou-li dány mimořádné okolnosti, jež by odůvodňovaly prolomení blokačního ustanovení. O takovou situaci v nyní posuzované věci nejde.

    Vytýká-li dovolatelka soudům nižších stupňů, že „řádně nezohlednily“ skutečnosti jí v dovolání namítané (zejm. v bodech 1.1.1 až 1.3), je třeba uvést, že s naznačenými námitkami přichází až v dovolacím řízení, jež v něm proto představují nepřípustnou skutkovou novotu, k níž je Nejvyššímu soudu ve smyslu § 241a odst. 6 o. s. ř. zapovězeno přihlížet (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1551/2013). Nehledě na to, že ani tyto dovolatelkou nově zmiňované skutečnosti pro projednávanou věc nepředstavovaly by okolnosti vskutku mimořádné povahy (jsou tvrzeny okolnosti, jež pravidelně stíhají účastníky absolutně neplatné smlouvy, jejímž předmětem jsou nemovité věci).

    Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (a Ústavního soudu) se odvolací soud nezpronevěřil ani při řešení otázky možnosti nabytí vlastnického práva od neoprávněného (od nevlastníka) na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí (k tomu srov. i odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, body 37-39, spolu s další judikaturou citovanou v jeho odůvodnění; z rozhodovací praxe dovolacího soudu pak např. zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, či jemu předcházející rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu vydaný dne 9. 3. 2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016). Odvolací soud – v souladu s ustálenou judikaturou – zde obecně připustil možnost originárního nabytí vlastnického práva od neoprávněného (nevlastníka), pro nějž se jako fundamentální podmínka vyžaduje dobrá víra nabyvatele, současně však identifikoval dotčená základní práva, jež jsou v projednávané věci ve střetu (tj. právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku a restitučního nároku žalobkyně), a následně – v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, přihlížeje jak k obecným, tak i k individuálním okolnostem daného případu, rozhodl, kterému z nich poskytne ochranu (restitučnímu nároku žalobkyně), akcentuje přitom na straně jedné i okolnosti o důvodu nabytí sporného pozemku prvním žalovaným (cíle komerční či spekulační) či následnou dobu oprávněné držby (v délce cca 4 měsíců), na straně druhé pak historický původ majetku jako majetku církevního.

    Naproti tomu bezvýjimečná aplikace konceptu nabytí od nevlatníka (neoprávněného) v dobré víře v poměrech restitučních (jde-li o ochranu majetkového zájmu oprávněných osob), jíž se dovolatelka de facto domáhá, byla by v rozporu jak se shora odkazovanou judikaturou dovolacího soudu, tak i rozhodovací praxí Ústavního soudu, z níž lze aktuálně poukázat i na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18 (viz zejm. bod 16 jeho odůvodnění), v němž Ústavní soud, odkazuje znovu i na nález sp. zn. I. ÚS 2219/12, zdůraznil nutnost vážení vzájemně si kolidujících nároků na půdorysu individuálních okolností konkrétního případu, vyzdvihuje pak zvláště hledisko restituční, uváděje, že „vzhledem k tomu, že historický původ majetku představuje specifickou okolnost, proti níž by musely působit zvláště silné argumenty hovořící pro zachování práva dalších nabyvatelů věci, je možnost nabytí věci blokované ustanovením § 29 zákona o půdě od neoprávněné osoby inherentně limitována stejnými důvody, jako možnost mimořádného prolomení blokačního ustanovení prvním nabyvatelem“.

    V poměrech projednávané věci, při absenci mimořádných okolností na straně obou uvažovaných nabyvatelů pozemku, tak není rozhodnutí odvolacího soudu rozporné ani s principem proporcionality (mají-li jím být poměřovány nejen normativní, ale též individuální akty veřejné moci; k tomu znovu srov. již shora odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2640/17, spolu s další judikaturou v něm citovanou), a to i s přihlédnutím k tomu, že újma vzniklá kupujícím plněním z neplatné smlouvy mezi jejími účastníky je v zásadě reparovatelná (zejm. prostřednictvím institutu bezdůvodného obohacení), zatímco nevydání konkrétního pozemku oprávněné osobě – v režimu zákona č. 428/2012 Sb. – by nebylo možno jakkoliv kompenzovat (jestliže mezi hodnotou konkrétních věcí vydávaných formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje právní vztah, pročež případný neúspěch oprávněných osob při uplatňování nároků na vydání věci zůstává bez vlivu na objem finanční náhrady a oprávněné osobě nelze poskytnout ani náhradní pozemek). Tedy i z tohoto pohledu není odvolacím soudem přijatý závěr, že je v daném případě nutno konstatovat prioritu majetkového zájmu oprávněné osoby před zájmem pozdějších nabyvatelů pozemku, nikterak nepřiměřený. Nehledě na to, že první žalovaný, coby v pořadí poslední nabyvatel pozemku, jehož právy je zde argumentováno především, proti závěrům odvolacího soudu sám dovoláním ani nebrojí; to podává již toliko druhá žalovaná (Česká republika), jejíž vlastnické právo k pozemku potenciálně dotčenému restičním nárokem, s nímž bylo protiprávně disponováno, se tímto naopak deklaruje, přičemž odvolacím soudem přijatý závěr se v poměrech dovolatelky může projevit právě při případném vypořádání práv a povinností vzniklých plněním z neplatné smlouvy (povinnost vydat majetkový prospěch vzniklý plněním z neplatné smlouvy, jež představuje jednu z forem bezdůvodného obohacení).

    Ze shora uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o řešení dovolatelkou předestřených otázek hmotného práva, je s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i Ústavního soudu) plně konformní a ani nejsou dány důvody, pro které by dané právní otázky, rozhodovací praxí již vyřešené, měly být posouzeny jinak; proto dovolání přípustné není (srov. § 237 o. s. ř.).

    Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (viz čl. I dovolání), ve vztahu k těmto výrokům (jež v kontextu rozsahu dovolání patrně zmiňuje toliko jako výroky akcesorické) žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

    Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

    O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání druhé žalované bylo odmítnuto a kdy ostatním účastníkům (žalobkyni a prvnímu žalovanému) v dovolacím řízení náklady nevznikly.

    Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

    P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 21. 5. 2019


    Mgr. Petr Kraus
    předseda senátu